ECLI:CZ:US:2020:3.US.269.18.1
sp. zn. III. ÚS 269/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Dražice, sídlem Staroklokotská 1, Tábor, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 901/2017-125 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016 č. j. 4 Co 208/2015-106, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") sp. zn. 15 C 11/2015 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 27. 3. 2015 č. j. 332928/2013/R1546/RR6765 bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce nevydávají pozemky parc. č. 1570/8, orná půda, o výměře 4 716 m2, a parc. č. 1570/9, orná půda, o výměře 1 179 m2, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, na listu vlastnictví č. 10002 pro obec Dražice a katastrální území Dražice u Tábora, z důvodu překážky zakotvené v §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).
3. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které krajský soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2015 č. j. 15 C 11/2015-63 rozhodl tak, že se do výlučného vlastnictví stěžovatelky předmětné nemovitosti vydávají. Krajský soud dovodil, že původní pozemek parc. č. 1570/1 o výměře 57 615 m2 v katastrálním území Dražice je sice na dvou místech potřebný dle územního plánu obce Dražice pro uskutečnění budoucí veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury, ovšem právo k těmto částem nemovitosti (sporné pozemky parc. č. 1570/8 a 1570/9) nelze ve smyslu zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění účinném v rozhodné době, vyvlastnit, protože pro umístění a užívání těchto staveb postačí zřízení věcného břemene na dotčených částech původního pozemku parc. č. 1570/1. Jelikož uvedený pozemek, který se stal předmětem restitučního nároku v tomto řízení, je tvořen také pozemky parc. č. 1570/8 a 1570/9, které jsou dnes samostatně zapsány v katastru nemovitostí, je namístě i tyto nemovitosti vydat stěžovatelce jako osobě oprávněné podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
4. Rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 4 Co 208/2015-106 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu změnil tak, že se žaloba na vydání předmětných nemovitostí zamítá. Vrchní soud se ztotožnil s právním posouzením věci učiněným vedlejší účastnicí, která v souladu se závazným územním plánem obce Dražice objednala vypracování geometrického oddělovacího plánu, kterým došlo k rozdělení původního pozemku parc. č. PK 1570/1 o výměře 57 615 m2 na pozemky parc. č. 1570/1, 1570/7, 1570/8, 1570/9 a 1570/10. Tímto postupem se dle vrchního soudu vyloučily případné budoucí problémy spojené se zajištěním bezproblémového přístupu na pozemky, jež jsou v souladu s právními předpisy určeny k vybudování veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury. Vrchní soud připustil, že zamýšlená komunikace bude mít zřejmě povahu místní komunikace III. třídy, jak má na mysli §6 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je však přesvědčen o tom, že i v tomto případě jde o veřejně prospěšnou stavbu, a proto je třeba postupovat stejně jako u dálnic, silnic a místních komunikací, o nichž hovoří §17 odst. 1 tohoto zákona. Jde tedy o veřejně prospěšnou stavbu dopravní nebo technické infrastruktury vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro jejíž realizaci by bylo možno práva k pozemkům vyvlastnit. Tím jsou naplněny podmínky pro použití §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, když podle vrchního soudu by nebylo vhodné vázat budoucí stavbu této místní komunikace na případné zřizování věcného břemene, neboť s takovým postupem by byla nepochybně v budoucnu spojena řada problémů a mohlo by jít o postup časově a rovněž finančně náročný. Vrchní soud konstatoval, že v případě, kdy je pozemek zasažen stavbou samotné komunikace, umístěnou na jeho povrchu, která zcela změní jeho charakter a možnost dalšího využití, je z hlediska realizace takové stavby účelnější vyvlastnění tak, aby bylo dosaženo optimálních poměrů, za kterých může být stavba na pozemku nejen zřízena, ale bude moci i řádně fungovat, být udržována, opravována apod., jelikož při všech těchto činnostech je jinak vlastník stavby omezen právem vlastníka pozemku. Vlastník pozemku při zřízení stavby na jeho pozemku za současného zřízení věcného břemene by byl rovněž podstatně omezen ve svých vlastnických oprávněních, jež bude moci nadále vykonávat pouze ve velmi zúženém rozsahu, pozemek nebude moci využívat k dosavadnímu hospodářskému účelu (zemědělská půda), dojde k zásadnímu omezení jeho možnosti nakládání s ním a omezení vlastnických práv téměř až na holé vlastnictví, což jde proti smyslu restitučních předpisů. Vrchní soud taktéž poukázal na jednu ze základních restitučních zásad, spočívající v předcházení vzniku právně či fakticky komplikovaných situací do budoucna, které by v důsledku naturální restituce mohly nastat.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, vyřešil vrchní soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Nejvyšší soud odkázal konkrétně na usnesení ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 349/2017 a ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, dle nichž překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu tohoto ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo možno nemovitosti vyvlastnit [viz např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného "výlukového" ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (odnětím vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by evidovaná právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání vykonávat své vlastnické právo či nikoliv.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že k vymezení předmětných infrastrukturních staveb došlo v roce 2010 v situaci, kdy vlastníkem celého pozemku parc. č. 1570/1 (před jeho rozdělením) byla Česká republika, a to patrně v rámci přípravy výstavby objektů pro bydlení na doposud nezastavěném pozemku v kultuře orná půda, který sloužil a slouží zemědělské výrobě. Část původního pozemku parc. č. 1570/1 představující přibližně 90% jeho výměry (na které by podle původního záměru obce Dražice měla být realizována výstavba) byla stěžovatelce ve správním řízení vydána, část odpovídající vymezeným místním komunikacím (které by měly sloužit dopravní obslužnosti této plánované výstavby) nikoliv. Dle stěžovatelky je zřejmé, že plánovat a provádět výstavbu na restituovaných pozemcích lze pouze na základě rozhodnutí aktuálního vlastníka, kterým je stěžovatelka. Bez výstavby objektů pro bydlení nemají infrastrukturní stavby smysl a lze vážně pochybovat o tom, že by obec Dražice přistoupila k jejich realizaci. Vzhledem k uvedenému tedy nelze hovořit o veřejném zájmu na vybudování předmětných infrastrukturních staveb, tím spíše právě v navrhované podobě. Vrchní soud a dovolací soud podle názoru stěžovatelky nerespektovaly proporcionalitu mezi omezením nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního "ospravedlnitelného" veřejného zájmu a nepostupovaly v souladu se zásadou in favorem restitutionis. Odůvodnění uplatnění výluky podle §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi pouhým odkazem na schválený územní plán obce považuje stěžovatelka za formalistický přístup vedoucí k absurdní situaci, kdy na oddělených pozemcích parc. č. 1570/8 a 1570/9 je plánovaná výstavba obslužné místní komunikace, která je však potřebná a smysluplná pouze v bezprostřední souvislosti s výstavbou objektů pro bydlení na zbylé (vydané) části původního pozemku parc. č. 1570/1 ve vlastnictví stěžovatelky. Předmětný územní plán byl vydán v roce 2010, do současné doby nebyly podniknuty žádné kroky k zahájení výstavby komunikace, ani objektů pro bydlení. Jak bylo výše vyloženo, nemovitosti v rozsahu celého původního pozemku parc. č. 1570/1 jsou zemědělsky využívány. Neexistuje proto naléhavý či zjevný veřejný zájem žádného subjektu na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury na pozemcích parc. č. 1570/8 a 1570/9, neboť tato infrastruktura má sloužit k obsluze nové výstavby, jež byla plánována na pozemcích, které byly ke dni vyhotovení předmětné územní plánovací dokumentace ve vlastnictví státu s příslušností hospodaření Státního pozemkového úřadu, které však přešly do vlastnictví stěžovatelky. Je zcela v dispozici vlastníka, zda pozemek parc. č. 1570/1 k výstavbě poskytne, a kdy tak případně učiní. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud a dovolací soud ve svých rozhodnutích řádně nezohlednily specifickou skutkovou situaci dané věci, rozhodly formalisticky a nespravedlivě.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
7. Vrchní soud se vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že k tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny dle jeho názoru nedošlo, proto v plném rozsahu odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření s poukazem na svou judikaturu zdůraznil, že ústavní ochrana ve smyslu práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny je přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv toliko uplatněnému restitučnímu nároku. K námitce stěžovatelky, že místní komunikace, pro kterou jsou předmětné pozemky územním plánem obce určeny, mají sloužit k obsluze zamýšlené výstavby na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky (a je tedy na její vůli, zda tato výstavba bude realizována, potažmo zda bude nezbytné na žalobkyní nyní požadovaných pozemcích zhotovit místní komunikaci), jde o argumentaci hypotetickou, neboť není vyloučeno, aby pozemek, který je nyní ve vlastnictví stěžovatelky, byl v budoucnu odkoupen třetí osobou, která bude předmětnou výstavbu realizovat. K výkladu §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi Nejvyšší soud připomněl své závěry vyslovené v usnesení ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 349/2017, dle nichž překážkou pro vydání nemovitosti je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo možno nemovitosti vyvlastnit, vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření vyslovila přesvědčení, že obsahem předmětné ústavní stížnosti je téměř výhradně polemika se závěry rozhodnutí soudů vedená v mezích obecného práva, ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a vedlejší účastnice navrhuje její odmítnutí.
10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila taktéž obec Dražice, která uvedla, že územní plán obce Dražice byl vydán dne 1. 7. 2010. Na 6. jednání zastupitelstva obce Dražice konaném dne 28. 3. 2019 bylo schváleno, že nebude zahájeno pořizování změny nebo nového územního plánu obce, v mezidobí tedy nedošlo ke změnám územního plánu. Dne 27. 3. 2014 na 37. jednání zastupitelstva obce byla schválena Územní studie Dražice - lokalita Z4, kterou bylo potvrzeno budování obytné části v dotčeném území, a která zahrnuje kromě textové části také výkresovou část - urbanistický výkres a výkres technické infrastruktury, z nichž vyplývá, jakým způsobem bude výstavba provedena a jak bude řešena technická infrastruktura včetně komunikací. Obec Dražice popírá, že je dotčené území zcela využíváno k hospodářským účelům, když na základě schválené územní studie v březnu 2014 již byla realizována výstavba na krajním pozemku parc. č. 1573/6 o výměře 876 m2 a pozemku st. parc. č. 627 o výměře 212 m2. Vydávání dalších stavebních povolení je nemožné právě z důvodu nedořešených vlastnických vztahů se stěžovatelkou. Obec dále uvádí, že v únoru 2020 proběhlo na obecním úřadě jednání za účasti zástupců obce, stěžovatelky a Ing. arch. Dagmar Buzu z důvodu zjištění, jakým způsobem bude připraveno území pro výstavbu rodinných domů v dotčené lokalitě. Současně proběhla schůzka s vlastníky pozemků Jaroslavem Soldátem a Miroslavem Kadlecem. Bylo dohodnuto, že majitelé pozemků nechají vypracovat architektonickou studii využití území tak, aby po obslužných komunikacích vedoucích po pozemcích parc. č. 1570/8 a parc. č. 1570/9 v k. ú. Dražice bylo možné obsloužit celé území. Obec Dražice pak zajistí vybudování komunikací tak, aby tyto nemusel řešit budoucí investor.
11. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas s argumenty, podle kterých nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Jde-li o vyjádření obce Dražice, to se podle stěžovatelky týká buď skutečností, které se v řízení před Ústavním soudem nepřezkoumávají, nebo skutečností, ke kterým došlo po podání ústavní stížnosti, a nebyly řešeny v předcházejících soudních řízeních.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
14. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení již před vrchním a Nejvyšším soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně souladným způsobem vypořádaly.
15. Podstatou posuzované věci je výklad §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ústavní soud se výkladem §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi již v minulosti zabýval a ve svém usnesení ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 2811/18 aproboval závěry, na kterých postavil své rozhodnutí Nejvyšší soud i v nyní posuzované věci. Jde o již ustálenou judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 349/2017, ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, nebo ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 341/2018), podle které překážkou pro vydání nemovitosti podle §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo možno nemovitosti vyvlastnit, je-li vyjádřen ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu uvedené výluky nutné právo k části pozemku vyvlastnit odnětím vlastnického práva a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by evidovaná právnická osoba k této části pozemku mohla po jejím vydání vykonávat své vlastnické právo či nikoliv.
16. Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na skutečnost, že ve spojitosti s výkladem výluk u jiných právních předpisů, zejména výluky stanovené v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, již dříve zaujal názor, že nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce. Vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) není účelem restitučního procesu, jinak směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období [srov. bod 21 nálezu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14 (N 11/76 SbNU 153)].
17. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2811/18 Ústavní soud taktéž uvedl, že pro věc není rozhodné, že prozatím k realizaci veřejně prospěšné stavby nedošlo, neboť z hlediska použití §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi není relevantní, v jaké fázi se zamýšlená a do územního plánu zanesená stavba právě nachází. K závěru o ústavně souladném rozhodnutí o existenci překážky ve smyslu tohoto ustanovení pro vydání pozemku z důvodu, že podle příslušné územně plánovací dokumentace a územního rozhodnutí bude jeho (dosud přesně neurčená) část dotčena realizací veřejně prospěšné stavby, dospěl Ústavní soud také v usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 12/19.
18. V nyní posuzované věci vrchní soud vyšel ze skutečnosti, že v územním plánu obce Dražice ze dne 1. 7. 2010 (oddíl 7. část 7.1.1.) je uveden taxativní výčet staveb dopravní a technické infrastruktury pod označením VPdt 12 a 13. Vrchní soud vzal v úvahu, že jde o zamýšlené komunikace, které budou zřejmě komunikacemi III. třídy (§6 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), jde však stále o veřejně prospěšnou stavbu dopravní nebo technické infrastruktury vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro jejíž realizaci by bylo možné práva k pozemkům vyvlastnit, čímž je splněna podmínka pro použití §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Vrchní soud se zabýval i možností vázat budoucí stavbu komunikace na případné zřízení věcného břemene, to však odmítl pro časovou a finanční náročnost, neúčelnost s ohledem na změnu povahy a možnosti dalšího využití pozemku a na rozpor s koncepcí jednotného vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené.
19. Uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2811/18 s ohledem na svou judikaturu týkající se tzv. holého vlastnictví aproboval závěry Nejvyššího soudu, vyslovené v usnesení ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 341/2018, podle kterých právě u staveb pozemních komunikací dochází v naprosté většině případů po jejich uskutečnění k znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu (a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentovi pozemků by zůstalo prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl-li by podstatně omezen v právu věc užívat a požívat její plody a byla-li by i jeho držba permanentně rušena).
20. Z uvedených závěrů vycházel v napadeném usnesení Nejvyšší soud při použití své konstantní judikatury k §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, podle které rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je podle tohoto ustanovení pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, vymezené ve schválené územně plánovací dokumentaci, nutné právo k části pozemku vyvlastnit (odnětím vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda restituent by mohl k této části pozemku dotčené takovou stavbou po jejím vydání vykonávat své vlastnické právo, či nikoliv.
21. Ústavní soud zastává názor, že v posuzované věci není důvodu, aby napadené usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je řádně odůvodněné, přesvědčivé a Nejvyšší soud se v něm vyjádřil ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v dovolání. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud použil §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, přičemž vycházel z judikatury Ústavního soudu jak v otázce tzv. holého vlastnictví, tak ve vztahu k interpretačnímu pravidlu ex favore restitutionis.
22. Poukazovala-li stěžovatelka v řízení před obecnými soudy na skutečnost, že bez výstavby objektů pro bydlení na části původního pozemku parc. č. 1570/1, která byla stěžovatelce již vydána, a kterou lze realizovat pouze na základě rozhodnutí stěžovatelky, nemají stavby dopravní infrastruktury smysl, Ústavní soud k obecnými soudy učiněnému výkladu §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dodává, že podle §43 odst. 5 stavebního zákona je územní plán závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu zastupitelstvem obce, pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí. Podle §12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi přitom platí, že "Nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento nebo jiný zákon.". Účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby v procesu naturální restituce původního církevního majetku nedocházelo k novým majetkovým křivdám jak na úkor oprávněných osob, tak i na úkor dalších (třetích) zainteresovaných subjektů. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v citovaném ustanovení vybízí k nalezení rovnováhy mezi zájmy oprávněných osob a zájmy třetích osob, které jsou vydáním věcí dotčeny, resp. ke spravedlivému řešení střetu mezi principem zmírnění majetkových křivd formou obnovení vlastnictví a principem právní jistoty. Okamžikem doručení výzvy k vydání věci povinné osobě je tak "zakonzervován" stav věci, která je předmětem výzvy. Stavem se rozumí jak stav faktický, tak i právní. Pro posouzení problematiky důvodu uvedeného v §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je proto třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. 28 Cdo 164/2020). V posuzované věci byl součástí dohody o vydání zemědělské nemovité věci č. j. 332928/2013/505347/D0 geometrický plán č. 739-237/2014 ze dne 29. 10. 2014, kterým nově vznikly pozemky parc. č. 1570/8 a 1570/9, které nebyly předmětem uzavírané dohody, a u nichž Státní pozemkový úřad později shledal důvod pro nevydání věci podle §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Účelem geometrického plánu bylo oddělení částí pozemků určených schváleným územním plánem jako veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury. Stěžovatelka si tedy byla v okamžiku uzavření dohody o vydání věci vědoma důvodu, proč byly předmětné pozemky z rozsahu vydávaných nemovitostí vyňaty, stejně tak jako skutečnosti, že část pozemků, jež jí byly vydány (parc. č. 1570 a 1570/1) se nachází v zónách označených jako Z4 a Z6, které spadají pod návrhové využití označené kódem BV-N, tedy plochy bydlení venkovského charakteru.
23. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že k realizaci bytové výstavby předpokládané územním plánem v budoucnu nemusí dojít. Jak již bylo shora uvedeno, tato skutečnost není pro použití §8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi relevantní [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2811/18, ve kterém Ústavní soud shledal ústavně souladnou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována, je-li vymezena v územně plánovací dokumentaci, která je v souladu se stavebním zákonem]. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy textová část územního plánu obce Dražice vymezuje veřejně prospěšné stavby, veřejně prospěšná opatření, stavby a opatření k zajišťování obrany a bezpečnosti státu a plochy pro asanaci, pro které lze práva k pozemkům vyvlastnit. Oddíl č. 7.1.1. obsahuje taxativní výčet staveb dopravní a technické infrastruktury, jehož součástí jsou mimo jiné plochy s kódovým označením VPdt 12 a VPdt 13, které dle grafické části územního plánu odpovídají pozemkům parc. č. 1570/8 a 1570/9.
24. Z výše uvedených důvodů nemá Ústavní soud proč zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Nejvyšší soud i vrchní soud se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování použily platnou právní úpravu včetně judikatury Ústavního soudu a jejich skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Monika Zbořilová