ECLI:CZ:US:2020:4.US.2686.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2686/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Silůvky, sídlem Prachatičky 39, Silůvky, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 1239/2020-342, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2020 č. j. 13 Co 246/2019-286 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. července 2019 č. j. 8 C 156/2017-243, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obce Prštice, sídlem Hlavní 1, Prštice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a její právo na samosprávu zaručené v čl. 8 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 156/2017 se podává, že vedlejší účastnice se u okresního soudu domáhala určení, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí čističky odpadních vod v katastrálním území Silůvky. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobě vyhověl a určil, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí čističky. Zjistil, že stěžovatelka i vedlejší účastnice patřily pod Místní národní výbor Prštice, který v roce 1983 schválil připravovanou akci Z - soubor staveb kanalizace a čističky odpadních vod. Ke dni 28. 2. 1990 došlo k rozdělení tohoto národního výboru a byl zřízen samostatný Místní národní výbor Silůvky. Stěžovatelka a vedlejší účastnice pak vystupovaly samostatně. V roce 1991 si nechala stěžovatelka vypracovat projektovou dokumentaci na čističku a následně byla čistička budována. Dne 14. 4. 1994 stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely smlouvu o dokončení výstavby a provozování společné čističky odpadních vod (dále jen "smlouva z roku 1994"), v níž bylo mimo jiné uvedeno, že čistička je spoluvlastnictvím obou obcí a jejich podíly jsou stejné. Smlouva však nebyla projednána zastupitelstvem ani jedné obce. Dne 11. 11. 1997 byla stavba zkolaudována. Dne 30. 3. 1999 byl sepsán notářský zápis, v němž starostové prohlásili, že obě obce jsou rovnodílnými spoluvlastníky staveb na pozemcích, na nichž se nachází daná čistička (dále jen "prohlášení z roku 1999"). Ani uvedené prohlášení nebylo projednáno v zastupitelstvu žádné z obcí. Okresní soud shledal, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví; čistička není zapsána v katastru nemovitostí a mezi účastníky je sporné její vlastnictví, z čehož vyplývají i nejasnosti ohledně jejího provozování, udržování a investic (mezi účastníky ohledně dané čističky probíhala řada soudních sporů). Určením vlastnictví se tak vytvoří pevný právní základ pro další vztahy účastníků. Podle §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění do 11. 11. 2000, obecní zastupitelstvo rozhodovalo o nabytí a převodu nemovitých věcí. Čistička odpadních vod je věcí nemovitou, proto o nabytí a převodech vlastnického práva k ní mělo rozhodovat zastupitelstvo, což nebylo splněno ani u smlouvy z roku 1994 ani u prohlášení z roku 1999, které jsou neplatnými úkony podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), tudíž na jejich základě nemohlo vzniknout spoluvlastnictví.
3. K odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem, jenž je rovněž napaden ústavní stížností. Ztotožnil se s tím, že byl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Neztotožnil se naopak s námitkou stěžovatelky, že již v roce 1983 byla projevena vůle ke vzniku spoluvlastnictví čističky. Objasnil, že podle §35 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, ve znění účinném do 30. 6. 1988 (dále jen "zákon o národních výborech"), národní výbory spravovaly majetek ve státním socialistickém vlastnictví, a podle §63 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1988 (dále jen "hospodářský zákoník"), byl stát jediným vlastníkem všech věcí ve státním socialistickém vlastnictví; z tohoto důvodu nebylo možné v roce 1983 učinit úkon směřující ke vzniku spoluvlastnictví obcí. Dokumentace na stavbu čističky byla vytvořena v letech 1991 a 1992, v té době byla všechna jednání o výstavbě čističky vedena se stěžovatelkou, které byla rovněž určena příslušná veřejnoprávní povolení k její stavbě. Podle krajského soudu stavbu čističky uskutečnila stěžovatelka s úmyslem mít ji pro sebe a originárním způsobem (výstavbou) se stala její vlastnicí. Smlouva z roku 1994 ani prohlášení z roku 1999 nebyly schváleny zastupitelstvy obcí, jak vyžadoval §36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení, proto jsou neplatné. I krajský soud shledal, že vlastníkem čističky je stěžovatelka, která nabyla vlastnické právo výstavbou.
4. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Ztotožnil se závěrem, že na určení vlastnictví měla vedlejší účastnice naléhavý právní zájem. Stěžovatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání k námitce, že odvolací soud posoudil čističku odpadních vod jako věc hromadnou sestávající z nemovitých a movitých věcí, přičemž u movitých věcí se projednání zastupitelstvem podle §36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení nevyžadovalo. Dále Nejvyšší soud zmínil, že obecně se nevyžaduje písemná forma dohody o spoluvlastnictví uzavřené mezi osobami, které svou společnou stavební činností vytváří stavbu. Jsou-li však těmito osobami obce, i na takovou dohodu dopadá požadavek projednání zastupitelstvy podle §36a odst. 1 písm. a) obecního řízení, který v posuzované věci splněn nebyl. Provádí-li stavbu více osob, které o vlastnictví nově zbudované stavby neuzavřely žádnou dohodu a není-li z okolností zřejmé, že by mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některé z nich, stávají se všichni stavebníci jejími spoluvlastníky. Ani to nebylo podle Nejvyššího soudu naplněno, neboť krajský soud zjistil, že stavbu uskutečnila stěžovatelka s úmyslem mít ji pro sebe. Stěžovatelka v dovolacím řízení uplatnila námitku, že její zastupitelstvo nerozhodovalo ani o výstavbě čističky odpadních vod, o nabytí vlastnického práva k ní nebo o schválení uzavřené smlouvy o díle týkající se její výstavby. Nejvyššímu soudu nebylo zřejmé, k jakému závěru má tato námitka směřovat. Směřuje-li k tvrzení o nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky, pak není zřejmé, komu by vlastnické právo mělo náležet. Poukazem na nedostatek své pasivní legitimace se však stěžovatelka v řízení před okresním soudem ani krajským soudem nebránila a naopak vycházela z toho, že je podílovou spoluvlastnicí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že na určení vlastnictví měla vedlejší účastnice naléhavý právní zájem. Mezi účastníky se vede řada soudních sporů, v nichž mohla být otázka vlastnictví čističky odpadních vod řešena jako předběžná otázka. Podle stěžovatelky neexistuje stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, neboť spoluvlastnictví čističky trvá již 20 let a ani jedna ze stran až do počátku soudních sporů spoluvlastnictví nezpochybňovala.
6. Podle nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499) a ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63) nemůže starosta vytvářet sám vůli obce, ovšem tam, kde tato vůle byla vyjádřena zastupitelstvem, mu nelze upřít, aby v jejích intencích jednal. Spoluvlastnictví obou obcí k čističce bylo projednáno a schváleno již v roce 1983 Místním národním výborem Prštice. Smlouva z roku 1994 a prohlášení z roku 1999 pak jen takto projevenou vůli stvrzují. Do roku 1990 sice neexistoval obecní majetek, národní výbory však měly právo hospodaření s národním majetkem. Nesměřovala-li vůle národního výboru, potažmo národních výborů k založení spoluvlastnictví, směřovala ke vzniku společného práva hospodaření. K věcem, k nimž měly národní výbory právo hospodaření, pak obce 23. 11. 1990 nabyly vlastnické právo podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
7. Stěžovatelka zastává názor, že vlastnické právo obou obcí vzniklo originárním způsobem - přírůstkem věci. Smlouva z roku 1994 nebyla smlouvou převodní, ale dohodou o založení spoluvlastnického vztahu, která nemusí být písemná.
8. Obecné soudy se podle stěžovatelky dostatečně nevypořádaly se skutečností, že čistička odpadních vod jako věc hromadná sestává jak z věci nemovitých, tak movitých. Nutnost projednání a schválení nabytí vlastnického práva se podle §36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení vztahuje jen na věci nemovité. Soudy se nezabývaly tím, které součásti čističky jsou věcí movitou, přesto došlo k určení vlastnictví stěžovatelky k celé čističce.
9. Na jednu stranu soudy trvaly na tom, že zastupitelstvo muselo rozhodnout o nabytí nemovitých věcí, šlo-li o smlouvu z roku 1994 a prohlášení z roku 1999. Na druhou stranu se však nezabývaly tím, zda zastupitelstvo stěžovatelky rozhodlo o nabytí vlastnického práva, přesto soudy určily, že je výhradní vlastnicí. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 33 Cdo 1090/2008, podle nějž je i smlouva o díle titulem, na jehož základě lze nabýt vlastnické právo k nemovitosti, a i tuto smlouvu tudíž musí schválit zastupitelstvo podle §36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení. Danou námitkou chce stěžovatelka doložit nesmyslnost argumentace soudů, která by dovedena do důsledků směřovala k závěru, že ani stěžovatelka není vlastnicí čističky. Stěžovatelka setrvává na stanovisku, že čistička je ve spoluvlastnictví obou obcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
12. Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nezakládá závěr obecných soudů o existenci naléhavého právního zájmu (§80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. s. ř.") vedlejší účastnice na určení vlastnictví stěžovatelky k posuzované čističce odpadních vod. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, když by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez požadovaného určení stalo jeho právní postavení nejistým. Proto není určovací žaloba zpravidla opodstatněná v situaci, kde již byly právní vztah nebo právo porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, vytvoří-li se určovací žalobou pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 2313/12, bod 7.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Obecné soudy podrobně objasnily, proč shledaly, že určovací žaloba je způsobilá vytvořit pevný základ pro další právní vztahy účastníků. Ohledně čističky odpadních vod stěžovatelka a vedlejší účastnice již delší dobu vedly řadu právních sporů. Závěr soudů, že rozhodnutím o určovací žalobě lze předejít řešení současných i případných budoucích sporů o platby za výstavbu a provozování čističky, je logický a reaguje na poměry účastníků řízení. Tím, že se obecné soudy věcně zabývaly vlastnictvím čističky, základní práva a svobody stěžovatelky neporušily.
13. Ústavní soud se plně ztotožňuje s hodnocením obecných soudů, že stěžovatelka nepřiléhavě odkazovala na nálezy sp. zn. I. ÚS 50/03 a sp. zn. II. ÚS 87/04. Ve zmíněných nálezech se uvádí, že podle obecního zřízení nemůže starosta sám vytvářet vůli obce k nabytí nebo převodu vlastnického práva obce k nemovitým věcem. Byla-li však vůle obce v základních obrysech vyjádřena jejím zastupitelstvem, může starosta jednat v intencích takto projevené vůle a do smlouvy, k jejímuž uzavření dalo zastupitelstvo souhlas, může sám zahrnout nepodstatné náležitosti smlouvy, které nejsou v rozporu s vůlí zastupitelstva. Daný názor Ústavní soud vyslovil jednak ve věci, v níž zastupitelstvo rozhodlo o prodeji pozemků, přičemž starosta do smlouvy zahrnul zajišťující ujednání, jež byla výhradně ve prospěch obce, jednak ve věci, kdy starosta za obec jako pronajímatele podepsal dodatek k nájemní smlouvě, jímž se zvýšilo nájemné, čímž podle Ústavního soudu nevybočil z původního rozhodnutí zastupitelstva, jímž byl udělen souhlas s uzavřením nájemní smlouvy. V posuzované věci obecné soudy zjistily, že o nabytí čističky do spoluvlastnictví nerozhodlo zastupitelstvo žádné z obcí. Podle jejich skutkových závěrů tak nebyla v zastupitelstvu žádné z obcí vyjádřena vůle k tomu, aby čistička byla ve spoluvlastnictví obcí. Neshledaly tudíž ani prvotní projev vůle zastupitelstev k založení spoluvlastnictví, v jehož intencích by se starostové mohli pohybovat, čímž se posuzovaná věc liší od případů, jichž se týkaly zmíněné nálezy.
14. Za přesvědčivé považuje Ústavní soud hodnocení krajského soudu, že v roce 1983 nebyla Místním národním výborem Prštice projevena vůle k tomu, aby čistička byla ve spoluvlastnictví obcí. Jeho závěr, že v dané době národní výbory pouze spravovaly majetek ve státním socialistickém vlastnictví (§35 zákona o národních výborech) a že jeho jediným vlastníkem byl stát (§63 hospodářského zákoníku), vyvrátil tvrzení stěžovatelky o vůli založit spoluvlastnictví obcí. O porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod nesvědčí ani její tvrzení uvedené v ústavní stížnosti, že v roce 1983 směřovala vůle Místního národního výboru Prštice k založení práva společného hospodaření s čističkou, které by náleželo tomuto národnímu výboru a nově v roce 1990 ustavenému Místnímu národnímu výboru Silůvky. Podle stěžovatelky pak z vlastnictví státu podle zákona č. 172/1991 Sb. přešla čistička do spoluvlastnictví obcí, které k ní do té doby měly právo společného hospodaření. Ústavní soud poznamenává, že obecné soudy zjistily, že v roce 1992 byla na čističku vypracována projektová dokumentace, v témže roce stěžovatelka obdržela vodoprávní povolení, výstavba čističky započala až po vypracování projektové dokumentace a čistička byla zkolaudována v roce 1997. Z ústavního hlediska nelze nic vytýkat soudům, jež se vlastnickým právem k čističce zabývaly na základě skutečností, které se týkají vzniku čističky jako věci v právním smyslu, a okolností, které tu byly v době její výstavby. Byla-li projektová dokumentace, podle níž byla čistička následně zbudována, vytvořena až v roce 1992, pak obecným soudům nelze důvodně vytýkat, že měly zohledňovat úpravu přechodu vlastnictví státu na obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
15. Okresní soud i krajský soud dospěly k závěru, že vlastnicí čističky se stala jejím zbudováním stěžovatelka a dále se zabývaly posouzením, zda se čistička následně nestala předmětem spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice. Smlouvou z roku 1994, v níž bylo mimo jiné uvedeno, že čistička je spoluvlastnictvím obou obcí a jejich podíly jsou stejné, se zabývaly z hlediska naplnění požadavku, že o nabytí a převodu vlastnického práva obce k nemovitému majetku rozhoduje zastupitelstvo [§36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení]. Ze stejného hlediska se zabývaly i prohlášením z roku 1999 učiněným starosty obou obcí, dle něhož obě obce jsou rovnodílnými spoluvlastníky čističky. Soudy zjistily, že zastupitelstvo žádné z obcí nerozhodlo o tom, že se obce mají stát spoluvlastníky. V takovém případě není neústavní závěr, že smlouva z roku 1994 i prohlášení z roku 1999 jsou neplatnými právními úkony podle §39 občanského zákoníku ve spojení s §36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení tam, kde se tyto úkony týkají nemovitých věcí tvořících čističku odpadních vod.
16. Krajský soud shledal, že posuzovaná čistička je věcí hromadnou sestávající z nemovitých i movitých věcí. Stěžovatelka namítá, že na movité věci přitom §36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení podle jejího názoru nedopadá. Ústavní soud konstatuje, že shodnou námitku stěžovatelka uplatnila i v dovolání, v němž však nevymezila, v čem u této námitky spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu tím, že danou dovolací námitku z uvedeného důvodu neshledal přípustnou. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, avšak stěžovatelka nedostála zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu tím, že v dovolání u zmíněné námitky nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 31. až 38.]. Námitka, že §36a odst. 1 písm. a) obecního zřízení dopadá jen na nemovité věci, nikoli movité věci, které tvoří součást čističky, je pak v části, v níž směřuje proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu, v posuzované věci v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná. Tím, že ji stěžovatelka přípustným způsobem neuplatnila v dovolacím řízení, tak u této námitky nenaplnila požadavek vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zmíněný požadavek se neuplatní jen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.].
17. Stěžovatelka dále namítá, že se soudy nezabývaly tím, zda stěžovatelka sama platně nabyla vlastnictví k čističce, ale hodnotily jen platnost následné smlouvy z roku 1994 a prohlášení z roku 1999. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud dospěl k závěru, že vlastnicí čističky se stěžovatelka stala originárním způsobem, výstavbou, neboť čističku zbudovala s úmyslem mít ji pro sebe (body 21. a 27. rozsudku krajského soudu). Okresní soud zmínil, že stěžovatelka zahájila a prováděla výstavbu čističky sama a náleželo jí tak k budované čističce vlastnické právo (bod 39. rozsudku okresního soudu). I v ústavní stížnosti sama stěžovatelka výslovně zmiňuje, že vlastnické právo k čističce vzniklo originárním způsobem v podobě přírůstku a tvrdí, že vlastnické právo takto měla nabýt do spoluvlastnictví s vedlejší účastnicí. Podle Ústavního soudu popsaly obecné soudy dostatečně svůj závěr, že na výstavbě vedlejší účastnice neparticipovala, a připomíná, že při vytváření nové věci v právním smyslu (čističky) nešlo o přírůstek. Při budování stavby jako nového samostatného předmětu občanskoprávních vztahů jde o vytvoření nové věci v právním smyslu, nikoli přírůstek stávající věci. Obecné soudy se podrobně zabývaly jádrem sporu, tj. otázkou, zda smlouvou z roku 1994 či prohlášením z roku 1999 bylo založeno spoluvlastnictví obcí k čističce. Jak bylo výše vyloženo, porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nemůže spočívat v závěru, že jimi spoluvlastnictví založeno nebylo. Obecné soudy se pak vyjádřily i ke vzniku vlastnického práva stěžovatelky. Za situace, kdy jak stěžovatelka, tak obecné soudy vychází z originárního vzniku vlastnického práva, a kdy soudy shledaly, že stěžovatelka čističku zbudovala s úmyslem mít ji pro sebe, nemohlo podle Ústavního soudu dojít v posuzované věci k porušení jejích základních práv či svobod tím, že soudy ve sporu s vedlejší účastnicí určily, že je vlastnicí čističky.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu