ECLI:CZ:US:2020:3.US.2039.20.1
sp. zn. III. ÚS 2039/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou, sídlem Holečkova 332/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 24 Cdo 603/2020-129, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2019 č. j. 32 Co 38/2019-49, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 24 Nc 1001/2018-31 a usnesení téhož soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 24 Nc 1001/2018-25, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a K. F., a nezletilé L. F., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 5, čl. 7 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") návrh na popření otcovství k nezletilé vedlejší účastnici (dále také jen jako "nezletilá") spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že se návrh stěžovatele na prominutí lhůty k podání návrhu na popření otcovství zamítá. Odvolání nebylo podáno, a proto uvedené usnesení nabylo právní moci dne 4. 10. 2018. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovu návrhu na prominutí lhůty nebylo vyhověno, nezbylo okresnímu soudu než návrh na popření otcovství napadeným rozsudkem rovněž zamítnout.
3. Proti rozsudku okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh na popření otcovství, stěžovatel podal odvolání. O něm Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho názorem, že stěžovatelův návrh byl podán po uplynutí popěrné lhůty, přičemž její zmeškání nebylo prominuto.
4. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svého práva na rodinný život postupem okresního soudu, který upřednostnil právní status otce v rozporu s biologickou a sociální realitou, když fakticky jediným hlediskem pro takový zásah označil hmotný prospěch nezletilé. Dále mělo dojít k porušení jeho práva na právní pomoc, neboť zákon neumožňuje udělit advokátovi plnou moc pouze pro určité úkony, čímž byla stěžovateli přičtena k tíži chyba jeho právního zástupce, který opomněl ve lhůtě podat odvolání proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na prominutí lhůty. Všem soudům rozhodujícím ve věci stěžovatel rovněž vytýká, že jeho návrh na popření otcovství věcně neprojednaly a nevypořádaly se s jeho argumentací. Rozhodnutí soudů jsou rozporná též se zásadou nejlepšího zájmu dítěte, neboť byl zájem nezletilé na hmotném prospěchu nadřazen jejímu ústavnímu právu na rodinný život a na znalost svého původu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobuje kritice současnou právní úpravu zastoupení advokátem na základě plné moci a úpravu určování a popírání otcovství.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní stížnost je nepřípustná v části, jíž je napadeno usnesení okresního soudu ze dne 11. 9. 2018 č. j. 24 Nc 1001/2018-25, neboť stěžovatel v rozporu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když proti uvedenému usnesení nepodal odvolání. Pro uvedený závěr je přitom nerozhodné, zda nevyčerpání tohoto řádného opravného prostředku zavinil sám stěžovatel nebo jeho právní zástupce (jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí); tyto námitky by mohly mít své místo toliko při posuzování případné odpovědnosti advokáta za újmu podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což však nebylo předmětem řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí.
8. Z uvedeného důvodu se již Ústavní soud nezabýval tím, zda je nutno ústavní stížnost v části argumentace porušením nejlepšího zájmu dítěte odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným či nikoliv (srov. přiměřeně nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 či nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17), neboť veškeré právní závěry, týkající se posouzení nejlepšího zájmu nezletilé, proti nimž nyní stěžovatel brojí, byly přijaty právě v předmětném usnesení okresního soudu ze dne 11. 9. 2018.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Po přezkoumání zbývajících napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
11. Nutno konstatovat, že většina stěžovatelovy argumentace směřuje proti závěrům okresního soudu, jež přijal v napadeném usnesení ze dne 11. 9. 2018; ústavní stížnost však byla v této části odmítnuta jako nepřípustná (viz bod 7 tohoto usnesení), a Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby se danými námitkami jakkoliv blíže zabýval.
12. Ke zbývajícím napadeným rozhodnutím Ústavní soud souhrnně uvádí, že jejich závěry z ústavněprávního hlediska obstojí. Nebylo-li totiž vyhověno stěžovatelovu návrhu na prominutí lhůty k podání návrhu na popření otcovství, okresní soud postupoval správně, zamítl-li návrh stěžovatele na popření otcovství jako opožděně podaný. Krajskému soudu a následně Nejvyššímu soudu pak nezbylo než závěr o opožděnosti stěžovatelova návrhu podpořit.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti usnesení okresního soudu ze dne 11. 9. 2018 ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu