ECLI:CZ:US:2020:4.US.3158.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3158/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivy Javůrkové, zastoupené Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2020 č. j. 54 Co 399/2019-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. září 2019 č. j. 4 C 655/2018-33, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, specifikovaných v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 216 213 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejší účastnici (jako žalované) náklady řízení ve výši 900 Kč. Žalovaná částka měla představovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, konkrétně na vrácení části již uhrazené kupní ceny, za kterou právní předchůdce stěžovatelky (kupní smlouvou ze dne 11. 1. 2018) nabyl podle §10b zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 185/2016 Sb. (dále jen "zákon č. 503/2012 Sb."), od vedlejší účastnice tři pozemky v katastrálním území Stará Boleslav, a to z důvodu, že tato cena byla stanovena v rozporu s §14 odst. 1 tohoto zákona, a dále nárok na náhradu škody, jež mu měla být způsobena v důsledku nesprávného stanovení kupní ceny vedlejší účastnicí. Obvodní soud však dospěl k závěru, že kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku jako cena obvyklá správně, přičemž odmítl stěžovatelčin názor, že je třeba kupní cenu stanovit na základě oceňovací vyhlášky, na niž spolu se zákonem o oceňování majetku uvedené ustanovení prostřednictvím poznámky pod čarou odkazuje.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč. Městský soud, jenž vyšel z pravidla lex specialis derogat generali, se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu a dodal, že §14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. připouští výjimku pro případ, že tento zákon stanoví převodní cenu jinak, ovšem v případě převodu pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách taková úprava absentuje, a že není relevantní, že zákon o oceňování majetku obsahuje způsob oceňování zemědělských pozemků, neboť zákon č. 503/2012 Sb. připouští výjimku z převodní ceny nemovité věci v ceně obvyklé jen tehdy, stanoví-li tak (pouze a jen) on sám jinak.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 8. 2020 č. j. 28 Cdo 1905/2020-85 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že dovoláním označenou otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, městský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že nebyly dány ani důvody k jejímu jinému posouzení, a proto není naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka s poukazem na §2 odst. 2 občanského zákoníku a usnesení rozšířeného senátu Nevyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012 č. j. 1 As 89/2010-119 uvádí, že vyložit konkrétní ustanovení zákona je třeba s použitím standardních interpretačních metod (výklad jazykový, logický, systematický),
a nevedly-li by tyto ke spolehlivému výsledku, nutno přihlédnout k účelu, jenž byl přijetím zákona sledován. V návaznosti na to cituje z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb., z níž má plynout, že v době převodu pozemků při určení kupní ceny se mělo vycházet z oceňovací vyhlášky, a nikoliv ze znaleckého posudku ke stanovení ceny obvyklé při nakládání s pozemkem zemědělským jako pozemkem stavebním.
6. Dále stěžovatelka namítá, že ačkoliv opakovaně navrhovala provedení důkazu důvodovou zprávou k zákonu č. 503/2012 Sb. za účelem výkladu použití poznámky pod čarou k §14 odst. 1 tohoto zákona (z níž má vyplývat chybný výpočet kupní ceny), obvodní soud ani městský soud se s jejím návrhem nevypořádaly a ve svých rozhodnutích dostatečně nezdůvodnily, z jakého důvodu jej neprovedly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 a contrario ve spojení s §72 odst. 4 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly §14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Stěžovatelka přitom toliko opakuje svůj právní názor, že stanovení kupní ceny jako ceny obvyklé je v rozporu se zákonem, ačkoliv se obecné soudy danou otázkou opakovaně (ve třech stupních) se stejným výsledkem zabývaly a stěžovatelce dostatečně vysvětlily, z jakého důvodu jej nelze považovat za správný. Ústavní soud soustavně judikuje, za jaké situace může být proces interpretace a aplikace podústavního práva (zpravidla) stižen "kvalifikovanou vadou" - nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí (z hlediska požadavku řádně vedeného řízení) neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Vzhledem k tomu, že vyjádření nesouhlasu s právním názorem obecných soudů, spočívajícím v rovině podústavního práva, nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť věcná správnost (zákonnost) soudních rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, z obsahu ústavní stížnosti by mělo být (alespoň) patrno, z jakého důvodu nemůže podle stěžovatelova názoru napadené rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstát.
11. To však z posuzované ústavní stížnosti neplyne. Stěžovatelka se v ní znovu dovolává poznámky pod čarou k §14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., ačkoliv se obecné soudy již obecně k právnímu významu poznámky (i) v souladu s judikaturou Ústavního soudu vyjádřily a dále vysvětlily, že zde konkrétně jde o vodítko k výkladu tohoto ustanovení v tom smyslu, že odkazuje na definici "ceny obvyklé" podle §2 odst. 1 zákona o oceňování majetku, s tím, že je třeba ji odlišovat od "ceny zjištěné" podle §2 odst. 3 téhož zákona. Dále z výše uvedených rozhodnutí plyne, že obecné soudy považovaly výsledek, k němuž dospěly na základě "standardních interpretačních metod", za "spolehlivý", čímž vypořádaly i stěžovatelčinu další argumentaci záměry zákonodárce, jak je vyvodila z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb. Za této situace Ústavní soud nemá, co by obecným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
12. Dále stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů neprovedly jí navržený důkaz již zmíněnou důvodovou zprávou. Ovšem již městský soud stěžovatelce vysvětlil, že v daných souvislostech o důkazní návrh nešlo. A nereflektuje-li stěžovatelka nijak úvahy tohoto soudu, nelze než její ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou i v tomto bodě, k čemuž možno dodat, že ani Ústavní soud nemá, co by městskému soudu mohl prima facie vytknout.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu