ECLI:CZ:US:2020:3.US.1547.20.1
sp. zn. III. ÚS 1547/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Vávry, zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, advokátem se sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2020, č. j. 12 C 289/2016-293, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 "obvodní soud"). Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel podal u obvodního soudu dovolání a usnesením tohoto soudu (asistentem soudce) ze dne 16. 3. 2020 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč s tím, že může požádat o jeho osvobození. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal námitku s odůvodněním, že mu bylo již dříve přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, tedy na celé řízení včetně řízení o dovolání. Obvodní soud však nyní napadeným usnesením neshledal námitku stěžovatele důvodnou a shora citované usnesení potvrdil, když konstatoval, že v dovolacím řízení se rozhoduje o věci pravomocně skončené a předchozí osvobození od soudních poplatků se na ně proto nevztahuje.
3. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud zabývá obsahovou stránkou návrhu, je vždy povinen přezkoumat splnění všech procesních podmínek řízení vyžadovaných zákonem o Ústavním soudu (§42 zákona o Ústavním soudu), což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není.
4. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
5. Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti výzvě k zaplacení soudního poplatku se Ústavní soud zabýval mj. ve svém stanovisku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná."
6. Ústavní soud v tomto stanovisku dále konstatoval, že případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Obdobným způsobem lze uvažovat i o stanovení lhůty k zaplacení poplatku, protože k (potenciálnímu) porušení základních práv poplatníka nedochází jejím marným uplynutím, nýbrž až rozhodnutím o zastavení řízení, které může být vydáno i později. Stěžovatel poté ovšem může brojit (nakonec i prostřednictvím ústavní stížnosti) proti zmíněným navazujícím rozhodnutím.
7. Právním názorem obsaženým v tomto stanovisku je Ústavní soud i v nyní projednávané věci vázán, a tudíž byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj