ECLI:CZ:US:2020:4.US.3293.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3293/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda, proti "rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2020 č. j. 73 Co 268/2020-460", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel (jak lze usuzovat z obsahu podání) napadá shora označené soudní rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na rovné zacházení před soudy a na "spravedlivé soudní procesy", zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelův návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení (zejména o povinnosti zastoupení advokátem) se stěžovateli dostalo opakovaně v řízeních, která byla před Ústavním soudem v minulosti zahájena na jeho návrh [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2756/19, ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2985/19 či ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/19 (uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
5. Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Stěžovateli je proto z uvedeného důvodu rovněž známo i to, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro něj přichází v úvahu toliko určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se sám musí obrátit na Českou advokátní komoru. V ústavní stížnosti vyjádřené žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, případně prodloužení lhůty k doplnění ústavní stížnosti, jsou proto bezpředmětné a účelové (viz usnesení ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1264/19 či ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/19).
7. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj