infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.12.2020, sp. zn. III. ÚS 1747/20 [ usnesení / SUCHÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:3.US.1747.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:3.US.1747.20.1
sp. zn. III. ÚS 1747/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka a o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Bočkové, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, sídlem Pouchovská 1255/109b, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 33 Cdo 554/2020-93, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2019 č. j. 21 Co 217/2019-80 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. dubna 2019 č. j. 56 C 16/2018-60, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Lukáše Chlumeckého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na zaplacení částky 110 000 Kč. Tato částka měla představovat nesplacenou část dluhu ze smlouvy o půjčce mezi vedlejším účastníkem a rodiči stěžovatelky. Tvrzená pohledávka byla následně postoupena stěžovatelce. 3. Rozsudkem napadeným touto ústavní stížností okresní soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že měl-li být dluh splatný "na požádání", nebyl mezi stranami smlouvy ujednán okamžik splatnosti. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu tak právo na vrácení částky bylo poprvé uplatnitelné den následující po dni předání peněz vedlejšímu účastníkovi. Vedlejší účastník vznesl námitku promlčení. Jelikož stěžovatelka podala žalobu až přibližně 5 let po vzniku dluhu, dospěl okresní soud k závěru, že právo je promlčeno a rozhodl, jak uvedeno výše. 4. K odvolání stěžovatelky potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu. Podle krajského soudu by na závěru okresního soudu nic nezměnilo, kdyby bylo prokázáno, že splatnost půjčky byla vázána na dobu, kdy budou rodiče stěžovatelky peníze potřebovat na výplatu vypořádacího podílu, a nikoli pouze na okamžik požádání o vrácení peněz. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 33 Odo 1293/2005 krajský soud konstatoval, že je-li dohoda o splatnosti dluhu neplatná pro neurčitost, nastává stejná situace, jako by neexistovala. Podle krajského soudu nepřicházel v úvahu rozšiřující výklad §114 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), z něhož stěžovatelka analogicky dovozovala, že stejně jako mezi manžely, neměla by ani mezi partnery (tj. mezi ní a vedlejším účastníkem) běžet promlčecí doba. Toto ustanovení podle krajského soudu chránilo výslovně toliko některé - nejužší, zejména rodinné vztahy, a nejde tak o mezeru v zákoně. 5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Byť stěžovatelka výslovně nevymezila konkrétní předpoklad přípustnosti, seznal Nejvyšší soud z obsahu dovolání, že podle stěžovatelky měla být otázka počátku běhu promlčecí doby posouzena jinak. Nejvyšší soud s odkazem na svá předchozí rozhodnutí a odbornou literaturu odůvodnil, že promlčecí doba nemohla začít běžet až od výzvy věřitelů k plnění, neboť v případě neexistence dohody o splatnosti je objektivně prvním možným okamžikem uplatnění práva den následující po dni vzniku dluhu. V tento den mohl věřitel poprvé o splnění dluhu požádat a stejně tak jej i uplatnit u soudu podáním žaloby. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že soudy formalistickým způsobem nepřihlédly k základním zásadám soukromého práva. Podle stěžovatelky byla většina Nejvyšším soudem odkazovaných rozhodnutí vydána za doby platnosti občanského zákoníku nahrazeného dnem 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen "o. z."). Soudy údajně porušily §3030 o. z., podle něhož se i na práva a povinnosti posuzované podle dosavadních právních předpisů použijí ustanovení části první hlavy I. tohoto zákona. Stěžovatelka upozorňuje především na výkladová pravidla podle §2 odst. 1 a 2 o. z. a dále na zásady podle §3 odst. 2 písm. d), §3 odst. 3, §6 a §8 o. z. Podle stěžovatelky by nemohl obstát závěr soudů o promlčení její pohledávky, kdyby soudy ctily uvedené principy; to i proto, že v době půjčky byl vedlejší účastník pro stěžovatelku i její rodiče osobou blízkou. Soudy se podle stěžovatelky nezabývaly otázkou, zda lze jednání vedlejšího účastníka považovat za morálně přípustné. Výklad a použití předpisů měly být v rozporu s dobrými mravy a vznesená námitka promlčení zneužitím práva. Uvedeným měla být neúměrně upřednostněna práva vedlejšího účastníka. V posledku stěžovatelka zopakovala námitku týkající se okamžiku počátku běhu promlčecí doby. Podle stěžovatelky je smyslem §563 obč. zák. i základních zásad soukromého práva, aby věřitel byl do doby, než jeho výzvou nastane splatnost dluhu, neohroženým nositelem práva na vrácení dluhu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu řízení kontradiktorního; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou zpravidla tehdy, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, jejich namítaným vadám nebo vadám předmětných řízení, způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatelky. Odkazované ustanovení tedy umožňuje postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může i přes její ústavněprávní význam vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá v náhledu stěžovatelky na okamžik počátku běhu promlčecí doby (v terminologii platného občanského zákoníku "lhůty"). Obecné soudy přehledně a srozumitelně odůvodnily závěr o tomto okamžiku. A to včetně Nejvyššího soudu, který obšírně vysvětlil důvody tohoto plausibilního a konstantního výkladu práva. 11. Podstatou vyvrácení i nyní uplatněných námitek bylo, že mohl-li věřitel kdykoli požádat o splnění dluhu a dlužník neprodleně plnit, běžela už od okamžiku vzniku dluhu z téhož důvodu promlčecí doba. V opačném případě by byl znevýhodňován dlužník, který by na jednu stranu musel plnit kdykoli, na druhou stranu by promlčecí doba začala běžet až po výzvě věřitele. Tj. v době od vzniku dluhu do výzvy věřitele musel být dlužník připraven plnit, ale podle náhledu stěžovatelky by mu nebyla poskytována právní ochrana v případě, že výzva věřitele nepřijde nebo přijde nepřiměřeně pozdě. Tím by se dlužník mohl ocitnout i v teoreticky nekonečné právní nejistotě. 12. Ústavní soud si je vědom v obecné rovině závažných námitek stěžovatelky o dodržení zásad soukromého práva. Ty referují i k ústavnímu pořádku, který nikoli stanovuje, nýbrž zaručuje základní práva a svobody, mající původ svou povahou nezávislý na pozitivním vyjádření v právním předpise (preambule a čl. 1 Listiny). Přiléhavé použití ústavních principů za účelem vyloučení možných tvrdostí zákona a zjevně nespravedlivých rozhodnutí v důsledku procesního formalismu patří k základním imperativům rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Námitka promlčení může být výjimečně shledána v rozporu s dobrými mravy zejména v případě, je-li výrazem zneužití práva na úkor subjektu, který její marné uplynutí nezavinil, a vůči němuž by byl zánik nároku v důsledku promlčení nepřiměřeně tvrdým postihem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367). 13. V tomto případě však napadená rozhodnutí naznačené roviny nedosahují. Uvedená výjimka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nemůže být paušalizována. V posuzované věci se uplatní zásada, podle níž práva svědčí bdělým (každý si musí svá práva hlídat sám). Vedlejší účastník uplynutí promlčecí doby ani nezavinil, ani nebylo vznesení příslušné námitky výrazem zneužití práva, neboť stěžovatelka si své pohledávky byla vědoma, ale uplatnila ji pozdě. Soudy postupovaly logicky a zákon vyložily v souladu s ústavním pořádkem. Byť je částečně pochopitelné, že stěžovatelka může vnímat jednání vedlejšího účastníka jako nepoctivé, je současně smyslem práva zajistit stabilitu a jistotu v právních vztazích. K tomu slouží i institut promlčení (z něhož zákon stanoví výjimky pro vskutku zvláštní případy), jehož neodůvodněné vyloučení by naopak dalo průchod nahodilosti soudních rozhodnutí a zřetelné právní nejistotě, kterým se principy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy snaží zabránit, a jejichž dodržování musí soudy střežit. Pro stručnost Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí, k jejichž zrušení by mohl přistoupit v případě excesu, který v posuzované věci neshledal. 14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by byl stěžovatelce garantován úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné z http://nalus.usoud.cz). 15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2020 Jiří Zemánek v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:3.US.1747.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1747/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 17. 12. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 6. 2020
Datum zpřístupnění 25. 1. 2021
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Rychnov nad Kněžnou
Soudce zpravodaj Suchánek Radovan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §563, §114
  • 89/2012 Sb., §2 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík vlastnictví
promlčení
půjčka
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1747-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 114612
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-01-31