ECLI:CZ:US:2020:3.US.2843.20.1
sp. zn. III. ÚS 2843/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Dr. Stanislava Přibila, M.B.A., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 41/2020-610 ze dne 24. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroků o nákladech řízení v záhlavní uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel se domáhal po žalované společnosti zaplacení celkem (tedy včetně nároku uplatněného rozšířením žaloby) částky 447 264 Kč s příslušenstvím. Po zrušení prvního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 13 Cm 1923/2011-562 ze dne 21. 8. 2019 žalobě vyhověl (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení stěžovateli 247 316,70 Kč (výrok II) a České republice 1 790,40 Kč (výrok III).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí ve výrocích I a III potvrdil (výrok I) a ve výroku II jej změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli na nákladech 111 078 Kč (také výrok I). Konečně, odvolací soud rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení 12 584 Kč.
Proti výroku II rozsudku vrchního soudu a proti výroku I rozsudku vrchního soudu v části, kterým byl změněn výrok II rozsudku krajského soudu, podal stěžovatel ústavní stížnost.
Podáním ze dne 15. 10. 2020 stěžovatel informoval Ústavní soud o tom, že žalovaná podala proti všem výrokům rozsudku vrchního soudu dovolání. Stěžovatel k tomu dodal, že si je vědom judikatury Ústavního soudu založené na zásadě zdrženlivosti, vyjádřil však přesvědčení, že podání dovolání protistranou by nemělo mít na přípustnost posuzované ústavní stížnosti vliv. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že sám neměl jiné prostředky ochrany, neboť dovolání proti nákladovému výroku je ze zákona nepřípustné. Stěžovatel poukázal rovněž na časový aspekt v souvislosti s tím, že žalovaná společnost vstoupila do likvidace a svůj omezený majetek spotřebovává na provedení likvidace a uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Čím později bude o nákladech řízení rozhodnuto, tím méně je dle stěžovatele pravděpodobné, že společnost bude disponovat dostatečným majetkem, ze kterého by mohla případnou náhradu nákladů zaplatit.
Navzdory uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio a je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považuje Ústavní soud za předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou, tehdy, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za této situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018 a další).
Obdobným způsobem pak Ústavní soud přistupuje i k ústavním stížnostem mířícím proti nákladovým výrokům a podaným souběžně s dovoláním protistrany proti výroku o věci samé (tím spíše dovoláním podaným proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku). V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1112/20 ze dne 11. 8. 2020 (shodně viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 2102/20 ze dne 8. 12. 2020) k tomu Ústavní soud uvedl, že nelze přehlédnout, že pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e občanského soudního řádu). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se vrchní soud opětovně zabýval i náklady za řízení před soudem prvního stupně a aby v rámci rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal výrok rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany Nejvyššího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší.
Ústavní soud si je vědom možných rizik, na která stěžovatel v souvislosti s likvidací žalované poukazuje. Za situace, kdy řízení ve věci nadále probíhá [aniž by bylo tvrzeno, že jde o případ předvídaný §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], však nemůže tato okolnost převážit nad dodržením principu subsidiarity. Koneckonců, zájem na rychlém vyřízení věci je v zásadě vlastní všem stěžovatelům.
Závěrem Ústavní soud upozorňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2020
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka