ECLI:CZ:US:2020:4.US.3056.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3056/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BOHEMIA SILVER, s. r. o., sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2020 č. j. KSCB 26 INS 27546/2019, 2 VSPH 1021/2020-B-295, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a obchodních společností 1) Mladá fronta, a. s., sídlem Mezi Vodami 1952/9, Praha 4 - Modřany, 2) Lion Sport, s. r. o., sídlem Růžová 950/15, Praha 1 - Nové Město, 3) Hobson Pro Real, a. s., sídlem Vrchlického 88/58, Praha 5 - Kosíře, 4) Jaromír Soukup Consulting, s. r. o., sídlem Mikuleckého 1311/8, Praha 4 - Braník, 5) PAD GROUP, a. s., sídlem U Svornosti 552/5c, Praha - Dolní Měcholupy, a 6) DJP Consulting SE, sídlem Salvátorská 1092/10, Praha 1 - Staré Město, a 7) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že dne 23. 4. 2019 byl na zpravodajském portálu Euro, provozovaným vedlejší účastnicí 1), zveřejněn článek "Českobudějovický soudce Strnad čelí kritice. Měl porušit základní procesní pravidla." Uvedený článek obsahuje tvrzení o "nestandardním postupu" soudce Zdeňka Strnada při vedení soudních řízení, zejména v řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") s obchodní společností HEAVY MACHINERY SERVICES, a. s. (dříve také pod obchodní firmou Lounské strojírny, spol. s r. o., či LEGIOS, a. s., dále jen "společnost HMS") pod sp. zn. KSCB 26 INS 29347/2013. Soudce Zdeněk Strnad dne 27. 5. 2019 reagoval na uvedený článek předžalobní výzvou. Články s obdobným obsahem byly zveřejněny i v jiných médiích.
3. Dne 27. 11. 2019 zahájil krajský soud insolvenční řízení s vedlejší účastnicí 1) jako dlužnicí pod sp. zn. KSCB 26 INS 27546/2019. Ve věci rozhodoval samosoudce Zdeněk Strnad (dále jen "rozhodující soudce"). Stěžovatelka a další obchodní společnosti uvedené v záhlaví se insolvenčního řízení účastnily jako věřitelky. Dne 10. 12. 2019 vyhotovil rozhodující soudce úřední záznam, ve kterém upozornil na okolnosti vydání uvedených článků a své reakce na ně. Uvedl, že se ve věci necítí být podjatý. Rozhodující soudce dále tvrdil, že předžalobní výzvu zaslal i vydavatelům jiných periodik, kteří "také vycházeli z nepravdivých a záměrně zkreslených informací". Podle rozhodujícího soudce bylo účelem jeho postupu "upuštění od této mediální kampaně s možností zahájení soudního sporu na ochranu osobnosti." Redaktor uvedeného článku, ani deník Euro " v[e] ... věci ... nepokračovali", a proto rozhodující soudce proti vedlejší účastnici 1) neinicioval žádné soudní řízení; šlo o dostatečnou reakci na ochranu jeho práv. Úspěšně se u soudu domohl omluvy pouze proti vydavateli periodika Forum24. Podle rozhodujícího soudce nemůže být důvodem podjatosti ani to, že vedlejší účastnice 1) požadovala dříve po krajském soudu a dalších subjektech informace o jeho osobě podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
4. Dne 15. 5. 2020 v 9:55 hodin byla krajskému soudu do datové schránky doručena námitka podjatosti rozhodujícího soudce vznesená právní předchůdkyní vedlejší účastnice 5). Podle ní existují pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k vedlejší účastnici 1) [insolvenční dlužnici]. Zaprvé, uvedené články v rozhodujícím soudci vyvolaly "negativní vnitřní prožitky", což dokládá jeho reakce na ně ("předžalobní upomínky, soudní spor, trestní oznámení"). Zadruhé, vedlejší účastnice 1) požadovala od různých subjektů informace o rozhodujícím soudci, neboť prověřovala, zda rozhodující soudce "neporušuje platné právo a pracovněprávní předpisy".
5. Téhož dne se ve věci konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů. Jednání bylo zahájeno v 11:56 hodin a skončilo ve 3:58 hodin následujícího dne.
6. Krajský soud následně usnesením ze dne 16. 5. 2020 č. j. KSCB 26 INS 27546/2019-B-187 zamítl návrh na povolení reorganizace a prohlásil konkurs na majetek vedlejší účastnice 1). Z uvedeného usnesení se rovněž podává, že krajský soud námitku podjatosti nepovažoval za důvodnou, neboť zaprvé, rozhodující soudce trestní oznámení proti vedlejší účastnici 1) nepodával, trestní řízení neinicioval a není mu známo, zda je vedeno. Zadruhé, rozhodující soudce sice vedlejší účastnici 1) a dalším obchodním společnostem zasílal předžalobní výzvu, avšak další kroky k ochraně svého práva nečinil. Zatřetí, uvedené okolnosti "otevřeně a napřímo" uvedl v úředním záznamu ze dne 10. 12. 2019 založeném ve spisu a zveřejněným v insolvenčním rejstříku. Vzhledem k tomu, že námitka podjatosti byla krajskému soudu doručena před zahájením přezkumného jednání, postupoval krajský soud podle §15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nepředložil věc s vyjádřením nadřízenému soudu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 714/2002 a ze dne 30. 1. 2012 sen. zn. 29 NSČR 75/2011. Krajský soud rovněž uvedl, že se k uplatněným námitkám vyjádří spolu s předložením odvolání proti uvedenému rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") jako nadřízenému soudu.
7. Vrchní soud k odvolání několika věřitelek a vedlejší účastnice 1) v záhlaví uvedeným usnesením zrušil shora uvedené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž rozhodl, že rozhodující soudce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci od počátku řízení. Podle vrchního soudu existují důvodné pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce vůči vedlejší účastnici 1), přičemž "hlavním důvodem" je "rozepře s [vedlejší účastnicí 1)] krátce před zahájením daného insolvenčního řízení v souvislosti s publikací článku vyjadřujícího se kriticky k osobě a činnosti soudce". Vedlejší účastnice 1) dodnes dotčený článek publikuje, konkrétní nároky uvedené v předžalobní výzvě rozhodujícího soudce uspokojeny nebyly. Těžko si lze představit situaci, kdy rozhodující soudce ve věci postupuje nezaujatě, připustil-li sám, že uvedený článek vnímal jako poškozující jeho osobu, nezávislost rozhodování jeho a celé justice. Není rozhodná samotná publikace kritického článku k osobě soudce. V nyní posuzované věci však konflikt mezi vedlejší účastnicí 1) a rozhodujícím soudcem zůstal nevyřešen.
8. Podle vrchního soudu uvedené podporuje rovněž "obsah, průběh a délka jednání" ve věci dne 15. 5. 2020 a v den následující. Z uvedeného plyne záměr rozhodujícího soudce rozhodnout o podaném návrhu "za každou cenu", aby nebyl nucen při odročení jednání předložit námitku podjatosti nadřízenému soudu. U nestranného soudce jde o postup "racionálně nevysvětlitelný". Vedení jednání ve dnech 15. 5. 2020 a v den následující nerespektovalo základní lidské potřeby, ani základní zásady soudního řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka nesouhlasí s vyloučením rozhodujícího soudce v nyní posuzované věci. Stěžovatelka nejprve tvrdí, že díky aktivnímu přístupu rozhodujícího soudce v insolvenčním řízení se společností HMS se podařilo odhalit její vlastnickou strukturu a urychlit účel insolvenčního řízení. Uvedené články kritické k osobě rozhodujícího soudce proto byly reakcí ovládajících osob společnosti HMS na jeho postup v řízení. Proti uvedeným článkům se ohradil i tehdejší ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (viz jeho veřejně dostupnou tiskovou zprávu ze dne 15. 3. 2019). Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že společnost HMS a vedlejší účastnice 1) jsou ovládány panem Františkem Savovem, v obou insolvenčních řízeních subjekty spřízněné s touto osobou činily účelové a obstrukční úkony.
10. Dalším takovým úkonem je námitka podjatosti právní předchůdkyně vedlejší účastnice 5) v nyní posuzované věci. Zaprvé, procesní postup rozhodujícího soudce na schůzi věřitelů dne 15. 5. 2020 a dne následujícího nemůže být důvodem pro vyloučení soudce podle §14 odst. 4 o. s. ř. Dlouhé ústní jednání bylo motivováno rychlým zajištěním účelu insolvenčního řízení. Také v insolvenčním řízení se společností HMS rozhodující soudce vedl jednání do pozdních nočních hodin, avšak bez konkrétních procesních následků. Zadruhé, závěr vrchního soudu, že spor mezi rozhodujícím soudcem a vedlejší účastnicí 1) je dosud neurovnán, je pouhou spekulací. Vrchní soud ve svém důsledku ukázal, jak soudce z projednávání vyloučit; stačí o soudci napsat "jakýkoli hanopis" s tím, že soudce bude mít možnost se buď této kritice nijak nebránit, anebo bránit, avšak za současné možnosti jeho vyloučení z projednání věci. Podstatou daného článku přitom není pouhá kritika, ale "cíleně dehonestující ... útok", což dokládá i vyjádření tehdejšího ministra spravedlnosti. Zatřetí, podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1722/2002 mohou pochybnosti o podjatosti soudce vyvstat teprve tehdy, podaří-li se účastníkovi vyvolat skutečný právní spor (např. soudní řízení), v němž se zájmy soudce dostanou do rozporu se zájmy tohoto účastníka. Napadené usnesení je s tímto rozhodnutím v rozporu.
11. Z uvedených důvodů proto vrchní soud podle stěžovatelky rozhodl o vyloučení rozhodujícího soudce v rozporu se zákonem a bez existence hmotněprávního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o jeho podjatosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vyloučení soudce je výjimečným institutem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Dále je nutné posoudit, zda je ústavní stížnost přípustná. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Po stránce materiální pak v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, přestože jsou sama o sobě pravomocná, tedy byly-li proti nim všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím, jimiž nebyla věc pravomocně ukončena (srov. např. bod 4 usnesení ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3794/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí obecného soudu, jímž podle §14 odst. 1 o. s. ř. vyloučil rozhodujícího soudce z projednávání a rozhodování ve věci, v němž stěžovatelka vystupovala jako účastnice řízení. Stěžovatelka namítá, že vyloučením rozhodujícího soudce došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce.
15. Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že za nikoli konečná lze považovat i rozhodnutí, kterými soud rozhodl o nevyloučení úřední osoby (soudce), a ústavní stížnost proti nim odmítá jako nepřípustné [srov. bod 25 nálezu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139) či usnesení ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4080/18 a ze dne 17. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1823/20]. Rozdílně však Ústavní soud přistupuje k rozhodnutím, jimiž soud námitce podjatosti vyhoví; ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nepřípustná není [srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 594/14 či nález ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 629/20]. Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozhodnutí o vyloučení soudce pro rozpor s jeho právem na zákonného soudce, je nutné vycházet z předpokladu, že stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť případný ústavněprávní deficit nelze v pokračujícím (soudním) řízením účinně napravit (obdobně srov. bod 13 usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3169/18).
16. Ústavní stížnost je proto v nyní posuzované věci přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že právo na zákonného soudce představuje neopominutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Je nezbytnou podmínkou soudcovské nezávislosti a účastníkům řízení vytváří záruku, že k rozhodnutí jejich věcí jsou povoláváni soudci, resp. soudy, podle předem daných pravidel [viz např. bod 17 nálezu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281)]. Soudce je pak možno odvolat jen z předem daných důvodů (srov. bod 16 usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3169/18).
19. Judikatura Ústavního soudu se rovněž ustálila v tom, že soudce může být vyloučen jen tehdy, jeví-li se objektivně (nestrannému pozorovateli), že jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, může dosahovat povahy a intenzity, která znemožňuje (snižuje) jeho schopnost rozhodovat podle zákonem stanovené povinnosti nezávisle a nestranně (srov. např. bod 16 nálezu ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 629/20). Ústavní soud tak ustáleně považuje za rozhodující tzv. objektivní kritérium hodnocení osobní nestrannosti [srov. např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533) či bod 18 nálezu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16 (N 236/83 SbNU 667)]. To znamená, že případná podjatost nemůže být postavena nikdy najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11)]. Z obdobných východisek vychází i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (srov. např. §42 rozsudku ze dne 21. 12. 2000 ve věci Wettstein proti Švýcarsku č. 33958/96 či §55 rozsudku ze dne 3. 10. 2019 ve věci Pastörs proti Německu č. 55225/14).
20. V nyní posuzované věci takové objektivní posouzení vrchní soud provedl a dospěl přitom k závěru, že dosud trvající "spor" rozhodujícího soudce s vedlejší účastnicí 1) je důvodem pro pochybnosti o jeho nezaujatém vztahu k ní. Taková úvaha, založená na hmotněprávním hodnocení intenzity konfliktu mezi rozhodujícím soudcem a vedlejší účastnicí 1) včetně jeho vnějších projevů, není nepřiměřená.
21. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11) uvedl v souvislosti s posuzováním vyloučení soudců, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je) objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. V nálezu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533) tuto úvahu doplnil tak, že např. různé stížnosti či názory na soudcem řešené věci sice u něj mohou vzbudit určitou nelibost, avšak tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům řízení, příp. k jejich zástupcům. K tomu však Ústavní soud dodal, že současně není možné vyloučit úsudek o soudcově podjatosti, je-li důvod o ní pochybovat vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jedním z účastníků řízení ostře napadeny a také ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce není dotčen úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci.
22. Kromě toho, i ESLP opakovaně a v souvislosti s posuzováním objektivní nestranností soudců zdůraznil, že je na ně kladen požadavek nejvyšší míry zdrženlivosti ("maximum discretion", "la plus grande discrétion"), který omezuje jejich možnosti reagovat na kritiku pro zachování obrazu jejich nestrannosti, byť k tomu jsou vyprovokováni (srov. §67 rozsudku ze dne 16. 9. 1999 ve věci Buscemi proti Itálii č. 29569/95 a §59 rozsudku ze dne 5. 2. 2009 ve věci Ojulić proti Chorvatsku č. 22330/05). Rovněž ESLP proto klade na osoby soudců vyšší nároky, a to v souvislosti s maximou "justice must not only be done, it must also be seen to be done" (srov. např. §26 rozsudku ze dne 26. 10. 1984 ve věci De Cubber proti Belgii č. 9186/80 či §63 rozsudku ze dne 25. 9. 2018 ve věci Denisov proti Ukrajině č. 76639/11).
23. Z uvedeného plyne, že na osoby soudce jsou kladeny vyšší nároky a jejich následná reakce na i neoprávněnou kritiku může být dostatečným důvodem pro pochybnost o jejich nepodjatosti. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že vrchní soud nevyloučil rozhodujícího soudce z projednání věci vedlejší účastnice 1) jen pro existenci kritického článku zveřejněného na jí provozovaném médiu. Důvodem byla právě reakce rozhodujícího soudce v podobě předžalobní výzvy a skutečnost, že jeho požadavky nebyly žádným způsobem uspokojeny, resp. ani jinak nebyl konflikt viditelně urovnán. Tyto vně se projevující okolnosti pak objektivně vzbuzují pochybnosti, zda rozhodující soudce bude nestranný vůči osobě odpovědné za vydání kritického článku. Jinými slovy, cítil-li se rozhodující soudce osobně dotčen natolik, že se rozhodl s odkazem na svá osobnostní práva vyzvat vedlejší účastnici 1) k odstranění daného článku a co do jiného článku s obdobným obsahem i požadovat soudní ochranu těchto práv, lze intenzitu jeho osobního prožitku hodnotit jako významnou. Kromě toho, samotná kritika nebyla důvodem pro vyloučení rozhodujícího soudce z projednání a rozhodnutí ve věci, a proto rozhodnutí vrchního soudu nelze chápat jako návod, jak se "jednoduše nepohodlného soudce zbavit".
24. Ze shora uvedeného plyne na jedné straně, že samotná kritika soudce nemůže být důvodem pro objektivní pochybnosti o jeho nestrannosti, a na straně druhé nutnost soudce být srozuměn s tím, že rozhodne-li se svá práva bránit a zůstane-li konflikt nevyřešen, mohou vzniknout pochybnosti o jeho nestrannosti vzhledem k původci této kritiky. Není potom porušením práva na zákonného soudce, rozhodne-li příslušný orgán veřejné moci o vyloučení tohoto soudce a současně založí-li takové rozhodnutí na hmotněprávním posouzení intenzity daného konfliktu. Proto, byť lze považovat rozhodnutí vrchního soudu za přísné vůči rozhodujícímu soudci, odpovídá standardu výkladu vyhovujícímu ústavně zaručenému právu na zákonného soudce.
25. Ústavní soud však považuje za problematické vyjádření vrchního soudu ke způsobu, jakým rozhodující soudce vedl jednání dne 15. 5. 2020 a dne následujícího a jak postupoval při vyřízení námitky podjatosti. Je totiž pravdou, že zákon znemožňuje vzít za důvod vyloučení soudce okolnosti, které spočítají v postupu soudce v řízení o projednávané věci (§14 odst. 4 o. s. ř.). Je však rovněž pravdou, že vrchní soud výslovně uvedl, že postup rozhodujícího soudce na uvedeném jednání není důvodem jeho vyloučení, byť tuto skutečnost vzal jako "umocňující" závěr o jeho ne/zaujatosti. Ústavní soud považuje za nevhodné již samotný fakt, že vrchní soud při rozhodování o námitce podjatosti přihlédl k tomu, jak rozhodující soudce v řízení postupoval.
26. Ústavní soud nepřehlédl, že v nyní posuzované věci vrchní soud rozhodoval o námitce podjatosti v řízení odvolacím, ve kterém byl jako soud odvolací oprávněn k přezkumu procesního postupu krajského soudu podle uplatněných odvolacích námitek (srov. např. bod 18 či 20 napadeného rozhodnutí a tam uplatněné odvolací námitky). Ani v takovém případě však vrchní soud při rozhodování o námitce podjatosti nemůže vzít v úvahu procesní postup rozhodujícího soudce v řízení - o námitce podjatosti totiž nerozhoduje jako soud odvolací, ale jako tzv. nadřízený soud (srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4203/2015, ze dne 29. 11. 2018 č. j. 22 Cdo 4425/2018-83 či ze dne 28. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 1013/2019-79).
27. Lze proto sdílet obavy stěžovatelky, zda vrchní soud uvedeným postupem nepřekročil svoji pravomoc rozhodnout o námitce podjatosti, aniž by hodnotil postup rozhodujícího soudce v posuzované věci. Avšak vzhledem k tomu, že argumentace vrchního soudu o vyloučení rozhodujícího soudce obstojí i bez úvahy o jeho postupu na jednání a při vyřizování námitky podjatosti, není pro nyní posuzovanou věc rozhodné, zda jsou stěžovatelčiny obavy skutečně naplněny.
28. Protože napadeným rozhodnutím vrchní soud nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu