ECLI:CZ:US:2020:3.US.3382.20.1
sp. zn. III. ÚS 3382/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Cibákem, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 61 To 599/2020, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 1 Nt 2520/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva, jakož i ústavní principy zaručené čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla podle ustanovení §71a trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, neboť důvod vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu trvá. Obvodní soud vzal za prokázané, že "vzhledem k míře zapojení stěžovatele do projektu Czech casting a trestu mu reálně hrozícímu, existuje důvodná obava, že by v případě propuštění na svobodu mohl ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědkyně případně svědkyně potencionální, a mohlo by tedy dojít ke zmaření objasnění skutečností, které jsou důležité pro trestní řízení a které je třeba objasnit objektivním způsobem."
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle ustanovení §141 a násl. trestního řádu byla v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuta. Městský soud se přitom plně ztotožnil s argumenty obvodního soudu a odkázal na jím podané odůvodnění. Zopakoval, že by stěžovatel mohl působit na dosud nevyslechnuté poškozené a vypořádal se rovněž s námitkami, že se stěžovatel s poškozenými fakticky nesetkal, že orgány činné v trestním řízení nepředložily plán vyšetřování, resp. že trestní řízení vykazuje průtahy. Městský soud dospěl na základě studia spisového materiálu k závěru, že "vyšetřování probíhá plynule, podle časových a organizačních možností policejního orgánu, kdy o plánovaných úkonech jsou obhájci obviněných vyrozumíváni s dostatečným časovým předstihem."
4. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Především namítá, že v případě koluzní vazby je tříměsíční doba koncipována jako doba maximální, přičemž se nejedná o paušální dobu, "ve které si policejní orgán de facto může dělat, co chce a jak rychle chce". Dle stěžovatele nelze akceptovat, aby soud rozhodl o vzetí do koluzní vazby, resp. ponechání v koluzní vazbě, aniž by mu byl ze strany policejního orgánu či státního zástupce, doložen plán vyšetřování, ze kterého by bylo zřejmé, že k nezbytným vyšetřovacím úkonům (zejména výslechu svědků, kteří jsou dle policejního orgánu nositeli koluzního důvodu) dojde plynule a bez zbytečného odkladu tak, aby bylo možno obviněného z koluzní vazby co nejdříve propustit. Uvádí, že ve vztahu k němu zde nejsou dány žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly obavě, že má koluzní záměry. Stěžovatel dále odkazuje na usnesení zdejšího soudu sp. zn. III. ÚS 2534/20 ze dne 29. 9. 2020, jímž byla přezkoumávána rozhodnutí o jeho vzetí do vazby. Toto usnesení přitom považuje za nesprávné mj. z důvodu, že "žádným způsobem nereflektuje naprosto zásadní argument, že do vazby bylo vzato pouze 6 z 9 obviněných", přičemž "do dnešního dne stěžovateli žádný z orgánů, které o jeho vazbě rozhodovaly, na tento argument nereagoval a nevysvětlil mu, v čem by měl být rozdíl u těch obviněných, kteří do vazby vzati nebyli." Zdůrazňuje také, že se nemohl zúčastnit vazebního zasedání konaného dne 10. 9. 2020, neboť vazební věznice neumožňovala provedení videokonference, resp. uvádí, že po dobu nařízené karantény mu nebyla umožněna osobní porada s obhájcem.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
7. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167) ze dne 20. 4. 2010; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Co se týče přezkumu věcných důvodů uvalení vazby, Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že posouzení nezbytnosti vazby jako opatření k dosažení účelu trestního řízení je úkolem zejména obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2583/19 ze dne 15. 10. 2019). Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž jsou zajištěna všechna práva obviněného.
8. Ústavní soud tedy při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasahovat do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu. V posuzovaném případě nicméně zdejší soud nemá pochyb o tom, že se ústavní stížností napadená rozhodnutí opírají o zákonné důvody. K vlastní konkrétní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí ve stručnosti následující.
9. Podle ustanovení §72a odst. 3 trestního řádu může délka koluzní vazby trvat maximálně tři měsíce, není-li v konkrétním případě přítomen některý z důvodů předvídaných zákonem umožňující její prodloužení. Přitom musí existovat a trvat reálné důvody (v rámci oné lhůty tří měsíců), proč obviněný ve vazbě zůstává - nemůže zde tedy být "jen" proto, že lhůta tří měsíců doposud neuběhla. Jak vyplývá již ze shora předestřených obecných úvah, koluzní vazba je institutem trestního práva, který má pomoci zajistit, aby byl řádně zjištěn skutkový stav, a to bez jakéhokoli negativního vlivu obviněného na svědky či spoluobviněné. Vzít obviněného do vazby z důvodu §67 písm. b) trestního řádu lze v případě, kdy jsou dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tyto konkrétní skutečnosti, jak již bylo naznačeno, však nelze interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby, bude zcela jistě např. působit na dosud nevyslechnuté svědky.
10. V nyní posuzovaném případě obvodní soud dostatečně vysvětlil, proč stěžovatel naplňuje důvody koluzní vazby a podrobně je přezkoumal též odvolací soud. Jejich postup v neposlední řadě neshledal protiústavním ani zdejší soud, který prakticky shodné věcné námitky proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, již odmítl a na jehož odůvodnění je tak možné pro stručnost přiměřeně odkázat (srov. cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 2534/20). Ústavní soud zde nesdílí stěžovatelem předkládaný názor, že by se měl od tohoto svého dřívějšího rozhodnutí odchýlit, neboť tvrzeně představuje toliko povrchní a nedostatečný přezkum.
11. Vazební důvody byly v nyní projednávaném případě zjevně dány. Jestliže totiž byl stěžovatel do vazby vzat z obav, že by mohl působit na doposud nevyslechnuté svědky, a tito svědci nebyli v rámci oné tříměsíční lhůty vyslechnuti, důvody koluzní vazby nadále přetrvávaly. Stěžovatel k tomu sice namítá, že již dopředu bylo zjevné, že se s ohledem na malou "expeditivnost" orgánů činných v trestním řízení provádějících výslechy nestihnou provést výslechy všech navrhovaných svědků, když uvádí, že "tvrzený účel koluzní vazby nemohl být ani teoreticky naplněn", tyto námitky však nedosahují ústavněprávní relevance. Jak zhodnotil městský soud, vyšetřování probíhalo plynule, podle časových a organizačních možností policejního orgánu, přičemž v momentě, kdy již bylo skutečně zjevné, že se naplánované výslechy nestihnou, vydalo Městské státní zastupitelství v Praze dne 6. 10. 2020 (tj. týden před vypršením zákonné lhůty pro trvání koluzní vazby) usnesení o propuštění stěžovatele na svobodu [pozn. Ústavního soudu: ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny, vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá; srov. Pl.ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673) ze dne 6. 5. 2008].
12. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy např. předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny (srov. usnesení sp. zn. ze dne II. ÚS 665/2000 ze dne 24. 1. 2001), což je tím spíše odůvodněné v případech rozsáhlé trestné činnosti dotýkající se značného množství poškozených. Stejně tak nelze předjímat, nakolik se např. podaří naplnit vyšetřovací plán, resp. plán výslechu svědků. Je totiž samozřejmě možné, že dílčí vyšetřovací úkony nebudou z objektivních důvodů v tříměsíční lhůtě dané trváním koluzní vazby provedeny vůbec, což se stalo právě v nyní posuzované věci. Orgánům činným v trestním řízení zde nelze cokoliv vytýkat, protože důvody, pro které nebyly provedeny plánované výslechy svědků, jsou zcela opodstatněné (srov. usnesení městského soudu, bod 4), a to navzdory odlišnému názoru stěžovatele, který uvádí, že orgány činné v trestním řízení měly vyslechnout málo svědkyň, že příliš akceptovaly jejich omluvy z již dohodnutého termínu výslechu atp. Ústavnímu soudu ovšem nezbývá než zopakovat, že uvedené námitky nemají ústavněprávní relevanci.
13. Ústavní soud dále připomíná, že rozhodnutí, že byl vazebně stíhán stěžovatel, a tedy nikoliv někteří další jeho spolupracovníci, závisí na posouzení orgánů činných v trestním řízení, včetně rozhodujících soudů, když důvodnost vazebního omezení nemůže být nahlížena primárně značně zjednodušeným hlediskem "když já musím dlít ve vazbě, proč tam nejsou jiní", nýbrž tím, zda u konkrétní osoby jsou nebo nejsou naplněny zákonné podmínky vazby. Jak vyplývá ze shora řečeného, tyto podmínky byly v případě stěžovatele naplněny.
14. Co se týká námitky, že stěžovateli nebyla umožněna účast na vazebním zasedání obvodního soudu prostřednictvím videokonference, resp. že mu nebyl po dobu dvoutýdenní karantény umožněn osobní kontakt s jeho obhájcem, lze toliko stručně uvést, že pro Ústavní soud je v tomto ohledu podstatné zjištění plynoucí z listin přiložených k nyní posuzované ústavní stížnosti, že se stěžovatel své přítomnosti na vazebním zasedání vzdal, jeho osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky, tj. v daném případě nebylo technicky možné zajistit videokonferenční spojení, přičemž ochrana jeho zájmů byla v průběhu vazebního zasedání konaného dne 10. 9. 2020 zajišťována prostřednictvím jeho obhájce, resp. že stěžovateli byla i po dobu jeho karantény nadále zachována možnost kontaktu s právním zástupcem prostřednictvím telefonu či projektu Skype obhajoby.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu