ECLI:CZ:US:2020:4.US.41.20.1
sp. zn. IV. ÚS 41/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2019, č. j. 1 To 66/2019-4581, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadá shora uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud"), neboť jím dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu proto navrhl, aby napadené usnesení stížnostního soudu zrušil.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a postupu řízení před obecnými soudy
3. Stěžovatel byl rozsudkem stížnostního soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 3 To 50/2014-3367, vydaným na podkladě odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") ze dne 10. 4. 2014, č. j. 61 T 15/2013-3252, pravomocně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy dle §140 odst. 1, 3 písm. i) a j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, a odsouzen za tento a jiný sbíhající se trestný čin dle §140 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 20 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (dále jen "odsuzující rozsudek").
4. Skutek, jímž byli stěžovatel a spoluobžalovaný uznáni vinnými, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že v přesně nezjištěné době dne 22. 9. 2011 měli vniknout do rodinného domu poškozeného, kterého usmrtili s cílem zmocnit se pro vlastní obohacení peněz
a šperků v majetku poškozeného a jeho manželky, a to tak, že poškozeného měli opakovaně, vytrvale, hrubě a surově fyzicky napadat škrcením a bitím po celém těle a nezjištěným kovovým předmětem, kopanci a dupáním mu měli zasadit s až enormní intenzitou nejméně třicet ran do hlavy a dalších částí těla, v jejichž důsledku utrpěl poškozený zranění, jimž podlehl, a následně měli stěžovatel a jeho spoluobžalovaný z rodinného domu odcizit hotovost ve výši 3 000 Kč a několik šperků (dále jen "předmětný skutek").
5. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. 1. 2015, č. j. 3 Tdo 61/2015-68, a proti němu podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1099/15 ze dne 14. 4. 2016 (pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku opakovaně podával návrhy na povolení obnovy řízení dle §277 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. První návrh zamítl soud usnesením ze dne 16. 10. 2014, č. j. 61 T 15/2013-3588, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2014 poté, co stěžovatel vzal stížnost podanou proti němu zpět. Druhý návrh zamítl nalézací soud usnesením ze dne 9. 10. 2017, č. j. 61 T 15/2013-4007, a stížnost proti tomuto usnesení zamítl stížnostní soud usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. 1 To 65/2017-4234. Toto usnesení stížnostního soudu bylo však zrušeno nálezem sp. zn. II. ÚS 2587/18 ze dne 25. 2. 2019, neboť soud neumožnil odsouzeným se seznámit se všemi podklady ohledně metody pachové identifikace, které si opatřil v reakci na námitky uplatňované v návrzích na povolení obnovy řízení.
7. Po odstranění tohoto nedostatku stížnostní soud i druhý návrh na povolení obnovy řízení zamítl, a to usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 1 To 65/2017-4342. Proti tomuto usnesení stížnostního soudu podali stěžovatel i jeho spoluobviněný ústavní stížnost, již odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 2816/19 ze dne 24. 11. 2020. Třetí stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítl nalézací soud usnesením ze dne 21. 10. 2019, č. j. 61 T 15/2013-4563 (dále jen "usnesení nalézacího soudu o obnově"), proti němuž stěžovatel brojil stížností, již zamítl stížnostní soud napadeným usnesením.
IV. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků řízení
8. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a formuluje ze svého hlediska podstatné body, které celý případ doprovází. Následně vymezuje vlastní ústavněprávní námitky, které lze shrnout následujícím způsobem: 1) nespolehlivost metody pachové identifikace; 2) nevěrohodnost stěžejního svědka; a 3) nevypořádání se s dalšími indiciemi a novými skutečnostmi tvrzenými obhajobou. Jádra těchto námitek lze vystihnout následovně:
9. Ad 1) stěžovatel vyjadřuje své kategorické stanovisko o důkazní nepoužitelnosti metody pachové identifikace pro její nespolehlivost, neboť její výsledky jsou prakticky náhodné. Pachové stopy přitom považuje za stěžejní usvědčující důkaz. Názor stížnostního soudu nereflektuje současný stav vědeckého poznání, podle nějž výsledky metody pachové identifikace před rokem 2018 nemohou sloužit jako důkaz v trestním řízení. Stěžovatel pro tento závěr obsáhle argumentuje, předestírá vývoj metody pachové identifikace v posledních desetiletích, prezentuje kritická stanoviska zástupců odborné obce proti metodě pachové identifikace, zejména dokumenty související s výzkumným projektem testování reliability metody pachové identifikace České zemědělské univerzity, resp. s projektem Ověření a zdokonalení metody pachové identifikace, jakož i další dokumenty a informace podporující jeho názor.
10. Dle stěžovatele je způsob, jakým byla metoda pachové identifikace provedena v jeho věci, zcela nespolehlivý, neboť nevylučuje ovlivnění (byť nevědomé) psa psovodem, a nebyl by akceptovatelný jako důkaz pravděpodobně nikde jinde v Evropě, přičemž to dle stěžovatele vyplývá i z nedatované uniklé zprávy pracovní skupiny policejního prezidia. Stěžovatel odkazuje i na jinou trestní věc vedenou u nalézacího soudu pod sp. zn. 68 T 6/2016 a znalecký posudek tam zpracovaný pro obhajobu, v němž je konstatováno, že takovýto způsob provedení metody pachové identifikace vede k tomu, že z deseti případů jsou tři až čtyři obžalovaní označeni za pachatele nesprávně. Tento znalecký posudek, jehož závěry jsou formulovány obecně, obecné soudy nepřipustily jako důkaz v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, a tedy stěžovatel se dle svého názoru nachází v bludném kruhu, neboť obecné soudy považují metodu pachové identifikace za spolehlivou, a navrhne-li stěžovatel důkaz, který to zpochybňuje, zamítnou jej, neboť tato metoda je podle nich spolehlivá.
11. Stěžovatel se vymezuje i proti způsobu, jakým se s jeho námitkami vypořádal stížnostní soud. Ten argumentoval zejména velkým počtem provedených srovnání pachových stop a ověřování způsobu jejich provedení. Dle stěžovatele tento argument nemůže obstát, neboť rovněž ve věci sp. zn. 68 T 6/2016 došlo k velkému počtu komparací, a přesto k povolení obnovy řízení došlo. Uvádí-li stížnostní soud, že se tak stalo v důsledku změny výpovědi jednoho z odsouzených, pak to dle stěžovatele ničeho nemění na závěru, že se tam provedená ztotožnění rovněž ukázala být mylnými. Také dle stěžovatele nelze akceptovat závěr stížnostního soudu, že výzkumná zpráva České zemědělské univerzity je nespolehlivá, neboť dosud nebylo provedeno komplexní vědecké zkoumání. To totiž dle stěžovatele není možné, neboť od roku 2018 se uplatňuje jiná metodika pachové identifikace, a tedy nelze očekávat, že by k provádění metody pachové identifikace podle staré metodiky byly prováděny nějaké další výzkumy. Předmětná výzkumná zpráva byla navíc vypracována univerzitním pracovištěm, které je zapsáno v seznamu znaleckých ústavů se specializací na kynologii a olfaktologii psa, proto dle stěžovatele nemá místa argument, že správnost metody pachové identifikace v jeho věci potvrdil znalecký posudek doc. Kloubka.
12. Ad 2) stěžovatel připomíná, že svědecké výpovědi svědků, jimž se měl jeho spoluobviněný ve vazbě doznat, se objevily až ve stavu důkazní nouze, kdy byli oba obvinění rozsudkem soudu prvního stupně předcházejícím vydání odsuzujícího rozsudku zproštěni obžaloby. Stěžovatel poukazuje na to, že svědek, který měl stěžovatele usvědčovat, byl v době své výpovědi ve výkonu trestu odnětí svobody v délce šesti a půl let za podvod se škodou více než 5 000 000 Kč. Jde tedy o svědka, který umí využívat nepravdivá tvrzení ke svému prospěchu. Nevypověděl přitom nic, co by se nemohl dozvědět jinak než od skutečného pachatele, celá jeho výpověď mohla být založena na informacích zjištěných z médií. Tento svědek byl dle stěžovatele motivován k výpovědi proti němu, neboť zatímco ještě v květnu 2013, kdy se dožadoval chirurgického zákroku, bylo dle názoru vězeňského lékaře možno jej provést sice v civilním zařízení mimo věznici, ale bez přerušení výkonu trestu, po inkriminované výpovědi byl výkon trestu tomuto svědkovi opakovaně přerušován a počátkem roku 2019 bylo upuštěno od vykonání jeho zbytku, aniž by přitom musel řečený chirurgický zákrok podstoupit. Obhajoba pak zjistila, že tento svědek v době, kdy měl být v kritickém stavu, zveřejňoval na svém profilu na sociálních sítích fotografie ze svých zahraničních cest.
13. Stěžovatel proto považuje závěr stížnostního soudu, že tento jeho argument jsou irelevantní konspirační úvahy a teorie, za logicky nekonzistentní, neboť soud tvrdí, že nic nenasvědčuje tomu, že by byl svědek motivován k výpovědi jinak než mravně, ale odmítne zohlednit následně důkazy obhajoby, které přítomnost takové jiné motivace prokazují, a označí je za nevýznamné.
14. Ad 3) stěžovatel dále Ústavnímu soudu sděluje, že navrhl rovněž další dva důkazy, a to snímek kamerového systému v Loučce, který koresponduje s tím, co vypověděli další dva svědci, a dle stěžovatelova přesvědčení je v rozporu s verzí, že by spolupachateli mohli být stěžovatel a spoluobviněný, neboť tito mají na inkriminovanou dobu spolehlivé alibi, a znalecký posudek týkající se zdravotního stavu poškozeného, neboť dle stěžovatele předběžné lékařské posouzení, které si pro nedostatek času nechal zpracovat, svědčí pro závěr, že poškozený před předmětným skutkem byl obětí jiného násilného trestného činu. Vzhledem k ztotožnění DNA nalezené na kukle a DNA slovenského recidivisty Z. K., jakož i k dalším skutečnostem svědčícím o možném napojení poškozeného na slovenské prostředí, stěžovatel považuje závěr stížnostního soudu, že tzv. slovenská stopa představuje toliko konspirační úvahu, za neodůvodněný. Stěžovateli se věc jeví tak, že obecné soudy si jsou dobře vědomy, že stěžovatel ani spoluobviněný se předmětného skutku nedopustili, a se stále většími obtížemi hledají důvody pro nepovolení obnovy řízení v obavě, že by to vedlo k lavině dalších - dle stěžovatele důvodných - návrhů na povolení obnovy řízení pro absolutní nespolehlivost metody pachové identifikace tak, jak byla před rokem 2018 prováděna.
15. Závěrem stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 905/17 ze dne 22. 10. 2019 a uzavírá, že zamítnutím důkazních návrhů zpochybňujících spolehlivost metody pachové identifikace, věrohodnost klíčového svědka a skutkovou verzi, z níž vycházel odsuzující rozsudek, představuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
16. Ústavní soud si od nalézacího soudu vyžádal spisový materiál, z nějž ověřil dosavadní průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován shora v části III. tohoto usnesení, a vyjádření stížnostního soudu coby účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci coby vedlejšího účastníka řízení.
17. Vedoucí státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci informoval Ústavní soud, že svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužívá.
18. Stížnostní soud zaslal Ústavnímu soudu vyjádření, v němž v podstatě jen ve stručné podobě zopakoval dosavadní průběh řízení a podstatné pasáže odůvodnění svého, stížností napadeného rozhodnutí.
19. Jelikož vyjádření ostatních účastníků řízení nepřinesla žádnou novou argumentaci, v rámci urychlení řízení Ústavní soud upustil od jejich zaslání stěžovateli k případné replice, neboť jeho právo na soudní ochranu takovým postupem za těchto okolností nemohlo být dotčeno.
V. Posouzení Ústavním soudem
20. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
21. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout své ustálené judikaturní závěry, že důvodem pro obnovu řízení automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) či sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417)]. Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení je povinen nové skutečnosti či důkazy hodnotit referenčním kritériem skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a posoudit, zda je vůbec nová skutečnost či důkaz způsobilá tento skutkový stav narušit. Dospěje-li pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů k závěru, že tomu tak není, a tento svůj závěr řádně odůvodní, Ústavní soud proti němu zásadně nijak zasahovat nemůže. I v tomto typu řízení platí totiž pro orgány činné v trestním řízení základní zásady dokazování, zejména bezprostřednosti a ústnosti a volného hodnocení důkazů, jakož i zachování kontradiktorního charakteru dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/13 ze dne 14. 11. 2013 (N 189/71 SbNU 259) či sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)].
22. Proto i Ústavní soud musí při přezkumu dokazování v řízení o obnově řízení projevit stejnou zdrženlivost, jakou vynakládá v případě dokazování v hlavním líčení. Pokud tak soud z důkazů vyvodí své skutkové závěry v souladu s pravidly logiky a kontextem věci [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], nenáleží Ústavnímu soudu nijak s těmito závěry polemizovat, a to ani tehdy, pakliže by s nimi sám nesouhlasil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, (N 5/1 SbNU 41)]. Po obecných soudech rovněž nelze vyžadovat, aby považovaly za důkazy či skutečnosti, které by mohly vést ke změně pravomocného rozhodnutí ve věci samé, skutečnosti či důkazy hypotetické či zjevně pochybné [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (253/2020 Sb.)].
23. Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že stěžovatel brojí toliko proti usnesení stížnostního soudu. Usnesení soudu o obnově předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti není. Ústavní soud proto v tomto řízení ani není oprávněn přezkoumávat ústavní konformitu usnesení soudu o obnově, ale pouze usnesení stížnostního soudu. Z povahy věci je tedy tento přezkum v porovnání se situací, kdy ústavní stížnost směřuje jak proti usnesení, jímž trestní soud rozhodl o návrhu na povolení obnovy, tak proti usnesení o stížnosti proti takovému rozhodnutí, zúžen. Ústavní soud se může na podkladě nynější ústavní stížnosti zabývat zásadně jen tím, zda stížnostní soud neporušil stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody způsobem, jakým se vypořádal se stěžovatelovou stížností. Nedospěl-li tedy stížnostní soud k závěru, že by se usnesení nalézacího soudu o obnově některému z výše uvedených požadavků protivilo a řádně své napadené usnesení odůvodnil, nemá Ústavní soud důvod k zásahu proti němu.
24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem napadeného usnesení i dalších rozhodnutí obecných soudů o dřívějších stěžovatelových návrzích na obnovu řízení nemůže uzavřít, že by bylo zatíženo vadou představující porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Valná část stěžovatelových námitek vtělených do ústavní stížnosti je jen opakováním jeho argumentace v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení (částečně i opakováním argumentace v řízeních navazujících na jeho předchozí návrh na povolení obnovy řízení a částečně dokonce i argumentace uplatňované v hlavním líčení) a představuje jen subjektivní nespokojenost se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení nalézacím soudem, resp. s tím, že se s tímto závěrem ztotožnil i stížnostní soud, namísto toho, aby se ztotožnil se stěžovatelovými námitkami. Stížnostní soud však postupoval ústavně konformně, a proto mu Ústavní soud nemá co vytknout. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
25. K námitce 1) Ústavní soud předesílá, že stěžovatel v podstatných ohledech totožnou argumentaci proti metodě pachové identifikace provedené ve své věci předložil obecným soudům již ve druhém řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a rovněž ji učinil součástí jiné ústavní stížnosti, kterou závěry tohoto řízení a navazujícího řízení o stížnosti napadl. Ústavní soud tak již měl možnost se k této argumentaci vyjádřit. Učinil tak ve shora odkazovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 2816/19, a od tam formulovaných závěrů nemá ani nyní Ústavní soud důvodu se odchýlit, neboť stěžovatelovy námitky proti spolehlivosti metody pachové identifikace v jeho věci jsou prakticky totožné.
26. Jen obecně může Ústavní soud zopakovat, že není úlohou obecných soudů ani jeho vlastní úlohou působit jako arbitr odborných vědeckých sporů (s výjimkou těch právních) a jako rozhodčí mezi různými názory expertů. Odborné stanovisko, které zastává stěžovatel, je dosud zastáváno jednou konkrétní skupinou odborníků a nebylo dosud podrobeno zevrubné, korektní a objektivní multioborové diskusi, přičemž není v domácích poměrech bez oponentury, o čemž svědčí mimo jiné i znalecký posudek, jemuž byla metoda pachové identifikace ve stěžovatelově věci podrobena a který její závěry potvrdil. K tomu je třeba v reakci na námitku nedostatečného vzdělání zpracovatele znaleckého posudku doplnit, že doc. Kloubek byl zapsán jako znalec v oboru kriminalistika se specializací na kriminalistickou odorologii, v kterémžto oboru i publikoval, proto a priori nelze přijmout tvrzení, že by byl k podávání znaleckých posudků v tomto oboru nekompetentní. Ústavní soud nikterak nepředjímá, jak se bude odborný diskurs o této otázce vyvíjet dále, v současnosti však nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by odborná shoda na jím zastávaném stanovisku byla tak jednoznačná, že by příklon k jakémukoliv jinému názoru ze strany obecných soudů již vybočoval z mezí volného hodnocení důkazů a stával se svévolí. Ostatně, jde o otázky skutkové, podléhající volnému hodnocení důkazů obecnými soudy, k jejichž přehodnocování Ústavní soud není oprávněn.
27. Stěžovatel přitom nevytýká stížnostnímu soudu, že by nezakročil proti tomu, že by se snad nalézací soud v předmětném řízení o obnově se stěžovatelem nově předkládanými skutečnostmi a důkazy ohledně metody pachové identifikace nevypořádal vůbec, jen nesouhlasí s tím, k jakým závěrům nalézací soud ohledně nich dospěl a že se s nimi ztotožnil i soud stížnostní. Nelze přitom stížnostnímu soudu ničeho vytknout, pokud stěžovatelem předkládané odborné stanovisko (resp. dokumenty, v němž je vyjádřeno) k metodě pachové identifikace nepovažoval za dostatečně vědecky prověřené a univerzálně odbornou obcí přijímané, a že dospěl k závěru, že k jeho přijetí by vyžadoval další důkladné odborné zkoumání. Takový závěr byl v mezích pravomocí stížnostního soudu.
28. Nelze se ztotožnit ani se stěžovatelovým názorem, že v současnosti je již jakékoliv testování metody pachové identifikace podle metodiky před rokem 2018 nemožné, neboť se užívá nová metodika. Samotná podstata výhrad odborného stanoviska k provádění metody pachové identifikace před rokem 2018 zastávaného stěžovatelem tkví v tom, že chybné byly již jen její samotné základní parametry (počet používaných psů, distribuce informací psovodovi a údajná možnost jeho manipulace se srovnávanými předměty a psem, atd.), které jsou ze své povahy reprodukovatelné. Období nepřesahující několik málo let přitom nelze považovat ani za tak dlouhé, že by nebylo možno obnovit kromě těchto základních parametrů i jedinečný kontext, v němž tato metoda byla prováděna (např. použití konkrétních psů, konkrétních psovodů atd.). Dalšímu podrobnějšímu a důslednému vědeckému zkoumání spolehlivosti metody pachové identifikace tak, jak byla prováděna před rokem 2018, tedy obecně nic nebrání.
29. Z hlediska předmětu řízení o této ústavní stížnosti je pak námitka 1) relevantní toliko ve své části polemizující s odůvodněním napadeného usnesení, které podle stěžovatele spolehlivost metody pachové identifikace v jeho věci odvozuje od značného rozsahu provedených srovnání a jejich prověřování, ačkoliv podle stěžovatele bylo stejně tak postupováno ve věci sp. zn. 68 T 6/2016, kde se výsledky identifikace ukázaly jako nespolehlivé. Ani v této části však Ústavní soud stěžovateli nemůže dát za pravdu. Stížnostní soud uvedl explicitně, že nalézací soud ve věci sp. zn. 68 T 6/2016 neshledal k povolení obnovy řízení důvody týkající se metody pachové identifikace za rozhodné. Stěžovatelovo vyjádření je tedy zkreslující a vychází jen z jeho nepodložených subjektivních preferencí výkladu reality. Kromě toho nebyl tento závěr stížnostního soudu založen jen na tom, ale rovněž na již výše zmíněných důvodech nepřijetí odborného stanoviska zastávaného stěžovatelem jako definitivně obecně akceptovatelného.
30. Nutno ještě podotknout, že přepis vystoupení účastníků a závěrů konference pořádané dne 14. 11. 2019 pod záštitou poslanců Tomáše Vymazala a Radka Kotena ve spolupráci se Spolkem na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun, který stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, nebyl stížnostnímu soudu v době jeho rozhodování znám. Nemohl se s ním tedy vypořádat, a tedy nepřihlédnutí k jeho obsahu nelze považovat za vadu, kterou by nyní Ústavní soud mohl napravovat.
31. I k námitce 2) je možno zopakovat, že převážná část stěžovatelovy argumentace je opakováním a dalším rozvíjením námitek, které stěžovatel zčásti uplatnil již při své obhajobě v hlavním líčení, zčásti pak v návrhu na povolení obnovy řízení, který byl zamítnut usnesením nalézacího soudu o obnově. Jak však uvedeno výše, Ústavní soud se nemůže a nebude zabývat vzhledem k tomu, jak byl vymezen předmět řízení, ničím jiným než způsobem, jakým se stížnostní soud vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými ve stížnosti proti usnesení nalézacího soudu o obnově. Ústavní soud není oprávněn samostatně hodnotit ani důkazy provedené již v hlavním líčení před nalézacím soudem, ani důkazy navržené v řízení o povolení obnovy řízení.
32. K vypořádání se se stěžovatelovou námitkou stran motivace svědka v napadeném usnesení nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Stížnostní soud se správně odmítl zabývat hodnocením věrohodnosti svědka s ohledem na jeho trestní minulost a další okolnosti známé již v nalézacím řízení, neboť ty v něm rovněž byly posuzovány. Důvod pro obnovu řízení tak nemohly založit, neboť dle §278 odst. 1 trestního řádu nejde o skutečnosti soudu dříve neznámé. Rovněž vyložil stížnostní soud přesvědčivě, že stěžovatel konstruuje údajnou motivaci svědka vypovídat účelově kvůli přerušení výkonu trestu a následnému upuštění od výkonu jeho zbytku na svých domněnkách a hypotézách, neboť nedoložil jedinou skutečnost, která by zpochybňovala informace o špatném zdravotním stavu svědka, který naopak byl prokázán spolehlivě, a to i vyžádáním spisu o přerušení výkonu trestu tohoto svědka ze zdravotních důvodů. Jestliže se takovouto námitkou stížnostní soud nenechal přesvědčit, postupoval v souladu se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu odkazovaného výše sub 22.
33. Uvádí-li dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že předmětný svědek mohl obsah své údajně účelové výpovědi vytvořit toliko na základě toho, co se o věci dozvěděl z médií, nijak tento svůj závěr nerozvíjí. Nereaguje ani na pasáž v odůvodnění stížnostního soudu, že sám stěžovatelův spoluobviněný přiznal, že se svědkem o celé věci mluvil. Ústavní soud proto nemá pochybnost, že ani v tomto ohledu stížnostní soud z mezí ústavní konformity nevybočil.
34. Námitkou 3) stěžovatel pouze opakuje svou argumentaci, již uplatnil v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, a nikterak se nevymezuje vůči odůvodnění stížnostního soudu, kterým tento soud reagoval na odpovídající námitky stěžovatele ve stížnosti proti usnesení nalézacího soudu o obnově. Stížnostní soud přitom vypořádal tyto námitky náležitě, zejména poukázal na to, že stěžovatel postupně několikrát změnil svou výpověď ohledně toho, kdy a co měl v den inkriminovaného skutku a zejména v době po něm dělat, přičemž jednotlivé verze, které udával, se vzájemně vylučují, že údajný možný dřívější útok na poškozeného měl vyplývat z odborného posouzení lékaře-otorinolaryngologa, který není znalcem ani specialistou v oboru traumatologie a který navíc své závěry formuloval dosti opatrně, či že údajné kontakty poškozeného na slovenské podsvětí jsou ničím nepodložené a stěžovatel je vytváří toliko na základě vlastních spekulací a nepotvrzených hypotéz. Tam, kde považoval stížnostní soud odůvodnění nalézacího soudu za příliš stručné, vypořádal námitky stěžovatele sám. Za podstatnou v této souvislosti Ústavní soud považuje zejména skutečnost, že i kamerový záznam není dle stížnostního soudu novým důkazem, ale že byl součástí spisového materiálu již v době nalézacího řízení.
35. Na právě rozvedenou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereaguje, a místo toho opakuje část svých námitek uplatněných ve stížnostním řízení. Tím však po Ústavním soudu požaduje, aby tyto námitky znovu posoudil a stejně jako stěžovatel nepřihlédl k tomu, jak se s nimi vypořádal stížnostní soud. To je v rozporu s postavením a rolí Ústavního soudu v ústavním pořádku České republiky. Jestliže navíc stěžovatel tyto logické a odůvodněné úvahy stížnostního soudu nekonfrontoval se svou argumentací v ústavní stížnosti, přezkum těchto úvah nad rámec toho, zda se a priori jeví jako logické a opodstatněné, by již nutně předpokládal, že Ústavní soud za stěžovatele dotvoří chybějící argumentaci proti nim. Ani k tomu Ústavní soud povolán není. Jelikož v těchto úvahách Ústavní soud neshledal na první pohled žádnou vadu, která by mohla založit porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody, při absenci jeho konkrétní argumentace proti příslušným závěrům stížnostního soudu se Ústavní soud se stěžovatelovou námitkou 3) ztotožnit nemohl.
VI. Závěr
36. Ústavní soud na podkladě stěžovatelových námitek nenalezl v napadeném usnesení stížnostního soudu žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces. Žádnou flagrantní vadu, která by mohla představovat porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod, pak Ústavní soud neshledal ani z vlastního podnětu. Ústavní soud proto neměl potřebu věc projednat meritorně, a tedy rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu