ECLI:CZ:US:2020:4.US.3077.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3077/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ludmily Petránkové a 2. Karla Petránka, zastoupených Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem, sídlem Malé náměstí 125/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 3742/2019-618 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. června 2019 č. j. 27 Co 121/2019-525, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Andrey Capikové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2019 č. j. 9 C 41/2010-484 zamítl (výrok I) žalobu stěžovatelů, kterou požadovali, aby byla vedlejší účastnice povinna zdržet se zásahů do výkonu jejich vlastnických práv. Tyto zásahy měly spočívat ve stavebním napojení a umístění blíže specifikovaných staveb vedlejší účastnice na jejich nemovitost. Dále okresní soud rozhodl o nákladech soudního řízení (výroky II a III).
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že k tvrzenému zásahu do práva stěžovatelů na soudní ochranu nedošlo. Uvedl, že v zásadě veškerá dovolací polemika vychází z nesouhlasu stěžovatelů se skutkovým závěrem obecných soudů, když ze znaleckého dokazování plyne, že stavby vedlejší účastnice dům stěžovatelů staticky nevyužívají, neopírají se o něho, nejsou do něho zakotveny. Všechny posuzované stavby vedlejší účastnice mají vlastní nosnou konstrukci, nejsou na domu stěžovatelů závislé, resp. nevyužívají jeho nosný systém, potažmo dům stěžovatelů netvoří jejich zadní, opěrnou stěnu. Nejvyšší soud postupně vypořádal jednotlivé dovolací námitky stěžovatelů, přičemž shledal, že žádná z nich nezakládá přípustnost dovolání. Přitom zdůraznil, že v dovolacím řízení - a ostatně ani před nalézacími soudy - nelze věcně přezkoumat závěry znalců, neboť soudy těmito odbornými znalostmi nedisponují. Nesouhlasí-li stěžovatelé se závěry znaleckého posudku, nezbývá jim než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Námitky stěžovatelů (znalec své závěry opřel o pouhé domněnky a neodůvodněné poznatky, jeho závěry jsou nepřesvědčivé a teoretické, fotodokumentace je v rozporu se skutkovými závěry) Nejvyšší soud označil za nekonkrétní. Po procesní stránce zdůraznil, že soudům nižších instancí nelze ani v této rovině ničeho vytknout. Znalecké posudky provedly, znalce předvolaly a stranám byl dán prostor klást znalcům otázky.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti spatřují porušení ústavně garantovaných práv zejména v tom, že skutková zjištění obecných soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Jde zejména o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatelé namítají, že z provedených důkazů se podává, že stavba garáže je přistavena až na dům stěžovatelů, resp. je na dům stěžovatelů stavebně napojena, a že stavby kůlen jsou přistaveny až na dům stěžovatelů, či k němu v části bezprostředně přiléhají (odstupy jsou max. v jednotkách milimetrů), v části se o něj opírají, resp. staticky jej využívají. U stavby garáže je dotyk a stavební napojení (opírání se) zjevný, a to v celé ploše zadní částí garáže od podlahy až ke stropu. I kdyby měla být mezi stavbou garáže a domu stěžovatelů tzv. dilatační spára, nejde o žádnou mezeru (vzduchoprázdno), ale fakticky jde stále o přistavění, resp. stavební napojení jedné stavby na druhou, a jde tedy v kontextu řešené věci o neoprávněný zásah. Lepenka a plechové lemování střechy je taktéž zatlučeno přímo do zdi stěžovatelů. Kůlny, byť by měly vlastní nosný systém, by bez využití zadní stěny domu č. p. XY spadly. Stěžovateli namítaný neoprávněný zásah vyplývá ze samotných znaleckých posudků. Je totiž naprosto zřejmý z fotografické dokumentace pořízené samotnými znalci. Obecné soudy žádná skutková zjištění z těchto fotografií neučinily, s námitkami stěžovatelů, vyplývajících z obsahu fotografií, se soudy nijak nevypořádaly - vůbec je nevzaly v potaz. Stěžovatelé předložili též znalecký posudek zpracovaný jimi vybraným znalcem, avšak obecné soudy z posudku tohoto znalce nevyšly, a to pouze s odůvodněním, že znalec vycházel jen z tvrzení stěžovatelů a sporem dotčené objekty prohlédl jen zvnějšku. Také tomuto volnému hodnocení důkazů vytýkají stěžovatelé zjevnou nepřiměřenost, čímž došlo k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu. Skutkový závěr soudů tedy nemá oporu v provedeném dokazování, resp. skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V daném případě je tedy podle přesvědčení stěžovatelů nutně za neoprávněný zásah do vlastnického práva stěžovatelů bez dalšího pokládat již pouze tu skutečnost, že by se stavby garáže a kůlen domu stěžovatelů byť jen dotýkaly, resp. že by byly postaveny v nejtěsnější blízkosti domu stěžovatelů. Stěžovatelé též namítají, že jak stavby garáže, včetně zděné spojnice, tak kůlen jsou stavbami nelegálními a neoprávněnými (a nezkolaudovanými), přičemž právo vedlejší účastnice umístit takto stavby nevyplývá z žádného věcného práva, obligačního práva a nevyplývá ani ze zákona. Vedlejší účastnice nemá a v průběhu řízení ani nenabídla žádný občanskoprávní titul, z něhož by právo stavby takto umístit vyplývalo. Dotčené stavby omezují stěžovatele ve výkonu jejich vlastnického práva a závažně ruší jejich vlastnická práva, a to nad míru přiměřenou poměrům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelé se domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádějí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelů postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou důsledně odkazoval, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelů odmítl (viz sub 4). Nejvyšší soud též korektně uvedl, proč není pro posouzení zásahu do vlastnického práva zásadně rozhodující, zda je z hlediska správního práva stavba povolena, či nikoli. Na stavby vedlejší účastnice nelze pohlížet ani jako na neoprávněné a v řízení nebylo prokázáno, že by přesahovaly na pozemek stěžovatelů, jak se podává ze znaleckých posudků. Stejně tak postup okresního soudu a krajského soudu byl při zjišťování skutkového stavu věci, i při následném právním posouzení řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud na výkladu jimi provedeném neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická, a Ústavní soud nespatřuje jakéhokoliv důvodu pro svůj případný kasační zásah.
11. Ústavní soud tedy shledává, že argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci (viz zejména sub 4), považuje za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí svévolná; tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu