infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.06.2020, sp. zn. IV. ÚS 322/20 [ nález / FILIP / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:4.US.322.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Povaha lhůty pro zaplacení soudního poplatku

Právní věta Při výkladu podmínek a podrobností zákonné úpravy výkonu práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba dát přednost takovému výkladu, který umožní uplatnění ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a který není v rozporu s jeho podstatou a smyslem podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K takovému pochybení může v rozporu s vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) dojít v případě posouzení lhůty k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jako lhůty hmotněprávní, a nikoli lhůty procesní.

ECLI:CZ:US:2020:4.US.322.20.1
sp. zn. IV. ÚS 322/20 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ctirada Hájka, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 24 Cdo 3335/2019-69, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 15 Co 367/2018-22 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 2018 č. j. 39 C 167/2018-11, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Šárky Hájkové, zastoupené JUDr. Radimem Cízlem, advokátem, sídlem Jenštejnská 1777/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 24 Cdo 3335/2019-69, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 15 Co 367/2018-22 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 2018 č. j. 39 C 167/2018-11 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 24 Cdo 3335/2019-69, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 č. j. 15 Co 367/2018-22 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 2018 č. j. 39 C 167/2018-11 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastaveno řízení o určení dědice, neboť stěžovatel (jako žalobce) nezaplatil soudní poplatek z žaloby v patnáctidenní lhůtě, stanovené usnesením ze dne 7. 6. 2018 č. j. 39 C 167/2018-10, které bylo stěžovateli doručeno dne 8. 6. 2018; dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel z toho, že výzva byla doručena právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 6. 2018 a že - jak plyne z čísla listu 13 a 14 soudního spisu - k zaplacení soudního poplatku došlo až dne 19. 7. 2018 (pozn.: tj. zřejmě, kdy byl obvodnímu soudu doručen tiskopis s nalepenými kolkovými známkami, viz též sub 5), načež uzavřel, že stěžovatel nesplnil řádně svou poplatkovou povinnost, když poplatek zaplatil až po marném uplynutí lhůty. Z tohoto důvodu rozhodnutí obvodního soudu považoval za věcně správné. 4. Dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. K tomu uvedl, že dle jeho konstantní judikatury (např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, příp. usnesení ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016 a ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 29 Cdo 2635/2016, která se týkala placení poplatku bezhotovostním převodem), jakož i judikatury Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09 nebo ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1831/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] platí, že v případě placení soudního poplatku kolkovými známkami je poplatková povinnost splněna, je-li předepsaná částka nejpozději poslední den stanovené lhůty v dispozici příslušného soudu, a že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že až po nahlédnutí do soudního spisu zjistil, že dopis, ve kterém poslal tiskopis s nalepenými kolkovými známkami pro úhradu soudního poplatku, byl soudu doručen skutečně až dne 19. 7. 2018. Namítá, že výše uvedený postup obecných soudů, resp. výklad vede k porušení jeho základního práva na přístup k soudu, a argumentuje tím, že lhůtu stanovenou soudem pro úhradu soudního poplatku nutno považovat za zachovanou, je-li tiskopis doručovaný soudem spolu s touto výzvou, určený k umístění kolků na úhradu soudního poplatku, včas podán k poštovní přepravě, i když je soudu doručen až po uplynutí této lhůty, a to z toho důvodu, že jde o procesní lhůtu. V opačném případě by totiž byl účastník řízení vystaven riziku spojenému s případným prodlením či jiným pochybením poštovní přepravy, které není s to ovlivnit. Jde o stejný případ, kdy zasílá jakoukoliv jinou písemnost na základě výzvy soudu, přičemž není důvodu, proč by právě lhůta pro zaplacení soudního poplatku a podání, ve kterém je soudní poplatek uhrazen, měly podléhat jinému režimu. Současně upozorňuje, že hmotněprávní charakter této lhůty není nikde výslovně určen a výklad soudů je pro účastníky řízení "zkracující a nepředvídatelný". Opakuje, že se tito dostávají "do rukou doručujícího orgánu", když včasnost doručení nemohou nijak ovlivnit. Takovéto pojetí lhůty má dle stěžovatele nyní vynikat v souvislosti s novelizací předpisů o soudních poplatcích, kdy dopady na účastníka, který soudní poplatek včas neuhradí, jsou fatální. 6. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18, v němž Ústavní soud přisvědčil tehdejšímu stěžovateli a poskytl ochranu jeho právům, když lhůtu pro zaplacení soudního poplatku v řízení podle soudního řádu správního považoval za zachovanou předáním kolkových známek k poštovní přepravě. I v tomto případě obecné soudy pochybily, když svá rozhodnutí odůvodnily tím, že aplikace §57 odst. 3 o. s. ř. je vyloučena, protože lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou hmotněprávní. Tento závěr dle stěžovatele neobstojí s ohledem na předchozí nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. II. ÚS 738/2000 (N 134/23 SbNU 273) a ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 318/2000 (N 161/24 SbNU 183), dle kterých je lhůta pro zaplacení soudního poplatku lhůtou procesněprávní. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele 7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. 8. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelovo dovolání odmítl, protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kterou uvedl v napadeném usnesení, a že s ohledem na obsah ústavní stížnosti, která vychází ze stejné argumentace jako dovolání, nemá, co by dodal. Odmítl, že by jeho rozhodnutím mohla být porušena stěžovatelova práva, kdy přezkum z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru není přípustný, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. 9. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Odmítl, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele, a to z toho důvodu, že v dané věci postupoval zcela standardně, když při svém rozhodování vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a svůj závěr podrobně zdůvodnil. 10. Obvodní soud pouze odkázal na závěry obsažené v napadených rozhodnutích. 11. Vedlejší účastnice uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudů všech stupňů. 12. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel sdělil, že v zaslaných vyjádřeních není uvedeno nic navíc než argumentace již dříve uplatněná v napadených soudních rozhodnutích, k níž se vyslovil, přičemž vyjádřil přesvědčení, že byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, a uzavřel, že na podané ústavní stížnosti trvá. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 15. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu se závěrem obecných soudů, že poplatkovou povinnost lze považovat za plněnou, je-li předepsaná částka nejpozději poslední den stanovené lhůty (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) v dispozici příslušného soudu, což v případě placení poplatku z žaloby kolkovými známkami znamená, že nejpozději tento den musí být soudu doručen příslušný tiskopis s nalepenými kolkovými známkami. Stěžovatel tvrdí, že soudem stanovená lhůta je procesní povahy, a tudíž postačí, je-li zásilka obsahující daný tiskopis poslední den této lhůty podána k poštovní přepravě. 16. Námitkami tohoto druhu se Ústavní soud opakovaně zabýval, v poslední době pak v nálezu sp. zn. I. ÚS 2535/18, na který stěžovatel poukázal, a také nálezu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2025/19, jenž byl vydán ve věci ústavní stížnosti, která směřovala právě proti odkazovanému usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018. V něm Ústavní soud konstatoval, že "vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je [...] spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §55 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní, a nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání)". 17. V reakci na právní názor vyslovený v napadeném usnesení velkého senátu pak Ústavní soud uvedl, že lze-li "otázku včasnosti zaplacení soudního poplatku vyslovit dvojím způsobem, je třeba zvolit takový způsob výkladu, který méně znesnadňuje přístup ke spravedlnosti" (sc. - přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny), a Nejvyššímu soudu vytkl, že "zvolil právě opačný přístup a v ústavní stížností napadeném usnesení formuloval a odůvodnil závěr, že i soudní poplatek zaplacený kolkovými známkami se musí dostat nejpozději poslední den lhůty do dispozice soudu". Ústavní soud stojí na stanovisku, že podmínky a podrobnosti výkonu práva na soudní a jinou právní ochranu jsou svěřeny zákonu (čl. 36 odst. 4 Listiny) a takový zákon a rovněž jeho výklad nesmí popřít samotnou podstatu daného základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny), přičemž za situace, kdy daňový řád okamžik zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami neupravuje, je třeba takovou lhůtu vyložit ústavně konformním způsobem. 18. Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci Nejvyššího soudu, že by placení soudního poplatku kolkovými známkami bylo způsobem pouze doplňkovým a že jím přijatý výklad je odůvodněn změnou zákona o soudních poplatcích zákonem č. 296/2017 Sb. Stejně jako v nyní posuzované věci výslovně konstatoval, že setrvává na svém názoru již dříve vyjádřeném v nálezu ze dne 24. 2. 1997 sp. zn. IV. ÚS 324/96 (N 20/7 SbNU 139) a následně v uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 738/2000, dle nichž je lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu lhůtou procesní, a že neshledává ani důvod odchýlit se od závěrů uvedených v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2535/18, podle nichž pro zachování lhůty postačí předat kolkové známky k poštovní přepravě ve lhůtě stanovené k zaplacení soudního poplatku. Proto takový postup obecných soudů je příliš formalistický, když ústavně nekonformním výkladem §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích a §55 o. s. ř. ve svém důsledku brání v přístupu k soudu a v tom, aby se každý mohl stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jak to zaručuje čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. 19. Odkazuje-li Nejvyšší soud ve svém usnesení na názor Ústavního soudu, že k naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně či na bankovním účtu, je třeba uvést, že každý orgán veřejné moci je vázán právním názorem vyjádřeným ve vykonatelném rozhodnutí Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). To platí rovněž pro Nejvyšší soud, stejně jako pro IV. senát Ústavního soudu, který je v nynější věci podle §13 zákona o Ústavním soudu vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu, přičemž žádný důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu shledán nebyl. 20. Konečně Ústavní soud uvádí, že se nezabýval tím, zda byl soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, či nikoliv, nýbrž pouze počítáním lhůty, kdy obecné soudy s ohledem na jimi zastávaný právní názor (jak lze usuzovat z obsahu odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí) nepovažovaly za právně významné zabývat se blíže otázkou, kdy byla příslušná zásilka k přepravě podána. V tomto ohledu nemíní Ústavní soud závěry obecných soudů jakkoliv předjímat, neboť v nově otevřeném řízení bude jejich úkolem tuto okolnost rovněž vyjasnit. 21. S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že obecné soudy v posuzované věci svým postupem a rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, když při intepretaci a aplikaci podústavního práva (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) adekvátním způsobem nedaly přednost výkladu, kterým by daly průchod ústavně zaručenému základnímu právu na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. Takový postup zasahuje samotné jádro tohoto základního práva a nešetří proto jeho podstatu a smysl, jak to vyžaduje čl. 4 odst. 4 Listiny. 22. Z tohoto důvodu podané ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Takto bylo rozhodnuto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť Ústavní soud měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. června 2020 Jan Filip v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:4.US.322.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 322/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název Povaha lhůty pro zaplacení soudního poplatku
Datum rozhodnutí 2. 6. 2020
Datum vyhlášení 9. 6. 2020
Datum podání 29. 1. 2020
Datum zpřístupnění 15. 6. 2020
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 549/1991 Sb., §9 odst.1, §9 odst.2
  • 99/1963 Sb., §55, §57 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
Věcný rejstřík řízení/zastavení
poplatek/soudní
lhůta/zmeškání
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-322-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 112251
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-06-20