ECLI:CZ:US:2020:4.US.2660.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2660/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků bytových jednotek Pod Křiby č.p. 5630, Zlín, sídlem Pod Křiby 5630, Zlín, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Tomicou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 32 Cdo 1115/2020-120 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2018 č. j. 47 Co 299/2017-83, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EUCIA CZ a. s., sídlem Napajedelská 1552, Otrokovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy nepřípustným způsobem zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), jak je zakotveno v Listině základních správ a svobod (dále jen "Listina"), a to především v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, když mu formalistickým odmítnutím dovolání odepřely meritorní projednání jeho věci před dovolacím soudem. Rovněž v řízení před krajským soudem došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu a současně bylo porušeno i jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2017 č. j. 47 Co 299/2017-83 byla v řízení o uložení povinnosti bezplatně odstranit vady společných částí bytového domu odmítnuta námitka vedlejší účastnice (jako žalované) nedostatku pravomoci obecných soudů podle §106 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ve výroku I řízení podle §104 a §106 odst. 1 o. s. ř. zastavil a stěžovateli (jako žalobci) uložil zaplatit náklady řízení ve výši 4 650 Kč (výrok II). Krajský soud vyšel z toho, že mezi vedlejší účastnicí jako zhotovitelkou (dříve PSG-International a. s.) a objednatelkou - obchodní společností AV POWER s. r. o. (dříve AIP development, s. r. o.; dále jen "AV POWER") byla uzavřena smlouva o díle, jejímž předmětem byla výstavba objektu bytového domu a která obsahovala platnou rozhodčí doložku, podle níž "[v]šechny spory, které by mohly vzniknout z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při HK ČR a AK podle jeho řádu třemi rozhodci, ustanovenými podle tohoto Řádu. Místem rozhodčího řízení bude sudiště, shora uvedeného rozhodčího soudu v Brně. Strany se zavazují splnit všechny povinnosti, uložené jím v rozhodčím nálezu, ve lhůtách v něm uvedených.". Společnost AV POWER (jakožto prodejce bytů jednotlivým vlastníkům) Smlouvou o řešení vad objektu Pod Křiby č. p. 5630, Zlín, ze dne 13. 2. 2017, převedla na stěžovatele práva z odpovědnosti za vady ze smlouvy o díle, jde-li o nebytové prostory, společné části domu a venkovních ploch, a toto postoupení vedlejší účastnici oznámila dopisem ze dne 13. 2. 2017. Dále krajský soud vyšel z toho, že jde o případ tzv. singulární sukcese, který je třeba posoudit podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle §524 odst. 2 tohoto zákona platí, že s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Nevyloučily-li smluvní strany výslovně a písemně aplikaci §2 odst. 5 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon č. 216/1994 Sb."), jsou postupník (stěžovatel) i dlužník (vedlejší účastnice) smlouvou o díle, resp. rozhodčí doložkou vázáni.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že směřuje-li proti výroku I usnesení krajského soudu, dovolání není přípustné, neboť stěžovatel kritiku právních závěrů krajského soudu staví na své vlastní verzi skutkového stavu odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je toto právní posouzení založeno, a dále že na v dovolání formulované otázce (viz sub II.) rozhodnutí krajského soudu nezávisí a že směřuje-li dovolání proti (nákladovému) výroku II, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Proti závěrům usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že v důsledku nesprávného a restriktivního výkladu §243c ve spojení s §237 o. s. ř. bylo jeho dovolání odmítnuto bez věcného projednání, v důsledku čehož mu bylo odejmuto právo na projednání jeho věci věcně a místně příslušným soudem. V této souvislosti odmítá, že jím předestřená otázka byla pouhým zpochybněním skutkového stavu zjištěného v řízení, přičemž poukazuje na úvahy Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) a usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), týkajících se uplatňování skutkových vad v dovolání. Současně však vyslovuje názor, že rozhodnutí krajského soudu spočívalo na výkladu rozhodčí doložky, a tudíž šlo o právní otázku, přičemž cituje z bodu 24 a 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15 (N 60/81 SbNU 57).
6. Druhá v dovolání uplatněná otázka se týkala povinnosti soudu při souběhu právních titulů k jednomu nároku zastavit celé řízení, je-li jeden z mnoha právních titulů smluvně podřazen rozhodnutí před rozhodci. Nejvyšší soud ji odmítl s tím, že na ní rozhodnutí krajského soudu nezávisí. Stěžovatel namítá, že i kdyby rozhodčí doložka byla shledána platnou, pak zde byla řada nároků, ohledně nichž žádná rozhodčí smlouva nebyla uzavřena, a tyto nároky učinil součástí žaloby, přičemž namítá, že řízení na jejím základě vedené bylo obecnými soudy zastaveno v celku.
7. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že dospěl k závěru, že rozhodčí doložkou obsahující neznámou a zákonem nepředvídanou zkratku "Rozhodčí soud při HK a AK ČR" včetně dalších nepřesností je platnou rozhodčí smlouvou. Současně namítá, že řízení o jeho žalobě zastavil, ač součástí žaloby byly i nároky, ohledně nichž nebyla rozhodčí smlouva uzavřena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že považoval výše (sub 3) citovanou rozhodčí doložku (obsaženou ve smlouvě o díle) za platnou, ač dané ujednání nebylo určité, a to vzhledem k nepřesnému označení rozhodčího soudu, kdy namísto jeho oficiálního názvu byla použita zkratka a kdy v ní byl použit pojem výraz "Řád" i "řád" (z čehož stěžovatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 dovozuje, že nebylo vyhověno požadavkům plynoucím z §7 odst. 1, resp. §19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení). Krajský soud dospěl k závěru, že smluvní strany se dohodly na stálém rozhodčím soudu, a to na Rozhodčím soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, a s tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší soud s odůvodněním, že zkratka použitá v rozhodčí doložce je zkratkou obecně známou a užívanou i jím samým. Těžiště ústavní stížnosti tak spočívá ve vyjádření pouhého nesouhlasu s tím, jak obecné soudy vyložily text rozhodčí doložky a potažmo jak interpretovaly a aplikovaly podústavní právo. Takto koncipovaná námitka, kdy žádná tzv. kvalifikovaná vada v ústavní stížnosti uplatňována (ani co do obsahu) není, její opodstatněnost - jak Ústavní soud konstantně judikuje - nemůže založit. Dlužno podotknout, že rovněž z hlediska věcné správnosti by Ústavní soud sotva něco mohl obecným soudům vytknout.
11. Za tohoto stavu by bylo v podstatě zbytečné se zabývat námitkou, jež směřuje proti závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatel kritiku právních závěrů staví na vlastní verzi skutkového stavu, a tudíž (jak Ústavní soud vyvozuje) neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). I kdyby totiž Ústavní soud stěžovateli přisvědčil, nemohlo by to na výsledku soudního řízení nic změnit. Možno však dodat, že právní otázka, kterou stěžovatel Nejvyššímu soudu k řešení předložil, nebyla relevantní, neboť byla postavena na předpokladu, že zmíněný stálý rozhodčí soud nebyl v rozhodčí smlouvě dostatečně identifikován, kterýžto však naplněn nebyl; jinak řečeno, řešení této otázky by mělo význam pouze akademický.
12. Konečně k námitce stěžovatele, že součástí jeho žaloby byly i nároky, ohledně nichž nebyla sjednána rozhodčí smlouva, je třeba uvést, že jak je již patrno ze soudního spisu, stěžovatel v odvolacím řízení argumentoval tím, že žalovaným titulem jsou práva vlastníků bytových jednotek vůči vedlejší účastnici vyplývající z trojstranných dohod o uplatňování záručních práv vlastníkem bytové jednotky (uzavřené mezi jednotlivými vlastníky bytové jednotky, vedlejší účastnicí a AV POWER) a práva AV POWER vůči vedlejší účastnici z odpovědnosti za vady vyplývající z těchto trojstranných smluv, které byly smluvně převedeny/postoupeny Smlouvou o řešení vad objektu Pod Křiby č. p. 5630, Zlín, uzavřenou mezi ním a AV POWER, přičemž v případě trojstranných smluv nebyly žádné rozhodčí doložky uzavírány.
13. Z obsahu odvolání plyne, že výše uvedené bylo konstatováno "jen na okraj", bez bližší argumentace, přičemž stěžovatel své nároky, jež mu údajně vznikly vůči vedlejší účastnici z jiného titulu než smlouvy o díle, nijak nekvantifikoval, a tudíž není patrno, v jaké části nemělo vlastně být řízení zastaveno. Ústavní soud nezpochybňuje to, že krajský soud se k této argumentaci stěžovatele měl alespoň stručně vyjádřit. To však nemá vliv na hodnocení opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížností, neboť je zřejmé, že ani v tomto bodě stěžovatelovým námitkám nelze přisvědčit. Subjektem, který nesl odpovědnost za vady bytových jednotek (jako předmětu koupě) vůči jednotlivým kupujícím a potažmo stěžovateli, byla společnost AV POWER, a to i po uzavření zmíněných trojstranných smluv, neboť jimi byl pouze sjednán způsob uplatňování vad, a to tak, že namísto AV POWER bude jednotlivé reklamace řešit (a případné vady odstraňovat) přímo vedlejší účastnice (jako zhotovitelka stavby). Právo domáhat se odstranění vad u soudu vůči vedlejší účastnici mohlo vzniknout stěžovateli až na základě Smlouvy o řešení vad objektu Pod Křiby č. p. 5630, Zlín, kterou byla na stěžovatele převedena/postoupena všechna práva ze smlouvy o díle, zejména pak práva z odpovědnosti za vady. V této smlouvě sice bylo sjednáno, že spory s ní spojené bude rozhodovat soud místně a věcně příslušný podle stěžovatelova sídla; v tomto případě však nejde o spor z této smlouvy, naopak stěžovatel na platném postoupení postavil věcnou legitimaci účastníků daného řízení.
14. Pro úplnost třeba dodat, že (jak již bylo výše uvedeno), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na otázce, "zda je povinností příslušného soudu při souběhu právních titulů k jednomu nároku zastavit celé řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř., je-li jeden z mnoha právních titulů smluvně podřazen rozhodnutí před rozhodci", není přípustnost dovolání založena, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí krajského soudu nespočívá. Tomuto závěru nelze s ohledem na obsah výše citované smlouvy o díle z hlediska ústavní konformity nic vytknout.
15. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu