Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 08.09.2020, sp. zn. III. ÚS 3657/19 [ nález / SUCHÁNEK / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:3.US.3657.19.1
Omezení dispozičního práva žalobce aneb zpětvzetí návrhu podle §96 odst. 6 občanského soudního řádu
Právní větaPorušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních a práv a svobod není omezení zásady dispoziční v situaci, kdy žalobce chce vzít zpět žalobu, neboť žalovaný již plnil na základě soudních rozhodnutí, která však byla posléze Nejvyšším soudem zrušena. Právo na přístup k soudu v sobě nezahrnuje právo na ukončení již probíhajícího soudního řízení v libovolný okamžik, neboť za popsané procesní situace by zpětvzetí žaloby mohlo být účelové, což by zasahovalo do principu právní jistoty. V tomto kontextu je proto nutno brát zřetel na kautely zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních a práv a svobod, z nichž vyplývá možnost zákonodárce svobodné jednání jednotlivců zákonem omezit, resp. je třeba brát na zřetel taktéž zásadu rovnosti účastníků řízení v civilním sporu podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních a práv a svobod.
ECLI:CZ:US:2020:3.US.3657.19.1
sp. zn. III. ÚS 3657/19NálezÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ziegler ZZ, s. r. o., sídlem Husitská 48/50, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Emilem Doleželem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 26 Cdo 1104/2019-766, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018 č. j. 16 Co 309/2018-721 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2018 č. j. 27 C 61/2010-692, a o návrhu s ní spojeném na zrušení §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:I. Ústavní stížnost se zamítá.II. Návrh na zrušení §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").2. Stěžovatelka též navrhla zrušení §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), pro jeho namítaný rozpor s ústavním pořádkem. 3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), z nějž vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že zpětvzetí žaloby stěžovatelkou je neúčinné, a v řízení bude pokračováno podle §96 odst. 6o. s. ř.. Obvodní soud vycházel ze skutečnosti, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2016 č. j. 16 Co 143/2016-581, ve znění usnesení ze dne 13. 7. 2016 č. j. 16 Co 143/2016-596, mimo jiné potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2015 č. j. 27 C 61/2010-510, ve znění usnesení ze dne 3. 2. 2016 č. j. 27 C 61/2010-541, kterými tento soud uložil žalované (zde vedlejší účastnici) zaplatit žalobkyni (zde stěžovatelce) částku ve výši 2 031 771 Kč s tam specifikovaným (zákonným) úrokem z prodlení, dále jí uložil zaplatit náklady řízení státu, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k vedlejší účastnici změnil jejich výši a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. K dovolání vedlejší účastnice však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 26 Cdo 5136/2016-643 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po rozhodnutí městského soudu, předtím, než byl pravomocný rozsudek městského soudu zrušen Nejvyšším soudem, však vedlejší účastnice plnila stěžovatelce a toto plnění bylo důvodem, proč v dalším řízení po vrácení věci Nejvyšším soudem stěžovatelka vzala žalobu zpět. Stěžovatelka tedy vzala žalobu zpět až po zrušení rozhodnutí městského soudu o věci soudem dovolacím, přičemž tak učinila na základě skutečnosti, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí, tj. z důvodu plnění ze strany žalované v době trvajících účinků rozhodnutí městského soudu o věci; takové zpětvzetí žaloby tak nemůže mít procesních účinků.4. Stěžovatelka usnesení obvodního soudu napadla odvoláním. Městský soud však usnesení obvodního soudu jako věcně správné podle §219o. s. ř. potvrdil. 5. Stěžovatelka následně podala proti usnesení městského soudu dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné podle §237o. s. ř. odmítnuto. II.Argumentace stěžovatelky6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nesouhlasí s postupem soudů, které vyhodnotily její zpětvzetí žaloby poté, co jí vedlejší účastnice zaplatila žalovaný dluh včetně příslušenství, jako neúčinné. 7. Stěžovatelka uvádí, že §96 odst. 6o. s. ř. v rozporu s ústavním pořádkem omezuje žalobce v dispozici s řízením, což je však určující princip civilního řízení, který má svůj původ již v římském právu. Předmětné ustanovení považuje stěžovatelka za zcela izolované od zbytku právní úpravy a za rozporné s právními zásadami, zároveň jde dle jejího náhledu o ustanovení nadmíru nepraktické "bez zrnka hospodárnosti" a oddělené od podstaty civilního sporu. 8. Stěžovatelka taktéž podotýká, že dosavadní ustálená rozhodovací praxe obecných soudů posuzuje právní řešení sporné otázky zcela odlišně, než jak stanoví ustanovení §96 odst. 6o. s. ř., které bylo včleněno do občanského soudního řádu novelou, neboť v praxi se vyskytovaly různé názory, jak postupovat v případě, kdy bylo plněno podle pravomocného rozhodnutí, jež bylo později zrušeno dovolacím soudem. 9. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka dále rozebírá problematiku nákladů soudního řízení, kdy ačkoliv byl žalobce zcela úspěšný a jeho pohledávka byla plně uhrazena, přičemž z toho důvodu bere žalobu zpět, by se z důvodu §96 odst. 6o. s. ř. jeho žaloba musela zamítnout a procesně by spor prohrál, a byla by mu tedy uložena povinnost hradit žalovanému náklady řízení. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a Městskou část Praha 4 (dále jen "městská část"), jíž náleží postavení vedlejší účastnice řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že v posuzované věci městský soud vyřešil předmětnou právní otázku v souladu s ústavním pořádkem, a proto ani Nejvyšší soud neshledal v této věci dovolání přípustným. Ústavností §96 odst. 6o. s. ř. se posléze zabýval i Ústavní soud, který návrh na zrušení uvedeného ustanovení nálezem ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (vyhlášeným pod č. 327/2020 Sb.) zamítl. V podrobnostech odkazuje účastník řízení na odůvodnění tohoto nálezu pléna. 12. Obvodní soud stručně rekapituluje průběh řízení v posuzované věci a konstatuje, že správnost jeho napadeného usnesení byla potvrzena usnesením městského soudu a posléze i odmítavým usnesením Nejvyššího soudu. Obvodní soud tedy odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Účastník řízení se domnívá, že do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky napadenými rozhodnutími zasaženo nebylo, a tudíž navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. 13. Městský soud a městská část se k ústavní stížnosti nevyjádřily. V souladu s poučením poskytnutým městské části se tudíž má za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala. 14. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k replice. Ta v ní navazuje na svou předchozí argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti, přičemž klade důraz na skutečnost, že byla v posuzované věci nucena vedlejší účastnici uhradit náklady řízení. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že vedlejší účastnice uhradila dluh, který nevznikl konstitutivně posléze zrušenými rozsudky, nýbrž vznikl na základě hmotného práva mnohem dříve, než bylo zahájeno soudní řízení. Stěžovatelka uvádí, že procesní předpisy jednoznačně existují za účelem ochrany hmotného práva, nikoliv obráceně. V této souvislosti stěžovatelka zmiňuje stanovisko velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2019, v němž je uvedeno, že uhrazením pohledávky dluh zaniká v souladu s hmotným právem, a to bez ohledu na důvod její úhrady. Zanikla-li tedy podstata sporu, může žalobce vzít žalobu zpět. Nevezme-li žalobce žalobu zpět, musí soud rozhodnout tak, že žalobu zamítne, neboť došlo k poskytnutí žalovaného plnění. Napadeným ustanovením §96 odst. 6o. s. ř. proto dochází k naprostému odchýlení procesních předpisů od hmotného práva, které je předmětem soudní ochrany. V reakci na plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 40/18 stěžovatelka konstatuje, že ustanovení §96 odst. 6o. s. ř. není odůvodněno napravením nerovnosti procesních stran, ale čistě snahou státu uspořit výdaje za soudní soustavu, resp. vyvarovat se soudním řízením o bezdůvodné obohacení tím, že umožní prejudici v rámci řízení prvotního, jak správně Ústavní soud v nálezu dovozuje. Nerovnost stran je naopak napadeným ustanovením založena, a to především s ohledem na náklady řízení, pročež stěžovatelka uzavírá, že v právním řádu chybí relevantní procesní ustanovení, které by pro případ použití §96 odst. 6o. s. ř. příslušným způsobem modifikovalo rozhodnutí o nákladech soudního řízení tak, aby výsledné rozhodnutí nezakládalo nespravedlnost a nerovnost mezi účastníky. Stěžovatelka má tak za to, že existence samotného ustanovení §96 odst. 6o. s. ř. bez modifikace či výjimky ze zásad přiznání náhrady nákladů řízení, o níž soud musí rozhodnout podle procesního úspěchu ve věci, není ústavně souladná.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.V.Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.17. Stěžovatelka namítá zásah do svého práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1Listiny, a zároveň namítá také rozpor §96 odst. 6o. s. ř. s ústavním pořádkem. Této argumentaci však nelze přisvědčit, a to zejména s odkazem na zamítavý nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18, v němž Ústavní soud neshledal, že by ustanovení §96 odst. 6o. s. ř. zasahovalo do základních práv účastníků soudního řízení a že by bylo rozporné s ústavním pořádkem.18. Předně je třeba upozornit, že stěžovatelka žádnou skutečnou ústavněprávní námitku nevznáší. Vytýká napadeným soudním rozhodnutím i ustanovení §96 odst. 6o. s. ř. neúčelnost a jejich rozpor se zásadou dispoziční, která ovládá civilní proces, jakož i celkově rozpor se zásadami civilního práva tradovanými již od dob římského práva. Ani zpochybnění účelnosti řízení, ani zákonem stanovená výjimka z dispoziční zásady, však nejsou hledisky, která by mohla vést k zásahu Ústavního soudu, když Ústava ani Listina nezakotvují dispoziční zásadu jako součást základních práv. Není tedy zřejmé, do kterého ústavně zaručeného práva by mělo zasáhnout pouhé rozhodnutí obecných soudů o tom, že civilní řízení, které původně stěžovatelka jako žalobkyně zahájila a které nyní již vést nechce, bude i přes její nesouhlas pokračovat. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1Listiny. Pouhé pokračování civilního řízení však samo o sobě do tohoto práva nemůže zasáhnout.19. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje více komponentů, v první řadě pak právo na přístup k soudu. Existence civilního soudnictví přitom není jen naplněním práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny a čl. 6 odst. 1Úmluvy, nýbrž je zároveň i naplněním pozitivních závazků státu k ochraně před zásahem do práv mezi jednotlivci navzájem. Záruka vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1Listiny se sice bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a státem, avšak kromě toho, že tato ustanovení zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezákonným způsobem nezasahovala, zavazují veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno nebo omezováno třetími osobami. Vlastnické právo, jak je zaručeno Listinou, tedy není pouze ochranou před nezákonnými zásahy veřejné moci (status negativus), nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu (status positivus) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1735/07, bod 31 odůvodnění].20. Není pochyb o tom, že stěžovatelce svědčilo ústavně zaručené právo na to, aby se svého práva domáhala u soudu. Podání žaloby bylo v plné dispozici stěžovatelky. S podáním žaloby však vzešla určitá práva i žalované vedlejší účastnici, která je již samotným podáním žaloby na svých právech dotčena. Státní orgány pak ve svých veškerých dalších krocích musí vážit jak práva žalobkyně (stěžovatelky), tak i práva žalované (vedlejší účastnice). Dispoziční zásada v podobě, v jaké se jí stěžovatelka dovolává, tj. absolutní právo žalobce probíhající civilní řízení kdykoliv ukončit, není obsahem práva na soudní ochranu, když zároveň z čl. 2 odst. 4Ústavy a čl. 2 odst. 3Listiny vyplývá možnost zákonodárce svobodné jednání jednotlivců zákonem omezit. Právo na přístup k soudu v sobě nezahrnuje právo na ukončení již probíhajícího soudního řízení v libovolný okamžik. Výklad práva na soudní ochranu (práva na přístup k soudu), který předestírá stěžovatelka, by totiž v některých situacích mohl zasáhnout do stejného práva vedlejší účastnice. 21. V tomto kontextu je naopak nutno zohlednit princip rovnosti účastníků řízení před soudem, který je zakotven v čl. 96 odst. 1Ústavy a čl. 37 odst. 3Listiny. Z těchto ustanovení plyne státu povinnost zajistit právo na řádný proces oběma stranám v soudním sporu, které jsou si rovny. Účastníci řízení se takto podrobují zákonem stanoveným pravidlům, podmínkám a úpravě soudního řízení v jeho podrobnostech, jak to předpokládá čl. 36 odst. 4Listiny, ze kterého plyne zmocnění pro zákonodárce stanovit podmínky (zda a kdy lze před soudem žádat ochranu) a podrobnosti (jakým způsobem).22. Stěžovatelka zároveň opomíjí účel ustanovení §96 odst. 6o. s. ř., které bylo do uvedeného právního předpisu včleněno zákonem č. 296/2017 Sb., tedy postavit najisto, zda povinnost žalovaného vůči žalobci skutečně po právní stránce existuje, anebo zda se žalobce bezdůvodně obohatil na úkor žalovaného na základě zrušeného pravomocného rozhodnutí. Rozhodne-li obecný soud na základě zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu o nedůvodnosti uplatňovaného nároku, bude tudíž postaveno najisto, že v případě poskytnutého plnění jde o bezdůvodné obohacení žalobce, kterému tak implicitně vyplyne povinnost takové plnění vrátit. Poukazuje-li stěžovatelka na praktická úskalí pokračování původního řízení, pak jsou to argumenty svědčící spíše vedlejší účastnici než stěžovatelce. Zatímco před podáním žaloby existovaly vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nezávisle na soudní moci, po pravomocném soudním rozhodnutí již byly další kroky stran tímto rozhodnutím ovlivněny. Za daných podmínek je možným řešením nastalé procesní situace omezení dispoziční zásady, což se promítá právě do znění §96 odst. 6o. s. ř. Opačný výklad by mohl vést k účelovému zpětvzetí žaloby, což by zasáhlo do principu právní jistoty, neboť by se z institutu dovolání stal málo efektivní opravný prostředek. V případě úspěchu dovolání žalovaného, který v mezidobí již na základě pravomocného soudního rozhodnutí žalobci plnil, by totiž pro žalovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nemělo bezprostřední význam. Ustanovení §96 odst. 6o. s. ř. se snaží těmto úskalím předejít.23. Napadenými rozhodnutími tedy nebylo zasaženo do žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky. Poukazuje-li stěžovatelka na povinnost hrazení nákladů řízení, pak tyto její úvahy jsou předčasné. Stěžovatelce nebyla taková povinnost napadenými rozhodnutími uložena a její vlastní průběžné náklady na právní zastoupení v civilním řízení jsou jen důsledkem jejího původního rozhodnutí podat žalobu. Rozhodnutí o nákladech řízení bude součástí meritorních rozhodnutí obecných soudů v dalším řízení, přičemž jejich výsledek nelze předjímat. Ústavní soud toliko poukazuje na obecné pravidlo rozhodování podle úspěchu účastníka řízení ve věci. V případě, kdy ani žalovaný již nemá zájem na dalším vedení řízení (např. vrátí-li žalobce dobrovolně již poskytnuté plnění), lze postupovat odklonem od speciálního pravidla upraveného v §96 odst. 6o. s. ř. k pravidlu obecnému obsaženému v §96 odst. 3o. s. ř.24. K návrhu na zrušení §96 odst. 6o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že o shodném návrhu bylo rozhodnuto již nálezem sp. zn. Pl. ÚS 40/18 tak, že byl zamítnut. Tento přidružený návrh je tudíž nutno odmítnout dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) a s§35 odst. 1zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný pro překážku věci již nálezem rozhodnuté.25. V návaznosti na uvedené, Ústavní soud ústavní stížnost podle §82 odst. 1zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek §44 téhož zákona) zamítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 8. září 2020Jiří Zemánek, v.r.předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Jiřího Zemánka k nálezu ve věci III. ÚS 3657/19Jako jeden z pěti soudců, disentujících proti nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 40/18, jímž byl zamítnut návrh na zrušení §96 odst. 6 občanského soudního řádu, výrok respektuji. K vyprázdnění dispozičního oprávnění žalobce uplatněním zákazu zpětvzetí žaloby podle tohoto ustanovení však nemá docházet mechanicky, bez ověření, zda žalovaný má skutečný zájem na pokračování a dokončení sporu, nebo - přestože mu svědčí výsledek dovolacího řízení - nedá nyní přednost jinému řešení, např. mimosoudní dohodě s žalobcem o dobrovolném vrácení již poskytnutého plnění, vzájemnému započtení pohledávek apod.Imperativní povaha §96 odst. 6 jako ustanovení speciálního ve vztahu k odst. 3, jenž ponechává na vůli soudu, rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby v případě, že ostatní účastníci se zpětvzetím z vážných důvodů nesouhlasí, proto nevylučuje, aby soud zjišťoval, zda žalovaný má na dalším vedení sporu zájem. Z důvodu procesní ekonomie je rozhodnutí soudu o neúčinnosti zpětvzetí namístě tehdy, je-li výsledek takového zjišťování pozitivní a odůvodňuje tím - za účelem ochrany rovného postavení protistrany sporu - omezení autonomie vůle žalobce. Jinak se soudnictví vystavuje riziku vedení zbytečných soudních řízení, k jejichž eliminování směřoval návrh na zrušení §96 odst. 6 o. s. ř., neboť žaloba bude v pokračujícím řízení tak jako tak neúspěšná. V posouzeném případě soudy toto zjišťování neprovedly, ani jeho neprovedení řádně neodůvodnily vysvětlením, proč nespatřovaly prostor k použití obecného ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., které umožňuje podle okolností věci dosáhnout téhož výsledku, ale ve vztahu k žalobci šetrnějším způsobem, totiž nikoliv ex lege, nýbrž na základě úvahy orgánu soudní moci přiznávající oběma stranám sporu rovný status. Odůvodnění nálezu opomíjí výjimečnou povahu zákazu zpětvzetí žaloby, který prolamuje zásady civilního procesu a v ústavněprávním ohledu je proto neúplné. Nestačí pouhá hypotetická zmínka o možném odklonu soudu od speciálního pravidla podle §96 odst. 6 k pravidlu obecnému v §96 odst. 3 o. s. ř., uvedená v poslední větě bodu 23. odůvodnění. Absence zjišťování reálných podmínek pro takový odklon měla být, s odkazem na pravidlo procesní ekonomie, v odůvodnění nálezu vytknuta. V Brně 8. září 2020Jiří Zemánek