ECLI:CZ:US:2020:4.US.3340.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3340/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Daniela Cikána, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2020 č. j. 25 Co 137/2020-208 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. března 2020 č. j. 3 C 213/2018-172, ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 2020 č. j. 3 C 213/2018-200, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Michala Souhrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se dne 6. 9. 2018 domáhal u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") zrušení a vypořádání spoluvlastnictví blíže určené nemovité věci s vedlejším účastníkem. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník označil návrh stěžovatele za předčasný, a společně se stěžovatelem věc prodali a rozdělili si výtěžek, stěžovatel vzal dne 6. 11. 2019 návrh zpět. Na jednání konaném dne 27. 1. 2020 okresní soud řízení zastavil v části týkající se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dne 24. 2. 2020 a dne 4. 3. 2020 okresní soud konal další ústní jednání týkající se rozhodnutí o nákladech řízení.
3. Okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením určil, že je řízení zastaveno (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 82 096 Kč (ve znění v záhlaví uvedeného opravného usnesení) jako náhradu nákladů (výrok II.) a vrátil stěžovateli část zaplaceného soudního poplatku (výrok III.) a složenou zálohu na náklady dokazování (výrok IV.). Podle okresního soudu bylo podání žaloby stěžovatele unáhlené, z jednání vedlejšího účastníka nebylo možné dovodit, že se prodeji věci bránil. Zastavení řízení zavinil stěžovatel [srov. §146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], a proto mu okresní soud uložil povinnost nahradit náklady řízení s rozdílně určenou tzv. tarifní hodnotou pro první část řízení do jeho částečného zastavení a pro druhou část řízení po něm.
4. Stěžovatel podal proti výroku II. uvedeného usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), jenž napadeným usnesením změnil uvedený výrok tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle krajského soudu nelze stěžovateli klást k tíži, že přikročil k podání žaloby unáhleně, neboť mu vedlejší účastník neposkytl dostatečnou součinnost při (společném) záměru zrušit spoluvlastnictví a prodat nemovitou věc. Za této procesní situace je nutné vycházet z předpokladu, že ústavně zaručenému právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví odpovídá stav, kdy si každý z účastníků nese své náklady řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. (srov. nález ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Totožná východiska krajský soud uplatnil i pro odvolací řízení za použití §151 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zaprvé tvrdí, že mu nebyla chybně přiznána náhrada nákladů v řízení před okresním soudem v části od rozhodnutí o částečném zastavení řízení dále. Podle stěžovatele nelze závěry o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví použít co do nákladů po jeho částečném zastavení, neboť řízení v této fázi již nemělo "standardní průběh". Stěžovatel tvrdí, že jím vynaložené náklady byly zbytečné a jejich vznik zavinil vedlejší účastník. Jde proto o zvláštní důvody, které podle krajským soudem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 umožňují soudu rozhodnout o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak, že jeden z jeho účastníků nahradí náklady účastníkovi druhému.
6. Zadruhé, stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel přitom podal řádné odvolání, tomuto odvolání bylo vyhověno, a nebyl proto důvod pro použití zásad ovládajících rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i v odvolacím řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní stížnost míří výhradě proti rozhodnutím (či jejich části), kterými obecné soudy rozhodly o nákladech řízení. Uvedenou problematikou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.
10. K námitkám uvedeným shora zaprvé lze stěžovateli v obecné rovině přisvědčit v tom, že podle ustálené rozhodovací praxe v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnického podílu, v němž jde o rovné vlastnické právo všech účastníků, všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu. Naopak, každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ. V těchto řízeních, svou povahou iudicii duplicis, zásadně nese každý z účastníků své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody (srov. bod 30 nálezu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 či bod 42 nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20). Z bodu 45 nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 rovněž plyne, že je na obecných soudech, aby v každém konkrétním řízení s povahou iudicii duplicis posoudily, které zákonné ustanovení pro rozhodnutí o nákladech řízení je namístě aplikovat.
11. V nyní posuzované věci takovou úvahu krajský soud ohledně nákladů řízení před okresním soudem provedl. Dospěl přitom k závěru, že nejsou dány takové okolnosti, aby měl jeden z účastníků právo na náhradu nákladů vůči druhému účastníkovi, přičemž své závěry opřel o citovanou judikaturu Ústavního soudu. Odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je v této části řádně odůvodněno.
12. Podle citované judikatury Ústavního soudu (srov. bod 43 nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20) a podle Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276) zvláštními okolnostmi, pro které lze v řízení s povahou iudicii duplicis přiznat právo náhrady nákladů jinému účastníkovi řízení, může být i obstrukční chování spoluvlastníka či procesní postoje a procesní snaha, popřípadě její absence. V nyní posuzované věci však vedlejší účastník pouze tvrdil, že mu náleží náhrada nákladů řízení. Ústavní soud nespatřuje důvod, proč by tato okolnost měla vést k tomu, aby stěžovatel obdržel v části řízení od částečného zastavení řízení plnou náhradu nákladů. Rovněž stěžovatel v této fázi aktivně uplatňoval svá (obdobná) práva, a proto neshledal-li krajský soud, že tato okolnost je uvedenou významnou okolností, nelze mu úspěšně vytýkat, že je takové rozhodnutí (závažným) excesem.
13. K námitkám uvedeným shora za druhé je nutno uvést, že stěžovatel jimi zpochybňuje výklad a použití §224 odst. 1 o. s. ř. krajským soudem. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom směru, že jako logický ("správný") si lze představit výklad, podle kterého je při rozhodování o nákladech odvolacího řízení rozhodné, v jakém poměru byl odvolatel úspěšný. Krajský soud totiž nerozhodoval o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž výhradně o odvolání stěžovatele proti výroku II. usnesení okresního soudu, kterým rozhodl o nákladech řízení.
14. Stěžovatel však sám upozorňuje, že jeho odvolání bylo vyhověno pouze částečně, domáhal-li se v konečném důsledku nejen vydání rozhodnutí, podle kterého každý z účastníků nese své náklady, ale i rozhodnutí, podle kterého mu právo na náhradu nákladů náleží. Tomu nasvědčují i jeho námitky uvedené shora zaprvé a odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Takové rozhodnutí proto odpovídá míře úspěchu a neúspěchu účastníků řízení, bylo-li by možné připustit, že krajský soud postupoval chybně, nemá-li podle krajského soudu nikdo z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení - každý nese náklady své. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech odvolacího řízení se proto v samém důsledku shoduje s tím, čeho se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti. Aniž by proto Ústavní soud jakkoli předjímal, jaké pravidlo bylo namístě použít při rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení v nyní posazované věci, lze uzavřít, že ani v tomto směru napadené usnesení krajského soudu exces nepředstavuje.
15. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu