ECLI:CZ:US:2020:4.US.1391.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1391/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Prime (1998), s. r. o., sídlem Korunní 810/104, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Eliškou Kolečkářovou, advokátkou, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. února 2020 č. j. 9 C 496/2018-66, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek pro budovu Korunní 810, sídlem Korunní 810/104, Praha 10 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 90 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím bylo dále porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když vlastnictví ostatních bylo v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny zneužito na úkor stěžovatelky.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že obvodní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, aby jí vedlejší účastník zaplatil částku 6 922,98 Kč s úrokem z prodlení (dále tento soud ještě rozhodl o nákladech řízení). Tato částka ve vyúčtování služeb spojených s užíváním dvou jednotek ve vlastnictví stěžovatelky (v budově specifikované v žalobě) představuje náklady na provoz vzduchotechniky, kterou stěžovatelka nemá ani v jedné své jednotce (u stěžovatelky jde o byt a ateliér). Obvodní soud žalobu zamítl s tím, že dne 24. 11. 2016 byla shromážděním vlastníků jednotek schválena změna stanov, a to včetně rozúčtovacího klíče nákladů spojených s užíváním jednotek, kdy do něj byly zahrnuty náklady na provoz vzduchotechniky. Z hlasovacího lístku stěžovatelky obvodní soud zjistil, že tato se při hlasování o změně stanov na shromáždění vlastníků zdržela hlasování, tedy nehlasovala proti změně. Jelikož nebyla v této otázce přehlasována, nebyla ani oprávněna podle soudu z důležitých důvodů navrhnout soudu podle §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, aby o záležitosti rozhodl. Nadto obvodní soud uvedl, že ze smlouvy o výstavbě předmětné budovy vyplývá, že vzduchotechnika patří mezi společné části budovy a obsluhuje jak jednotlivé jednotky (tedy byty, nebytové prostory a garáže), tak také, a to je rozhodující, společné části budovy. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka je spoluvlastníkem společných částí budovy, je proto z titulu svého spoluvlastnictví povinna nést rovněž náklady na údržbu vzduchotechniky jako společné věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka ve velmi stručném odůvodnění ústavní stížnosti (necelá jedna strana textu) namítá, že soud odůvodnil zamítnutí žaloby tím, že nehlasovala proti přijetí usnesení schvalujícího přijetí stanov na shromáždění vlastníků, a tudíž nemohla podat soudu návrh podle §1209 odst. 1 občanského zákoníku. Přitom porušení jejího základního práva spatřuje ve skutečnosti, že se soud nezabýval podstatou sporu, která spočívá ve výkladu rozúčtovacího klíče.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 téhož zákona a contrario].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji výší bagatelní. Tyto částky již s ohledem na svou výši nepředstavují porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Rovněž zákonná úprava v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), spojuje přípustnost opravných prostředků s určitou minimální výší předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 99)]. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Nadto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka poněkud nereflektuje odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Obvodní soud totiž zjistil a v odůvodnění svého rozhodnutí na základě skutkových zjištění objasnil, že vzduchotechniku musí stavba obsahovat mimo jiné proto, aby splnila parametry stanovené právním předpisem s tím, že odvětrávány musí být i společné části budovy, které ale spoluvlastní a využívá i stěžovatelka. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že by jí stanovená úhrada byla příliš vysoká, tvrdí naopak, že by za provoz vzduchotechniky neměla nic hradit, aniž by na nutnost odvětrávání společných prostor jakkoliv věcně reagovala. Ústavní soud neshledal, že by obvodní soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, naopak je to stěžovatelka, která důležitou část jeho odůvodnění ve stížnostní argumentaci nechává bez náležité reakce.
9. Neobstojí proto sám o sobě ani argument stěžovatelky, že v jejím případě jde - co se nákladů na údržbu vzduchotechniky týká - o bagatelní částkou, ale vzhledem k tomu, že tato částka je vybírána od všech vlastníků jednotek v daném domě, kdy jen menšina těchto vlastníků má odvětrávanou jednotku v jejich vlastnictví, pak jde o velkou částku. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby za účastníky řízení před Ústavním soudem
domýšlel možnou argumentaci, nicméně vyjde-li ze samotného tvrzení stěžovatelky (resp. domyslí-li ho do konce), pak když platí, že většina vlastníků jednotek nemá v jejich jednotkách zavedenou vzduchotechniku, o to více je potřeba, aby se všichni vlastníci jednotek podíleli na údržbě a provozu vzduchotechniky ve společných částech domu. Sama stěžovatelka se přitom takovým úvahám v ústavní stížnosti vůbec nevěnuje.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu