ECLI:CZ:US:2020:4.US.1865.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1865/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Morávka, zastoupeného Mgr. Ivou Nekvapilovou, advokátkou, sídlem Helfertova 335/17, Brno, proti II. výroku a V. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2020 č. j. 38 Co 225/2019-579 a II. výroku usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. září 2019 č. j. 13 C 93/2015-530, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a 1) Anny Hartmannové, 2) Štěpánky Uřičářové, 3) Mgr. Ivana Hartmanna, 4) Magdalény Svobodové, 5) Josefa Hartmana, 6) Mgr. Marka Hartmana, 7) Lenky Marečkové a 8) Pavla Marečka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že napadenými rozhodnutími soudy rozhodly o nákladech řízení v řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem nacházejícím se v katastrálním území Vnorovy specifikovaným v rozsudku okresního soudu ze dne 10. 5. 2016 č. j. 13 C 93/2015-216, kterým bylo žalobě vyhověno a bylo určeno, že předmětné nemovitosti byly ke dni 2. 11. 2011 ve společném jmění manželů - vedlejší účastnice 1) jako žalobkyně a) a zemřelého Josefa Hartmana. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto též o nákladech řízení. Následně byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 38 Co 93/2015, v němž bylo zároveň rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. K odvolání vedlejších účastníků 1) až 6) jako žalobců a) až f) však byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018 č. j. 30 Cdo 942/2018-380 rozsudek krajského soudu zrušen v části, v níž byl potvrzen výrok o nákladech řízení před okresním soudem a dále v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. V návaznosti na to krajský soud usnesením ze dne 21. 3. 2019 č. j. 38 Co 254/2016-389 rozsudek okresního soudu ve II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, který o nákladech řízení rozhodl napadeným rozhodnutím.
3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") bylo I. výrokem rozhodnuto, že vedlejší účastníci 7) a 8), jako žalovaní 1) a 2), jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 682 841,97 Kč, z toho částku 71 591,17 Kč České republice - okresnímu soudu a částku 611 250,80 Kč vedlejším účastníkům 1) až 6) jako žalobcům a) až f) k rukám jejich zástupce. Výrokem II. byla stěžovateli jako žalovanému 3) uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 49 900,50 Kč, z toho částku 5 451,30 Kč České republice - okresnímu soudu a částku 44 449,20 Kč vedlejším účastníkům 1) až 6) k rukám jejich zástupce. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci 7) a 8) jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit České republice - okresnímu soudu soudní poplatek za řízení ve výši 5 000 Kč. Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu poplatek za řízení ve výši 5 000 Kč. Okresní soud v předmětné věci při rozhodování o nákladech řízení aplikoval §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že vedlejší účastníci 1) až 6), kteří byli, jde-li o meritum věci zcela úspěšní, mají právo na náhradu nákladů potřebných k uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, přičemž soud postupoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018 č. j. 30 Cdo 942/2018-380 (jde-li o určení tarifní hodnoty v případě, že předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovitostem). Okresní soud rovněž zkoumal majetkové, osobní a sociální poměry účastníků řízení, avšak dospěl k závěru, že jejich poměry neodůvodňují odklonění se od zásady úspěchu a neúspěchu ve věci za využití §150 o. s. ř.
4. Proti usnesení okresního soudu podali vedlejší účastnici 1) až 6) odvolání, a to proti I. výroku a II. výroku rozsudku, a vedlejší účastník 8) jako žalovaný 2) podal odvolání proti výrokům I. a III. usnesení okresního soudu. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 4. 2020 č. j. 38 Co 225/2019-579 usnesení okresního soudu v napadeném výroku I. změnil tak, že vedlejší účastníci 7) a 8) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit na nákladech řízení částku 825 853,96 Kč, z toho částku 86 625,30 Kč České republice - okresnímu soudu a částku 739 228,66 Kč vedlejším účastníkům 1) až 6) k rukám jejich zástupce. Výrokem II. napadeného rozhodnutí krajský soud změnil II. výrok usnesení okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit na nákladech řízení částku 66 940,50 Kč, z toho částku 6 596,10 Kč České republice - okresnímu soudu a částku 60 344,40 Kč vedlejším účastníkům 1) až 6) k rukám jejich zástupce. V napadené části výroku III., v níž bylo vedlejšímu účastníkovi 8) uloženo zaplatit společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí 7) České republice - okresnímu soudu soudní poplatek za řízení ve výši 500 Kč, bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok III.). Výrokem IV. krajský soud rozhodl, že vedlejší účastníci 7) a 8) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit na náhradě nákladů řízení částku 82 157,60 Kč, z toho částku 5 875,60 Kč České republice - okresnímu soudu a částku 76 282 Kč vedlejším účastníkům 1) a 6) k rukám jejich zástupce. Výrokem V. rozhodl krajský soud o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 3 873,40 Kč, z toho částku 537,40 Kč České republice - okresnímu soudu a částku 3 336 Kč vedlejším účastníkům 1) až 6).
5. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, který s odkazem na závěry výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přiznal ve věci úspěšným vedlejším účastníkům 1) až 6) náklady řízení před soudy všech stupňů jím vzniklé v souladu s §142 odst. 1 o. s. ř., jejichž výši (vyjma nezapočtení daně z přidané hodnoty) správně určil. Krajský soud přisvědčil rovněž závěrům okresního soudu o majetkových poměrech účastníků neumožňujícím aplikaci moderačního práva. Jde-li o solidaritu hrazení nákladů řízení, ztotožnil se krajský soud s okresním soudem, že je namístě, aby vedlejší účastníci 7) a 8) byli zavázáni solidárně k úhradě náhrady nákladů v předmětném řízení, když v něm vystupovali jako manželé a šlo o věc spadající do jejich společného jmění. Změna výroků I. a II. usnesení okresního soudu krajským soudem spočívala pouze v tom, že k nákladům řízení, jinak správně vypočteným okresním soudem, přiznal náklady spočívající v dani z přidané hodnoty, kterou připočetl k nákladům vzniklým vedlejším účastníkům 1) až 6) v řízeních před soudy všech stupňů za jejich právní zastoupení. Výrok III. napadeného usnesení okresního soudu byl krajským soudem potvrzen. Jde-li o výrok ohledně nákladů odvolacího řízení, vyšel krajský soud z §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení byli úspěšní vedlejší účastníci 1) až 6), jimž tak přísluší náhrada nákladů řízení vzniklých v souvislosti s jejich právním zastoupením.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oba soudy extrémně vybočily z pravidel upravujících řízení a rozhodly o nákladech řízení v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, při rozhodování o nákladech řízení nevycházely z posouzení všech okolností konkrétní věci, neboť nepřihlédly k tomu, že stěžovatel prokazatelně úplatně nabyl nemovitost v dobré víře od nevlastníka. Stěžovatel se žádným způsobem nepodílel na navyšování nákladů řízení a protahování řízení, když se ani neodvolal proti rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti, vynaložil nemalé náklady na to, aby v tomto řízení účinně hájil svá práva, a to vše za situace, kdy nemovité věci zůstaly ve vlastnictví vedlejší účastnice 1).
7. Stěžovatel namítá, že krajský soud ani okresní soud "nerespektovaly závaznost nosných důvodů" nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471, pozn. dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), podle kterého je - jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí - logický a akceptovatelný postup, kdy soud přizná odměnu, jakoby v řízení figurovala jediná osoba (i když je osob figurujících v řízení na jedné straně více), když je za tyto osoby podáváno společné vyjádření, aniž by pojmově hrály jakoukoli roli jejich individuální případy. Stěžovatel poukazuje na to, že uvedený nález odkazuje také na nákladový výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015 č. j. 7 As 35/2015-63, jímž Nejvyšší správní soud přiznal v případě, kdy šlo o jeden úkon právní služby při zastupování více osob obsahující jednotnou argumentaci, která byla totožná ke všem navrhovatelům, odměnu ve stejné výši, jakoby namísto více osob na straně stěžovatelů figurovala pouze osoba jedna, a tedy neaplikoval §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to za použití §60 odst. 1 s. ř. s., jehož obdobu představuje právě moderační právo soudu podle §150 o. s. ř. Stěžovatel namítá, že ani v odvolacím řízení nedošlo k nápravě toho, že okresní soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele ohledně nespravedlivosti výroku o náhradě nákladů řízení, jde-li o nepřiměřenou a neopodstatněnou výši náhrady nákladů řízení, která je způsobena především mnohostí účastníků na straně žalobců. Soudy měly podle stěžovatele zvažovat nejen moderaci nákladů řízení, jde-li o jejich nepřiznání, ale také moderaci vedoucí k jejich snížení v rozsahu, jako kdyby v řízení na straně žalobců vystupovala jediná osoba.
8. Odměna za právní zastoupení vedlejších účastníků 1) až 6) v řízení je podle stěžovatele nepřiměřeně navýšena z důvodu mnohosti žalobců, kterou navíc považuje stěžovatel za čistě účelovou, a to zejména s ohledem na to, že dané dědické řízení bylo již dne 30. 11. 2011 pravomocně zastaveno, a to aniž by byl určen okruh dědiců, a proto dané řízení na straně žalobce mohla vést pouze vedlejší účastnice 1). Podle stěžovatele společenství účastníků na straně žalobců vzniklo zejména proto, aby byla účelově navýšena náhrada nákladů řízení v rozsahu odměny za zastupování účastníka advokátem podle §12 odst. 4 advokátního tarifu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Předně je nutno zdůraznit, že stížnost směřuje proti nákladovým výrokům rozhodnutí. Ústavní soud konstantně judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti představující závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů, přičemž se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Je třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady nákladů řízení, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a uplatňovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a do rozhodovací činnosti soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18, nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111) či nález ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239)].
14. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
15. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
16. V posuzované věci oba soudy existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro použití §150 o s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení neshledaly. Soudy postupovaly při rozhodování o nákladech předmětného řízení podle §142 odst. o. s. ř. s tím, že vedlejší účastníci 1) až 6), kteří byli, jde-li o meritum věci, zcela úspěšní, mají právo na náhradu nákladů potřebných k uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, přičemž vzaly v úvahu i závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018 č. j. 30 Cdo 942/2018-380. Oba soudy v předmětné věci zkoumaly rovněž majetkové, osobní a sociální poměry účastníků řízení, avšak dospěly ke shodnému závěru, že tyto neodůvodňují odklonění od zásady úspěchu a neúspěchu ve věci za využití §150 o. s. ř. Rovněž krajský soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení postupoval podle zásady úspěchu ve věci. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Vytýká-li stěžovatel soudům, že nerespektovaly závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16, Ústavní soud konstatuje, že soudy rozhodly právě v souladu s tímto nálezem, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že obecný soud je povinen použít právní předpis jako celek. Není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení, v daném případě §12 odst. 4 advokátního tarifu, podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 %. Dospěje-li obecný soud k závěru, že náhrada nákladů právního zastoupení je nepřiměřeně vysoká, pamatuje na to zákon v §60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřiznává a uplatnit tzv. moderační (zmírňovací) právo (srov. rovněž nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 146/20).
18. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelova argumentace odkazující na výše citovaný nález je nepřesná a zavádějící, když Ústavní soud v tomto nálezu naopak vyslovil, že "[v]edle pochybení v rovině procesního postupu má Ústavní soud významné pochybnosti rovněž o konkrétním způsobu rozhodnutí o nákladech řízení, konkrétně zda lze s ohledem na povahu věci považovat za ústavně konformní moderaci náhrady do té míry, že namísto odměny za zastupování 15 stěžovatelů snížené v intencích §12 odst. 4 advokátního tarifu byla stěžovatelům, resp. jejich společné zástupkyni přiznána odměna ve výši odpovídající zastupování stěžovatele jediného." V uvedeném nálezu pak Ústavní soud poukázal jako na protiklad na nákladový výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015 č. j. 7 As 35/2015-63, a zdůraznil zásadní odlišnost obou situací. Právě z argumentace Ústavního soudu k uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel vytrhl část, kterou používá jako argumentaci ve své ústavní stížnosti.
19. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně nákladů řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o nákladech řízení rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu