ECLI:CZ:US:2020:3.US.2242.20.1
sp. zn. III. ÚS 2242/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Moješčíka, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem Zámečnická 497/3a, Olomouc, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 51 Co 152/2020-464, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3. 2020, č. j. 19 C 175/2015-455, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2020, č. j. 19 C 175/2015-440, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel vede proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti spor o náhradu majetkové a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 1. 2020, č. j. 19 C 175/2015-440, byl stěžovatel vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za podání dovolání ve výši 14 000 Kč podle položky 23 odst. 1 písm. d) sazebníku soudních poplatků.
4. Proti tomuto rozhodnutí uplatnil stěžovatel námitky, přičemž podal rovněž žádost o osvobození od soudních poplatků pro případ, že těmto námitkám nebude vyhověno.
5. Obvodní soud usnesením ze dne 14. 2. 2020, č. j. 19 C 175/2015-453, námitkám nevyhověl a současně stěžovatele vyzval, aby odůvodnil návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, tedy zejména aby doložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry.
6. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na tuto výzvu nereagoval, obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 19 C 175/2015-455 rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
7. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozhodnutí obvodního soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků ústavní stížností rovněž napadeným usnesením potvrdil, když uvedl, že "žalobce ani přes výzvu soudu doručenou právnímu zástupci žalobce dne 2. 3. 2020 neosvědčil, že jeho poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků zcela či zčásti podle §138 o. s. ř.; soud prvního stupně o námitce žalobce proti výzvě asistenta soudce na zaplacení soudního poplatku za dovolání usnesením ze dne 20. ledna 2020 č. j. 19 C 175/2015-440 pravomocně rozhodl a odvolací soud se zcela s jeho závěry ztotožňuje, proto nejsou další odvolací námitky žalobce důvodné."
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v předchozím řízení.
9. Proto i v samotné ústavní stížnosti - v odkazu na relevantní judikaturu zdejšího soudu (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2018; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://www.nalus.usoud.cz) - tvrdí, že "pokud Ústavní soud dovodil, že odvolací řízení ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nepodléhá žádné poplatkové povinnosti, pak lze stěží ústavně konformním způsobem dovodit, že dovolací řízení vymezené stejným předmětem sporu by poplatkové povinnosti podléhat mělo." Stěžovatel dále upozorňuje, že řízení o náhradu majetkové a nemajetkové újmy zahájil v roce 2015 s vědomím, že jde o řízení nepodléhající poplatkové povinnosti. Pokud tedy v průběhu tohoto řízení došlo k novelizaci zákona o soudních poplatcích (srov. zákon č. 296/2017 Sb.), na jejímž základě byl následně vyměřen soudní poplatek za dovolací řízení, má za to, že tím byl porušen princip legitimního očekávání, jakož i právní jistota a důvěra stěžovatele v právní řád.
10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu č. j. 19 C 175/2015-455) a zčásti nepřípustná (ve vztahu k usnesení obvodního soudu 19 C 175/2015-440).
11. Co se týká nepřípustnosti, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
12. Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení obvodního soudu č. j. 19 C 175/2015-440 obsahujícímu právě jen výzvu k zaplacení soudního poplatku. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto typu usnesení se totiž Ústavní soud zabýval mj. ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná."
13. Ústavní soud v tomto stanovisku dále konstatoval, že případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Obdobným způsobem lze uvažovat i o stanovení lhůty k zaplacení poplatku, protože k (potenciálnímu) porušení základních práv poplatníka nedochází jejím marným uplynutím, nýbrž až rozhodnutím o zastavení řízení, které může být vydáno i později. Stěžovatel poté ovšem může brojit (nakonec i prostřednictvím ústavní stížnosti) proti zmíněným navazujícím rozhodnutím.
14. Co se týká zjevné neopodstatněnosti zbývající části návrhu v intencích ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je nutno mít na zřeteli, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Taková pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) ze dne 25. 9. 2007 ]. Napadená rozhodnutí však takovými vadami, které by odůvodnily kasační zásah Ústavního soudu, netrpí.
17. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o existenci poplatkové povinnosti za dovolání podané v řízení o náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.
18. Ústavní soud předně podotýká, že se touto otázkou zabýval již dříve, přičemž dovodil, že zpoplatnění dovolacího řízení v těchto věcech je ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 33/19 ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 95/19 ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3238/19 ze dne 28. 4. 2020, nebo sp. zn. IV. ÚS 877/20 ze dne 26. 5. 2020). Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se měl od těchto závěrů odchýlit.
19. Postačí tudíž stručně uvést, že v nálezech sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 a sp. zn. I. ÚS 3668/18 ze dne 26. 6. 2019, jichž se stěžovatel výslovně dovolává, jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019, Ústavní soud shledal, že zavedení soudního poplatku za řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., sledující cíl zamezení zneužívání dobrodiní zákona ve formě osvobození od soudních poplatků, naplňuje legitimní účel. Regulační funkce soudních poplatků totiž ekonomicky motivuje účastníky řízení, aby ještě před zahájením řízení (včetně následného uplatnění opravných prostředků) uvážili, do jaké míry mohou být se svým návrhem úspěšní. Důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu v citovaných nálezech byla absence novelizace položky 22, která vedla k vyměřování soudního poplatku za odvolání podle hodnoty sporu, což ve většině případů představovalo částku nepřiměřenou ve srovnání s fixní částkou za žalobu ve výši 2 000 Kč a za dovolání ve výši 7 000 Kč, resp. 14 000 Kč, s ohledem na hodnotu sporu (srov. položku 23 sazebníku soudních poplatků). Jak však Ústavní soud na několika místech v citovaných nálezech zdůraznil, situace v případě dovolání je odlišná, neboť novelou zákona č. 296/2017 Sb. naopak došlo k (nepřímé) novelizaci položky 23 sazebníku soudních poplatků. Poplatková povinnost je v případě dovolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb., obdobně jako v případě žaloby, stanovena fixní částkou, přičemž takto stanovenou poplatkovou povinnost nelze pokládat z důvodů výše uvedených za neústavní.
20. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že výše soudního poplatku, o nějž se v nyní posuzovaném případě jedná, odpovídá dle ustálené judikatury zdejšího soudu tzv. bagatelní částce (což je opětovně rozdíl od poplatku za odvolání podaného v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., který by mohl v závislosti na hodnotě sporu dosáhnout až řádů desítek či set tisíc Kč), která zpravidla nemůže opodstatnit závěr, že povinnost ji zaplatit je způsobilá porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu.
21. Jestliže tedy obecné soudy stěžovateli nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, neboť tento k výzvě nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry, nelze v jejich postupu spatřovat cokoliv, co by svědčilo o nezákonnosti, a tím méně pak protiústavnosti, kterou by měl napravit zdejší soud.
22. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu