ECLI:CZ:US:2020:4.US.1734.20.3
sp. zn. IV. ÚS 1734/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. M., zastoupené Mgr. Barborou Gaveau, LL.M., advokátkou, sídlem Stroupežnického 525/20, Praha 5 - Smíchov a 2) nezletilého L. M. R., zastoupeného Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 24 Cdo 4248/2019-3981, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019 č. j. 18 Co 39/2019-3799 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. října 2018 č. j. 32 P 22/2016-2970, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a J. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 19 odst. 1, čl. 24 a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnost projednal přednostně s odkazem na §39 zákona o Ústavním soudu.
3. Z podané ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem svěřil nezletilého druhého stěžovatele (dále též "nezletilý") do péče vedlejšího účastníka, otce nezletilého (dále též "otec"), (výrok I.), otci uložil povinnost zaplatit na výživu nezletilého za období od 1. 5. 2016 do 31. 1. 2017 k rukám stěžovatelky (dále též "matka") částku 45 000 Kč (výrok II.), matce uložil povinnost počínaje dnem 1. 2. 2017 platit na výživu nezletilého pravidelnou měsíční částku 3 000 Kč k rukám otce (výrok III.) a nedoplatek na výživném ve výši 45 507 Kč za období od 1. 2. 2017 do 31. 10. 2018 k rukám otce (výrok IV.). Dále rozhodl, že matka je oprávněna se s nezletilým stýkat od středy sudého týdne od 8:00 hodin do úterý lichého týdne do 16:00 hodin, dále byl upraven způsob předávání nezletilého (výroky V. - VII.). Výroky VIII. - XIV. obvodní soud upravil styk o vánočních prázdninách, velikonočních prázdninách, hlavních školních prázdninách, podzimních prázdninách a v prvním týdnu v březnu, který byl podle rozsudku považován za prázdninový termín. Výroky XV. a XVI. soud uložil oběma rodičům povinnost nezletilého na styk připravit a jeho předání a převzetí řádně umožnit. Dále obvodní soud matce uložil zákaz vycestování s nezletilým mimo území České republiky bez výslovného písemného úředně ověřeného souhlasu otce, a to i pro případy doprovodu jakékoli třetí osoby, a dále jí uložil zdržet se podání žádosti o vystavení cestovního pasu či jiného cestovního dokladu pro nezletilého (výrok XVII.). Výrokem XVIII. soud určil bydliště nezletilého a výrokem XIX. rozhodl, že výroky II., III. a IV. jsou předběžně vykonatelné. O nákladech účastníků rozhodl obvodní soud tak, že nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok XX.), dále každému z nich uložil povinnost uhradit státu náklady řízení (výroky XXI. a XXII.).
4. Proti rozsudku obvodního soudu, vyjma závislého nákladového výroku XX., podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výrocích o svěření nezletilého do péče otce (výrok I.), o výživném (výroky II. - IV.), o styku nezletilého s matkou (výroky V. - VIII., X. - XVI.) spojeného s omezením (výrok XVII.), určení bydliště nezletilého (XVIII.) a předběžné vykonatelnosti (výrok XIX.) potvrdil (výrok I.). Ve výroku o styku nezletilého s matkou (výrok IX.) rozsudek obvodního soudu změnil tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilým v každém lichém kalendářním roce v období školních jarních prázdnin vyhlášených pro městské části Praha 1 až Praha 5 od 17:00 hodin pátku bezprostředně předcházejícímu jarním prázdninám, do 17:00 hodin následující neděle, kterou jarní prázdniny končí s tím, že tento termín je považován za termín prázdninový (výrok II.). Dále městský soud rozhodl, že dluh na výživném za období od listopadu 2018 do března 2019 matce nevznikl (výrok III.), ve výrocích o nákladech státu (XXI. a XXII.) městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
5. Proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost a proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka současně s ústavní stížností i dovolání. Ústavní soud tuto ústavní stížnost stěžovatelů usnesením ze dne 13. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 2301/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2020 č. j. 24 Cdo 4248/2019-3981 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.), když dovolání stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí městského soudu, které bylo vydáno ve věci, v níž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dále Nejvyšší soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí se svěřením nezletilého do péče otce a poukazuje na to, že současné psychosomatické potíže nezletilého jsou zapříčiněny právě jeho péčí. Stěžovatelka (dále i "matka") i za stěžovatele (dále i "nezletilý") namítá, že otec jí brání ve styku s nezletilým. Svěření nezletilého do péče otce umožňuje vydírání matky prostřednictvím nezletilého. Stěžovatelé poukazují na to, že omezení osobního styku rodiče s nezletilým znamená omezení rodičovské odpovědnosti a jejího výkonu. Podle stěžovatelů napadená rozhodnutí obecných soudů prokazatelně hrubě poškozují zdravý vývoj nezletilého a způsobují mu ublížení na zdraví. Následkem těchto rozhodnutí se nezletilý nachází v situaci nouze, když dochází ke krutému zacházení s nezletilým, jehož následkem je těžké ublížení na jeho zdraví s dopady na celý život nezletilého.
8. Stěžovatelé namítají, že v rozporu s jeho nejlepším zájmem nebylo nezletilému v řízení před obecnými soudy zajištěno efektivní zastoupení, které by mu umožnilo účastnit se řízení a hájit v něm svá základní práva. V řízení před obecnými soudy byla vznesena námitka podjatosti kolizního opatrovníka nezletilého, kterým byl ustanoven Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
9. Stěžovatelé zpochybňují provedené důkazní řízení. Dále namítají vadné hodnocení provedených důkazů, včetně soudem zadaného znaleckého posudku, jehož závěry byly vyvráceny ústními výpověďmi při jednání přítomnými znalkyněmi MUDr. Růžičkovou a PhDr. Fabíkovou. Stěžovatelé zpochybňují závěr soudů o údajném protiprávním přemístění nezletilého matkou. Soudy podle stěžovatelky nesprávně zjistily skutkový stav, podávají "pokřivenou prezentaci skutkových okolností a vzájemně si odporující vyhodnocení důkazů".
10. Stěžovatelé dále namítají, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud prvního stupně s ohledem na bydliště dítěte, neboť nezletilý v Praze 1 nikdy nebydlel ani nepobýval, ve věci rozhodovali vyloučení soudci, když věc byla projednána a rozhodnuta soudci, u kterých nebyla splněna podmínka nestrannosti. Soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly s jejími námitkami. Rozhodnutí soudů nejsou dostatečným způsobem odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná.
11. Stěžovatelé namítají, že v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny, že stěžovatelka nebyla zastoupena a byla tak porušena zásada rovnosti účastníků v řízení. Stěžovatelka i za stěžovatele uvádí, že v důsledku postupu soudu byla nucena odebrat své právní zástupkyni plnou moc, aby se mohla vyjádřit, když její právní zástupce na ni chtěl delegovat vyjádření se k doplněnému dokazování a k závěrečnému návrhu, což městský soud nepřipustil. Tím byla stěžovatelka značně znevýhodněna, když ostatní účastníci, včetně otce, byli zastoupeni.
12. Podle stěžovatelů nebyla v řízení před obecnými soudy respektována zásada rovnosti zbraní v důsledku toho, že soudy dopustily, aby nezletilému byl pro soudní řízení ustanoven opatrovníkem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, tedy subjekt, u nějž je s ohledem na celkový kontext věci nutno mít z objektivního hlediska pochybnosti o jeho nezaujatosti.
III.
Vyjádření opatrovníka nezletilého
13. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako opatrovník nezletilého (dále jen "opatrovník") ve svém vyjádření uvedl, že na složitou situaci, ve které se nezletilý nachází, má vliv zejména dlouhotrvající rodičovský konflikt, který nadále přetrvává (podle informací, které má opatrovník k dispozici, by opět mělo probíhat u obecného soudu řízení týkající se významných otázek výkonu rodičovské odpovědnosti, na nichž se nemohou rodiče dohodnout). Pozitivnímu stavu nezletilého rovněž nepřispívá prodlužování a eskalace konfliktu délkou řízení provázených podáváním řady opravných prostředků a jiných prostředků ochrany práva, v drtivé většině podávaných stěžovatelkou. V nejlepším zájmu nezletilého je harmonické společné soužití jeho rodičů, naplněné nepředstíraným respektem. K tomu je zapotřebí určité dosti silné schopnosti reflexe rodičů a upřednostnění zájmů dítěte před svými vlastními. Opatrovník uvedl, že vždy upřednostňuje dohodu rodičů před autoritativním soudním rozhodnutím, odpovídá-li tato dohoda nejlepšímu zájmu dítěte. V průběhu řízení před obecnými soudy se proto snažil k podpoře rodičovských kompetencí a případné dohody využít mimosoudních opatření, jako je mediace, konání případových konferencí, doporučení terapeuta pro rodiče apod. V řízení pak v souladu s nejlepším zájmem nezletilého usiloval o zachování co nejširšího kontaktu s oběma rodiči, a to bez ohledu na subjektivní zájmy či názory jich obou. Přestože byl nezletilý rozsudky obvodního soudu i městského soudu svěřen do péče otce, výsledná úprava styku s matkou v podstatě odpovídá střídavé péči. V posuzovaném případě k dohodě rodičů nedošlo a opatrovník shledává, že rodičovský konflikt nadále přetrvává a vystavuje tak nezletilého negativním dopadům jejich sporu. Podle opatrovníka soudy svá rozhodnutí akceptovatelně odůvodnily a založily na množství důkazů, mezi něž patří např. rozhodnutí amerických soudů v návratovém řízení, stanoviska opatrovníka, zprávy doprovázející organizace Area Fausta, znalecké posudky, výpovědi rodičů a svědků. Věc byla z pohledu opatrovníka posouzena v kontextu všech skutečností tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte. Opatrovník má za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. S ohledem na výše uvedené opatrovník navrhl, aby Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
IV.
Replika k vyjádření opatrovníka nezletilého
14. K vyjádření opatrovníka nezletilého zaslali stěžovatelé (pozn. přesněji stěžovatelka i za stěžovatele) Ústavnímu soudu repliku, ve které setrvali na svých původních názorech, namítali nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, dále namítali, že opatrovník v řízení před obecnými soudy nehájil práva nezletilého a ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti se nevyjádřil k závažným námitkám a důkazům dokládajícím jeho nezákonné jednání. Stěžovatelé namítli podjatost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, neboť tento jako opatrovník jedná v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého. Stěžovatelé rovněž namítli podjatost soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.
15. Usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS1734/20 bylo rozhodnuto, že soudce Ústavního soudu Pavel Šámal není vyloučen z projednávání a rozhodování předmětné věci.
16. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako opatrovník nezletilého, Ústavnímu soudu sdělil, že se subjektivně necítí být podjatý jako opatrovník nezletilého v řízení před Ústavním soudem.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, nezletilému stěžovateli byl Ústavním soudem ustanoven opatrovník pro řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. K tomu ústavní soud jen připomíná, že předchozí ústavní stížnost stěžovatelů byla usnesením sp. zn. I. ÚS 2301/19 odmítnuta, neboť řízení v době jejího podání před obecnými soudy stále pokračovalo k dovolání před Nejvyšším soudem, přitom odmítnutím této ústavní stížnosti nedošlo k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadeným rozhodnutím (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
18. K námitce podjatosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako opatrovníka nezletilého, Ústavní soud poukazuje na to, že úkolem opatrovníka je jednat především v nejlepším zájmu dítěte, přičemž jeho postup nemusí být vždy souladný s názory či požadavky rodiče nezletilého. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by ustanovený opatrovník nejednal v nejlepším zájmu nezletilého a svoji funkci nevykonával řádně.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
20. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
21. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19). Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
22. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba s ohledem na výše uvedené poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
23. V posuzované věci městský soud částečně doplnil dokazování provedené obvodním soudem. Další dokazování neprováděl pro nadbytečnost, přičemž neprovedení navrhovaných důkazů pečlivě odůvodnil. Otcem navrhovaný důkaz výslechem dvou nespecifikovaných právních zástupců stěžovatelky, opatrovníkem navržené zprávy o průběhu rodinných poradenství/terapií absolvovaných rodiči v průběhu roku 2018, městský soud podle odůvodnění napadeného rozsudku neprováděl, neboť nemohly pro věc přinést nic nového.
24. Ke stěžovateli namítanému pochybení neprovedením a nezhodnocením všech stěžovatelkou navrhovaných důkazů městský soud výstižně připomněl, že úkolem soudu není provést veškeré důkazy, které jsou mu nabízeny, ale jen takové, které jsou pro řízení podstatné. Městský soud poukázal na to, že stěžovatelka soudu předložila v průběhu sporu listiny, z nichž obvodní soud správně provedl k důkazu jen takové, které byly schopny podstatným způsobem prokázat pro řízení rozhodné skutečnosti. Stejně postupoval i městský soud, neboť skutečnost, že stěžovatelka se závěry soudu, které z nich učinil, nesouhlasí, neznamená, že by soud měl bez dalšího provést jiné listiny. Městský soud poukázal na to, že i znalkyně ve svých výpovědích upozornily, že videozáznamy nezletilého zachycující jeho nespokojenost (brek, křik apod.) při plánovaném předávání otci mají vadu v tom, že není zřejmé, co nastalé situaci předcházelo. Městský soud proto nepovažoval za podstatné přihlédnout ani k dalším stěžovatelkou navrhovaným záznamům dokladujícím předávání nezletilého od matky k otci, a to za situace, kdy opatrovník nezletilého konstatoval, že matka předávání nezletilého otci neusnadňuje. Namítala-li stěžovatelka, že ji obvodní soud neumožnil klást znalkyním všechny podstatné otázky a jejich výslech ukončil, bylo podle městského soudu možné se znalostí spisu uzavřít, že stěžovatelka měla více než dostatečný časový prostor klást znalkyním u jednání otázky (z obsahu záznamu jednání ze dne 4. 10. 2018 na CD vyplývá, že znalkyně byly vyslýchány více než tři hodiny a první stěžovatelka jim kladla otázky), měla i možnost jim je položit ještě před vypracováním znaleckého posudku. Důvod pro revizní znalecký posudek proto městský soud neshledal.
25. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, ale nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. 1. 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Stížnostní soud se tak při zamítnutí stížnosti v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 30544/96).
26. K námitce stěžovatelky, že ji městský soud přinutil zbavit se svého právního zástupce, městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku ke svému procesnímu postupu uvedl, že stěžovatelka se snažila obstruovat odvolací jednání tím, že s vědomím nařízeného jednání již od 5. 2. 2019 své avizované doplnění odvolání řádně doručila soudu až bezprostředně před samotným jednáním dne 10. 4. 2019, a to v rozsahu více než 250 stran textu spolu s návrhy na dokazování. Právní zástupkyně stěžovatelky byla u jednání vyzvána k případnému doplnění stanoviska nad rámec podaného odvolání, k vyjádření k doplněnému dokazování a k závěrečnému návrhu. V rozporu s pokynem městského soudu chtěla právní zástupkyně delegovat toto vyjádření na stěžovatelku, což městský soud nepřipustil (§117 o. s. ř.). Stěžovatelka za této situace své právní zástupkyni odebrala plnou moc. Následně však nebyla schopna sdělit konkrétní nové skutečnosti, které byly obsahem jejího odvolání a které by již v obecné rovině nenamítala jak ve svém prvním odvolání, tak ve svých dalších námitkách, se zohledněním toho, že v řízení jde o rozhodnutí o úpravu práv a poměrů nezletilého. Neuposlechla ani opakované výzvy předsedkyně senátu k formulování odpovědí na dotazy senátu. Z těchto důvodů jí bylo podle §117 o. s. ř. odejmuto slovo, neboť jinak by nebylo možno docílit účelu odvolacího jednání - projednání odvolání stěžovatelky a vyhlášení rozhodnutí.
27. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci se městský soud vypořádal s námitkou stěžovatelky o nedostatečném rozsahu dokazování, když další důkazy nebyly provedeny pro jejich nadbytečnost, jakož i s námitkou stěžovatelky, že ji městský soud přinutil zbavit se svého právního zástupce. Dále se městský soud dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelky o podjatosti soudkyně JUDr. Kacafírkové i podjatosti kolizního opatrovníka, když stěžovatelka soudu žádné argumenty podporující její tvrzení neuvedla. Městský soud se rovněž vyjádřil k námitce, že soud stěžovatelce neumožnil klást znalkyním všechny podstatné otázky, dále městský soud uvedl svoji argumentaci k nutnosti legalizace rozhodnutí soudu vydaného v USA, místní a mezinárodní příslušnosti českých soudů. Městský soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž dospěl k závěru, že obvodní soud správně dovodil svoji pravomoc, a to s odkazem na závěry rozhodnutí městského soudu ze dne 15. 2. 2017 a správně dovodil i právo rozhodné. Městský soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu.
28. Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 stanoví: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
29. V posuzované věci se městský soud s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v této věci nejsou dány podmínky pro střídavou péči o nezletilého (v době rozhodování ve věku necelých čtyř let), jsou-li vztahy rodičů i nadále poznamenány zásadní nedůvěrou a jejich kooperace je ve vztahu k nezletilému bez soudního rozhodnutí nemožná. Svěření nezletilého do střídavé péče rodičů by tak nebylo v nejlepším zájmu nezletilého. Městský soud poukázal na to, že matka stále není schopna připustit svůj podíl viny na aktuální situaci, otci zabránila ve styku s nezletilým, dopustila se mezinárodního únosu nezletilého a teprve na základě rozhodnutí amerických soudů byl nezletilý vrácen do České republiky, do místa svého předchozího pobytu. Městský soud poukázal na to, že nezletilý si vybudoval vztah k oběma rodičům, a právě pro jeho zdravý vývoj je třeba, aby jeho vztahy k oběma rodičům dále prohlubovaly. Městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že prostředí otce, který je kompetentnější, toto umožní, neboť uvedený závěr je správný a má oporu ve spise. Městský soud výstižně poukázal na to, že spis má k okamžiku rozhodování městského soudu přes 3 700 stran, od založení spisu v roce 2016 je vedeno nejméně osm řízení týkajících se nezletilého, ve věci byla vydána četná předběžná opatření, podány ústavní stížnosti a žaloby k Evropskému soudu pro lidská práva, a proto tvrzená snaha matky o nalezení dohody s otcem je téměř nemožná. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
30. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky vznesené v průběhu řízení a polemizují se závěry, ke kterým oba soudy dospěly. Jejich argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Městský soud se řádně zabýval námitkami uvedenými stěžovatelkou v podaném odvolání a Ústavní soud porušení procesních pravidel či porušení rovnosti účastníků nezjistil.
31. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelům dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jim žádný z obecných soudů neupřel jejich ústavně zaručená práva. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu, jde-li o svěření nezletilého do péče otce a z větší části o styku nezletilého s matkou potvrdil, částečně styk matky s nezletilým změnil. Stěžovatelé se však se závěrem městského soudu neztotožňují. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním po zhodnocení provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
32. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky, a proto napadené usnesení neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
33. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy či Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
34. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
35. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí de facto vyhověl, když o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po obdržení vyžádaných vyjádření a po rozhodnutí o námitce podjatosti soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu