ECLI:CZ:US:2020:3.US.2180.20.1
sp. zn. III. ÚS 2180/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. R., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 25 Cdo 371/2020-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 62 Co 313/2018-142, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 5. 2018, č. j. 10 C 312/2017-78, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2019, č. j. 10 C 312/2017-132, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala podle ustanovení §2956 a §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vůči žalované, Zdravotnické záchranné službě hl. m. Prahy, náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s úmrtím její dcery, k němuž dle jejího tvrzení došlo v důsledku pochybení při ošetření ze strany zdravotníků (zaměstnanců žalované). Obvodní soud neshledal tento nárok důvodným, když dovodil, že žalovaná při resuscitaci pacientky neporušila žádnou právní povinnost, a především nemohla nastalý smrtelný následek nikterak odvrátit, neboť v době poskytování záchranné péče již fakticky nastala smrt v důsledku úrazového a krvácivého šoku po mnohačetném bodném poranění hrudníku alkoholem a kokainem intoxikované pacientky.
4. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným a rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný [ve smyslu ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, které by bylo v příčinné souvislosti se smrtí stěžovatelčiny dcery a s následným vznikem osobnostní újmy stěžovatelky. Odvolací soud dále uvedl, že obvodní soud na základě provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění, z nichž dovodil přiléhavé právní závěry.
5. Proti uvedenému rozsudku městského soudu stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Konstatoval, že stěžovatelka v dovolání předkládá pouze vlastní skutkové závěry (zejména, že smrt její dcery bylo možno řádným postupem zdravotníků odvrátit), na nichž pak buduje své vlastní právní posouzení. Nejvyšší soud proto uzavřel, že předložila-li stěžovatelka toliko vlastní verzi rozhodných skutečností, jež má za prokázané, nesměřují její námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnila již v předchozím řízení. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně tvrdí, že nalézací soud nezákonně zamítl provedení jí navrhovaných důkazů. Zdůrazňuje, že skutkový závěr o neodvratnosti smrti její dcery nebyl najisto prokázaný. Stěžovatelka zastává názor, že "zcela stěžejní pro tuto věc je validní argument, že správná exaktní diagnóza zranění srdce A. R. je zcela klíčový poznatek pro posouzení toho, zda se její smrt v důsledku tohoto zranění dala lékařským zásahem odvrátit či nikoliv." Opětovně zdůrazňuje, že znalecké posudky vycházely toliko z "pochybných listinných podkladů" (např. záznamu o výjezdu záchranné služby), přičemž obecným soudům vytýká, že vycházely z "dogmatické teze" o neodvratitelnosti smrti její dcery, obsažené ve znaleckém posudku MUDr. Pokorného.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o podané žalobě na náhradu nemajetkové újmy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup obvodního soudu a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
10. Jak obvodní soud, tak i městský soud, jenž vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, přičemž konstatoval (srov. rozsudek městského soudu, bod 11), že obvodní soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů a učinil z nich správná skutková zjištění, totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovanými závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatelky je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.
11. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by mohlo odůvodnit jeho kasační zásah. Co se týká dokazování, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však obecné soudy musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Závěr obecných soudů o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování (srov. rozsudek obvodního soudu, s. 4; rozsudek městského soudu, body 14-16 týkající se nadbytečnosti výslechu svědků, resp. body 20-21 týkající se nadbytečnosti revizního znaleckého posudku) lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům těchto soudů pokládat za přesvědčivý. V projednávané věci totiž obecné soudy vycházely především z odborných znaleckých posudků, z nichž jednoznačně vyplynulo, že k úmrtí stěžovatelčiny dcery došlo v důsledku bodných poranění, která si způsobila sama poškozená, přičemž její smrt nebylo možné odvrátit (srov. rozsudek obvodního soudu, s. 5).
12. Obecné soudy tedy odůvodněně uzavřely, že "v daném případě bylo prokázáno, že žalovaná poskytla zdravotní péči ve smyslu ustanovení §2645 s péčí řádného odborníka, tedy lege artis, a nebylo prokázáno, že by při ošetření A. R. porušila zákonnou či smluvní povinnost." Na takto odůvodněném závěru obecných soudů opírajícím se o odborné znalecké stanovisko Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke shora uvedenému ani nemůže - cokoliv zpochybňovat.
13. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelka spíše jen předkládala vlastní skutkové závěry a neuvedla žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. S postupem a závěrem Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci se Ústavní soud ztotožňuje.
14. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu