ECLI:CZ:US:2020:3.US.1825.19.1
sp. zn. III. ÚS 1825/19
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Radima Hankeho, advokáta, sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 č. j. 30 Co 56/2019-88, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti Bohemia Faktoring, a. s., sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem, sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 č. j. 30 Co 56/2019-88 byl porušen princip rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 č. j. 30 Co 56/2019-88 se ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 6. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 11, 28, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel byl v řízení vedeném Okresním soudem v Nymburce (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 5 C 109/2018 podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu ustanoven opatrovníkem žalované Patricie Šitárové jako osoby neznámého pobytu. Vedlejší účastnice se v uvedeném řízení vedeném okresním soudem domáhala na žalované zaplacení částky 51 294 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 12. 2018 č. j. 5 C 109/2018-75, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 23 704 Kč s příslušenstvím.
3. Stěžovateli byla usnesením okresního soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 5 C 109/2018-79 podle §12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přiznána za zastupování žalované odměna ve výši 4 382,52 Kč, přestože stěžovatel si účtoval částku 14 759,48 Kč. Okresní soud stěžovateli přiznal odměnu za čtyři úkony právní služby, přičemž výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby stanovil podle §7 bodu 2 a §9 odst. 5 advokátního tarifu a tu dále snížil o 20 % podle §12a odst. 1 advokátního tarifu na 400 Kč.
4. K odvolání stěžovatele rozhodl napadeným usnesením krajský soud tak, že usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud poukázal na ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, podle kterého se při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč, tudíž dále za použití §7 bodu 2 a §12a odst. 1 advokátního tarifu je nutno výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby stanovit na 400 Kč. Pro určení odměny soudem ustanoveného opatrovníka je třeba vycházet z §9 odst. 5 advokátního tarifu, který je ve vztahu speciality k jemu předcházejícím ustanovením advokátního tarifu. Tento postup byl opakovaně přezkoumán Ústavním soudem, který jej aproboval. Okresní soud tak určil odměnu advokáta jako opatrovníka osoby neznámého pobytu zcela správně, pročež krajský soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadené usnesení krajského soudu je v rozporu se zásadou spravedlivé odměny za práci a představuje zásah do jeho práva vlastnit majetek. Stěžovatel fakticky vykonával zastoupení v řízení o žalobě na zaplacení 51 294 Kč a byl v zastupování převážně úspěšný. Měla mu být přiznána odměna za úkon právní služby z předmětu řízení, tj. odměna ve výši 2 544 Kč za jeden úkon, a nikoli odměna ve výši 400 Kč za jeden úkon určená podle §9 odst. 5 advokátního tarifu, neboť stěžovatel nevykonával pouze funkci doručovací schránky pro účastníka řízení neznámého pobytu, ale vykonával právní zastoupení a úspěšnou obranu v daném řízení.
6. Výše popsané rozhodnutí je dále v rozporu s legitimním očekáváním zmnožení majetku stěžovatele plněním od státu, které je zaručeno čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Došlo také k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, protože mezi činností advokáta, který byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, a advokáta, který byl ustanoven zástupcem podle §30 odst. 2 občanského soudního řádu, není zásadní rozdíl. Naopak advokát ustanovený jako opatrovník podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu má ztíženou pozici, neboť může vycházet pouze z obsahu spisu. Není potom důvodné, aby odměna opatrovníka byla oproti odměně zástupce snížena, a napadené rozhodnutí zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta.
7. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí spatřuje rozpor s právem na spravedlivý proces, když je jako advokát veden ekonomickými prostředky k tomu, aby právní zastoupení bylo vedeno pouze formálně, aby fakticky vykonával pouze službu poštovní schránky. Advokát jako osoba, která složila slib advokacie, však odmítá pouze formálně asistovat u výkonu exekučních titulů ve prospěch žalobců, tento ekonomický nátlak je neetický. Ze spisu je přitom doloženo, že právní zastoupení zde vykonávané stěžovatelem nebylo pouze formální. Situace, kdy advokátu je přiznána odměna neadekvátně nízká obsahu jeho práce, vede k neadekvátnímu procesu a motivuje k zastoupení pouze formálnímu. Pokud je účastníku řízení ustanoven právní zástupce pouze pro forma, a nikoli pro skutečnou argumentaci, pak soudní proces je spravedlivý pouze zdánlivě. Zdánlivá spravedlnost se spravedlností nestává, ani pokud je posvěcena soudním rozhodnutím.
III. Řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 5 C 109/2018 a současně vyzval krajský soud a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
9. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 9. 7. 2019 uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Skutečnost, že účastník řízení zastoupený stěžovatelem v řízení uspěl, nemá vliv na určení výše jeho odměny a hotových výdajů. Odměna za úkony opatrovníka byla stanovena podle advokátního tarifu, který je v právní praxi běžně užíván pro určování odměn opatrovníků a odpovídá odměnám i jiných opatrovníků ustanovených účastníkům neznámého pobytu. Ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu odpovídá tomu, že v případě zastupování účastníka neznámého pobytu nepracuje ustanovený advokát s žádnými skutkovými tvrzeními, která by mu zastupovaný účastník řízení mohl na svou obranu sdělit, nebo s důkazy, které by mu mohl poskytnout. Tím se výkon funkce opatrovníka odlišuje od zastupování podle §30 odst. 2 občanského soudního řádu, při kterém advokát se zastupovaným účastníkem řízení aktivně spolupracuje.
10. Vedlejší účastnice ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2019 prostřednictvím advokáta uvedla, že vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že není příslušný rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů, a dále konstatoval, že z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá. Ústavní soud v minulosti judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle. Krajský soud se k odvolání stěžovatele napadeným rozhodnutím okresního soudu podrobně zabýval a s námitkami stěžovatele se přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli úkolem Ústavního soudu.
11. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice zejména z toho důvodu, že ústavní stížnosti bylo zcela vyhověno.
12. Dle §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel - sám advokát - nemusí být zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V. Vlastní posouzení
14. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisovým materiálem Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná. Posouzení této věci se odvíjí od nedávného nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.) a na něj navazujícího nálezu ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 395/19 (N 192/97 SbNU 83). Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19 plénum Ústavního soudu zrušilo §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jehož pobyt není znám" a v odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, jejichž pobyt není znám, je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací - vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle §30 občanského soudního řádu. Z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, kterou Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 14/17 (N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)], vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem, nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak §9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků řízení neznámého pobytu opatrovníkem [výslovně bod 38 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19]. To v kontextu východisek nálezu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16 (N 174/82 SbNU 693) vede k tomu, že advokát odměňovaný na základě zjednodušujícího kritéria je v horším postavení oproti advokátovi, který činnost spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování nevykonává nebo ji vykonával v menším rozsahu. Stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, jejichž pobyt není znám, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu) a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.
15. S ohledem na výše uvedené bylo v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. III. ÚS 395/19, z něhož řízení o návrhu na zrušení právního předpisu vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/19 vzešlo, zrušeno napadené usnesení krajského soudu, kterým byla stěžovatelce přiznána odměna za výkon funkce opatrovníka podle §9 odst. 5 advokátního tarifu, pro rozpor s principem rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, a to ať již formou závislé činnosti jako zaměstnaný advokát, nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti anebo formou podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
16. V nyní posuzované věci jde o téměř identickou situaci jako ve výše popsaném řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 395/19. Stěžovateli (advokátovi) byla přiznána odměna za výkon funkce opatrovníka ustanoveného soudem podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu účastníku řízení, jehož pobyt nebyl znám, podle §9 odst. 5 advokátního tarifu, přičemž uvedené ustanovení advokátního tarifu právě ve slovech "jehož pobyt není znám" Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 zrušil a následně nálezem sp. zn. III. ÚS 395/19 zrušil obdobné usnesení krajského soudu pro rozpor s čl. 37 odst. 3 a čl. 26 odst. 3 Listiny.
17. Ústavní soud v této věci neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyslovených ve výše citovaném nálezu, pročež nezbývá než na tyto závěry opakovaně odkázat a konstatovat, že napadené usnesení, kterým byla stěžovateli přiznána odměna za výkon funkce opatrovníka osoby neznámého pobytu v občanskoprávním řízení neodůvodněně nižší, představuje nepřijatelný zásah do principu rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 26 odst. 3 Listiny.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadené usnesení krajského soudu podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.