ECLI:CZ:US:2020:4.US.1833.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1833/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Sailerové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2020 č. j. 95 Co 155/2019-241, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na rovnost ve smyslu ochrany slabší strany podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Mgr. Martinem Tunklem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň-město (dále jen "soudní exekutor"), byla pod sp. zn. 094 EX 03579/16 vedena exekuce na majetek stěžovatelky, a to pro vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 119 639 Kč s příslušenstvím, přiznané rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Radka Lubiny ze dne 21. 9. 2015 č. j. 104 Rozh 5774/2015-7. Stěžovatelka dne 28. 11. 2017 u soudního exekutora podala návrh na zastavení exekuce, v němž namítala, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc, a to pro neplatnost rozhodčí smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy. Soudní exekutor předložil návrh na zastavení exekuce k rozhodnutí Okresnímu soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"), který usnesením ze dne 16. 7. 2019 č. j. 31 EXE 8731/2016-99 rozhodl, že exekuce se zcela zastavuje (I. výrok) a že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovatelce náklady exekučního řízení ve výši 11 798 Kč (II. výrok) a soudnímu exekutorovi nahradit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. Okresní soud v odůvodnění odkázal na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že není v rozporu se zákazem přezkumu exekučního titulu zabývat se otázkou, zda úvěrová smlouva uzavřená mezi oprávněným a povinným je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V nyní posuzované věci byl smluvní úrok sjednaný mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí ve výši 118,41 %, což je podle okresního soudu třeba hodnotit jako nemravné. Výrok o nákladech řízení vycházel z §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), podle nějž v případě zastavení exekuce hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.
3. Soudní exekutor podal proti III. výroku usnesení okresního soudu odvolání. V něm namítal, že náklady exekuce správně činí 22 808,50 Kč. Proti usnesení okresního soudu podala odvolání rovněž vedlejší účastnice. Uvedla, že rozhodnutí je postaveno na nesprávném právním posouzení věci, neboť případná neplatnost ujednání úvěrové smlouvy o úrocích a smluvních pokutách se nemůže vztahovat na rozhodčí smlouvu. V nyní posuzované věci byla podle vedlejší účastnice rozhodčí smlouva uzavřena samostatně a nemůže na ni dopadat důvod neplatnosti úvěrové smlouvy. Jde-li o rozpor samotné úvěrové smlouvy s dobrými mravy, upozorňovala vedlejší účastnice na otázku, zda strana dovolávající se tohoto rozporu sama vyvinula dostatečnou míru pečlivosti a předvídatelnosti při vstupu do konkrétního právního poměru.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil I. výrok usnesení okresního soudu, změnil II. výrok tak, že stěžovatelce se náhrada nákladů exekučního řízení nepřiznává, a III. výrok tak, že vedlejší účastnice je povinna nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 22 808,50 Kč (I. výrok). O nákladech odvolacího řízení rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí se jejich náhrada nepřiznává (II. výrok), a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi částku 300 Kč (III. výrok) a České republice částku 1 048 Kč (IV. výrok). Krajský soud v odůvodnění uvedl, že výsledek posouzení platnosti úvěrové smlouvy provedený okresním soudem je správný. Jde-li o náklady exekučního řízení, krajský soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci jsou podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž je namístě stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Vzal zejména v úvahu, že povinná se zásadním způsobem podílela na vzniku nákladů řízení, mimo jiné tím, že se od samého počátku chovala velmi nezodpovědně, když s vidinou získání prostředků k zaplacení závazků z předchozích úvěrů a půjček čerpala další úvěr a zavázala se ke splátkám zjevně přesahujícím její možnosti. S ohledem na její vzdělání a dřívější zkušenosti s úvěrovými smlouvami jí podle krajského soudu nic nebránilo v tom, aby během předsmluvních jednání korigovala údaje významné pro posouzení své schopnosti splácet úvěr, což neučinila. Krajský soud rovněž zdůraznil, že stěžovatelka byla po celou dobu rozhodčího řízení zcela pasivní a že návrh na zastavení exekuce podala až po více než jednom roce jejího vedení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se po obsáhlé rekapitulaci průběhu rozhodčího řízení a exekučního řízení zaměřila na posouzení procesního zavinění exekuce v souvislosti s přiznáním práva na náhradu nákladů řízení. Poukazovala zejména na své omezené možnosti se právně bránit, což platilo i pro rozhodčí řízení. Vedlejší účastnici, která je profesionálem v oboru a má své vlastní právní oddělení, naopak podle stěžovatelky nic nebránilo v tom, aby návrh na zastavení exekuce podala sama. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/17 (N 184/91 SbNU 279) uvedla, že i vedlejší účastnici bylo možné důvodně vytýkat vědomé udržování protiprávního stavu. To mělo platit rovněž pro prověřování její úvěruschopnosti před uzavřením úvěrové smlouvy. Nesouhlasila ani se závěry krajského soudu, že právě pro její porušení povinnosti zaplatit dluh byla vedena exekuce, neboť nehrazení dluhu je důsledkem faktického ekonomického stavu dlužníka a tento nedostatek financí nemůže být posuzován jako nemravný. I ze samotného průběhu exekučního řízení mělo být zřejmé, že stěžovatelka se plnění dluhu nijak nevyhýbala. K jejím možnostem korigovat údaje významné pro posouzení schopnosti platit úvěr zdůraznila, že tyto informace byly získávány automatizovaným systémem nastaveným věřitelem. V této souvislosti doplnila, že ve vztahu s vedlejší účastnicí byla spotřebitelkou. Rovněž nesouhlasila s tím, že jí bylo vyčteno nebránění svého práva již dříve. Upozornila naopak na skutečnost, že vedlejší účastnice si musela být vývoje judikatury vědoma a mít aspoň pochybnosti o tom, zda je exekuce vedena na základě platné smlouvy o úvěru. Zastavení exekuce na své náklady stěžovatelka považovala za nespravedlivé. Krajský soud měl rovněž opomenout její odkaz na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841), podle nějž má být východiskem pro rozhodování o nákladech exekuce mimo jiné hodnocení důvodů, pro něž došlo k jejímu zastavení. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti namítala porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti I. a II. výroku napadeného usnesení je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost proti III. a IV. výroku napadeného usnesení je podaná osobou zjevně neoprávněnou, neboť jimi byla uložena povinnost vedlejší účastnici zaplatit náhradu nákladů řízení třetím osobám, tudíž jimi nemohlo dojít k zásahu do právního postavení stěžovatelky.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou porušena, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), přičemž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s nepřiznáním nákladů exekuce zastavené z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy. Podle §89 exekučního řádu platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Z §150 o. s. ř. však vyplývá, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení procesního zavinění zastavení exekuce i důvodů hodných zvláštního zřetele pro případné nepřiznání náhrady nákladů řízení, je předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že ani krajský soud nezpochybnil tvrzení stěžovatelky o určení účastníka, který procesně zavinil zastavení exekuce, kdy v odůvodnění přisvědčil okresnímu soudu, že jím je vedlejší účastnice (srov. bod 44. odůvodnění usnesení krajského soudu). Stěžovatelce však nebyly náklady řízení přiznány podle §150 o. s. ř., a to z důvodů hodných zvláštního zřetele. I proto je třeba odmítnout argumentaci stěžovatelky vztahující se k zavinění zastavení exekuce, včetně odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17. Jde-li o argumentaci stěžovatelky dotýkající se užití moderačního práva soudu, Ústavní soud uvádí, že argumentace stěžovatelky, ať již jde o nesouhlas se svým údajným pochybením při sjednávání úvěrové smlouvy nebo se závěry o pasivitě v rozhodčím a exekučním řízení, je výhradně skutkové povahy a nedosahuje ústavní úrovně. Zdůvodnil-li krajský soud nepřiznání práva stěžovatelky na náhradu nákladů řízení řádně, jde o závěr nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §42 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu