ECLI:CZ:US:2020:3.US.3220.20.1
sp. zn. III. ÚS 3220/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IFIS investiční fond, a. s., se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem Čechyňská 16, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2020, č. j. 17 Co 237/2020-306, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 16 Nc 4376/2008-4, byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky právní předchůdkyně stěžovatelky proti povinnému, J. Hlaváčovi, podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. E/2007/02773, vydaného rozhodcem JUDr. P. Poledníkem ve výši 28 869,76 Kč s příslušenstvím, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. I. Luhan, Exekutorský úřad Praha 1 (dále jen "soudní exekutor").
4. Usnesením soudního exekutora ze dne 24. 4. 2018 bylo rozhodnuto, že do exekuce vstupuje na místo dosavadní oprávněné stěžovatelka. Dne 15. 6. 2020 pak soudní exekutor vyzval stěžovatelku k udělení souhlasu se zastavením exekučního řízení z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu (neplatnosti rozhodčí doložky). Po udělení tohoto souhlasu soudní exekutor usnesením ze dne 20. 7. 2020, č. j. 099 EX 3670/08-300, zastavil exekuci na majetek povinného (výrok I.) a dále rozhodl tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II.). Stěžovatelce byla současně uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 9 767,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.).
5. K odvolání stěžovatelky směřujícímu proti výroku III. citovaného usnesení soudního exekutora ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který tento nákladový výrok potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením jako věcně správný. Krajský soud uvedl, že předchůdkyně stěžovatelky měla nejpozději po vydání sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 přistoupit k návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatelka pak do řízení musela ke dni 24. 4. 2018 vstupovat s vědomím nezákonně vedené exekuce, zastavení exekuce přesto nenavrhla, přičemž k jejímu zastavení došlo až na základě podnětu soudního exekutora. Zavinění stěžovatelky ve vztahu k neúspěchu ve věci a úhradě nákladů exekuce krajský soud odůvodnil tím, že ačkoliv rozhodčí doložka byla ujednána všemi účastníky, je zřejmé, že iniciativa k volbě rozhodčího řízení i rozhodčího orgánu při uzavření rozhodčí smlouvy vzešla nepochybně právě od právní předchůdkyně stěžovatelky, která předložila povinnému k podpisu rozhodčí doložku, jejíž formulace nebyla v souladu se zákonem, v rámci formulářové smlouvy a všeobecných typových úvěrových podmínek. V protiprávně vedené exekuci pak právní předchůdkyně a následně stěžovatelka pokračovala až do doby, kdy zastavení exekuce inicioval soudní exekutor. Krajský soud proto dospěl k závěru, že to byla právě stěžovatelka, která větší měrou zavinila zastavení exekuce, a z tohoto důvodu má soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce.
6. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Za meritum sporu považuje zodpovězení otázky, zda má být soudnímu exekutorovi vůči oprávněnému přiznána náhrada nákladů exekuce, tedy zda lze zavinění ve smyslu ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, přičítat oprávněnému nebo exekutorovi, případně zda lze zavinění přičítat oběma nebo nikomu z nich, pro bezdůvodnost pokračování nařízené exekuce i po 11. 5. 2011. Stěžovatelka má za to, že zavinění (pasivitu) lze přičítat v takových případech soudnímu exekutorovi (k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2005/19 ze dne 17. 7. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), resp. že v takovém případě lze uvažovat nad tím, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření práva na náhradu nákladů soudnímu exekutorovi na základě ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
7. Zásadní právní význam má podle stěžovatelky okolnost, že jak soudní exekutor, tak i exekuční soud disponují pravomocí zastavit exekuci i bez návrhu. Stěžovatelka uvádí, cituje a rozebírá pasáže celé řady rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2364/19 ze dne 11. 2. 2020, usnesení sp. zn. IV. ÚS 92/20 ze dne 21. 1. 2020, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2525/19 ze dne 3. 9. 2019, shora uváděné usnesení sp. zn. III. ÚS 2005/19 ze dne 17. 7. 2019, nebo usnesení IV. ÚS 1459/17 ze dne 11. 7. 2017), z nichž podle stěžovatelky vyplývá, že Ústavní soud "konstantně rozhoduje tak, že v takových případech nemá být soudnímu exekutorovi přiznána náhrada exekuce". Dále argumentuje, že bylo v obdobném případě, v němž stěžovatelka vystupovala jako oprávněná a JUDr. I. Luhan jako soudní exekutor, odvolacím soudem (konkrétně Městským soudem v Praze) rozhodnuto tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů, z čehož stěžovatelka dovozuje, že byl soudní exekutor přibližně měsíc před vydáním napadeného usnesení krajského soudu upozorněn, že mu náhrada nákladů nenáleží.
8. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy obvykle v obdobných věcech rozhodují tak, že se exekutorovi náhrada nákladů nepřiznává, přičemž připomíná, že v případě odchýlení se je nutné v souladu s ustanovením §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přesvědčivě vysvětlit důvody odchylky, kteréžto vysvětlení však podle stěžovatelky v nyní posuzovaném případě podáno nebylo. Uzavírá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva, "přičemž tyto zásahy mají intenzitu ústavního významu z důvodu, že se jedná o stovky případů, ve kterých takto chybně v totožných věcech soudní exekutoři a obecné soudy rozhodují a soudní praxe není v rozhodnutích za totožných skutkových stavů jednotná, dlužno dodat že i z důvodu že Ústavní soud se k totožným případům v nálezu, pokud je stěžovateli známo, dosud nevyjádřil."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy - v posuzovaném případě konkrétně krajský soud v řízení o stěžovatelkou podaném odvolání. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, resp. krajského soudu, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
12. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou, že se k obdobným případům, jako je případ stěžovatelky, dosud nevyjádřil ve své nálezové judikatuře. Jen v poslední době totiž Ústavní soud vydal k předmětné problematice, tedy náhradě nákladů exekuce v případech zastavení exekuce z důvodu, že rozhodčí nález nebylo možné vykonat pro neplatnost v něm obsažené rozhodčí doložky, celkem pět zásadních nálezů, jejichž závěry lze stručně shrnout následovně.
13. V souladu s dřívější judikaturou je východiskem při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, určení a hodnocení důvodů, pro něž byla exekuce zastavena [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Náhradu nákladů exekuce v případech zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky pak podle okolností případu nese buď oprávněný, nebo exekutor [nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17 ze dne 12. 11. 2018 (N 184/91 SbNU 279), bod 41]. V tomtéž nálezu (bod 35) pak Ústavní soud shrnul rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soud tak, že oprávněný nese procesní zavinění na zastavení exekuce, pokud nezachoval potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce a již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále, když přistoupil k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na základě těchto pravidel určenými; a jednak při provádění exekuce, když návrh na zastavení exekuce podal až povinný, ačkoliv ze souhlasu oprávněného s tímto návrhem povinného na zastavení exekuce lze vyvozovat (předpokládat) jeho obeznámenost s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce posuzování transparentnosti pravidel pro výběr rozhodců.
14. Rozhodným okamžikem pro posouzení otázky zavinění zastavení exekuce je přitom judikaturou Ústavního soudu závazně stanoveno datum 11. 5. 2011, kdy Nejvyšší soud vydal usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020, bod 40, nebo nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 ze dne 16. 4. 2019, bod 24). Oprávněné osoby, které exekuci po 11. 5. 2011 zahájily či v ní pokračovaly na základě takto nezpůsobilého exekučního titulu, nesou vinu na jejím zastavení, což je podstatné pro následné vypořádání nákladů exekuce a nákladů účastníků exekučního řízení podle ustanovení §89 exekutorského řádu [srov. cit. nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40; cit. nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25; nález sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 114/85 SbNU 861), bod 13].
15. Pro posouzení procesního zavinění na zastavení exekučního řízení je dále rozhodujícím kritériem jednak časová osa individuální věci - zaprvé kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, zadruhé kdy a za jakých okolností byla exekuce zastavena (z moci úřední, k návrhu povinného, se souhlasem či nesouhlasem oprávněného; srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 31), jednak postavení účastníků řízení, neboť typicky bude náklady exekuce hradit ta strana, která je v daném vztahu silnější a vystupuje jako profesionál v daném oboru, neboť jako osoba s odbornými znalostmi měla o citovaném usnesení Nejvyššího soudu a o sjednocení judikatury vědět, a pokud v exekuci setrvá, je na místě jí vytýkat, že vědomě udržovala protiprávní stav (srov. cit. nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 40, nebo cit. nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25). Přitom je nutné zohledňovat i fakt, zda smlouva byla uzavřena ve vztahu spotřebitel - podnikatel (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, bod 25).
16. Ústavní soud dále opakovaně uvedl, že pokud dojde ke změně judikatury, působí "nový" právní názor i zpětně v řízeních zahájených před touto změnou [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 237/87 SbNU 841), bod 25, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14, body 8 a 9]. Jde o zásadu tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami, která je v souladu se soudobými evropskými kontinentálními trendy [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014; srov. též nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].
17. Ústavní soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu je v souladu s výše citovanou judikaturou. Krajský soud následoval kritéria vytyčená judikaturou Ústavního soudu a přesvědčivě odůvodnil jejich naplnění. Zohlednil tak, že předchůdkyně stěžovatelky předložila povinnému k podpisu rozhodčí doložku, jejíž formulace nebyla v souladu se zákonem, v rámci formulářové smlouvy a všeobecných typových úvěrových podmínek. Dále vzal v úvahu, že stěžovatelka si musela být ke dni vstupu do exekučního řízení vědoma judikatury Nejvyššího soudu týkající se neplatnosti takových rozhodčích doložek; přesto v exekuci setrvala a udržovala tak vědomě protiprávní stav, dokud k zastavení exekuce nepřistoupil soudní exekutor. Na základě těchto kritérií krajský soud dovodil, že to byla stěžovatelka, která větší měrou zavinila zastavení exekuce, a proto má uhradit náhradu nákladů exekuce. Takový závěr je s ohledem na okolnosti posuzovaného případu v souladu s kritérii stanovenými judikaturou Ústavního soudu, včetně zpětného působení "nových" právních názorů vytvořených judikatorními změnami i v řízeních zahájených před touto změnou.
18. Ústavní soud dále uvádí, že co se týká stěžovatelkou zvažovaného postupu dle ustanovení §150 o. s. ř., byla tato otázka zdejším soudem již vyřešena tak, že další v úvahu přicházející rozhodné okolnosti na straně povinného (např. okolnosti vzniku dluhu, splácení dluhu, postup v řízení) či na straně exekutora lze zohlednit pouze při rozhodování o náhradě nákladů účastníků exekučního řízení, nikoli však při rozhodování o náhradě nákladů exekuce (srov. cit. nález sp. zn. IV. ÚS 3017/19, bod 29). Jak ovšem vyplývá již ze shora učiněné rekapitulace průběhu předchozího řízení, stěžovatelka v nyní posuzovaném případě rozporovala právě a pouze výrok týkající se náhrady nákladů exekuce, což ovšem s ohledem na výše předestřené závěry vylučuje možnost uplatnění moderačního práva soudu.
19. K argumentaci, že zásah do stěžovatelčiných práv má ústavní význam z důvodu, že reflektuje stovky případů, ve kterých soudní exekutoři a obecné soudy rozhodují obdobně, Ústavní soud toliko stručně uvádí, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy posuzuje, zda rozhodnutí napadené ústavní stížností zasáhlo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nebo stěžovatele. Ústavní stížnost tudíž slouží pouze k ochraně práv konkrétních stěžovatelů a nelze ji podávat "v zájmu" subjektů odlišných od stěžovatelky nebo stěžovatele. Jinými slovy, ústavní stížnost není actio popularis [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2332/16 ze dne 17. 4. 2018 (N 74/89 SbNU 133) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329) ze dne 11. 5. 1999 ].
20. Ústavní soud závěrem rovněž připomíná svůj obecně zdrženlivý přístup k újmám u tzv. věcí bagatelních, což je právě případ nyní posuzované věci, jelikož spornou je zde částka ve výši 9 767,12 Kč.
21. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je totiž v případech bagatelních věcí s výjimkou rozhodnutí obecných soudů přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele důvodnost ústavní stížnosti v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421) ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009, a sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod; podle Ústavního soudu jsou ústavní stížnosti v bagatelních věcech obecně zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Právě naznačená zdrženlivost Ústavního soudu se nadto uplatní o to více, je-li - stejně jako v této věci - sporná toliko náhrada nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4101/19 ze dne 14. 1. 2020).
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu