infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.08.2020, sp. zn. III. ÚS 2230/20 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:3.US.2230.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:3.US.2230.20.1
sp. zn. III. ÚS 2230/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoblem, advokátem se sídlem Edvarda Beneše 2439/70, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, č. j. 8 Tdo 498/2020-527, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2020, č. j. 8 To 379/2019-438, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak prý soudy při svém rozhodování porušily zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. 3. Na podkladě odvolání stěžovatele krajský soud nyní napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl při dílčí modifikaci skutkových zjištění uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl stěžovateli podle §173 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest vyhoštění z území České republiky na pět a půl roku. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému částku ve výši 29 400 Kč. Se zbytkem nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že již v průběhu řízení před nalézacím a následně i odvolacím soudem měl jednoznačně za to, že důkazním řízením nebylo prokázáno, že by spáchal trestnou činnost ve smyslu napadených rozhodnutí. Obecné soudy nedůsledně aplikovaly zásadu in dubio pro reo v případě protichůdnosti jednotlivých důkazů a trvajících pochybností o vině stěžovatele. Celé řízení bylo navíc zatíženo vadou deformace provedených důkazů a extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel byl totiž z trestné činnosti usvědčen na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědí poškozeného. V této výpovědi však existovaly zásadní rozpory, které neměly být hodnoceny k jeho tíži. V dané věci přitom šlo o situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení stěžovatele a tvrzení poškozeného. Soudy se však přiklonily k verzi poškozeného, aniž by tento svůj postup řádně zdůvodnily, a navíc opomenuly značnou opilost poškozeného v době spáchání skutku. Výpověď poškozeného přitom byla ve zjevném rozporu s dalšími provedenými důkazy - výpisem z bankovního účtu, svědeckými výpověďmi i s výpovědí samotného stěžovatele. Naopak výpovědi stěžovatele byly po celou dobu trestního řízení konzistentní a byly potvrzeny i výpovědí spoluobžalovaného. Stěžovatel má za to, že požití velkého množství alkoholu u poškozeného je třeba vnímat jako okolnost, která mohla ovlivnit jeho svědeckou výpověď, a to tak, že byla zhoršena jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, a schopnost si je zapamatovat. Tato okolnost však v trestním řízení nebyla vůbec zkoumána. Dle názoru stěžovatele přitom musel být poškozený ve stavu komplikované těžké opilosti a není objektivně možné, aby si předmětnou událost pamatoval natolik přesně a věrohodně, že jeho výpověď může být považována za klíčový důkaz o stěžovatelově vině. Tyto námitky nelze uspokojivě vypořádat ani tím, že poškozený je na takové množství alkoholu zvyklý. Obecné soudy nepovažovaly za nutné znalecky zkoumat schopnost svědka vnímat v kritické době realitu a zapamatovat si průběh událostí. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Uzavírá, že za dané důkazní situace měly soudy přistoupit k aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť v dané věci existovaly zásadní pochybnosti o vině stěžovatele. Aplikace této zásady pak měla vést ke zproštění stěžovatele, nikoliv k jeho odsouzení. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 6. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. 7. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jeden ze skupiny důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. 8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž nezjistil, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. 9. Ústavní soud dále uvádí, že krajský soud v napadeném rozsudku náležitě, logicky a dostatečně přesvědčivě odůvodnil své závěry o vině stěžovatele. K odvolání stěžovatele se vypořádal s jeho námitkou stran nevěrohodnosti poškozeného s ohledem na jeho opilost, když k tomu uvedl, že "nelze přehlédnout, že ve svých výpovědích popsal událost v podstatných bodech stejně a že uvedl i řadu detailů. Jeho výpověď tedy má důkazní hodnotu" (viz odst. 3-5 napadeného rozsudku krajského soudu). K námitkám stěžovatele se krajský soud opakovaně vyjadřoval i ke konzistentnosti, resp. k údajným rozporům, v jednotlivých výpovědích poškozeného, když tyto rozpory vyloučil (srov. zejm. odst. 15-20 napadeného rozsudku krajského soudu). 10. Jestliže ve vztahu k opilosti poškozeného a znevěrohodnění jeho výpovědi stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, je k tomu třeba ve stručnosti uvést následující. V daném případě orgány činné v trestním řízení vycházely v podstatě z jediného usvědčujícího důkazu, naopak v nyní projednávaném případě stěžovatele usvědčuje celý řetězec nepřímých důkazů (viz odst. 19-20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). K tomu se ostatně ve zmiňovaném nálezu vyjádřil i Ústavní soud, když uvedl, že: "...pokud by z jakéhokoliv důvodu vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto klíčového přímého důkazu, mělo by být alespoň možné z napadených rozhodnutí zřetelně a jednoznačně dovodit, že o vině stěžovatele svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině stěžovatele" (viz odst. 29 citovaného nálezu). 11. Souhrnně lze proto uvést, že veškeré stěžovatelem uplatněné námitky směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině. V nyní projednávaném případě nicméně řetězec nepřímých důkazů spolu s výpovědí poškozeného dovoloval bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout. Obecné soudy jednoznačně vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěrům o vině stěžovatele. Jako přímý svědek již z povahy věci mohl k celé věci vypovídat pouze poškozený. Výpověď poškozeného však nebyla osamocená, ale byla podpořena i výpisy z bankovního účtu a výpověďmi dalších svědků. Na základě takto provedeného dokazování pak obecné soudy neměly žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině, přičemž těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. 12. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel zřejmě (avšak nesprávně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany. 13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2020 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:3.US.2230.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2230/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 8. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 8. 2020
Datum zpřístupnění 2. 9. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
  • 40/2009 Sb., §234
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstřík dokazování
presumpce/neviny
trestná činnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2230-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 113115
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-09-06