ECLI:CZ:US:2020:3.US.3250.20.1
sp. zn. III. ÚS 3250/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Petra Kadlece, zastoupeného JUDr. Miloslavou Horskou, advokátkou, sídlem Velkopavlovická 4310/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. KSHK 35 INS 12405/2013, 29 NSČR 86/2019-B-130, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2019 č. j. KSHK 35 INS 12405/2013, 1 VSPH 505/2019-B-79 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2019 č. j. KSHK 35 INS 12405/2013-B-70, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 1. 2019 č. j. KSHK 35 INS 12405/2013-B-70 zamítl návrh stěžovatele (dlužníka) doručený krajskému soudu dne 25. 11. 2018 na určení neúčinnosti doručení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 11. 2017 č. j. KSHK 35 INS 12405/2013, 2 VSPH 368/2017-A-122 (KSHK 35 INS 12405/2013), jímž vrchní soud potvrdil usnesení krajského soudu o zjištění úpadku stěžovatele a o prohlášení konkursu na jeho majetek. Krajský soud dospěl k závěru, že doručení písemnosti (usnesení vrchního soudu) nelze považovat za neúčinné, neboť návrh stěžovatele byl podle §50d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jednak opožděný a jednak nedůvodný, jelikož doručení písemnosti proběhlo řádně a stěžovatel v návrhu neuvedl žádný omluvitelný důvod, pro který se nemohl s písemností seznámit.
3. K odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 23. 4. 2019 č. j. 1 VSPH 505/2019-B-79 (pozn. stěžovatel označuje v ústavní stížnosti rozhodnutí vrchního soudu zjevně nesprávně také jako usnesení ze dne 13. 8. 2019, popř. ze dne 13. 8. 2015) rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Vrchní soud vycházeje z §50d o. s. ř. se ztotožnil se závěrem krajského soudu o opožděnosti návrhu stěžovatele. K tomu doplnil, že usnesení bylo považováno za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, tj. dne 18. 12. 2017 [viz §71 odst. 1 a §74 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], přičemž dlužníku bylo doručeno zvláštním způsobem dne 30. 1. 2018. Vrchní soud konstatoval, že lhůta k podání návrhu na určení neúčinnosti doručení stěžovateli skončila nejpozději dne 6. 3. 2018, jelikož stěžovatel měl prokazatelně možnost seznámit se s písemností elektronicky prostřednictvím insolvenčního rejstříku nejpozději dne 19. 2. 2018, kdy zaslal krajskému soudu e-mailovou zprávu.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2020 č. j. 29 NSČR 86/2019-B-130 (pozn. stěžovatel označuje v ústavní stížnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako usnesení ze dne 31. 8. 2020 č. j. 29 NSR 86/2019-B-130) odmítl, neboť stěžovatel (oproti svému mínění) nepředložil k řešení žádnou otázku procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dále uvedl, že §50d odst. 1 o. s. ř. vychází z předpokladu, že písemnost byla účastníku řádně doručena, avšak účastník se s touto písemností nemohl z omluvitelného důvodu seznámit. Nejvyšší soud přitom již dříve vysvětlil, že porušení právních předpisů upravujících doručování soudních písemností, v důsledku kterého nelze písemnost považovat za doručenou, není způsobilým důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení podle §50d o. s. ř. Jestliže tedy v dané věci podle tvrzení stěžovatele nedošlo k řádnému doručení písemnosti, nelze (již proto) návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení vyhovět. Jinými slovy řečeno, tvrzené vady v procesu doručování písemnosti, které mají vést k závěru, že písemnost nebyla řádně doručena (v insolvenčních poměrech "řádně doručena zvláštním způsobem"), nejsou (nemohou být) důvodem pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení písemnosti podle §50d o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Nejprve popisuje okolnosti, které předcházely doručování usnesení vrchního soudu ze dne 24. 11. 2017 č. j. KSHK 35 INS 12405/2013, 2 VSPH 368/2017-A-122, jakož i skutečnosti, které jej vedly k podání návrhu na určení neúčinnosti tohoto usnesení. Poukazuje na to, že z důvodu pracovní neschopnosti požádal o odročení jednání nařízeného na 24. 11. 2017, při němž bylo vydáno usnesení č. j. KSHK 35 INS 12405/2013, 2 VSPH 368/2017-A-122. Pakliže krajský soud tuto informaci telefonicky ověřoval u ošetřující lékařky stěžovatele a ta mu sdělila údaje ze zdravotní dokumentace, došlo k porušení jeho práva na ochranu osobních údajů. Rovněž namítá, že v řízení nebylo spolehlivě zjištěno, zda došlo k řádnému doručení ve smyslu §50g o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. V části směřující proti usnesení vrchního soudu a krajského soudu je pak ústavní stížnost nepřípustná (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání odmítl, jelikož v něm stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. K tomu je třeba předně podotknout, že usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje Nejvyšší soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku - pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil - tak, aby dodržel maximy práva na soudní ochranu.
10. Nutno však zdůraznit, že v takovém případě se Ústavním soudem prováděný přezkum nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z limitů vymezených mu ústavním pořádkem. Ústavní soud si nahlédnutím do insolvenčního rejstříku (viz https://isir.justice.cz/), kde jsou dostupné dokumenty týkající se insolvenčního řízení, ověřil, že stěžovatelovo dovolání skutečně nevymezilo otázku, kterou by se Nejvyšší soud mohl zabývat, když ohledně přípustnosti dovolání stěžovatel pouze uvedl, že vrchní soud nesprávně vyřešil otázku výkladu §49 odst. 1 až 4, §50d, §50f, §50g a §50h o. s. ř., resp. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (ovšem nikterak blíže specifikované), popř. šlo o otázku, která dosud nebyla řešena. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat žádné pochybení, které by mohlo vést k případné kasaci jeho rozhodnutí. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádné relevantní ústavněprávní námitky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředkládá (za takovou námitku nelze v řízení o neúčinnosti doručení rozhodně považovat stěžovatelovu argumentaci ohledně postupu krajského soudu při ověřování pracovní neschopnosti stěžovatele u jeho ošetřující lékařky). Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč nemůže stěžovatelem nastolený problém založit přípustnost dovolání, když jím tvrzené nedoručení usnesení vrchního soudu nemůže být důvodem pro rozhodnutí o jeho neúčinnosti.
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost z důvodu nevymezení žádné otázky, která by mohla jeho přípustnost založit, má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho nepřípustnost (a přestože to Nejvyšší soud explicitně nevyjádřil, stalo se tak v podstatě kvůli vadám dovolání), nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť žádný takový již stěžovatel k dispozici neměl. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků, je třeba na jeho ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905 (rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; ve zbývající části (proti usnesení Nejvyššího soudu) ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu