ECLI:CZ:US:2020:3.US.4002.19.1
sp. zn. III. ÚS 4002/19
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jitky Svobodové, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Soukromá základní škola X, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložené kopie napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 8 C 117/2016 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (žalobkyně) se domáhala proti vedlejší účastnici (žalované) určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatelka na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008 pracovala u vedlejší účastnice jako učitelka a následně od 1. 7. 2010 jako ředitelka, a to až do dne 20. 1. 2016, kdy byla z funkce ředitelky odvolána. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 8C 117/2016-73 žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelka byla jmenována do funkce ředitelky školy podle §166 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2011, čímž došlo ke změně jejího pracovního poměru a k jejímu odvolání z funkce ředitelky školy mohlo dojít kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu nebo i bez uvedení důvodu. Odvolání stěžovatelky z vedoucího místa tak vyhodnotil jako souladné s §72 zákoníku práce a přijal též závěr, že "je dána fikce nadbytečnosti podle §52 písm. c) zákoníku práce" a proto výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 1. 2016 je platným právním jednáním.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 č. j. 23 Co 102/2018-154 rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud při potvrzení rozsudku však dospěl k odlišnému závěru v otázce jmenování stěžovatelky do funkce ředitelky školy, když je na rozdíl od obvodního soudu nepovažoval za souladné se školským zákonem. Dle názoru městského soudu tak stěžovatelka mohla být odvolána z funkce ředitelky jen tehdy, jestliže s ní byla možnost odvolání dohodnuta a současně s ní bylo dohodnuto, že se této funkce může vzdát (§73 odst. 2 zákoníku práce). Uzavření takové dohody přitom městský soud shledal ve skutečnosti, že stěžovatelka podpisem pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008 "stvrdila, že byla řádně seznámena s pracovním řádem a vnitřními předpisy zaměstnavatele", tedy i organizačním řádem ze dne 1. 12. 2007, který mj. upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce. Ve shodě s obvodním soudem pak dospěl k závěru o nadbytečnosti stěžovatelky, z čehož dovodil důvodnost výpovědi z pracovního poměru dané stěžovatelce.
4. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatelka brojila dovoláním. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019 č. j. 21 Cdo 1484/2019-178 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že "rozsudek odvolacího soudu je - byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech - věcně správný".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá nesprávné použití podústavního práva, které v důsledku svévole v rozhodování Nejvyššího soudu vybočuje z principu spravedlnosti a zasahuje do jejího uvedeného základního práva. Poukazuje přitom na nepřípustnost postupu Nejvyššího soudu spočívajícího v přezkumu právní otázky, která nebyla v dovolání stěžovatelky označena za spornou a jejího přezkumu se nedovolávala.
6. Stěžovatelka svou argumentaci zakládá na §242 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), dle kterého lze v dovolacím řízení přezkoumat dovolání toliko z důvodu v něm vymezeného. Nejvyšší soud měl postupovat mimo tohoto oprávnění, když dílčí právní otázku týkající se posouzení právního základu pro jmenování stěžovatelky do funkce ředitelky řešil navzdory skutečnosti, že tuto právní otázku stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila, když závěr městského soudu o tom, že její pracovní poměr u vedlejší účastnice nevznikl jmenováním dle §33 odst. 3 zákoníku práce, byl správným, pro ni pozitivním, nijak s ním nepolemizovala a nenapadala ho, protože městský soud v této dílčí otázce přisvědčil argumentaci stěžovatelky. Navzdory tomu se Nejvyšší soud v dovolacím řízení touto otázkou zabýval a posoudil ji jinak, než městský soud, a to v neprospěch stěžovatelky. Nerespektoval tak dispoziční zásadu civilního řízení. Stěžovatelka dále poukazuje na podle ní nesprávný výklad relevantních ustanovení školského zákona a rozporuje právní závěry dovozené Nejvyšším soudem v dílčí otázce, která mu jako dovolací otázka nebyla předložena.
7. Za ústavně nesouladný a porušující právo na soudní ochranu považuje stěžovatelka strohé odmítnutí přezkumu v dovolání odůvodněného poukazu na rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů a nepřezkoumatelnost hodnocení důkazů v otázce existence volného pracovního místa u vedlejší účastnice v době výpovědi. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 (N 149/86 SbNU 511), na který odkazovala již ve svém dovolání. Brojí současně i proti postupu městského soudu a nesprávnost jeho právního posouzení založeného na skutkových závěrech týkajících se nadbytečnosti stěžovatelky, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Právě nespokojenost s tímto postupem městského soudu vedla stěžovatelku k napadení jeho rozhodnutí dovoláním, avšak Nejvyšší soud podle stěžovatelky zdůvodněné tvrzení nepodrobil přezkumu a zabýval se dílčí otázkou, která byla městským soudem vyřešena ve prospěch stěžovatelky a nebyla jejím dovoláním napadena.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatelky
8. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkovi a vedlejší účastnici s výzvou, aby se k ní ve stanovené lhůtě vyjádřili.
9. Nejvyšší soud ve svém stručném vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, protože dle jeho názoru nelze mít za to, že by byla porušena ústavní práva stěžovatelky a přezkum jeho rozhodnutí z hlediska jeho správnosti přípustný není. Ke stěžovatelkou namítanému přezkumu rozhodnutí městského soudu nad rozsah uplatněných dovolacích důvodů poukazuje toliko na to, že "z rámce dovolacího přezkumu nebylo možno vyloučit právní otázku, na níž záviselo posouzení právního postavení stěžovatelky jako ředitelky školy zřízené tzv. neveřejným zřizovatelem". V další části vyjádření odůvodňuje své závěry k této otázce přijaté v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Výtky stěžovatelky k rozhodnutí označil za "pokračování polemiky" o výkladu §166 odst. 7 školského zákona vedené před obecnými soudy. Za zákonné a ústavně souladné považuje i nezabývání se námitkou stěžovatelky týkající se rozporu skutkových závěrů městského soudu s provedeným dokazováním, když dle jeho vyjádření touto námitkou "nebyl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.".
10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření rovněž navrhla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, protože ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu považuje za "zákonný, logický a precizně odůvodněný". K namítanému rozhodování Nejvyššího soudu nad rozsah uplatněných dovolacích důvodů vedlejší účastnice uvádí, že tato posuzovaná právní otázka z podaného dovolání implicitně vycházela a její posouzení mělo pro rozhodnutí určující právní význam, a Nejvyšší soud tak nepochybil, když se jí zabýval i bez toho, že by byla výslovně v důvodech podaného dovolání vymezena. K námitce přípustnosti dovolání v případě rozporu skutkových zjištění městského soudu s provedenými důkazy vedlejší účastnice nespatřuje porušení ústavních práv stěžovatelky a tento postup považuje za plně souladný s §241a o. s. ř., i když poukazuje na to, že městský soud "věc právně (nikoliv skutkově) posoudil ne úplně přiléhavě, nicméně i přesto dospěl ke správnému rozhodnutí".
11. Soudce zpravodaj zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
12. Stěžovatelka ve své replice k vyjádření účastníka poukázala na skutečnost, že i Nejvyšší soud ve svém vyjádření připustil, že si byl vědom skutečnosti, že se v dovolacím řízení zabýval právní otázkou, která mu nebyla dovoláním stěžovatelky předložena, přičemž důvody, pro které tak učinil, na něž ve svém vyjádření poukazuje, nemají "z hlediska nezákonnosti a s tím spjaté ústavní nekonformity a porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces žádný vliv". Současně zopakovala svou argumentaci z ústavní stížnosti rozporující výklad §166 odst. 7 školského zákona Nejvyšším soudem. K stěžovatelkou namítané absenci přezkumu rozhodnutí městského soudu z hlediska extrémního rozporu jeho skutkových zjištění s provedeným dokazováním Nejvyšší soud ve svém vyjádření dle stěžovatelky vůbec nezaujal žádné stanovisko, když toliko uvedl, že "nesdílí názor stěžovatelky", ale blíže svůj postup neodůvodnil. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že jejím dovoláním uplatněná námitka týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v oblasti existence volného pracovního místa u vedlejší účastnice v době výpovědi měla být i s ohledem na její ústavněprávní přesah posouzena jako relevantní dovolací důvod a v dovolacím řízení měla být řešena. Zdůraznila přitom význam rozhodovací praxe Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) otázku extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy nebo nepřezkoumatelnost jejich hodnocení s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí jako relevantní dovolací otázku procesního práva shledal.
13. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka ve své replice poukázala na to, že ani vedlejší účastnice nezpochybňuje tvrzenou skutečnost, že Nejvyšší soud se zabýval otázkou, která dovoláním stěžovatelky nebyla uplatněna, přičemž se neztotožňuje s tvrzením vedlejší účastnice o správnosti takovéhoto postupu odůvodněného tím, že tato právní otázka z dovolání "implicitně vycházela". Podle stěžovatelky zákonná limitace dovolacího přezkumu takovýto postup neumožňuje, a pokud již určitá sporná právní otázka byla soudy v řízení vyřešena a dovoláním nebyla napadena, nemůže být v dovolacím řízení považována za spornou a Nejvyšším soudem řešena, a to ani v situaci, kdy by její posouzení souviselo s jinou, dovoláním uplatněnou právní otázkou. Meze přezkumu Nejvyšším soudem dovozuje i z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08 (N 236/55 SbNU 283).
14. Stěžovatelka v replice k vyjádřením účastníka a vedlejší účastnice (v bodu IV označeném jako závěrečný návrh) shrnula své námitky o porušení jejího práva na soudní ochranu jak v řízení u Nejvyššího soudu, tak i v řízení před městským soudem a uvedla, že v zájmu procesní ekonomie by bylo žádoucí i zrušení rozsudku městského soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 23 Co 102/2018-154, a to navzdory skutečnosti, že v petitu ústavní stížnosti se domáhá toliko zrušení rozsudku Nejvyššího soudu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť ústavní stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, vůči němuž již nelze uplatnit jiný procesní prostředek k ochraně práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
17. V posuzované věci ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí o dovolání stěžovatelky, přičemž ústavní stížností uplatněné důvody se týkají též rozsudku městského soudu. V řízení před soudy tak mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal z pohledu namítaného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Z argumentace stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti Ústavní soud za stěžejní k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu shledává jednak tvrzení o překročení rozsahu uplatněných dovolacích důvodů při rozhodování Nejvyššího soudu a zaujetí právního - ústavně nesouladného - výkladu v otázce, jejíž posouzení mu nenáleželo, jakož i namítaný extrémní rozpor skutkových zjištění městského soudu s provedeným dokazováním, kterým se Nejvyšší soud odmítl v dovolacím řízení zabývat.
20. K mezím přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi zaujal právní názor, z něhož lze jednoznačně dovodit vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody uplatněnými dovoláním. V řadě svých rozhodnutí [např. nález sp. zn. IV. ÚS 560/08 a nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1096/17 (N 233/87 SbNU 791)] upozornil na meze přezkumné činnosti Nejvyššího soudu jak po stránce kvalitativní, tak po stránce kvantitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se projevuje v ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř., které omezuje přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že je lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
21. V posuzované věci se Nejvyšší soud meritorně zabýval právní otázkou spočívající v posouzení právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba než školská právnická osoba, příspěvková organizace, organizační složka státu nebo její součást, podle školského zákona. Z dovolání stěžovatelky se podává, že stěžovatelka v odůvodnění dovolání identifikovala tři okruhy otázek, na jejichž zodpovězení záviselo rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí o tom, zda s ní byl ukončen pracovní poměr platně, přičemž poukázala na způsob řešení těchto okruhů otázek městským soudem. Výslovně přitom uvedla, že první z okruhu rozhodných otázek - posouzení právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení, jehož činnost vykonává jiná právnická osoba z hlediska vzniku nebo změny pracovního poměru - městský soud posoudil v její prospěch, když dospěl k závěru, že v jejím případě nevznikl pracovní poměr u vedlejší účastnice jmenováním dle §33 odst. 3 zákoníku práce. Dovoláním rozporované závěry městského soudu se tak vztahovaly k dalším dvěma okruhům otázek významným pro rozhodnutí ve věci samé, tj. k možnosti skončení pracovního poměru odvoláním (za situace kdy tento nevznikl jmenováním) a k otázce (ne)existence volného pracovního místa u vedlejší účastnice, které měly být dle stěžovatelky posouzeny způsobem vybočujícím z volného hodnocení důkazů (srov. čl. III. dovolání stěžovatelky ze dne 30. 10. 2018). Další argumentace stěžovatelky v dovolání se soustřeďuje na vyjádření nespokojenosti s řešením právě těchto dvou otázek městským soudem a tvrzení o nesprávnosti jeho postupu při jejich posouzení a přijetí skutkových závěrů k nim se vztahujících. Ústavní soud tak neshledal, že by stěžovatelka svým dovoláním navrhovala přezkum závěrů městského soudu o tom, že pracovní místo ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba než školská právnická osoba, příspěvková organizace, organizační složka státu nebo její součást, není pracovním místem, které se podle §33 odst. 3 zákoníku práce obsazuje jmenováním.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací proto nebyl oprávněn opětovně posuzovat dílčí právní otázku, která byla v řízení již vyřešena, protože stěžovatelka se ve svém dovolání přezkumu tohoto závěru městského soudu nedomáhala. Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. "rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání". Odůvodňuje-li Nejvyšší soud svůj postup tvrzením, že tuto otázku nebylo možno z přezkumu vyloučit s ohledem na vztah závislosti k otázkám předloženým k dovolacímu přezkumu, takovéto argumentaci nelze přisvědčit. Je nepochybné, že předpokladem samotného konečného rozhodnutí ve věci je přijetí dílčích závěrů o právních otázkách, na jejichž vyřešení je toto rozhodnutí závislé. Byla-li však některá z dílčích otázek již vyřešena a závěry k ní se vztahující nebrání posuzování dalších, na ni navazujících dílčích otázek (jsou relevantním podkladem pro jejich posouzení), nelze přistoupit k její revizi a jinému rozhodnutí bez toho, že by závěry týkající se takové otázky byly některým z účastníků v dovolání napadeny. Nejvyšší soud je vázán otázkami hmotného nebo procesního práva uplatněnými dovolatelem (stěžovatelkou), přičemž při jejich řešení není oprávněn přezkoumávat dovoláním nerozporovaný závěr o neobsazování pracovního místa ředitelky u vedlejší účastnice jmenováním podle §33 odst. 3 zákoníku práce. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je tak založeno na porušení kogentní normy obsažené v §242 odst. 3 větě první o. s. ř. Nadto lze přisvědčit i argumentaci stěžovatelky, že právní závěr, který v této otázce přijal, nelze považovat za ústavně souladný výklad §166 odst. 7 školského zákona, když vykazuje znaky přepjatého formalismu, protože vychází toliko ze zákonodárcem neadekvátně použitého výrazu "jmenování", bez zohlednění skutečného smyslu a kontextu právní úpravy jednoznačně odlišující vznik funkce a postavení ředitele školy veřejné a školy soukromé, a též požadavek plynoucí ze samotného §166 odst. 7 školského zákona, že pracovněprávní vztah dané osoby k soukromé škole již musí existovat (musí jít o "jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě"), tj. nelze dovodit, že by pracovněprávní vztah měl vzniknout až následně jmenováním do funkce ředitele.
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že meze přezkumu v dovolacím řízení byly stěžovatelkou srozumitelně určeny, avšak Nejvyšší soud se v těchto mezích nepohyboval, když na jedné straně je překročil (zabýval se otázkou dovoláním neuplatněnou), a na straně druhé se uplatněnou dovolací otázkou nezabýval. Stěžovatelka totiž svým dovoláním napadla závěry městského soudu, když namítla, že městský soud nesprávně posoudil otázku, zda tím, že přijala nabídku pracovního místa (funkce) ředitelky základní školy o obsahu vymezeném v organizačním řádu, který mimo jiné upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce, došlo mezi stěžovatelkou a základní školou k uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky základní školy ve smyslu §73 odst. 2 zákoníku práce. Z uvedeného vymezení neplyne, že by stěžovatelka rozporovala závěry městského soudu o právním postavení ředitele školy nebo školského zařízení. Tato otázka byla vyřešena městským soudem v souladu se stěžovatelkou předkládanou argumentací a jí tvrzeným právním názorem (tj. k její spokojenosti), proto dílčí závěr, jenž měl význam pro rozhodnutí ve věci samé, byl stěžovatelkou označen za pro ni pozitivní a nebyl dovoláním napaden. Napadeny tak byly toliko další dílčí závěry městského soudu, tj. existence dohody o možnosti odvolání z funkce a neexistence volného pracovního místa, jakož i způsob dokazování, na základě kterého k těmto pro stěžovatelku nepříznivým dílčím závěrům městský soud dospěl. Nejvyšší soud však svůj přezkum rozšířil i o dovoláním neformulovanou otázku právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba než školská právnická osoba, příspěvková organizace, organizační složka státu nebo její součást podle školského zákona (tzv. neveřejný zřizovatel), a dospěl k závěru odlišnému od závěru městského soudu.
24. Otázkou spočívající v posouzení (ne)existence volného pracovního místa u vedlejší účastnice a s ní spjatou námitkou hodnocení důkazů, se Nejvyšší soud nezabýval, když pouze konstatoval: "Považuje-li žalobkyně za 'extrémně rozporný s provedenými důkazy' skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že zmíněný 'inzerát žalované byl reakcí na personální změny vyvolané změnou ve vedení školy', jde o námitku, jíž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; v této části proto dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat." Bližšího zdůvodnění, proč by tento tvrzený rozpor v provedeném dokazování se závěry městského soudu nemohl spadat pod dovolací důvod vymezený v §241a odst. 1 o. s. ř. se z napadeného rozhodnutí nepodává. Přitom lze přisvědčit tvrzením stěžovatelky, podepřeným i přiléhavým odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16 (viz jeho body 24, 26 a 32), o možnosti uplatnění námitky rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním jako dovolacího důvodu vymezeného v §241a odst. 1 o. s. ř. Závěry městského soudu o (ne)existenci volného pracovního místa u vedlejší účastnice, jež by mohlo být stěžovatelce nabídnuto, mají jednoznačně vliv na celkový výsledek řízení a jsou způsobilé ovlivnit meritorní rozhodnutí, tj. rozhodnutí o (ne)platném skončení pracovního poměru.
25. Právo na soudní ochranu, které je dovozováno především z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zahrnuje komplex práv jednotlivce, který se váže k procesní ochraně jeho práv a oprávněných zájmů. Jeho součástí je i požadavek, aby rozhodující soud dodržoval zákonem stanovený postup a upravený proces (srov. čl. 90 Ústavy), protože jedině při důsledném respektování procesních předpisů za současné ústavně souladné interpretace podústavních hmotněprávních norem může být konečné rozhodnutí ve věci výsledkem řádného soudního procesu. Určení rozsahu, v jakém má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení přezkoumáno, je plně v dispozici dovolatele a je na dovolacím soudu, aby na tyto meze dbal, a v dovolacím řízení se zabýval relevantně uplatněnými důvody. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že Listina i Úmluva mají chránit konkrétní a reálná práva, nikoliv práva teoretická nebo iluzorní, přičemž právo na soudní ochranu lze považovat za efektivní pouze tehdy, jsou-li stanoviska účastníků skutečně předmětem soudního přezkumu. Jinými slovy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy klade na soud zejména povinnost efektivně zkoumat argumenty a návrhy důkazů předložené stranami, přičemž nezabývá-li se soud v dovolání specifikovanými dovolacími důvody, jde o projev svévole [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1096/17].
26. Ve věci stěžovatelky lze postup Nejvyššího soudu, kterým se na straně jedné zabýval právní otázkou v specifikaci dovolacího důvodu nepoloženou, a na straně druhé se dostatečně nevypořádal s otázkou extrémního rozporu skutkových závěrů městského soudu s provedeným dokazováním, považovat za projev svévole, jež dosáhla intenzity dotčení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud se řádně nezabýval uplatněným dovolacím důvodem, spočívajícím v porušení stěžovatelčiných procesních práv nejen na zákonné úrovni, ale i na úrovni ústavní. Nadto Nejvyšší soud na stěžovatelkou namítaných skutkových zjištěních založil svůj závěr o neexistenci volného pracovního místa u vedlejší účastnice, čímž navzdory námitkám vůči procesu dokazování, na němž jsou skutková zjištění založena, tato bez jakéhokoliv přezkumu aproboval.
27. Ústavní soud již mnohokrát vyložil, jaká je jeho přezkumná pozice při posuzování průběhu důkazního řízení a hodnocení jeho výsledků. Může jen znovu konstatovat, že v zásadě ponechává obojí obecným soudům [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Současně však poukázal i na to, že během dokazování nelze vyloučit výskyt procesních vad, jež za předpokladu intenzity odůvodňující ústavněprávní přezkum nemohou uniknout jeho pozornosti. Patří k nim i kolize obsahu důkazů, resp. důkazních zjištění a jejich formulace v odůvodnění rozhodnutí s právními závěry, které jsou na základě důkazní materie vyvozovány. Stěžovatelka takovouto kolizi namítala svým dovoláním, když předloženou dovolací otázkou, týkající se v důsledku posouzení existence volného pracovního místa u vedlejší účastnice, rozporovala postup městského soudu spočívající v procesně nepřípustném vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, neboť výsledkem dokazování byla kolize obsahu provedeného důkazu (inzerce s nabídkou pracovního místa) a skutkového závěru z něj dovozeného (neexistence volného pracovního místa). Účastníci řízení mají základní právo na soudní ochranu, mají právo na transparentní, důkazně kompletní a přesvědčivý průběh řízení, a tedy i na to, že zazní-li při dokazování závažné skutečnosti, soud se s nimi musí náležitě vypořádat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3253/13 (N 157/78 SbNU 359)].
28. Stěžovatelkou namítané porušení práva na soudní ochranu přitom Ústavní soud neshledal toliko v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, ale za ústavně nesouladné lze považovat i stěžovatelkou namítané skutkové závěry městského soudu, neodpovídající provedenému dokazování, týkající se otázky existence vzájemné (oboustranné) dohody o možnosti odvolání z vedoucího pracovního místa, uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, jakož i otázky existence volného pracovního místa u vedlejší účastnice a splnění nabídkové povinnosti, jako okolností rozhodných pro meritorní rozhodnutí ve věci, tj. na jejichž zodpovězení závisí posouzení platnosti rozvázání pracovního poměru stěžovatelky. Jak Nejvyšší soud, tak i městský soud tak zatížily řízení procesními vadami, které přivodily ústavně nesouladná rozhodnutí v meritu věci.
29. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti (na němž nic nemění ani stěžovatelčina replika) napadla toliko rozsudek Nejvyššího soudu. Ústavní soud zrušil pouze tento rozsudek, a nikoli též předchozí rozsudek městského soudu, nejen s ohledem na její návrhové žádání, ale též proto, aby prvotně Nejvyššímu soudu poskytl prostor rozhodnout v dovolacím řízení znovu o stěžovatelčině dovolání ve světle právních závěrů obsažených v tomto nálezu.
30. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, když podle §82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyslovil porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a podle
§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu