ECLI:CZ:US:2020:4.US.3239.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3239/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace R.E.I.T. Group družstvo, sídlem Pernerova 441, Pardubice, zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou, sídlem Pernerova 1490, Pardubice, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2020 č. j. 19 Co 55/2020-70, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jaroslava Haincla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného výroku soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zrušil rozsudkem ze dne 1. 10. 2019 č. j 108 C 189/2018-30 podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k nemovitostem uvedeným ve výroku rozsudku (výrok I), nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen podle spoluvlastnických podílů (výrok II), a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 17 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně stěžovatelky (výrok III).
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu ve výrocích I a II ve věci samé (výrok I) a ve výroku III rozsudek městského soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud k spornému nákladovému výroku shledal, že v posuzované věci jsou okolnosti zvláštního zřetele hodné pro postup, že úspěšné stěžovatelce nebyly náklady řízení přiznány. Tyto okolnosti spočívaly ve špatné finanční situaci vedlejšího účastníka, kterému po zohlednění všech příjmů a nutných výdajů na bydlení mělo zůstat na všechny další měsíční výdaje jen 2 200 Kč až 3 000 Kč, což bylo podle krajského soudu opravdu jen na skromné přežití, a stěžovatelka by neměla být nepřiznáním nákladů nijak zvlášť poškozena.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zejména uvádí, že jen nesprávné a neodůvodnitelné úvahy krajského soudu, nesouvisející s §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovedly krajský soud k napadenému rozhodnutí o tom, že zbaví stěžovatelku nároku na náhradu nákladů soudního řízení. Napadené rozhodnutí odporuje zásadám Ústavy, zákona i judikatury. Není odůvodněno konkrétními okolnostmi případu v souvislosti se všemi jeho okolnostmi, je překvapivé, neobstojí důvody, které jsou uváděny jako zvláštního zřetele hodné, jež by mohly vést k výjimečnému rozhodnutí podle §150 o. s. ř., a vychází pouze z libovůle krajského soudu. Tím vším byla porušena ústavní zásada spravedlivosti rozhodování a rovnosti účastníků, a porušením Ústavy byla stěžovatelka poškozena jak majetkově, tak v rovině své důstojnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnící řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
9. Nadto je třeba zdůraznit, že předmětem nyní posuzovaného sporu byly náklady řízení ve výši 17 200 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. (N 132/66 SbNU 61) aj.] dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
10. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen při extrémním vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12). Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal a závěrům krajského soudu při aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. z hlediska hodnocení jejich ústavní konformity přisvědčil.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu