ECLI:CZ:US:2020:3.US.3258.20.1
sp. zn. III. ÚS 3258/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. září 2020 č. j. 3 KZN 1017/2019-28, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 26. března 2020 č. j. 5 ZN 3258/2019-99 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, ze dne 17. ledna 2020 č. j. KRPA-33586-178/TČ-2019-00147, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává následující. Dne 4. 2. 2019 byly zahájeny Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. KRPA-33586-178/TČ-2019-00147 úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu poté, co stěžovatelka v procesním postavení poškozené podala několik podnětů k prověření věci, nebo pojala podezření, že byl spáchán trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit neznámí pachatelé, zaměstnanci Fakultní Thomayerovy nemocnice (dále jen "nemocnice"), tím, že zanedbali péči či postupem non lege artis, čímž způsobili u poškozeného P. V., otce stěžovatelky, zhoršení zdravotního stavu a následně dne 22. 12. 2018 smrt poškozeného, která nastala přímo v nemocnici.
3. Poškozený P. V. byl dne 4. 12. 2018 hospitalizován na plicní klinice nemocnice, kde zůstal až do dne 14. 12. 2018, kdy byl předán do péče interní kliniky nemocnice, a to až do dne 18. 12. 2018. Hospitalizaci ze dne 4. 12. 2018 předcházela řada vyšetření v nemocnici, neboť poškozený byl celkově schvácený, stěžoval si na bolesti v oblasti břicha. Sérií ambulantních vyšetření, z nichž k některým se poškozený ani nedostavil, bylo stanoveno, že poškozený má ložiska na plicích, bronchitis s podezřením na chronickou obstrukční plicní chorobu. Poškozenému byla nasazena antibiotika. S rodinou poškozeného byla domluvena hospitalizace ke dni 5. 12. 2018, avšak poškozenému se přitížilo, a tudíž byl k hospitalizaci přijat již dne 4. 12. 2018. V nemocnici byla provedena další podrobná vyšetření, přičemž bylo zjištěno, že poškozený trpí onkologickým onemocněním v terminálním stadiu, kdy se nepodařilo zjistit primární ložisko, nicméně byly diagnostikovány metastázy v játrech, ledvinách, plicích, ve skeletu a podezření na metastázu v sedacím svalu. Na interní klinice nemocnice byla vyšetření doplněna o gastroskopii a ultrazvuk štítné žlázy. Během hospitalizace se u poškozeného projevily stavy zmatenosti, kdy byl nalezen v okně, a tudíž byl podroben psychiatrickému vyšetření k vyloučení suicidálních tendencí. Psychiatrické konzilium doporučilo jako prevenci úrazu v důsledku zmatenosti pacienta kurtování na lůžku a tlumení. Poškozenému nebyla indikována onkologická léčba, neboť jeho onemocnění bylo již v terminálním stadiu a zvrácení zdravotního stavu pacienta nebylo možné; indikována byla symptomatická léčba a nutriční podpora. Dne 18. 12. 2018 byl poškozený na žádost rodiny předán do domácí péče. Dne 21. 12. 2018 byl poškozený opět přijat k hospitalizaci v nemocnici v důsledku dalšího zhoršení zdravotního stavu a dne 22. 12. 2018 v nemocnici v ranních hodinách zemřel. Následně byla provedena anatomicko-patologická pitva, která stanovila jako primární ložisko karcinom v ledvinách s metastázami do jater, mízních uzlin, žeber, sedacího svalu. Byly diagnostikovány i další choroby, jimiž poškozený trpěl. Jako bezprostřední příčina smrti byla stanovena nádorová kachexie (vyhublost) a oboustranný zápal plic, přičemž smrti nebylo možno žádným způsobem zabránit.
4. Policejní orgán na základě podnětů stěžovatelky prověřil výše uvedené skutečnosti a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v posuzované věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a napadeným usnesením ze dne 17. 1. 2020 věc podle §159a odst. 1 trestního řádu věc odložil.
5. Stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu stížností, která byla posouzena státní zástupkyní činnou u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") jako nedůvodná a napadeným usnesením ze dne 26. 3. 2020 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
6. Stěžovatelka podala k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství, který byl vyhodnocen jako nedůvodný, pročež byl napadeným vyrozuměním ze dne 14. 9. 2020 odložen.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že nezahájením trestního stíhání ve věci úmrtí jejího otce došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále namítá porušení práva na účinné vyšetřování, resp. práva na spravedlivý proces, současně spatřuje i extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Právě v důsledku takto závadového postupu policejního orgánu bylo ve věci nesprávně rozhodnuto. Stěžovatelka taktéž namítá porušení základních zásad trestního řízení, konkrétně zásad legality a oficiality, zásady materiální pravdy a zásady volného hodnocení důkazů.
8. Stěžovatelka takto zpochybňuje zejména závěry pitvy, kde bylo stanoveno, že bezprostřední příčinou smrti byla progresivní nádorová vyhublost a oboustranný zápal plic, přičemž vedlejším nálezem byla zjištěna centrální těžká ateroskleróza a ložiskový hnisavý zánět prostaty. Stěžovatelka však s tímto stanoviskem, které bylo převzato i orgány činnými trestním řízení, nesouhlasí a uvádí, že poškozený byl až do údajné terminální fáze onemocnění zcela bez příznaků tumoru. Nadto byly snímky poškozeného z vyšetření CT nejasné. Pitevní zpráva pak rozporuplně poukazuje na existenci rozsáhlého nádorového onemocnění, aniž by však určila původ. Stěžovatelka poukazuje i na chybu v pitevní zprávě, kde je uvedeno, že poškozený byl na interní oddělení nemocnice přijat dne 11. 12. 2018, což však není pravda, neboť tam byl přijat až dne 14. 12. 2018.
9. Stěžovatelka se domnívá, že došlo k pochybení, když byla provedena toliko pitva patologicko-anatomická, namísto pitvy zdravotní, o niž stěžovatelka žádala, neboť je toho názoru, že k úmrtí poškozeného došlo v souvislosti s postupem nemocnice. K tomuto flagrantnímu pochybení se explicitně vyjádřil i znalec MUDr. Svoboda, který uvedl, že se domnívá, že stěžovatelka má pravdu v tom, že měla být provedena zdravotní pitva. Neprovedená zdravotní pitva mohla dle názoru stěžovatelky postavit najisto, zda poškozený skutečně trpěl rozsáhlým nádorovým onemocněním.
10. Závěr o vyhublosti poškozeného pak též hovoří v neprospěch personálu nemocnice, když vyhublost svědčila o zcela nedostatečné péči lékařů a dalšího personálu nemocnice. Poškozený byl navíc celý život zdravý a s ničím se do doby hospitalizace neléčil.
11. Stěžovatelka tedy shrnuje, že po zjištění, že poškozený trpí rozsáhlým nádorovým onemocněním, personál nemocnice zcela rezignoval na jakoukoliv další léčbu poškozeného a indikoval toliko péči symptomatickou, když měl indikovat péči intenzivní. Stěžovatelka uvádí, že personál vůbec neléčil diagnostikovaný zápal plic, ani nevěnoval zvláštní pozornost výživě poškozeného. Za dobu hospitalizace poškozený zhubl o deset kilogramů. Závěr policejního orgánu, že poškozený zemřel v důsledku náhlé a silné vyhublosti a oboustranného zápalu plic, je dle stěžovatelky v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatelka zdůrazňuje, že i naprostému laikovi je zřejmé, že současná medicína zná léčbu vyhublosti i zápalu plic a dokáže tyto diagnózy úspěšně léčit. Zmíněné pochybení policejního orgánu nazývá stěžovatelka logickým excesem, neboť pokud poškozený zemřel v důsledku vyhublosti a zápalu plic, nelze postup lékařského personálu nazvat lege artis, neboť moderní medicína dokáže tato onemocnění zcela vyléčit.
12. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že policejní orgán bral v posuzované věci v úvahu toliko kvalifikaci trestného činu usmrcení z nedbalosti, aniž by vzal v potaz i jinou právní kvalifikaci, neboť možná by byla i právní kvalifikace trestného činu podle §150 trestního zákoníku (neposkytnutí pomoci).
13. Stěžovatelka policejní orgán opakovaně žádala o provedení dalších důkazů, avšak jejím žádostem nebylo nikdy vyhověno a dokonce odmítnutí provedení důkazů nebylo ani řádně odůvodněno. Stěžovatelka navrhovala výslechy dalších zdravotních sester a pacientů, kteří sdíleli pokoj s poškozeným a kteří mohli sdělit okolnosti vypovídající o péči o poškozeného. Policejní orgán se toliko spokojil se závěrem, že poškozenému již nebylo pomoci, avšak takový závěr není na místě.
14. Stěžovatelka namítá, že další pochybení personálu nemocnice spatřuje v tom, že poškozenému nebyla odebrána moč, přestože má stěžovatelka za to, že ze vzorku moči bylo možno včas určit v těle probíhající zánět. Dále poškozenému nebylo provedeno vyšetření PET/CT, které by pro stanovení diagnózy bylo podstatné. Policejní orgán takto opět nekriticky převzal konstatování lékařů nemocnice, že vyšetření PET/CT by pro poškozeného již nemělo pozitivní přínos. Lékaři takto dokonce ani nikdy nenalezli primární nádorové ložisko. Poškozenému byla v rámci hospitalizace předepsána tekutá strava, která mu však fakticky nebyla podávána. Po přeložení z plicního oddělení na interní oddělení nebyl poškozený nijak léčen, pouze byl bezdůvodně kurtován na lůžku. V neposlední řadě byl indikován jako inkontinentní, což nebyla pravda, a dostával pleny. Takové nelidské zacházení s pacientem policejní orgán ignoroval.
15. Stěžovatelka činí i další výčet údajných pochybení nemocnice, např. chybně vyúčtovaný sipping (podávání nutridrinků) pojišťovně či chybějící dva listy ze zdravotnické dokumentace ze dnů 6. 12. 2018 a 12. 12. 2018, průběh hospitalizace pak není zřejmý ani ve dnech 15. 12. 2018 a 16. 12. 2018, neboť lékařka psala nečitelně. Poškozený dále údajně nepodepsal v některých případech informované souhlasy. Poškozený též neměl vinou personálu ve dnech 14. 12. až 18. 12. 2018 nasazen umělý chrup.
16. Stěžovatelka uzavírá, že dne 21. 12. 2018 byl poškozený hospitalizován proti vůli své i své rodiny. Přestože poškozený netrpěl bolestí, bylo mu aplikováno morfium v nočních hodinách dne 21. 12. 2018. V ranních hodinách dne 22. 12. 2018 mu byla aplikována další dávka, přičemž nebyla zohledněna nízká hmotnost poškozeného. O průběhu noční hospitalizace není ve zdravotnické dokumentaci zmínka. V záznamu ze dne 21. 12. 2018 bylo zaznamenáno "DNR" (do not resuscitate), což značí, aby pacient v případě zástavy srdce nebyl resuscitován. Tímto byl poškozený fakticky odsouzen k smrti bez možnosti se pokynu bránit. Poškozený přitom tento požadavek nikdy nevyslovil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud ustáleně judikuje, že poškozený má v určitých případech ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení k obraně svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může využít i ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako je např. i rozhodnutí o odložení věci, jako je tomu v posuzované věci. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku (srov. např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/16). Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je tedy zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Navíc je nutno vnímat praktické obtíže, kterým mohou státní orgány při vyšetřování čelit, a potřebu rozhodovat se operativně a upřednostňovat vyšetřování těch nejzávažnějších trestných činů [(srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
20. V posuzované věci jde primárně o zásah do práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva"), což je situace, kdy poškozenému právo na účinné vyšetřování bezesporu náleží, a tudíž orgány činné v trestním řízení jsou povinny účinné vyšetřování provést [(viz např. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], neboť účinná realizace ustanovení trestního zákona, která chrání lidský život, vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování podle trestního řádu orgány činnými v trestním řízení ve všech případech, v nichž je podezření na spáchání daných trestných činů (viz usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13). Povinností státu podle čl. 2 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen jako "ESLP") je vytvořit účinný a nezávislý justiční systém, který bude schopen zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Anna Todorova proti Bulharsku ze dne 24. 5. 2011, stížnost č. 23302/03, bod 72).
21. Účinnost vyšetřování je hodnocena podle několika kritérií, která ve své judikatuře postupně vytyčil ESLP (srov. např. rozsudek ve věci Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku ze dne 6. 7. 2005, stížnost č. 57947/00, bod 209 a násl.), jež následně převzal ve své judikatuře i Ústavní soud. Těmito kritérii jsou nezávislost a nestrannost, efektivita, rychlost a veřejná kontrola.
22. V posuzované věci bylo prověřování trestního oznámení stěžovatelky provedeno nezávislým orgánem, který byl věcně i místně příslušný k posouzení předmětného podání stěžovatelky podle pravidel stanovených trestním řádem. Pokud jde o nestrannost orgánů činných v trestním řízení, ani zde nevznikají pochybnosti, které by Ústavní soud vedly k pochybnostem o nestrannosti vedeného prověřování, a to především s ohledem na způsob, jakým bylo vedeno dokazování a důkazy následně hodnoceny.
23. Kritérium veřejné kontroly bylo též dostatečně naplněno, neboť stěžovatelka zejména mohla nahlížet do policejního spisu a činit důkazní návrhy, s nimiž se policejní orgán dostatečně vypořádal. Některým důkazním návrhům stěžovatelky (na výslech zdravotnického personálu a pacientů, kteří sdíleli pokoj s poškozeným) nebylo vyhověno s odkazem na již dostatečně zjištěný skutkový stav.
24. Taktéž rychlost řízení lze považovat za přiměřenou. Dne 4. 2. 2019 byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení, postupně proběhlo v rámci postupu podle §8 odst. 5 trestního řádu dokazování, v rámci něhož byla vyslechnuta téměř desítka osob z řad zdravotnického personálu a byla opatřena kompletní zdravotnická dokumentace poškozeného. Proběhlo i další dokazování, zejména znaleckým posudkem, přičemž dne 17. 1. 2020 bylo vydáno napadené usnesení policejního orgánu o odložení věci. O stížnosti stěžovatelky bylo obvodním státním zastupitelstvím rozhodnuto dne 26. 3. 2020. Podnět k výkonu dohledu byl stěžovatelkou podán až dne 24. 7. 2020, přičemž městské státní zastupitelství o něm rozhodlo dne 14. 9. 2020. Lze tedy uzavřít, že z hlediska požadavku přiměřené rychlosti řízení nelze shledat u orgánů činných v trestním řízení pochybení.
25. Konečně v posuzované věci bylo naplněno i kritérium efektivity trestního řízení, byť stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že právo na účinné vyšetřování s sebou nenese právo na stíhání konkrétních osob, jde toliko o požadavek náležitého postupu orgánů činných v trestním řízení.
26. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že policejní orgán provedl rozsáhlé dokazování a skutkový stav objasnil dostatečně k vyvození závěru, že v případě úmrtí P. V. nedošlo k naplnění žádné ze skutkových podstat trestných činů. Obvodní státní zastupitelství na žádost policejního orgánu opatřilo souhlas soudu podle §8 odst. 5 trestního řádu, na základě čehož si policejní orgán dále vyžádal zdravotnickou dokumentaci pacienta a provedl výslech téměř desítky osob z řad zdravotnického personálu nemocnice. Policejní orgán si taktéž opatřil dokumentaci Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy, jakož i dokumentaci a vyjádření od Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky, což byl požadavek stěžovatelky. V souvislosti s důkazními návrhy stěžovatelky byl též vyžádán soupis nákladů léčení poškozeného z inkriminované doby od Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Zásadním důkazem pak byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví interna, zpracovaný prof. MUDr. Eliškou Sovovou, MBA.
27. Pokud jde o rozsah dokazování, lze hodnotit postup policejního orgánu dle náhledu Ústavního soudu jako dostatečný, a to především s ohledem na skutkové a právní závěry, které policejní orgán vyvodil.
28. Stěžovatelka namítá řadu pochybení nemocnice. Její stěžejní námitku, která je klíčem k vyvození případné trestní odpovědnosti konkrétních fyzických osob z řad zdravotnického personálu nemocnice, tvoří argumentace, že dle pitevní zprávy byly bezprostředními příčinami smrti poškozeného oboustranný zápal plic a vyhublost, což jsou však nemoci, které lze moderní medicínou úspěšně zcela vyléčit, nadto stěžovatelka podotýká, že vyhublost byla poškozenému způsobena personálem nemocnice, který mu neposkytl (žádnou) výživu. Tuto svou argumentaci stěžovatelka podepřela ještě námitkou brojící proti diagnóze onkologického onemocnění v terminálním stadiu, neboť údajně toliko anatomicko-patologická pitva nemohla onkologickou diagnózu zcela potvrdit.
29. Uvedená argumentace stěžovatelky je však značně jednostranná a účelová a pomíjí základní fakta, která byla zcela objasněna v průběhu dokazování provedeného policejním orgánem. Základním faktem, z něhož je třeba vycházet, je skutečnost, že poškozený, byť netrpěl žádnými výraznými potížemi (což samo osobě rozhodně nevyvrací onkologickou diagnózu, jak se snaží tvrdit stěžovatelka), se v inkriminované době, kdy byl hospitalizován v nemocnici, nacházel v posledním stadiu onkologického onemocnění. Jeho diagnóza byla nezvratná, což vyplývá jak z výslechu lékařů nemocnice, tak ze znaleckého posudku. Organismus poškozeného byl zcela zaměstnán onkologickým onemocněním, tudíž v důsledku terminálního stadia onkologického onemocnění nebylo možno vyléčit oboustranný zápal plic, který by, jak stěžovatelka sama ve své základní argumentaci tvrdí, byl jistě zcela vyléčitelný u osoby jinak zdravé. Je nutno odmítnout tvrzení stěžovatelky, že poškozenému nebyl léčen zápal plic, neboť z dokazování jednoznačně vyplývá, že mu byla podávána antibiotika, která však evidentně v důsledku vyčerpání organismu nádorovým onemocněním nezabírala. Pokud jde o vyhublost, ta nebyla zapříčiněna nedostatečnou výživou poškozeného v nemocnici, nýbrž taktéž onkologickým onemocněním v konečném stadiu, které se de facto krylo s pobytem poškozeného v nemocnici. Z dokazování (výslechy sester, lékařů a ze zdravotnické dokumentace) vyplývá, že poškozenému byla indikována dieta, ten ale příliš zájem o jídlo nejevil (v rámci své první hospitalizace), druhá hospitalizace trvala pouze několik hodin, neboť poškozený v jejím průběhu zemřel. Námitka ohledně druhu pitvy též byla vyvrácena, neboť i anatomicko-patologická pitva byla dostatečně průkazná stran základní diagnózy poškozeného, byť nelze popřít, že zdravotní pitva by byla ještě podrobnější. I anatomicko-patologická pitva prokázala, že základní ložisko, které nebylo zjištěno za života pacienta, vychází z ledvin a rozšířilo se prakticky do celého těla, přičemž byly zjištěny i další přidružené diagnózy (zánět žlučových cest, embolie do plic, hnisavý zánět prostaty, zánět pohrudnice, zánět plic, centrální ateroskleróza, antrakosilikóza). Ve světle těchto skutečností, prokázaných v rámci dokazování, nelze na základě námitek stěžovatelky dovodit, že by policejní orgán neprokázal skutkový stav v dostatečném rozsahu a ani že by hodnotil důkazy excesivně, nelogicky či svévolně.
30. Další námitky stěžovatelky (řada námitek stran konkrétních pochybení zdravotnického personálu - chybějící dva listy ve zdravotnické dokumentaci, zapomenutý umělý chrup, nečitelné písmo lékařky, přikurtování na lůžku z důvodu osobní bezpečnosti pacienta, pokyn DNR ve zdravotnické dokumentaci, atd.) jsou námitkami, které byly již vypořádány obvodním státním zastupitelstvím, resp. v rámci dohledu, a nutno uzavřít, že jde o námitky, které by (v případě jejich důvodnosti) mohly svědčit o nepříliš pečlivém postupu zdravotnického personálu, nicméně trestní odpovědnost konkrétních osob, resp. příčinu úmrtí poškozeného na základě těchto námitek vyvodit nelze a z hlediska naplnění práva na účinné vyšetřování postrádají významu, neboť orgány činné v trestním řízení se jimi v napadených rozhodnutích zabývaly a plausibilně je vypořádaly. Úkolem Ústavního soudu není tuto argumentaci rekapitulovat. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny ani k porušení práva stěžovatelky na účinné trestní řízení vyplývající v posuzované věci z práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy.
31. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu