ECLI:CZ:US:2020:4.US.2098.20.2
sp. zn. IV. ÚS 2098/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Janem Kozákem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 č. j. 8 Tdo 369/2020-647, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2019 sp. zn. 44 To 377/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2019 č. j. 5 T 57/2018-578, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se stěžovatel dle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako příslušník policejní hlídky spolu s dalším obžalovaným jednomu řidiči, u kterého byl zjištěn pozitivní výsledek na test užití omamných a psychotropních látek, sdělili, že za 2 000 Kč by mohl z místa odjet, avšak řidiči se nepodařilo peníze obstarat. V dalším případě zastavili poškozeného chodce, kterého donutili k prohlídce osobních věcí a následně ho po nasednutí do služebního auta pod hrozbou vysoké finanční pokuty donutili vydat jim drženou hotovost 4 000 Kč. V dalších dvou případech řidičům za blíže neustanovené protiprávní jednání uložili peněžitou sankci (500 Kč a 400 Kč), avšak k domnělým přestupcům nevydali pokutový blok a finanční prostředky si ponechali pro svoji potřebu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu služebního poměru a pracovního poměru v bezpečnostních sborech na dobu sedmi let. Zároveň byla oběma obžalovaným stanovena povinnost uhradit poškozenému 4 000 Kč. K závěru o vině stěžovatele dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a videozáznamů jednotlivých činů. Kontroly byly prováděny nezákonným způsobem (s opomíjením řady povinností), přičemž se tak dělo opakovaně. Věrohodnost svědků potvrzují právě videozáznamy a listinné důkazy.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí tzv. extrémním rozporem. V dané věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů, které jednoznačně objasňují skutkový děj.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že odvolací soud se dostatečně nezabýval jeho odvolacími námitkami a s jeho argumenty se nikterak nevypořádal. Nenapravil tedy pochybení nalézacího soudu, který ve svých závěrech nerespektoval princip presumpce neviny, zásadu volného hodnocení důkazů a příkaz úplného přesvědčivého odůvodnění, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Toliko pro úplnost se dodává, že stěžovatel sice výslovně nenavrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jeho námitky však obsahově směřují i vůči tomuto rozhodnutí, proto je Ústavní soud vzal v úvahu a přezkoumal (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 se zohledněním rozsudku Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Námitce stěžovatele, že městský soud a Nejvyšší soud nereagovaly na jím uplatněnou argumentaci, Ústavní soud nemohl přisvědčit. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se zcela ztotožnily s obsáhlými závěry obvodního soudu (srov. str. 6 a 7 usnesení městského soudu a str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu), což je postup ústavně konformní.
12. Stěžovatel byl odsouzen na základě souboru přímých a nepřímých důkazů, které si nikterak významně obsahově neodporovaly (k dílčím nepodstatným rozporům soudy přihlédly a výslovně se s nimi vypořádaly). Soudy důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu vyhodnotily logickým a přezkoumatelným způsobem, přičemž upozornily na logickou neudržitelnost jiných skutkových verzí (zejména obhajoby). V tomto směru je nepodstatné, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku u některého jednání nevymezuje přesně chování obou obžalovaných. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je podíl stěžovatele a druhého obžalovaného buď zřejmý, anebo je nepodstatný, neboť je zřejmé, že oba jednali společně v úplné vzájemné shodě.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu