infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.10.2020, sp. zn. IV. ÚS 1646/20 [ usnesení / FIALA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:4.US.1646.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:4.US.1646.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1646/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2020 č. j. 24 Cdo 4234/2019-286 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2019 č. j. 11 Co 85/2019-271, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obce H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jenÚstava“) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jenzákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jenListina“), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu se podává, že vedlejší účastnice se žalobou ze dne 29. 11. 2016 domáhala u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen „okresní soud“) určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. X1 v katastrálním území H. Okresní soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 č. j. 17 C 223/2016-241 žalobu zamítl, a to po závěru o platnosti kupní smlouvy mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem. V průběhu řízení bylo zjištěno, že vedlejší účastnice od 8. 1. 2006 do 24. 1. 2006 zveřejnila na své úřední desce záměr prodat pozemky v zóně určené pro bydlení, mezi nimiž byl i pozemek parc. č. X v katastrálním území H. o výměře 66 794 m2. Na 17. zasedání konaném dne 24. 1. 2006 zastupitelstvo vedlejší účastnice schválilo záměr prodeje pozemků a souhlasilo s bezúplatným převodem pozemků pro obec od Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“), mezi nimiž byl i pozemek parc. č. X. Dne 4. 5. 2006 vedlejší účastnice uzavřela s Pozemkovým fondem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, které vznikly mimo jiné rozdělením původního pozemku parc. č. X. Mezi tyto pozemky patřil i pozemek parc. č. X1 o výměře 2 083 m2. Na 19. zasedání konaném dne 27. 6. 2006 zastupitelstvo schválilo prodej pozemku parc. č. X1 stěžovateli za cenu 5 Kč/m2 a poté vedlejší účastnice s ním dne 28. 1. 2008 uzavřela kupní smlouvu. Okresní soud posuzoval platnost smlouvy podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obecní zřízení“, není-li výslovně zmíněno jiné znění), podle něhož záměr obce prodat nemovitou věc obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Nezveřejní-li obec záměr, je právní úkon neplatný. Okresní soud konstatoval, že záměr prodat pozemek parc. č. X1 nebyl zveřejněn v souladu s §39 odst. 1 obecního zřízení. Zveřejněn byl totiž záměr prodat pozemek parc. č. X (stav před rozdělením), nikoli pozemek parc. č. X1 (stav po rozdělení), který byl prodán. Okresní soud se proto zabýval tím, zda daná okolnost má za následek neplatnost kupní smlouvy, a shledal, že tomu tak není pro specifické okolnosti případu v podobě plánované výstavby dálnice. Na 17. zastupitelstvu obce byl udělen souhlas s prodejem s vědomím, že původní pozemek parc. č. X bude rozdělen, byli současně známi zájemci o nové pozemky vzniklé rozdělením, mezi něž patřil i stěžovatel. Občané obce byli podle okresního soudu dostatečně informováni o záměru obce i jinak a měli tak povědomost o záměru obce pozemek parc. č. X rozdělit a jeho části prodat zájemcům. Okresní soud zdůraznil dobrou víru stěžovatele. I kdyby zaujal stanovisko o tom, že nezveřejnění záměru prodat pozemek parc. č. X1 způsobuje absolutní neplatnost, pak by při zohlednění dobré víry stěžovatele stejně nemohlo dojít k tomu, že by stěžovatel vlastnické právo nenabyl. Okresní soud poukázal na skutečnost, že katastrální úřad vlastnické právo stěžovatele zapsal do katastru nemovitostí. Tím spíše, že judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu umožňuje nabýt vlastnické právo od nevlastníka, bylo dle okresního soudu v posuzované věci nutno připustit nabytí vlastnického práva od obce jako vlastníka. Okresní soud věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jenobč. zák.“ nebo „občanský zákoník z roku 1964“), s ohledem na přechodné ustavení v §3028 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník z roku 2012“), a podle zákona o obcích ve znění účinném v době, kdy byly činěny jednotlivé úkony. Podle §3030 o. z. se však na věc uplatnila i část první hlava I. tohoto zákona, včetně presumpce dobré víry podle §7. 3. K odvolání obce Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek okresního soudu a určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí pozemku parc. č. X1 v katastrálním území H. V odůvodnění uvedl, že okresní soud nepřípustně užil §3030 o. z., který nelze vykládat tak, aby umožňoval aplikovat §1 až 14 o. z. se zpětnou účinností na dříve vzniklé právní vztahy. Kupní smlouva byla podle krajského soudu absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. a §39 odst. 1 obecního zřízení. Smyslem zveřejnění záměru prodeje majetku je informovat o dispozicích s obecním majetkem a též, aby mohli všichni zájemci uplatnit svůj zájem. To nebylo naplněno, jelikož byl zveřejněn záměr prodat pozemek parc. č. X a stěžovateli byl prodán pozemek parc. č. X1. Judikatura Ústavního soudu k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na věc nedopadá. V posuzované věci pochyby o převodu vlastnického práva neplynuly z faktu, že by stěžovatel nabyl pozemek od nevlastníka, nýbrž z absolutní neplatnosti smlouvy. 4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Zmínil, že otázka výkladu §3030 o. z. byla již dovolacím soudem vyřešena. Žádné z ustanovení §1 až 14 o. z., i když nepochybně vyjadřují základní zásady soukromého práva vlastní českému právnímu řádu i do 31. 12. 2013, není přípustné aplikovat způsobem, že „dosavadní právní úprava“ nebude náležitě respektována v právních vztazích vzniklých do 31. 12. 2013, tedy že nebude buď použita vůbec, nebo bude vykládána odlišně, v rozporu s judikaturou. Dále se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, že judikatura Ústavního soudu o ochraně dobré víry při nabytí vlastnického práva od nevlastníka se uplatní až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi) II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by kupní smlouva byla absolutně neplatná. Záměr prodeje byl sice zveřejněn v podobě tří velkých pozemků (parc. č. X2, X3 a X), které byly až následně rozděleny na menší pozemky. Každý ze zájemců měl však již tehdy možnost zvolit si, o kterou z menších parcel má zájem, neboť na obci existovala pracovní verze geometrického plánu. Záměr obce tedy nebyl zveřejněn v neurčité podobě. 6. I za situace, kdy obecné soudy vycházely z názoru, že kupní smlouva byla absolutně neplatná, nemohou podle stěžovatele jejich rozhodnutí obstát, neboť měla chránit dobrou víru stěžovatele, což neučinila. Soudy měly podle jeho názoru přihlédnout k individuálním okolnostem případu, jimiž bylo to, že prodávajícím byla obec, u níž se presumuje, že jedná legálně; neplatnost právního jednání způsobila obec, která se jí dovolává; při prodeji obec stěžovatele ujistila o dodržení zákonných předpisů a nepřistupovala ke všem vlastníkům stejně. 7. Stěžovatel se dovolává ochrany svého vlastnického práva. Je-li chráněno nabytí vlastnického práva od nevlastníka, pak nespatřuje důvod, aby se ochrany nedostalo i jemu. Jiným nabyvatelům obec pozemky ponechala. Stěžovatel se dále dovolává ochrany právní jistoty a legitimního očekávání. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval námitkou o diskriminačním postupu obce. Podle stěžovatele rovněž napadená rozhodnutí porušují právo na samosprávu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro neuveřejnění záměru prodat pozemek v souladu s §39 odst. 1 obecního zřízení. Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu v dovolání způsobem, který by Nejvyššímu soudu umožnil se k ní vyjádřit meritorně či alespoň kvazimeritorně (tj. při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). V dovolání stěžovatel vymezil dvě právní otázky: 1) zda je pravou retroaktivitou neposkytnutí ochrany vlastnickému právu vzniklému před účinností občanského zákoníku z roku 2012 v podobě zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva z důvodů uvedených v §1 až 14 o. z. ve spojení s §3030 o. z. a 2) zda lze v případě absolutně neplatné smlouvy, jejíž neplatnost způsobila strana, která se domáhá ochrany svého vlastnického práva, upřednostnit dobrou víru druhé strany. Takto vymezené předpoklady přípustnosti dovolání neumožnily Nejvyššímu soudu hodnotit závěry krajského soudu o neplatnosti smlouvy podle §39 odst. 1 obecního zřízení. Vše za situace, kdy v dovolání stěžovatel vycházel z toho, že kupní smlouva byla neplatná [srov. otázku sub 2) při vymezení splnění předpokladů dovolání a dále výslovnou zmínku v dovolání, že stěžovatel „nepožadoval primárně rozhodnutí v tom směru, že je jeho nabývací titul platný a účinný“]. V dovolání stěžovatel namítal, že i přes absolutní neplatnost smlouvy měla být jeho vlastnickému právu poskytnuta ochrana, protože byl podle svých slov v dobré víře, že mu vlastnické právo svědčí. Tím, že námitku zpochybňující závěr o neplatnosti kupní smlouvy stěžovatel řádně neuplatnil v dovolacím řízení, tak vůči ní nenaplnil požadavek vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a jde tak o nepřípustnou námitku v řízení o ústavní stížnosti. Požadavek na vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně svého práva se neuplatní jen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.]. 11. K závěru o nepřípustnosti námitky lze doplnit, že Ústavní soud v minulosti neshledal neústavním závěr obecných soudů, že ve zveřejněném záměru obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek má být nemovitost dostatečně určitě a srozumitelně identifikovaná. Jen tak mohou případní uchazeči posoudit svůj zájem a předložit nabídku (usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1015/20, bod 9.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 33 Cdo 796/2013 objasnil, že smyslem povinnosti zveřejnit záměr obce je zajištění transparentnosti dispozic s obecním majetkem, informování občanů, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a aby měli všichni zájemci rovnou příležitost se o obecní majetek ucházet. Je proto logický závěr, že u prodeje části pozemku sehrává v motivaci zájemců důležitou roli výměra nabízeného pozemku, která spoluurčuje jeho cenu a která sama nebo ve spojení s dalšími okolnostmi (druh pozemku, jeho poloha a využitelnost atd.) ovlivňuje vytváření reálného zájmu o jeho koupi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1250/2009). V posuzované věci vedlejší účastnice na úřední desce zveřejnila záměr prodeje rozlehlého pozemku parc. č. X o výměře 66 794 m2, se stěžovatelem však uzavřela kupní smlouvu na pozemek parc. č. X1 o výměře 2 083 m2. Smlouva tak byla uzavřena jen na malou část (přibližně 3 % rozlohy) pozemku, o němž byl – jako celku – zveřejněn záměr prodeje. Krajský soud na základě této skutečnosti přesvědčivě objasnil, že požadavek na zveřejnění podle §39 odst. 1 obecního zřízení splněn nebyl. Stěžovatel namítl, že na obecním úřadu byla k dispozici pracovní verze geometrického plánu rozdělení „velkého“ pozemku č. X na „malé“ pozemky, jichž se týkaly jednotlivé kupní smlouvy. Neústavnost nelze spatřovat v náhledu krajského soudu, že existence pracovní verze geometrického plánu na úřadě není zveřejněním záměru. Okresní soud z trestního spisu (sp. zn. 4 T 108/2012) zjistil, že záměr byl v obecnější podobě zveřejněn též obecním rozhlasem. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na závěr Nejvyššího soudu, že §39 obecního zřízení zmiňuje možnost zveřejnit záměr způsobem v místě obvyklým, což je však jen doplňková forma, která nemůže nahradit vyvěšení na úřední desce (zmíněný rozsudek sp. zn. 33 Cdo 796/2013). Ústavní soud si vyžádal trestní spis 4 T 108/2012, z něhož zjistil, že nejkonkrétněji se k obsahu sdělení místním rozhlasem vyjadřovala pracovnice obecního úřadu B. M., na jejíž výpověď poukazoval ke sdělení v místním rozhlasu v trestní věci i odvolací soud a která uvedla, že v místním rozhlase bylo vyhlášeno, že na úřední desce je vyvěšen záměr pozemků v dané lokalitě (svědecká výpověď z hlavního líčení zaprotokolovaná na č. l. 2316 verte trestního spisu). Takové sdělení v místním rozhlase stejně jako písemnost zveřejněná na úřední desce trpí stejnou vadou, na níž poukázal krajský soud, tj. zveřejněný záměr (prodej „velkého“ pozemku) neodpovídá následné smlouvě se stěžovatelem, která se vztahovala jen na přibližně 3 % rozlohy pozemku. 12. Stěžovatel namítá, že neplatnosti právního úkonu se v rozporu s §579 odst. 1 o. z. dovolala vedlejší účastnice, která ji způsobila tím, že řádně nezveřejnila záměr prodat pozemek podle §39 odst. 1 obecního zřízení. Ústavní soud předně uvádí, že §579 odst. 1 o. z. na posuzovanou věc nedopadá, neboť podle §3028 odst. 3 o. z. se platnost úkonu posuzovala podle občanského zákoníku z roku 1964. Podle §40a obč. zák. se relativní neplatnosti nemohl dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Ve věci však šlo o absolutní neplatnost podle §39 obč. zák., kde obdobná podmínka stanovena nebyla. V bodě 10. zmíněného usnesení sp. zn. I. ÚS 1015/20, které se týkalo zveřejnění záměru obce na úřední desce, Ústavní soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 23 Cdo 854/2012 připustil, že není vyloučeno, aby se absolutní neplatnosti smlouvy dovolala i strana, která ji způsobila. Ústavní soud konstatuje, že zákonodárci bylo v čl. 36 odst. 4 Listiny uloženo stanovit podmínky a podrobnosti domáhání se práva před soudem a ve stanovených případech u jiného orgánu. Mezi tyto podmínky a podrobnosti spadá i vymezení skutečností, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti, ke kterým náleží i absolutní neplatnost právního úkonu [viz např. nález ze dne 16. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 91/98 (N 101/12 SbNU 57)]. Na základě argumentu a maiori ad minus lze dospět k závěru, že má-li k absolutní neplatnosti soud přihlížet z úřední povinnosti všude tam, kde skutečnosti, které jí zakládají, vyjdou procesně souladným způsobem v řízení najevo, tím spíše na ni může poukazovat kterákoli ze stran. Poznamenat lze, že i od 1. 1. 2014 zákonodárce považuje povinnost zveřejnit záměr obce prodat nemovitost za natolik zásadní, že k neplatnosti právního jednání způsobeného jejím porušením výslovně ukládá soudu přihlédnout z úřední povinnosti v §41 odst. 3 obecního zřízení ve znění účinném od 1. 1. 2014. 13. Jak podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§42 obč. zák.), tak podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 (§579 odst. 2 o. z.), je možno požadovat náhradu škody po tom, kdo ji způsobil v příčinné souvislosti s neplatností právního úkonu, resp. právního jednání. Způsobí-li obec škodu v příčinné souvislosti s neplatností smlouvy dané porušením své povinnosti zveřejnit záměr dispozice s obecním majetkem podle §39 odst. 1 obecního zřízení, může poškozená strana nárokovat náhradu škody. 14. Stěžovatel dále tvrdí, že i při neplatnosti kupní smlouvy má převážit ochrana jeho dobré víry při nabývání vlastnictví a z tohoto důvodu podle něj měly obecné soudy poskytnout ochranu jeho tvrzenému vlastnickému právu. Stěžovatel na podporu svého názoru poukazuje na ochranu dobré víry nabyvatele při nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka [zmiňuje nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163)]. 15. Ústavní soud se ztotožňuje s krajským soudem a Nejvyšším soudem v závěru, že pro posuzovanou věc není přiléhavý odkaz na judikaturu Ústavního soudu o nabytí nemovitosti evidované v katastru od nevlastníka. Při nabytí vlastnického práva od nevlastníka kladl Ústavní soud důraz na důvěru jednotlivce ve správnost vrchnostenského aktu státu v podobě zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí, který mohl založit dobrou víru, že zapsaná osoba je vlastníkem (srov. body 32. a 33. nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12), tj. k okolnosti podstatné pro rozhodnutí soudů. V posuzované věci však neexistuje vrchnostenský akt veřejné moci, od něhož by bylo odvíjet srovnatelně silnou dobrou víru o okolnosti podstatné pro rozhodnutí soudů, tj. k řádnému naplnění povinnosti zveřejnit záměr podle §39 odst. 1 obecního zřízení. Při prodeji obecního majetku obec nevystupuje ve vrchnostenském postavení vůči protistraně, povinnost podle §39 odst. 1 obecního zřízení zveřejnit záměr stanovených dispozic s nemovitým majetkem, ji nestaví při prodeji obecního majetku do vrchnostenské role. Dále §41 odst. 1 zákona o obcích ukládá specifikované právní úkony (včetně kupní smlouvy, jíž se převádí vlastnictví k obecnímu majetku) opatřit doložkou o tom, že o převodu rozhodlo zastupitelstva a že byl záměr prodeje zveřejněn. Tuto doložku však nelze označit za žádný vrchnostenský akt vydávaný z pozice veřejné moci, neboť jde o zákonem předvídanou součást soukromoprávního jednání. 16. Součástí kupní smlouvy v posuzované věci byla i doložka, v níž vedlejší účastnice prohlásila, že o prodeji nemovitosti rozhodlo její zastupitelstvo a že záměr vyvěsila po dobu 15 dní na své úřední desce. Ústavní soud nezpochybňuje, že touto doložkou mohla vedlejší účastnice přispět k přesvědčení stěžovatele, že záměr byl řádně zveřejněn. Víru ve správnost údajů uvedených v takové doložce však nelze srovnávat s dobrou vírou v to, že osoba uvedená v katastru nemovitostí je vlastníkem. Vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí se při převodu nabývá zápisem do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák. a §1105 o. z.). Naproti tomu splnění požadavku na řádné zveřejnění záměru podle §39 odst. 1 obecního zřízení je v konečném důsledku vázáno na reálné provedení zveřejnění a jeho obsah, nikoli na existenci či neexistenci doložky ve smyslu §41 odst. 1 obecního zřízení. V době podpisu smlouvy (28. 1. 2008) nebyla s touto doložkou spojena vyvratitelná právní domněnka, že povinnost zveřejnění byla splněna. Tato domněnka je s doložkou spojena až podle §41 odst. 1 obecního zřízení účinného od 1. 1. 2014. Ani vyvratitelná právní domněnka však nic nemění na tom, že v konečném důsledku je určující faktický úkon zveřejnění a jeho obsah, protože dokazováním k tomuto úkonu lze domněnku vyvrátit. V posuzované věci byl dokazováním zjištěn obsah tohoto zveřejnění, který byl pak hodnocen, prostor pro vyvratitelnou domněnku tak dán nebyl. Je ve vlastním zájmu smluvní strany ověřit si, zda údaje v doložce mají oporu ve skutečnosti a zda zveřejněný záměr odpovídá smlouvě (na vhodnost takové kontroly Ústavní soud poukazoval i v bodu 10. zmíněného usnesení sp. zn. I. ÚS 1015/20). Snazší možnost ověření je dalším rozdílem od úvah, na kterých je založena judikatura o nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru od nevlastníka. Nabyvatel v dobré víře má jen omezené možnosti ověřovat, zda některá z převodních smluv uzavřená předchůdci vlastníka evidovaného v katastru nebyla stižena absolutní neplatností (bod 43. nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Naproti tomu účastník dvoustranného právního úkonu (právního jednání) si může od obce, jako svého smluvního protějšku před podpisem smlouvy vyžádat listinu, kterou byl záměr na úřední desce zveřejněn, a rozhodnutí zastupitelstva o majetkové dispozici. Tímto způsobem si může ověřit, zda byly splněny požadavky v §39 odst. 1 a §85 písm. a) obecního zřízení. 17. Při nabytí vlastnického práva od nevlastníka Ústavní soud zmínil, že si lze stěží představit jinou podobu ochrany než uznání vlastnického práva toho, kdo je od nevlastníka nabyl v dobré víře (bod 30. nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Při neplatnosti smlouvy pro porušení §39 odst. 1 obecního zřízení si však lze představit ochranu dotčené osoby prostřednictvím náhrady škody způsobené neplatností smlouvy (srov. bod 13.). Nárok na náhradu škody totiž vzniká proti obci, tj. snadno dohledatelnému trvale existujícímu subjektu se zákonem garantovanými pravidelnými příjmy [srov. §4 zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní)]. 18. V §39 odst. 1 obecního zřízení je chráněn zájem na transparentnosti dispozic s obecním majetkem a na zajištění rovné možnosti všech zájemců se o obecní majetek ucházet. Tomuto zájmu zákonodárce přikládá význam takové závažnosti, že porušení povinnosti zveřejnění je podle daného ustanovení sankcionováno neplatností právního úkonu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. do 31. 12. 2013 úpravu v §39 obč. zák. a od 1. 1. 2014 úpravu v §41 odst. 3 obecního zřízení). Krajský soud a Nejvyšší soud s porušením §39 odst. 1 obecního zřízení tento důsledek spojily, v čemž Ústavní soud s ohledem na výše uvedené (body 15. až 17.) neústavnost neshledal. 19. Zjevně neopodstatněná je stěžovatelova námitka porušení práva na samosprávu. Stěžovateli toto právo nenáleží, nemohl tak na něm být zkrácen. 20. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice přistupovala diskriminačně k jednotlivým osobám, s nimiž uzavřela kupní smlouvy na pozemky vzniklé rozdělením z původního pozemku parc. č. X a pozemků parc. č. X2 a X3, tj. rozlehlých pozemků, u nichž byl zveřejněn záměr prodeje, kupní smlouvy však byly uzavřeny na pozemky vzniklé z těchto pozemků. Okresní soud zjistil (strany 10 a 11 jeho rozsudku), že vedlejší účastnice rozdílně přistupovala k osobám, které na pozemcích již zbudovaly domy, a osobám, které pozemky dosud nezastavěly. U 21 z celkového počtu 23 zastavěných pozemků, dotčené osoby souhlasily s tím, aby se vedlejší účastnice formou notářského zápisu „vzdala nároků na uplatňování vlastnického práva k pozemkům“. U 9 zbylých pozemků, které nebyly zastavěny, 5 dotčených osob uzavřelo s vedlejší účastnicí dohodu o uznání vlastnického práva vedlejší účastnice a se zbylými 4 osobami zahájila vedlejší účastnice soudní spor (v jednom z těchto sporů, v němž obecné soudy určily, že vlastnicí pozemku je obec, byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 3984/12 odmítl). Rozdílný přístup byl diskutován na zastupitelstvu vedlejší účastnice. Vycházel z toho, že nároky na náhradu škod u zastavěných pozemků by představovaly neúnosnou zátěž pro obecní rozpočet, na rozdíl od nezastavěných pozemků, u nichž zastupitelé předpokládají, že výše škod nedosáhne takové výše jako u pozemků zastavěných. 21. Stěžovatel tvrdí, že takový postup obce nemůže požívat právní ochrany, neboť podle něj bez legitimního důvodu zakládá nerovnost mezi jinak srovnatelnou skupinou osob. Ústavní soud poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle níž samotné podání žaloby na určení vlastnictví není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák. či zjevným zneužitím práva podle §8 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019 sp. zn. 28 Cdo 3425/2018). Dále vychází z toho, že obec má určitý prostor pro způsob reakce na situaci vzniklou v důsledku vadného zveřejnění záměru prodat obecní majetek (§39 odst. 1 obecního zřízení). Racionální jádro nelze s ohledem na možnosti obecního rozpočtu upřít úvaze vedlejší účastnice o diferencované reakci, a to v návaznosti na různou výši předpokládaných nároků na náhradu škody. Za této situace v předpisech ústavního pořádku nenalezl nic, co by bránilo vedlejší účastnici v tom, aby se domáhala určení svého vlastnictví k nezastavěnému pozemku č. X1 i v situaci, kdy se takového určení nedomáhala vůči vlastníkům jiných zastavěných pozemků a namísto toho jejich situaci řešila jinými právními prostředky z důvodu obav o schopnost obce nahradit jim případnou škodu. 22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2020 Jan Filip v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:4.US.1646.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1646/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 10. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 6. 2020
Datum zpřístupnění 18. 11. 2020
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Hladké Životice
Soudce zpravodaj Fiala Josef
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 128/2000 Sb., §39, §41 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík žaloba/na určení
právní úkon/neplatný
obec
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1646-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 113878
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-11-20