ECLI:CZ:US:2020:4.US.2516.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2516/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. et PhDr. Martiny Roučkové a Mgr. Jana Roučka, zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti výroku I. v části, kterou se potvrzuje výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. září 2019 č. j. 21 C 73/2014-440, a proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 91 Co 35/2020-509 a proti výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. září 2019 č. j. 21 C 73/2014-440, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Tomáše Wiedermanna, 2) Mgr. Dariny Wiedermann Janíčkové a 3) obchodní společnosti M + P VABO, s. r. o., sídlem Pivovarnická 1435/9, Praha 8 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle nich došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník 1) a vedlejší účastnice 2) jsou spoluvlastníky bytu v domě, ve kterém mimo jiné bydlí stěžovatelé, a uvedený byt v roce 2013 rekonstruovali s vedlejší účastnicí 3) jako stavební společností. Při stavebních pracích na rekonstrukci bytu došlo k poškození obkladů v koupelně bytu stěžovatelů. Stěžovatelé se proto po vedlejších účastnících dožadovali zaplacení 47 543 Kč jako náhrady škody a 2 457 Kč jako náhrady nemajetkové újmy (celkem 50 000 Kč) s příslušenstvím žalobou podanou dne 19. 2. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud").
3. Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejším účastníkům zaplatit 6 755 Kč s příslušenstvím stěžovatelům (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.) a uložil stěžovatelům zaplatit celkem 124 032,99 Kč vedlejším účastníkům jako náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Výši náhrady škody obvodní soud určil podle ceny tří vyrobených náhradních obkladaček a za předpokládané práce při jejich výměně (za použití tzv. volné úvahy), vznik nemajetkové újmy stěžovatelé neprokázali. O náhradě nákladů rozhodl podle poměru úspěchu z žalobou požadované částky, který činil 73 % ve prospěch vedlejších účastníků.
4. Proti výrokům II., III. a IV. uvedeného rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve kterém se mimo jiné při rozhodování o nákladech řízení domáhali použití §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť výše obdrženého plnění závisela na znaleckém posudku a na tzv. volné úvaze obvodního soudu. Stěžovatelé v odvolání v tomto směru poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, podle kterého se výše odměny advokáta při použití §142 odst. 3 o. s. ř. určuje z částky přisouzené, nikoli z částky požadované žalobou.
5. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výroky II. a III. rozsudku obvodního soudu (výrok I.), výrok IV. rozsudku obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelé zaplatí vedlejším účastníkům celkem 91 262,55 Kč jako náhradu nákladů řízení před obvodním soudem (výrok II.) a uložil stěžovatelům zaplatit celkem 19 447,20 Kč vedlejším účastníkům jako náhradu nákladů řízení před městským soudem. Co do nákladů řízení se městský soud ztotožnil s obvodním soudem o použití §142 odst. 2 o. s. ř. Podle městského soudu nebylo použití §142 odst. 3 o. s. ř. ve věci stěžovatelů namístě, neboť výsledek nezávisel jen na znaleckém posudku, žalovaná částka několikrát převyšovala částku, kterou soud stěžovatelům přiznal; "určité meze věci" jim měly být známy. Použití uvedeného ustanovení je nadto na úvaze soudu. Městský soud však snížil náhradu nákladů řízení před obvodním soudem o několik úkonů vedlejších účastníků, neboť je nepovažoval za účelné. Ve výroku svého rozsudku městský soud uvedl, že dovolání proti němu je nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé se zaprvé domáhají použití §142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Rozhodl-li obvodní soud při určení výše náhrady škody tzv. volnou úvahou a založil-li svoje rozhodnutí na znaleckém posudku, měl při výpočtu náhrady nákladů vycházet z částky přiznané, nikoli z částky požadované. Stěžovatelé v odvolacím řízení na uvedené upozorňovali a odkazovali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015. Na to městský soud nijak nereagoval. Je sice pravdou, že soud nemá povinnost uvedené ustanovení použít, avšak z napadených rozhodnutí nelze zjistit, proč je žádný ze soudů nepoužil. V tomto směru stěžovatelé poukazují na nález ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 (N 146/70 SbNU 363).
7. Zadruhé, stěžovatelé tvrdí, že je městský soud nesprávně poučil o nepřípustnosti dovolání proti svému napadenému rozhodnutí. Městský soud odkázal na nepřípustnost dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních, jejichž předmětem je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, avšak brojí-li stěžovatelé proti výrokům v částech týkajících se nákladů řízení přesahujících tuto částku, dovolání není nepřípustné podle uvedeného ustanovení. Městský soud proto stěžovatelům znemožnil podat mimořádný opravný prostředek. K tomu stěžovatelé odkazují na nálezy ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371), ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatelé namítají, že je městský soud nesprávně poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání. V obecné rovině platí, že poučí-li soud nesprávně účastníka řízení o možnosti podat dovolání a účastník řízení se tímto nesprávným poučením řídí při podání ústavní stížnosti, Ústavní soud takovou ústavní stížnost neodmítne pro nepřípustnost, neboť by porušil jeho právo na přístup k soudu (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20, bod 6). Jak je však vysvětleno níže (viz bod 15), městský soud při poučení stěžovatelů nepochybil, a proto je jejich ústavní stížnost přípustná bez dalšího, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V nyní posuzované věci stěžovatelé zaprvé brojí proti rozhodnutí obecného soudu v části, kterou rozhodl o nákladech řízení. Problematikou nákladů soudního řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.
12. V prvé řadě je nutno uvést, že tvrdí-li stěžovatelé, že na jejich konkrétní námitky o použití §142 odst. 3 o. s. ř. městský soud nereagoval, neodpovídá to napadenému rozsudku, v němž věnuje použití §142 odst. 3 o. s. ř. bod 31 odůvodnění. V něm srozumitelně vysvětluje, proč ve věci stěžovatelů nejsou dány podmínky pro použití daného ustanovení. Městský soud k tomu uvedl, že skutečnost, že obvodní soud rozhodl na základě znaleckého posudku a tzv. volnou úvahou jen částečně, odpovídá odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku obvodního soudu. Z jeho bodu 43 vyplývá, že obvodní soud k částce 4 755 Kč, tj. více než dvěma třetinám přiznané částky, dospěl podle ceny tří vyrobených náhradních obkladaček. Pouze co do zbylých 2 000 Kč obvodní soud použil tzv. volnou úvahu, neboť jinak nebylo možné výši škody (její náhrady) určit. Stěžovatelé byli s nárokem na náhradu nemajetkové újmy neúspěšní. Městský soud argumentaci stěžovatelů neignoroval a není proto důvodné jejich tvrzení, že se nedozvěděli, z jakého důvodu obecné soudy nepoužily v jejich věci §142 odst. 3 o. s. ř. Nepoužily-li obecné soudy ve věci stěžovatelů §142 odst. 3 o. s. ř., nedopustily se libovůle a v tomto směru jsou námitky stěžovatelů neopodstatněné.
13. Zadruhé, k námitce uvedené pod bodem 7 shora lze v obecné rovině souhlasit se stěžovateli, že účastníkovi řízení nesmí být na újmu, postupoval-li při využití procesního prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení [viz bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. I přesto, že nesprávné poučení nemá vliv na právo využít (mimořádného) opravného prostředku, účastníkovi řízení nemůže jít k jeho tíži, tj. účastníkovi nemůže být upřena ochrana jeho práv, jednal-li v důvěře ve správnost postupu, tj. procesního poučení obecného soudu (viz bod 24 nálezu ze dne 19. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2672/19). Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech totiž vyplývá jak z §5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) po dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávné poučení o možnosti podat opravný prostředek proto může založit neústavnost daného soudního rozhodnutí a být důvodem pro jeho zrušení Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 či ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19). V nyní posuzované věci však poučení městského soudu nesprávné nebylo.
14. Dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku městského soudu je nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím městský soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Ve výrocích II. a III. napadeného rozsudku městského soudu je dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jimi městský soud rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelé se proto mýlí, tvrdí-li, že dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu není nepřípustné, neboť jde o výrok o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. U nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není rozhodná výše plnění, kterého se výrok týká. Rozhodné je, zda výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
15. Městský soud v poučení napadeného rozsudku uvedl, že "proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné" a do závorky vložil odkaz na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Poučení městského soudu tak skutečně není přesné co do odkazu na zákonné ustanovení, podle kterého dovolání je nepřípustné, neboť městský soud důsledně nerozlišil, že v části je dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v části podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V nyní posuzované věci je však rozhodující, že městský soud nepochybil v závěru, že je dovolání proti napadenému rozhodnutí nepřípustné. V tom se nyní posuzovaná věc liší od stěžovateli odkazovaných věcí podle nálezů ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371), ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 a ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu