ECLI:CZ:US:2020:4.US.1328.20.2
sp. zn. IV. ÚS 1328/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem, sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2020 č. j. 14 Co 319/2019-829 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. července 2019 č. j. 0 P 1068/2013-684, 77 P a Nc 266/2017, 77 P a Nc 418/2017, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého T. W., zastoupeného statutárním městem Ostrava - Úřadem městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, sídlem nám. Dr. E. Beneše 555/6, Ostrava, a 2. B. W., zastoupeného JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou, sídlem Wolkerova 1140/2, Bílovec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2020 č. j. 14 Co 319/2019-829 a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. července 2019 č. j. 0 P 1068/2013-684, 77 P a Nc 266/2017, 77 P a Nc 418/2017 byla porušena práva stěžovatelky a 1. vedlejšího účastníka podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právy 1. vedlejšího účastníka podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2, 3, 5, 7 a 9 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 7. 2019 č. j. 0 P 1068/2013-684, 77 P a Nc 266/2017, 77 P a Nc 418/2017 bylo ve výroku I rozhodnuto tak, že 1. vedlejší účastník (dále též "nezletilý") se odnímá z péče matky a svěřuje se do péče 2. vedlejšího účastníka (dále též "otec"). S účinností od právní moci tohoto rozhodnutí byl otec zproštěn povinnosti platit na výživu nezletilého výživné (výrok II), matce byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého 400 Kč měsíčně (výrok III). Dále jím bylo rozhodnuto o jeho předběžné vykonatelnosti (výrok IV) a byl jím zamítnut návrh matky na novou úpravu styku otce s nezletilým a zvýšení výživného (výrok V). Konečně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky VI a VII).
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se dále podává, že nezletilý byl původně rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 0 P 1068/2013-28 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 8. 2014 č. j. 13 Co 304/2014-66 svěřen do péče matky, otci bylo stanoveno výživné a byl rovněž upraven styk otce s nezletilým, neboť rodiče nebyli schopni spolu komunikovat. Stěžovatelka fakticky vykonávala výlučnou péči o nezletilého od jeho narození až do 4. 9. 2019, kdy byl nezletilý odňat z péče matky a předán do péče otce podle napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 30. 7. 2019 č. j. 0 P 1068/2013-684, 77 P a Nc 266/2017, 77 P a Nc 418/2017. Důvodem pro tuto zásadní změnu poměrů bylo podle obecných soudů to, že bylo prokázáno, že matka není schopna zajistit nezletilému řádnou a pravidelnou školní docházku, když nezletilý přestal v její péči počínaje dnem 20. 3. 2019 zcela docházet do školy (ke konci měsíce června 2019 vykázal cca 250 neomluvených hodin; z tohoto důvodu musel mít klasifikaci za ukončení 1. třídy ve školním roce 2018/2019 odloženu do 30. 9. 2019). Za toto jednání je proti matce dokonce vedeno trestní řízení (okresní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 sp. zn. 10 T 78/2019, proti kterému bylo podáno odvolání, odsoudil matku za spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s tím, že výkon trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 10 měsíců). Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých současně vyplynulo, že nedostatečné zajištění řádné školní docházky svědčí o tom, že matka v rovině psychické deprivace zanedbává nezletilého, který z tohoto důvodu dlouhodobě strádá a je izolován od vrstevníků. U matky byla současně zjištěna výchovná insuficience, v důsledku které začalo docházet u nezletilého k projevům nevyváženého osobnostního vývoje s projevy emoční nestability a opozičnictví; za doprovodu otce přitom tyto příznaky u nezletilého zachyceny nebyly. Znalkyně pak v závěrech posudku doporučila matce návštěvu psychiatra a zvážení léčby; na straně otce přitom žádné kontraindikace v jeho výchovné způsobilosti nezjistila. Nelze podle obecných soudů připustit, aby nezletilý i nadále setrvával v péči matky a docházelo tak na jeho straně k další sociální izolaci, pokračování v neplnění povinné školní docházky a stupňování projevů jeho nevyváženého osobnostního vývoje, způsobených výchovnou insuficiencí matky. Rozhodnutí o změně péče není současně v žádném rozporu ani se skutečnostmi zjištěnými v rámci opakovaných pohovorů s nezletilým, který se vyjádřil tak, že se mu u otce líbí asi stejně jako u matky, s otcem si rozumí. Styk matky s nezletilým, jeho rozsah a podmínky, za kterých se bude realizovat, je potom otázkou jinou, spadající do řízení o úpravě styku matky s nezletilým, když matka si v tomto směru podala dne 6. 1. 2020 návrh (na č. l. 805). Návrhem matky v tomto řízení se však krajský soud, který je toliko institucí přezkumnou, zabývat nemohl; bude tedy na okresním soudu, aby v této věci nařídil jednání a po provedení odpovídajícího dokazování o úpravě styku náležitým způsobem rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že odnětí dítěte z péče matky představuje nejkrajnější opatření, které lze uplatnit pouze v nejvážnějších případech, přičemž za takové případy lze považovat především násilí na nezletilém, špatné zacházení, nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav rodiče. Žádná tak závažná podmínka pro odnětí nezletilého z péče matky však v řízení před obecnými soudy nebyla dána, neboť matka se vzorně o nezletilého starala od jeho narození až do 4. 9. 2019 a k péči matky nebyly žádné výhrady, přičemž nezletilý a stěžovatelka mají k sobě vytvořenu velice pevnou citovou vazbu, která byla svévolně narušena napadenými rozhodnutími obecných soudů. Zcela překvapivě v rozporu s legitimním očekáváním byl nezletilý po sedmi letech nepřetržité péče matky odňat z její péče, byl svěřen do péče otce a bylo zamezeno veškerému kontaktu stěžovatelky s nezletilým dítětem, vyjma návštěv matky ve školním zařízení o velkých přestávkách, kdy s ohledem na aktuální společenskou situaci a vyhlášení nouzového stavu matka svého nezletilého syna, o kterého pečovala od jeho narození, neviděla od poloviny března 2020, ačkoliv otce opakovaně žádala o umožnění výkonu rodičovské odpovědnosti a péče. Celý zásah soudů do práva na rodinný život je umocněn tím, že otec měl v průběhu vánočních svátků od 20. 12. 2019 do 31. 12. 2019 vypnutý mobilní telefon a matka tak poprvé v životě nezletilého dítěte nebyla s ním o vánočních svátcích v kontaktu, a to ani v nepřímém kontaktu prostřednictvím telefonu, který jí otec neumožnil. V řízení byl soudu předložen záznam o úkonu sepsaný mezi sociální pracovnicí oddělení sociálně-právní ochrany dětí a nezletilým ze dne 14. 2. 2018, kdy sociální pracovnice bez přítomnosti rodičů vyslechla nezletilého, který uvedl, že se otce bojí. K tomuto však nebylo přihlíženo, zmínka o tomto záznamu v napadeném rozhodnutí absentuje.
6. I kdyby odnětí nezletilého z péče matky a svěření do péče otce proběhlo ústavně konformním způsobem, s čímž stěžovatelka nesouhlasí, pak zásadní pochybení obecných soudů a zásah do základních práv garantovaných ústavním pořádkem spatřuje stěžovatelka v tom, že v rozhodnutích nebyl vůbec upraven styk nezletilého dítěte s matkou, ačkoliv byl nezletilý překvapivě odňat z péče matky a matka na toto rozhodnutí nemohla nijak reagovat. Matce je fakticky bráněno podílet se na výchově nezletilého dítěte. Je zásadním pochybením obecných soudů, že o úpravě styku, po překvapivém odnětí nezletilého z péče matky, nerozhodovaly, i když v předchozím rozhodnutí soudů byl styk výslovně upraven. Soudy by měly nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově mohli podílet oba rodiče, což nebylo splněno. V zájmu nezletilého dítěte je nepochybně kontakt s matkou, která o něj od narození pečovala. Je s podivem, že o styku matky s nezletilým nebylo soudem vůbec rozhodováno.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
8. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že věc nezletilého byla komplikovaná a byla před okresním soudem řešena řádově několik let. Podle názoru okresního soudu rozhodnutí ve věci není nikterak překvapivé a určitě není v rozporu s legitimními očekáváními nezletilého či jiných zúčastněných osob. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného soudního rozhodnutí.
10. Kolizní opatrovník nezletilého ve svém přípise sdělil, že má za to, že bylo rozhodnuto v zájmu nezletilého dítěte a postupu obecných soudů nelze z jeho pohledu v této věci nic vytknout. Plně se tedy ztotožňuje s rozhodnutím a odůvodněním obecných soudů.
11. Otec nezletilého se k podané ústavní stížnosti vyjádřil tak, že má za to, že rozhodnutí soudu jsou správná jak po stránce procesní, tak věcné. Soudy obou stupňů se velmi intenzivně zabývaly všemi okolnostmi případu a věc rozhodly na základě řádného dokazování po shromáždění všech důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Brojí-li matka proti tomu, že styk upraven nebyl, je nutné tento styk navrhnout a bude o něm jistě rozhodováno v samostatném řízení, což se doposud nestalo. Matka do dnešního dne si takový návrh nepodala a ani orgán sociálně-právní ochrany dítěte o součinnost nepožádala. Je nutno uvést, že styk nezletilého s matkou probíhá, kdy otec tomuto nebrání, a naopak je iniciátorem setkávání. Tyto skutečnosti již matka ve své stížnosti neuvádí. Otec navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
12. Výše rubrikovaná vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
V. a)
Změna péče o nezletilého
15. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
16. Ústavní soud ke změně péče o nezletilého z matky na otce (námitka stěžovatelky sub 5) po studiu předloženého soudního spisu shledává, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatelky se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům, že je nutné změnit výchovné prostředí nezletilého. Obecné soudy vedly dokazování standardně, a Ústavní soud přisvědčil rozsudkům obecných soudů, podle kterých je nutno považovat změnu výchovného prostředí nezletilého z péče matky na výhradní péči otce za jediné možné řešení dosavadní situace, a to zejména z důvodu prokázaného faktu, že matka není schopna zajistit nezletilému řádnou a pravidelnou školní docházku.
17. Důvodem pro změnu výchovného prostředí nezletilého tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti dosavadní úpravy. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v tomto ohledu v kolizi se zájmy nezletilého, naopak prioritním hlediskem ("a primary consideration") při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte, jak to vyžaduje čl. 3 odst. 1 Úmluvy.
18. Ústavní soud k této námitce závěrem konstatuje, že dlouhodobě zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů v otázce změny péče o nezletilého žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést z tohoto důvodu ke kasaci napadených rozhodnutí (viz blíže popis a údaje sub 4 a 5). Na závěrech obecných soudů o změně péče o nezletilého neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, přičemž závěry obecných soudů jsou v tomto ohledu řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [srov. k těmto požadavkům nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
V. b)
Absentující úprava styku matky s nezletilým
19. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že sice došlo ústavně konformním způsobem ke změně péče o nezletilého, nicméně obecné soudy (především pak okresní soud) vůbec neupravily styk stěžovatelky s nezletilým (námitka stěžovatelky sub 6).
20. Podle čl. 9 odst. 3 Úmluvy: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte."
21. Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče, nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte."
22. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny: "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona."
23. Matka se svým návrhem ze dne 17. 8. 2017 domáhala nové úpravy styku otce s nezletilým, který byl v tu dobu v její péči, stejně tak otec se svým návrhem ze dne 8. 9. 2017 domáhal nové úpravy svého styku s nezletilým, přičemž svůj návrh přípisem ze dne 22. 12. 2017 pozměnil a žádal, aby byl nezletilý odejmut z péče matky a byl svěřen do jeho péče, v čemž mu bylo nakonec vyhověno. Matka v průběhu celého řízení setrvala na svém stanovisku, že nezletilý má být ponechán v její péči. Je proto více než pochopitelné, že s ohledem na navrhované řešení nepodala návrh na úpravu styku s nezletilým již v řízení před okresním soudem a učinila tak až v odvolacím řízení před krajským soudem (podání ze dne 6. 1. 2020 na č. l. 805 soudního spisu).
24. Ústavní soud se musí z hledisek stanovených výše citovanými články Úmluvy a Listiny pozastavit nad skutečností, že obecné soudy v napadených rozhodnutích, kterými ústavně konformně odejmuly nezletilého z péče matky a svěřily jej do péče otce, zároveň nerozhodly o styku stěžovatelky s nezletilým. Po napadených rozsudcích totiž styk stěžovatelky s nezletilým nebyl nijak upraven, což není slučitelné s nejlepším zájmem dítěte. Toto opomenutí obecných soudů je zvlášť překvapivé, neboť okresní soud sám poukázal na špatnou komunikaci a vztah mezi rodiči, a nemohl tedy předpokládat, že se na styku stěžovatelky s nezletilým dohodnou (srov. bod 10 napadeného rozsudku okresního soudu).
25. Ústavní soud připomíná svůj závěr, že "být spolu" znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči [nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207)]. Jak vyplývá z Úmluvy, tak dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (viz výše citovaný čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy). Z ustálené judikatury Ústavního soudu poté vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem.
26. V nyní posuzovaném případě navíc z napadených rozsudků, ani ze soudního spisu nijak nevyplývá, že by měl být zcela vyloučen styk matky s nezletilým, právě naopak (srov. bod 28 napadeného rozsudku krajského soudu). Jak vyplývá i z pohovoru s nezletilým, tak jeho vztah k oběma rodičům je veskrze pozitivní. Podle Ústavního soudu tedy není ústavně konformní, že styk s matkou nebyl nijak upraven a syn stěžovatelky poté, co jí celý život vídá pravidelně (dokonce zpravidla každodenně), protože byl v její péči, najednou byl v nebezpečí přerušení jakýchkoliv kontaktů, a to až do případného nového rozhodnutí soudu o styku. V daném případě se taková situace jeví být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a obecné soudy tedy vážně pochybily, nerozhodly-li o styku vůbec.
27. V daném řízení se rozhodovalo o péči o dítě, a nikoliv o styku s ním. Podle Ústavního soudu však procesní předpisy nijak obecným soudům nebránily o styku rozhodnout, když z čl. 32 odst. 4 Listiny a mezinárodních závazků České republiky plyne postup zcela opačný. Podle Ústavního soudu je třeba řízení o úpravě poměrů k dítěti chápat komplexně a tak, že zahrnuje jak rozhodnutí o péči, tak i o styku, neboť tato dvě rozhodnutí spolu velmi úzce souvisejí. Nakonec z hmotněprávního pohledu není pro rodiče mezi stykem a péčí podstatný rozdíl. V rámci obojího se rozhoduje o období, po které bude dítě trávit čas s daným rodičem. Bude pravidlem, že případný neúspěšný rodič v rozhodnutí o péči bude mít zájem o styk. Okresní soud, který hodlal zásadně změnit dosavadní uspořádání péče o dítě, měl dát dostatečný procesní prostor účastníkům se k takové možnosti vyjádřit, neboť jinak dojde k porušení jejich práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. Je to v souladu s výkladem pojmu "nejlepšího zájmu" v čl. 3 odst. 1 Úmluvy, kde Výbor OSN pro práva dětí zaujal stanovisko, podle kterého nejde jen o hmotné právo nebo výkladový princip, nýbrž i o procesní pravidlo pro rozhodování s dopadem na postavení dítěte (Committee on the Rights
of the Children. General comment No. 14 (2013), bod 6 - dostupné např. na https://www.refworld.org/docid/51a84b5e4.html).
28. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v posuzované věci postup obecných soudů nenaplnil uvedené požadavky plynoucí pro soudní rozhodování v těchto otázkách z Listiny a Úmluvy. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy má být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte při jakékoli činnosti týkající se dětí, tím spíše v soudním řízení, ve kterém se rozhoduje o změně výchovného prostředí a svěření dítěte do výlučné péče druhého rodiče. V takovém případě je povinností obecných soudů rozhodnout o úpravě styku s dítětem i bez výslovného návrhu, tedy aniž by musel neúspěšný rodič iniciovat zcela nové řízení o úpravě styku. Jiný postup zpravidla nebude v nejlepším zájmu dítěte, jež potřebuje udržovat pravidelný styk s oběma rodiči, a naopak bude v rozporu s čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení se závazky, které pro Českou republiku plynou z čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy, v případě, mají-li oba rodiče právo a zájem o dítě pečovat a nejsou-li zjištěny žádné objektivní překážky znemožňující styk s dítětem.
29. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil podle §44 věty první zákona o Ústavním soudu.
VI.
Závěr
30. Postupem obecných soudů, které neupravily styk matky s nezletilým, tedy došlo k porušení práva stěžovatelky a 1. vedlejšího účastníka podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s právy 1. vedlejšího účastníka podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy. Ratio decidendi tohoto nálezu (viz sub 28) však Ústavní soud nemohl zohlednit ve výroku svého nálezu zrušením napadených rozsudků obecných soudů, neboť napadené rozsudky se ve výrokových částech úpravou styku matky s 1. vedlejším účastníkem nezabývají a nebylo by možné nějakou část výroků napadených rozsudků zrušit. Jde o stejnou situaci jako v případě, kdy je napadána neústavnost zákona z důvodu, že v něm nějaká věc upravena není, ač upravena být má.
31. Nálezová forma rozhodnutí je dle Ústavního soudu potřebná nejen pro naplnění subjektivní funkce řízení o ústavní stížnosti, neboť jím Ústavní soud obecně závaznými výrokovými závěry poskytuje stěžovatelce určitou satisfakci v podobě konstatování porušení jejího ústavně zaručeného práva. Současně tím Ústavní soud naplňuje objektivní funkci ústavní stížnosti, protože svým výrokem [nálezy ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401), ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3429/17 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15] vymezuje hranice dalšího postupu soudů v obdobných případech. Byť se tímto závěrem dosavadní postup obecných soudů nenapraví, může mít pro stěžovatelku a 1. vedlejšího účastníka právní význam; není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, bude-li jej mít skutečně a v jakém směru [nález ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 385/03 (N 59/33 SbNU 95)].
32. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že závazný není pouze výrok nálezu, nýbrž i jeho odůvodnění. Respektive i na ty jeho části, které obsahují "nosné" důvody, se vztahuje čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz řadu rozhodnutí Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.) či ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.)].
33. Ústavně garantovaná práva zaručená Listinou a plnění závazků, které pro Českou republiku vyplývají z Úmluvy, musí být aplikovány bezvýjimečně, stojí nad zákony, a zjistil-li Ústavní soud, a to bez jakýchkoliv pochybností, že ve věci stěžovatelky a 1. vedlejšího účastníka bylo řízení v jeho celku nutno považovat za proces porušující shora uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy, bylo by popřením úlohy Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy toto zjištění bez dalšího přejít. Úlohou obecných soudů je pak toto pochybení v co nejrychlejším možném čase napravit.
34. Ve zbývající části [srov. důvody v části V. a) nálezu] Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v této části odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu