ECLI:CZ:US:2020:3.US.2017.20.1
sp. zn. III. ÚS 2017/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Přibyla, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 30 Cdo 2398/2018-259, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017, č. j. 53 Co 228/2017-227, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2016, č. j. 41 C 19/2012-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip zakotvený v čl. 1 Listiny.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Podstata nyní posuzovaného případu, včetně stěžejních skutkových okolností, je shrnuta v ústavní stížností napadeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") a usnesení Nejvyššího soudu, na něž na tomto místě postačí pro stručnost odkázat.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, shora označeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se po České republice, coby žalované, domáhal zaplacení částky 42 100 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout postupem Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond").
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil.
5. Městský soud přisvědčil závěru nalézacího soudu, opírajícímu se o ustálenou judikaturu Ústavního soudu [srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389); 531/2005 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz] a Nejvyššího soudu, že "převod náhradních pozemků není rozhodováním ve správním řízení, vztah mezi Pozemkovým fondem a oprávněnou osobou není vztahem mocenským, nýbrž je charakterizován rovností obou subjektů, pročež je vztahem soukromoprávním, a to dlužníka a věřitele [...] za škodu způsobenou porušením právní povinnosti vyplývající z těchto vztahů proto subjekty odpovídají podle obecných občanskoprávních předpisů o náhradě škody", resp. potvrdil, že na činnost Pozemkového fondu při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
6. Městský soud dále konstatoval, že si stěžovatel tvrzenou škodu způsobil sám, což znamená, že ji též ve smyslu ustanovení §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") musí nést sám, neboť před uzavřením předmětné kupní smlouvy, jež byla následně z důvodu nesplnění podmínky veřejné nabídky pozemků (srov. ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků, ve znění pozdějších předpisů) označena za absolutně neplatnou, nepostupoval s vyžadovanou obvyklou mírou opatrnosti, když si neověřil, zda bylo oznámení o veřejné nabídce daného pozemku zveřejněno na úřední desce příslušného obecního úřadu. Odvolací soud pak s ohledem na okolnosti nyní posuzovaného případu uvedl, že stěžovateli ve skutečnosti žádná škoda nevznikla, což odůvodnil tím, že se "nemůže úspěšně domáhat náhrady škody odpovídající ceně předmětného pozemku, který mu jako vlastníkovi nikdy platně (na základě právního důvodu) nenáležel, neboť pokud nebyl jeho vlastníkem, nemohl se o něj, resp. o jeho hodnotu, zmenšit jeho majetkový stav v důsledku jeho následného odnětí [...] ze stejného důvodu nemůže žalobce požadovat ani ušlý zisk."
7. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
8. Stěžovatel v předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje, přičemž však na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, jakou uplatnil již v předchozím řízení. Proto i nyní opětovně vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že veškerá pochybení při uzavírání předmětné kupní smlouvy byla soudy přičtena pouze jemu. Rozporuje, že to byl právě a jen on, kdo si měl ověřit, že Pozemkový fond splnil zákonné povinnosti při převodu náhradního pozemku. Obecným soudům dále vytýká, že se nevypořádaly s tím, "jakou odpovědnost vlastně stát za činnost Pozemkového fondu nesl." Stěžovatel uvádí, že byl poškozen v důsledku nerovného přístupu státu k uspokojování restitučních nároků, při současném nezohlednění konkrétních okolností situace, v níž se nacházel. Závěrem konstatuje, že "po formálně právní stránce běžného práva mají rozhodnutí obecných soudů ze zjednodušeného pohledu poklad v právní úpravě, ale po stránce lidské a ústavní by obstát neměla."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jak učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
11. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se však výhradně na úrovni podústavního práva, a která je v podstatě jen opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, přičemž v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
12. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je jen nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Byť stěžovatel zmiňuje mj. své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
13. V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů (nalézacího i odvolacího) došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud tudíž neshledal, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat ve smyslu práva na příznivé rozhodnutí ve věci.
14. Jak se podává z obsahu rozhodnutí obvodního a městského soudu, stěžovatelův nárok na náhradu škody byl zamítnut zejména s odůvodněním, že stěžovatel jednak nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, a navíc se dovolával náhrady za tvrzené protiprávní jednání Pozemkového fondu, jež však sám předtím požadoval [srov. rozsudek městského soudu (s. 8), z něhož se podává, že stěžovatelova žaloba na nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu rozhodnutím soudu byla dominantní příčinou následného neplatného převedení předmětného pozemku], což obecné soudy přimělo aplikovat zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání). Takové závěry, týkající se, jak již bylo řečeno, toliko výkladu podústavního práva a jeho aplikace na skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu, jsou - lapidárně řečeno - možné. Pro Ústavní soud je však především podstatné, že napadená rozhodnutí jsou v tomto ohledu dostatečně odůvodněna, prostá svévole, a jako taková představují výraz nezávislého soudního rozhodování nevybočujícího z mezí ústavnosti, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou odpovědnosti státu za činnost Pozemkového fondu. Již z rekapitulace průběhu předchozího řízení a obsahu napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že ve shodě s judikaturou zdejšího i Nejvyššího soudu bylo konstatováno, že na činnost Pozemkového fondu při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě nelze aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., neboť vztahy, do nichž vstupoval Pozemkový fond, byly charakterizovány rovností subjektů. V daném případě tudíž nebylo možné domáhat se odpovědnosti státu v dikci citovaného zákona, přičemž, jak vyplývá z předchozího odstavce, odpovědnost žalované České republiky nebylo lze založit ani podle soukromoprávních předpisů (srov. rozsudek obvodního soudu, s. 12; rozsudek městského soudu, s. 6-7).
16. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu