ECLI:CZ:US:2020:3.US.2478.18.2
sp. zn. III. ÚS 2478/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Marka Bártka a 2. Ing. Lucie Šafránkové, obou zastoupených JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. Mgr. Aleny Vyhnánkové a 2. Ing. Radima Vyhnánka, obou zastoupených JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem, sídlem Potoční 494/36, Šternberk, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 21 C 185/2015 se podává, že stěžovatelé jako žalobci se žalobou domáhali, aby soud rozhodl o neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, který se nachází v budově č. p. X v katastrálním území L., obec P. (dále jen "byt"), kterou jim dne 25. 3. 2015 dali vedlejší účastníci jako žalovaní (pronajímatelé) s tím, že byt chtějí sami užívat (dále též jen "výpověď"). Stěžovatelé měli za to, že výpověď je neoprávněná, neboť nájem byl sjednán na dobu určitou a uvedený výpovědní důvod lze uplatnit jen u nájmu na dobu neurčitou. Navíc z komunikace s vedlejšími účastníky je zřejmé, že plánují i nadále pobývat v zahraničí, takže byt pro sebe nepotřebují. Výpověď stěžovatelé považovali za účelovou, neboť vedlejší účastníci požadovali od roku 2015 nepřiměřené navýšení nájemného, s čímž stěžovatelé nesouhlasili, a je i v rozporu s dobrými mravy, neboť nájemní vztah byl dosud bezproblémový a stěhování by pro ně bylo z důvodu nedávného narození dítěte velmi tíživé. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 21 C 185/2015-110 bylo určeno, že výpověď je neoprávněná (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
3. Rozsudek obvodního soudu napadli stěžovatelé i vedlejší účastníci odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2017 č. j. 68 Co 79/2017-168, ve znění usnesení ze dne 20. 3. 2017 č. j. 68 Co 79/2017-173, I. výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil, změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu týkající se náhrady nákladů prvostupňového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce podle §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vznikl nájem na dobu neurčitou. S ohledem na její chování před účinností občanského zákoníku lze mít za to, že podmínky stanovené v §2238 občanského zákoníku pro ochranu "poctivého nájemce" byly splněny. Stěžovateli sice právo nájmu k bytu nevzniklo, protože však byt užíval se souhlasem stěžovatelky, o čemž vedlejší účastníci věděli, a výpověď mu výslovně adresovali, je rovněž aktivně legitimován k podání žaloby na přezkum oprávněnosti této výpovědi. Ustanovení §2289 občanského zákoníku upravující následky zneužití výpovědního důvodu uplatněného pronajímatelem podle §2288 odst. 2 občanského zákoníku nevylučuje právo nájemce bránit se výpovědi žalobou na přezkum její oprávněnosti podle §2290 občanského zákoníku. Bylo-li v řízení zjištěno, že vedlejší účastníci se v době dání výpovědi (stejně jako v době rozhodování odvolacího soudu) zdržovali v zahraničí, kde je vedlejší účastník dlouhodobě zaměstnán, je zjevné, že byt pro sebe nepotřebují, a uplatněný výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku v době doručení výpovědi stěžovatelům dán nebyl.
4. Proti rozsudku městského soudu podali vedlejší účastníci dovolání. V něm namítali, že rozsudek "spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od dřívější ustálené rozhodovací praxe NS ČR, která podle nového ObčZ v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a podle názoru žalovaného má být dovolacím soudem tato otázka posouzena jinak". Vedlejší účastníci v dovolání dále namítali, že městský soud nesprávně posoudil a použil §2289 občanského zákoníku, dále nesprávně právně posoudil existenci platného výpovědního důvodu, vznik nájemního vztahu na dobu neurčitou a aktivní legitimaci stěžovatele k podání žaloby. V dovolacím návrhu vedlejší účastníci uvedli, že podle jejich názoru "měla být právní otázka ,potřeby pro sebe' Nejvyšším soudem ČR vyřešena tak, že vlastník jakožto pronajímatel nemá od 1. 1. 2014 zvláštní důkazní povinnost, pokud jde o prokázání své bytové potřeby, a je oprávněn podat výpověď čistě jen z titulu svého vlastnického práva, bez nutnosti předkládat další důkazy. Opačné tvrzení znamená faktickou nemožnost uplatnění zákonného výpovědního důvodu zajištění vlastní bytové potřeby, jak je demonstrováno v tomto sporu, a možnost žalovaných domoci se svých majetkových práv a bydlení ve svém vlastním bytě".
5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286 byl rozsudek městského soudu změněn tak, že žaloba, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 25. 3. 2015 z nájmu bytu je neoprávněná, se zamítá. Dále bylo stěžovatelům uloženo zaplatit náklady řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, a proto Nejvyšší soud jeho rozsudek změnil [§243d písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")] tak, že změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl.
6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky chráněný nájem podle §685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") nevznikl. Stěžovatelce nesvědčí právo nájmu ani podle §2238 občanského zákoníku. Uživatel bytu může být považován za řádného nájemce podle §2238 občanského zákoníku jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014. S ohledem na okolnosti, za nichž začala předmětný byt užívat a posléze v užívání pokračovala, nemohla být stěžovatelka v dobré víře, že ho užívá jako nájemkyně podle §685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., a nebyly tudíž splněny podmínky stanovené v §2238 občanského zákoníku proto, aby mohla být považována za řádnou nájemkyni bytu. Jen užívání bytu a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby mohla být stěžovatelka považována za řádnou nájemkyni bytu podle §2238 občanského zákoníku. Účastníci netvrdili (a nic takového nevyplývá ani ze skutkových zjištění odvolacího soudu), že by k uzavření smlouvy o nájmu bytu mělo dojít po 1. 1. 2014, tedy již za účinnosti občanského zákoníku. Nejvyšší soud dále dovodil, že se stěžovatelem vedlejší účastníci nikdy - a to ani ústně, ani jinak - žádnou dohodu o užívání bytu neuzavřeli, stěžovatel v bytě bydlel jen po dohodě se stěžovatelkou, a proto závěr městského soudu (stejně jako obvodního soudu), že mu nájemní právo nevzniklo, je správný. Nejvyšší soud tak uzavřel, že stěžovatelé nebyli v době doručení výpovědi nájemci bytu.
7. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že judikatura tohoto soudu byla za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. ustálena v závěru, že v řízení o žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§711 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.) je aktivně věcně legitimován vypovídaný nájemce bytu a pasivně věcně legitimován je pronajímatel. K podání této žaloby není aktivně věcně legitimována osoba, které sice byla doručena výpověď z nájmu bytu, avšak která v době jejího doručení není nájemcem bytu (např. proto, že jí nájem již dříve zanikl nebo že nájemcem bytu nikdy nebyla). Výpověď z nájmu bytu doručená takové osobě není způsobilá vůči ní vyvolat žádné právní účinky, a tudíž ani nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou musí být tedy zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 26 Cdo 3842/2007 nebo ze dne 18. 12. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5029/2016). Od těchto závěrů neshledal Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani za platné právní úpravy. I k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle §2290 občanského zákoníku může být aktivně legitimován jen nájemce. Byla-li výpověď doručena osobě, která nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit "neexistující vztah"), a již proto musí být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace, není přitom významné, co pronajímatele vedlo k zaslání takové výpovědi. Jestliže stěžovatelé nebyli nájemci bytu, nemohou být ani aktivně legitimováni k podání žaloby podle §2290 občanského zákoníku.
II. Argumentace stěžovatelů
8. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání vedlejších účastníků podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Svůj rozsudek Nejvyšší soud podle stěžovatelů nedostatečně odůvodnil, čímž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nejvyšší soud pominul dřívější argumentaci stěžovatelů, a porušil tak jejich právo na soudní ochranu. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud rozhodl na základě odlišného právního náhledu oproti přechozímu řízení, aniž by jim zároveň umožnil seznámit se s tímto právním náhledem a vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 216/16 (N 24/84 SbNU 293) a ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (N 56/88 SbNU 793). Stěžovatelé dále poukazují na to, že Nejvyšší soud rozhodoval o uplatnění ustanovení občanského zákoníku o nájmu (zejména §2237 a 2238), jejichž výklad jím dosud nebyl vyřešen (aniž by byl předmětem dovolání vedlejších účastníků), a rozhodnutí téměř neodůvodňuje, nebo jen v minimálním rozsahu. Přitom stěžovatelé shledávají důvody pro zvláště pečlivé odůvodnění rozhodnutí, jímž se nově posuzují otázky plynoucí z nové právní úpravy. Stěžovatelé rovněž namítají nesprávné zjištění skutkového stavu a vadné právní posouzení věci.
III. Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení
9. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a je i důvodné, neboť právní posouzení učiněné městským soudem (stejně jako obvodním soudem) není správné. Nejvyšší soud měl za to, že nesprávný a v rozporu s ustálenou judikaturou je závěr městského soudu o existenci nájemního vztahu mezi účastníky. Nebyla-li smlouva o nájmu předmětného bytu uzavřena písemně (což bylo mezi účastníky nesporné), byla podle tehdy platné právní úpravy neplatná (viz výslovné znění §686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a judikaturu citovanou v rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů navíc vyplývalo, že ji vedlejší účastníci ani neměli v úmyslu uzavřít. Za těchto okolností nemohli být stěžovatelé v dobré víře (tak jak ji posuzuje ustálená soudní praxe i právní literatura), že k uzavření smlouvy o nájmu bytu došlo, a proto nepřicházelo v úvahu ani použití §2238 občanského zákoníku. Tvrzení stěžovatelů, že Nejvyšší soud se v rozhodnutí nezabýval (dostatečně) výkladem §2238 občanského zákoníku, ačkoliv šlo o otázku dosud neřešenou, neodpovídá odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, ve kterém je odkazováno na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je §2238 občanského zákoníku použit.
11. Podle Nejvyššího soudu v řízení před obvodním soudem i městským soudem účastníci vylíčili všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení (ne)existence nájemního vztahu (stěžovatelé - na podporu svého závěru, že nájem vznikl, vedlejší účastníci naopak, že nájem nevznikl) a soudy provedly všechny důkazy významné pro právní posouzení věci. Jiné právní posouzení (ne)existence nájemního vztahu nevyžadovalo doplnění tvrzení účastníků a ani s ohledem na učiněná skutková zjištění nepřicházelo v úvahu. V situaci, kdy otázka nájemního poměru byla zkoumána obvodním soudem i městským soudem (nešlo tedy o "novou" otázku, kterou by se soudy ve svých rozhodnutích nezabývaly) a kdy existenci nájemní smlouvy zpochybňovali vedlejší účastníci již v průběhu řízení před okresním soudem, mohli být stěžovatelé závěrem Nejvyššího soudu o neexistenci nájmu snad zklamáni, nikoliv však překvapeni, jak tvrdí v ústavní stížnosti.
12. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nezpochybnili další závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí, tj. že k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi je legitimován jen nájemce, ani závěr o naplnění uplatněného výpovědního důvodu [zde Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu k §2288 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku].
13. Nejvyšší soud dovodil, že s ohledem na specifické okolnosti předmětné věci, s přihlédnutím k celkové délce řízení a zejména s ohledem na skutečnost, že žalobě stěžovatelů by nebylo možné vyhovět, i kdyby bylo správné jejich tvrzení o existenci nájemního poměru, neboť uplatněný výpovědní důvod, že vedlejší účastníci (pronajímatelé) potřebují byt pro sebe, byl dán, a další dokazování (ani doplnění tvrzení účastníků) nebylo třeba provádět. Nejvyšší soud proto nepostupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř., rozsudek městského soudu nezrušil a věc mu nevrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení, ale výjimečně podle §243d písm. b) o. s. ř. rozsudek městského soudu sám změnil.
14. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření uvedli, že s právním posouzením věci Nejvyšším soudem se zcela ztotožňují. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím postavil najisto i pochybnou otázku, zda vůbec došlo ke vzniku nájemního vztahu. Vedlejší účastníci připomínají, že cestu výpovědi z nájmu volili nikoliv z jistoty o vzniku nájemního vztahu, ale s úmyslem poskytnout uživatelům bytu minimálně stejná práva, jaká by měl nájemce. Nejvyšší soud podle vedlejších účastníků postupoval v souladu s hmotným i procesním právem, v kontextu věrohodně prokázaného skutkového stavu správně použil hmotné právo a dospěl ke spravedlivému řešení, které ctí primát vlastnického práva zakotveného v Ústavě. To však podle vedlejších účastníků nelze říci o postupu nižších soudů, které nesprávně dospěly k závěru o uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou a - v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu - požadovaly od vedlejších účastníků prokazování potřeby užívání bytu pro vlastní potřebu, a ve svém důsledku jim protiústavně znemožnily užívání bytu.
15. Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků neobsahovalo žádné pro posouzení věci významné skutečnosti, pročež je Ústavní soud - i vzhledem k výsledku řízení - nezaslal stěžovatelům k replice.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
18. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska namítaného porušení ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad zákona a jeho použití jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle, či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
20. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) mimo jiné uvedeno vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
21. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (R 4/2014). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit.
22. Přípustností dovolání a jeho vazbou k ochraně základních práv a svobod stěžovatelů se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Formuloval závěr, že neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 871/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).
23. Další nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán.
24. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud konstatoval, že zákonný požadavek uvést, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (viz §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání obvykle směřuje k právní argumentaci a konstatování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obligatorním požadavkem je však také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu v souvislosti s nezbytností vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Ten ovšem nelze splnit pouhým konstatováním, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
25. Formulace dovolacího důvodu vedlejšími účastníky (viz shora bod 4) má blanketní povahu, což neodpovídá smyslu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Vedlejší účastníci tím sice formalisticky doslovně opakují literu §237 o. s. ř., avšak bez materiální podstaty (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 871/19).
26. Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě v dovolání vedlejších účastníků zcela schází věcné vymezení, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se rozsudek městského soudu rozchází. V nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Nyní posuzovaný případ je opačný - dovolání obsahuje výslovnou formulaci otázky, avšak nijak nepodloženou, přičemž z dovolání nijak nevyplývá, v čem (v dané věci) stěžovatelé spatřují žádané vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nejde o to, aby dovolání přesně a vyčerpávajícím způsobem vyjmenovávalo všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu, která tvoří ustálenou rozhodovací praxi. Nezbytné je však alespoň obsahové vymezení této praxe a ne jen formalistické konstatování, jak je tomu v dovolání vedlejších účastníků.
27. Z obsahu dovolání vedlejších účastníků plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnosti naplnění předpokladů jeho přípustnosti (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
28. Z výše uvedeného vyplývá, že v dovolání vedlejších účastníků schází vymezení toho, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§237 až 238a, §241a odst. 1 o. s. ř.). Z toho důvodu Nejvyšší soud nebyl oprávněn dovolání vedlejších účastníků věcně přezkoumat.
29. Tím, že Nejvyšší soud posuzoval dovolání vedlejších účastníků po věcné stránce, aniž by nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
30. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatelů - ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 26 Cdo 4342/2017-286 podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. V dalším řízení bude Nejvyšší soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán právními závěry vyslovenými v tomto nálezu.
31. Ústavní soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).