ECLI:CZ:US:2020:3.US.3378.19.1
sp. zn. III. ÚS 3378/19
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Gruse, advokáta, sídlem Resslova 1754/3, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2019 č. j. 7 To 249/2019-4523, a o návrhu s ní spojeném na zrušení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2019 č. j. 7 To 249/2019-4523 byl porušen princip rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací a právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2019 č. j. 7 To 249/2019-4523 se ruší.
III. Návrh na zrušení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 1, 2, 3, 4, 9, 11, 26, 28 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1, 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh, aby byl zrušen §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení a spis vedený u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 5 T 97/2010. Z uvedeného zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 19. 10. 2009 č. j. ZT 546/2008-442 podle §45 odst. 2 trestního řádu per analogiam ustanoven opatrovníkem poškozené obchodní společnosti MELBRO, a. s., v konkurzu (dále jen "poškozená"), v trestní věci vedené proti obviněným J. V. a V. V. pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákona ve formě spolupachatelství. Ustanovení stěžovatele jako opatrovníka zmíněné právnické osoby bylo zrušeno usnesením okresního soudu ze dne 2. 10. 2018 č. j. 5 T 97/2010-4441, neboť došlo k zastavení trestního stíhání obviněného V., když nadále již nebyl důvod pro trvání ustanovení opatrovníka.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 8. 3. 2019 č. j. 5 T 97/2010-4472 byla podle §151 odst. 2 a 3 trestního řádu za užití §9 odst. 5 advokátního tarifu přiznána opatrovníkovi poškozené, tedy stěžovateli, odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 26 166,90 Kč. Návrh stěžovatele byl přitom vyčíslen na částku 1 637 566,16 Kč.
5. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, jež byla Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodná zamítnuta podle §148 odst. 1 trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že vykonával funkci opatrovníka poškozené obchodní společnosti celkem devět let, pročež za tuto dobu vykonal řadu úkonů, které po zrušení svého ustanovení v řízení řádně a včas vyúčtoval.
7. Stěžovatel namítá, že byl opatrovníkem ustanoven státním zástupcem, nikoliv soudem, přičemž §9 odst. 5 advokátního tarifu pamatuje pouze na situace, kdy je opatrovník ustanoven soudem. Napadeným usnesením se krajský soud dopustil porušení příkazu ústavně souladného výkladu a použití podústavního práva tak, že jsou v extrémním rozporu s principem spravedlnosti. Krajský soud neuvážil další výkladové alternativy, které by byly pro stěžovatele šetrnější. Tímto postupem bylo zasaženo i legitimní očekávání stěžovatele na rozmnožení jeho majetku.
8. Stěžovatel vysvětluje, že jako opatrovník musel řádně uplatnit v trestním řízení za poškozenou právnickou osobu škodu, která činila 33 683 293 Kč, což je sedmkrát více než činí pojistné plnění, pro které je advokát pojištěn. Stěžovatel se tedy ocitl v riskantní situaci, kdy by v případě, že by nárok za právnickou osobu neuplatnil řádně a včas, sám za tento nárok ručil. To nelze spravedlivě po nikom požadovat, jestliže odměna činí toliko 500 Kč, resp. 250 Kč za jeden úkon právní služby. Za devítileté vymáhání částky 33 683 293 Kč byla stěžovateli přiznána odměna ve výši 26 166,90 Kč. Stěžovatel tak dovozuje, že odměna opatrovníka je v daném případě zneužitím státní moci ve vztahu k jednotlivci a dá se označit za nucenou práci. Opatrovník fakticky vykonává funkci zmocněnce poškozeného, který by však byl odměněn částkou mnohonásobně vyšší, když by za jeden úkon právní služby získal částku 61 780 Kč.
9. Stěžovatel dále uvádí, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou slušnosti, právem na spravedlivou odměnu za práci a právem podnikat. Přiznaná odměna není spravedlivá, legitimní ani rozumná a zakládá neodůvodněnou nerovnost ve srovnání s jinými subjekty, kdy má platit pravidlo, že za stejnou práci náleží stejná odměna. Fakticky byl stěžovatel odměněn i v rozporu s předpisy o minimální mzdě. Stěžovatel zdůrazňuje, že funkce opatrovníka nesmí být posuzována toliko formálně, ale dle skutečného obsahu úlohy opatrovníka v trestním řízení, který je jmenován tehdy, když je statutární orgán právnické osoby procesně zainteresován v trestním řízení, čímž je právnické osobě znemožněno, aby si zvolila zmocněnce. Činnost opatrovníka je poskytováním právních služeb advokáta.
10. Stěžovatel uzavírá, že odměna, která mu byla poskytnuta, je zcela nepřijatelná a nedůstojná, neprochází ani testem proporcionality, a odporuje tedy ústavnímu pořádku.
III.
Vyjádření účastníka řízení
11. Ústavní soud zaslal posuzovanou ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení. Krajský soud uvedl, že nálezem ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 (č. 43/2020 Sb.) byla zrušena část §9 odst. 5 advokátního tarifu, podle kterého byla okresním soudem stanovena tarifní hodnota, na základě které byla určena výše mimosmluvní odměny opatrovníka. Vzhledem k této situaci účastník řízení navrhl ústavní stížnosti vyhovět.
12. S ohledem na obsah vyjádření krajského soudu je již Ústavní soud nezaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a tudíž nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 zastoupen v řízení před Ústavním soudem advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že v posuzované věci bylo použito ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, ve znění do 23. 2. 2020, byť předmětné ustanovení explicitně dopadalo na situaci, kdy je opatrovník ustanoven soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob. Samostatné ustanovení, které by předmětnou situaci výslovně upravovalo, advokátní tarif neobsahuje. Z tohoto důvodu tak okresní soud, resp. krajský soud, postupovaly per analogiam a aplikovaly ustanovení, které je posuzované problematice nejbližší. Takové ustanovení představuje právě §9 odst. 5 advokátního tarifu, který upravuje odměňování ustanovených opatrovníků. Ústavní soud tedy při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti vycházel ze skutečnosti, že byť doslovná dikce §9 odst. 5 advokátního tarifu ve znění před vykonatelností nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/19 výslovně neodpovídala procesní situaci, za níž byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem, neboť byl ustanoven opatrovníkem usnesením státního zástupce, nikoliv soudu, a to opatrovníkem poškozené právnické osoby, nikoliv obviněné právnické osoby, krajský soud v napadeném rozhodnutí z tohoto ustanovení advokátního tarifu vycházel, a to aplikací per analogiam. Uvedená skutečnost plyne i z jeho vyjádření k ústavní stížnosti.
16. Ústavní soud poukazuje na svou rozhodovací praxi, v níž plénum Ústavního soudu již čtyřikrát rozhodovalo o návrhu na zrušení §9 odst. 5 advokátního tarifu. Nálezem pléna ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (č. 302/2019 Sb.) byla zrušena část ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, která zakotvovala ve znění účinném do 19. 11. 2019 pro výkon funkce opatrovníka ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, jako tarifní hodnotu částku 1 000 Kč. Předmětné znění bylo ve slovech "jehož pobyt není znám," uvedeným nálezem zrušeno. Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že stanovil-li normotvůrce nižší odměnu, kterou obdrží advokát jako opatrovník osoby neznámého pobytu, nezvolil nejšetrnější řešení k dotčeným základním právům - tedy k právu na právní pomoc a k právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Ačkoliv Ústavní soud nemohl podrobit přezkumu celé ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, je zřejmé, že jeho výtky přesahují nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19 zrušenou část hypotézy §9 odst. 5 advokátního tarifu. Další část hypotézy ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, znějící "nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení" byla zrušena následujícím nálezem ze dne 14. 1. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 22/19 (č. 28/2020 Sb.) s účinností od 6. 2. 2020. Dále Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 23/19 s účinností od 24. 2. 2020 ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob,", které bylo použito krajským soudem v nyní napadeném usnesení. Konečně nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 (č. 176/2020 Sb.) byla v §9 odst. 5 advokátního tarifu zrušena slova ", jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní".
17. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/19 Ústavní soud, s odkazem na dva předchozí zmiňované plenární nálezy, dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle §30 občanského soudního řádu. Z judikatury Ústavního soudu, i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), kterou Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 14/17 (200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)] vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která jim ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách. Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak §9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků vystupujících v trestním řízení za podmínek stanovených výše citovaným zákonem (srov. k tomu přiměřeně bod 38. odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19). To vede k tomu, že advokát odměňovaný na základě zjednodušujícího kritéria je v horším postavení oproti advokátovi, který činnost spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování nevykonává nebo ji vykonával v menším rozsahu.
18. Také ve věci stěžovatele byl porušen princip rovnosti v návaznosti na právo získávat prostředky pro životní potřeby prací a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a to ať již závislou činností jako zaměstnaný advokát nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo podnikáním (Ústavní soud chápe právo podnikat jako zvláštní právo vůči právu získávat prostředky pro životní potřeby prací). V souladu s nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/19 a Pl. ÚS 23/19 má třetí senát Ústavního soudu rovněž za to, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, ustanovené soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, zasáhl tím také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu, v případě stěžovatele státního zástupce), a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (resp. splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.
19. Na základě těchto východisek Ústavní soud konstatuje, že určil-li krajský soud odměnu stěžovatele jako advokáta vykonávajícího opatrovnictví poškozené právnické osoby v trestním řízení analogicky s odkazem na §9 odst. 5 advokátního tarifu, porušil tím princip rovnosti při uplatňování základního práva stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací a práva podnikat.
20. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou, neboť usnesením krajského soudu byl porušen princip rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s právem stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací a právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, pročež jí dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu ze dne 18. 6. 2019 č. j. 7 To 249/2019-4523 zrušil.
21. Stěžovatel spojil svůj návrh na zrušení napadeného usnesení krajského soudu s návrhem na zrušení celého §9 odst. 5 advokátního tarifu. Ústavní soud však konstatuje, že ustanovení, které bylo v rámci §9 odst. 5 advokátního tarifu na věc stěžovatele použito, bylo již zrušeno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 23/19, přičemž zbývající část §9 odst. 5 advokátního tarifu ve stěžovatelově věci použita nebyla, Ústavní soud tudíž tento návrh shledává zjevně neopodstatněným, pročež jej podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu