ECLI:CZ:US:2020:4.US.2888.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2888/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JIVA TRADE s. r. o., sídlem Horní Lán 1200/15, Olomouc, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 29 Cdo 2268/2018-338 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018 č. j. 70 Co 432/2017-297, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Zuzany Orbesové, sídlem Železniční 469/4, Olomouc, insolvenční správkyně dlužnice JIP - Papírny Větřní, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jí obecné soudy upřely právo chránit její vlastnictví, v důsledku čehož mělo být zasaženo i do jejího základního práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a soudního spisu, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že rozsudkem ze dne 12. 7. 2017 č. j. 11 C 78/2014-255 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení o vzájemném návrhu vedlejší účastnice (jako žalované), jímž se domáhala určení, že stěžovatelce (jako žalobkyni) nedluží částku 77 110,18 eur s příslušenstvím (výrok I), zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 77 110,18 eur s příslušenstvím (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 123 148,80 Kč (výrok III). Žalovaná částka měla představovat náhradu za lepenku ve stěžovatelčině vlastnictví, kterou vedlejší účastnice sepsala do majetkové podstaty dlužnice a kterou následně zpracovala. Obvodní soud však dospěl k závěru, že bylo-li řízení o vylučovací žalobě vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm 3718/2013 po zpětvzetí stěžovatelkou zastaveno, nastala nevyvratitelná domněnka podle §225 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen "IZ"), že daný majetek byl do majetkové podstaty dlužníka sepsán oprávněně, přičemž oprávněnost sepsání již v tomto řízení nelze posuzovat. A byl-li uvedený majetek sepsán oprávněně, nelze se domáhat žádné náhrady. K tomu dodal, že stěžovatelka svá práva mohla a měla uplatnit v řízení o vylučovací žalobě, kdy se po zpracování lepenky změnou žaloby mohla domáhat vydání náhradního plnění.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích II a III potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 39 833,20 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka již nemá možnost v jiném řízení prokázat své vlastnické právo, neboť tuto otázku mohl posuzovat jen insolvenční soud v incidenčním řízení, přičemž nemožnost takové právo prokázat je důvodem k zamítnutí žaloby. Současně odmítl, že stěžovatelka musela vzít svou žalobu po zpracování věci zpět, neboť se lze domáhat i vyloučení peněžitého plnění získaného insolvenčním správcem za zpeněžený majetek, čemuž nebrání, že sporná lepenka po zpracování jako věc přestala existovat, a to z důvodu, že nový výrobek či peněžní prostředky získané jeho prodejem představují součást majetkové podstaty dlužníka. Stejně tak odmítl, že by bylo přípustné domáhat se pouze vydání výtěžku zpeněžení podle §225 odst. 6 IZ, nikoliv výtěžku jiného nakládání s majetkem, zde konkrétně výtěžku ze zpracování lepenky na (zřejmě) nový papír, neboť takový výklad koliduje s §225 odst. 3 IZ, navíc §159 odst. 1 písm. b) IZ zahrnuje nejen spory o vydání výtěžku zpeněžení podle §225 odst. 5 IZ, ale i spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, za kterou lze považovat právě výtěžek zpracování sporné věci, přičemž rozhodné není, jakým způsobem sporný majetek opustil majetkovou podstatu.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl. Uvedený soud vyšel z toho, že "opustí-li" movitá věc, která neměla být pojata do soupisu, majetkovou podstatu v době podání vylučovací žaloby v důsledku jejího zpeněžení, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení (§225 odst. 6 IZ), přičemž insolvenční soud je povinen rozhodnout o vyloučení z výtěžku zpeněžení, aniž by žalobce musel měnit žalobu. Totéž pravidlo platí i pro výtěžek "jiného nakládání" s tímto majetkem (§225 odst. 5 IZ), kterým se rozumí takový způsob nakládání, který vede k zániku věci jejím spotřebováním nebo zpracováním; v takovém případě se vlastník zpracované věci může stát vlastníkem nové věci nebo mu vznikne právo na peněžité plnění. Zanikne-li tímto způsobem movitá věc, která je předmětem vylučovací žaloby, lze - bez nutnosti změny žaloby - pokračovat v excindačním řízení, ať již vznikne žalobci vlastnické právo k nové věci, anebo mu vznikne časově omezené právo volby (§1075 odst. 1 a 2 občanského zákoníku), zde však lze v řízení pokračovat po vyjasnění toho, zda žalobci k nové věci vzniklo vlastnické právo (pak se předmětem řízení stane buď nová věc, anebo výtěžek dosažený jejím zpeněžením). Vznikne-li žalobci toliko právo požadovat za zpracovanou věc peněžité plnění, kdy se zpracovaná věc transformovala v novou věc, k níž žalobci nenáleží vlastnické právo a v majetkové podstatě se nenachází žádné plnění, které by bylo možné identifikovat jako "plnění za zpracovanou věc", "výtěžkem" zmíněného "jiného nakládání" s věcí je podíl žalobce na věci vzniklé zpracováním v míře odpovídající hodnotě zpracované věci. Předmětem řízení se bez dalšího stává tento podíl na nové věci, a je-li tato zpeněžena, je předmětem částka odpovídající podílu z dosaženého výtěžku zpeněžení. Podle Nejvyššího soudu tak i spor o vyloučení náhradního plnění z majetkové podstaty je sporem podle §159 odst. 1 písm. b) IZ, přičemž příslušnost náhradního plnění do majetkové podstaty dlužníka je povolán řešit výlučně insolvenční soud.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že Nejvyššímu soudu předložila tři právní otázky, na nichž soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí a o něž opírala přípustnost a důvodnost dovolání. První dvě se týkaly zejména výkladu §225 a 159 IZ a jejich cílem bylo vyjasnit, zda v případě, kdy insolvenční správce za trvání vylučovacího sporu zpracuje jeho předmět (tj. naloží s ním jinak, než že by jej přímo zpeněžil), je nutné dále v tomto sporu pokračovat a domáhat se vydání výtěžku tohoto "jiného nakládání" s věcí. Pro případ, že např. výtěžek zpracování věci musí být dále předmětem vylučovací žaloby, pak předložila třetí otázku, navazující na skutkový základ tohoto sporu, v jejím rámci posazovala právní názor, že §225 odst. 3 IZ, zakotvující nevyvratitelnou právní domněnku o řádném soupisu, nemůže platit za situace, kdy neexistuje objektivně žádný další předmět či výtěžek, jehož vydání by bylo možné se domáhat, a to v důsledku jeho zničení insolvenčním správcem nebo v případě (jako je tento), kdy technologie výroby neumožňuje dohledat přímou souvislost mezi zpracovaným materiálem a výsledným výrobkem. Zde je nutné nárok kvalifikovat jako nárok na náhradu škody podle §225 odst. 6 věty za středníkem IZ a připustit, že jednak nejde o incidenční spor (§7a, §159 odst. 1 a 2 IZ), jednak že je v něm obecný soud oprávněn posuzovat oprávněnost soupisu, resp. vlastnické právo jako otázku předběžnou, jinak by spor o náhradu škody nebyl možný.
6. Jde-li o řešení prvních dvou otázek, stěžovatelka s názorem Nejvyššího soudu nepolemizuje. Tomuto soudu, jakož i městskému soudu však vytýká, že se zmíněnou třetí otázkou nezabývaly, resp. že nereagovaly na třetí nejdůležitější právní problém. V daném případě nelze hovořit o transformaci konkrétní suroviny na konkrétní výrobky, protože i kdyby ji vedlejší účastnice zpracovala na papír, v důsledku technologie výroby se stopa od suroviny k papíru ztrácí, takže jde o analogickou situaci, jako když dojde k jejímu zničení. Obecné soudy vždy vycházely z premisy, byť nevyslovené, že došlo k její transformaci na konkrétní nové věci, nezmínily však, jak by se mělo postupovat v případě, že by zmizela. V takovém případě podle stěžovatelky nezbývá, než žalovat na náhradu škody, nejde však o škodu způsobenou individuálním protiprávním jednáním insolvenčního správce, ale o nárok vůči majetkové podstatě, kdy protiprávnost nutno dovozovat z toho, že "nevlastník" odebral věc vlastníkovi a nemůže mu ji vrátit.
7. Podle stěžovatelky není ani bez významu, že Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 22. 8. 2016 č. j. Ncp 651/2016-211 rozhodoval o věcné příslušnosti, jí podanou žalobu považoval za žalobu o náhradu škody, přičemž uvedl, že nejde o incidenční spor. Tím jí totiž dal za pravdu, že postupuje po právu. Nejvyšší soud však ponechal její argumentaci bez povšimnutí, městský soud sice zareagoval tím, že ji poučil, že musí prokázat své vlastnické právo, a zároveň ji informoval, že zde existuje nevyvratitelná právní domněnka oprávněnosti soupisu, kterou nelze prolomit mimo incidenční spory.
8. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že ani jeden ze soudů nereagoval na její argument, že zde žádná určitelná nová věc není, a nevysvětlil, proč nelze žalovat na náhradu škody. Opomenutím dané argumentace obecné soudy porušily §157 odst. 2 občanského soudního řádu, a nepřípustně tak zasáhly do jejích základních práv, v důsledku něhož pozbyla možnosti se reálně domáhat ochrany svého vlastnického práva (či alespoň náhrady škody za zásah do něho). K tomu dodává, že i kdyby dnes dostala možnost znovu podat vylučovací žalobu, nevěděla by, co má do takové žaloby napsat a čeho se má domáhat, přičemž ani soud by neměl jak identifikovat, z čeho by se mělo náhradní plnění vyvozovat (podíl na čem by se měl přisoudit).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byl účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje (v podstatě) tak, že v nyní posuzované věci nastala obdobná situace, jako když dojde ke zničení věci, jež byla insolvenčním správcem sepsána do majetkové podstaty dlužníka, neboť s ohledem na technologii výroby chybí "stopa" mezi původní věcí (lepenkou) a novou věcí (papírem), na kterou ji vedlejší účastnice nechala zpracovat. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že v daném řízení (o náhradu škody) je možné, resp. nezbytné, aby se obecné soudy zabývaly otázkou oprávněnosti zahrnutí této věci do soupisu majetkové podstaty vedlejší účastnicí, resp. otázkou jejího vlastnického práva k ní, přičemž odmítá, že by pochybila, když svou vylučovací žalobu vzala zpět, tvrdíc, že jí není zřejmé, čeho by se měla reálně domáhat, a že ani obecný soud by neměl jak identifikovat, z čeho by náhradní plnění měl vyvozovat. V návaznosti na to vytýká Nejvyššímu soudu, že se touto její argumentací nezabýval, ač ji uplatnila ve svém dovolání.
12. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že i když movitá věc zahrnutá do soupisu zanikne tím, že dojde k jejímu spotřebování nebo zpracování, insolvenční soud v řízení o vylučovací žalobě (bez dalšího) dále pokračuje. Současně Nejvyšší soud nastínil, jak je třeba právně posoudit jednotlivé situace, které by v této souvislosti mohly nastat.
13. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že jde o podobný případ, jako když dojde ke zničení věci, namítajíc v této souvislosti, že se Nejvyšší soud nezabýval jí položenou ("třetí") právní otázkou, nutno připomenout, že stěžovatelčino dovolání je postaveno na předpokladu, že spotřebování či zpracování věci je za daných okolností totéž jako její zničení, což stěžovatelka odůvodňuje tím, že nelze identifikovat "výtěžek zpeněžení". Nejvyšší soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku, přitom zjevně spotřebování či zpracování movité věci za její zničení nepovažoval, a to ani v tomto konkrétním případě. Výslovně se totiž zabýval situací, kdy se zpracovaná věc transformovala v novou věc, k níž žalobci nenáleží vlastnické právo, a kdy se v majetkové podstatě nenachází k danému okamžiku žádné peněžité plnění, přičemž dospěl k závěru, že "výtěžkem" takového "jiného nakládání" s věcí je "podíl" žalobce na věci vzniklé zpracováním v míře odpovídající "hodnotě zpracované věci". Tím dostatečně vyvrátil stěžovatelčinu argumentaci, založenou na tom, že nelze identifikovat "výtěžek zpeněžení", resp. že by insolvenční soud neměl jak "náhradní plnění" stanovit.
14. Odvolává-li se stěžovatelka na usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, s touto argumentací se již náležitě vypořádal městský soud, a tudíž Ústavnímu soudu nezbývá, než na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku stěžovatelku odkázat s tím, že označení věci jako sporu o náhradu škody nevypovídá (a ani nemůže vypovídat) nic o existenci samotného nároku na takovou náhradu.
15. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal důvod, proč by závěr obecných soudů nemohl z hlediska ústavnosti obstát. Stěžovatelka se mohla a také měla ochrany práv k předmětné movité věci domáhat v excindačním řízení. Pouze v tomto řízení lze posuzovat otázku oprávněnosti soupisu, resp. stěžovatelčina vlastnického práva k věci, jinak platí, že věc byla zahrnuta do soupisu oprávněně (§225 odst. 3 IZ), a tudíž dotčené osobě právo na náhradu škody vzniknout nemůže.
16. Vzhledem k tomu Ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu