infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.06.2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20 [ nález / FILIP / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:4.US.410.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Porušení práva na přístup k soudu dovolacím soudem (zákaz přepjatého formalismu)

Právní věta Klade-li se důraz jen na určité systematické, logické či formulační nedostatky, ač s ohledem na celkový obsah dovolání lze považovat příslušnou procesní povinnost za splněnou (tzv. přepjatý formalizmus), je ukončení soudního řízení bez meritorního projednání věci porušením základního práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Obsah dovolání proto musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech, a vyložen tak, aby toto základní právo (a současně povinnost soudu) mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno.

ECLI:CZ:US:2020:4.US.410.20.1
sp. zn. IV. ÚS 410/20 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Koukalové, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 2850/2019-143, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti M & M reality holding a. s., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Petrem Harmečkem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 2850/2019-143 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 2850/2019-143 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresním soudem v Třebíči (dále jen "okresní soud") se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 9 C 49/2017-76 bylo stěžovatelce (jako žalované) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 96 800 Kč s příslušenstvím, jako provizi ze Smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti a poskytování služeb, uzavřené mezi účastnicemi dne 8. 10. 2015, a dále náklady řízení ve výši 57 902 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 4. 2019 č. j. 37 Co 119/2018-123 rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 16 693 Kč. 4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením předsedy senátu podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). V dovolání stěžovatelka uvedla, že odvolací soud řešil několik otázek hmotného práva a tyto řešil nesprávně, přičemž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, "resp." nesprávně řešil otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené. Konkrétní pochybení mělo vzniknout při řešení otázky významu předchozího uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníky nemovitosti na zprostředkovatelskou smlouvu (a nároky z ní vyplývající) na stejnou činnost uzavřenou později s vyhledanými zájemci o nemovitost, dále pak při řešení otázky aplikace zásad ochrany spotřebitele na formulářovou zprostředkovatelskou smlouvu, jakož i otázky vlivu zániku možnosti realizace části služeb či vynaložení nákladů zahrnutých do provize za zprostředkování na výši této provize; k těmto otázkám následně stěžovatelka předestřela svou argumentaci, přičemž u první otázky poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 25 Co 387/2010-107, v případě druhé otázky zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, a jde-li o třetí otázku, stěžovatelka uvedla, že jí není známo, že by ji dovolací soud řešil. Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že stěžovatelka - posuzováno podle celého obsahu dovolání - nevymezila předpoklady jeho přípustnosti taxativně uvedené v §237 o. s. ř., když dala na výběr, aby jí vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (aniž by označila, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil), nebo aby je posoudil jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a dodal, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesních povinností dovolatele. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení nemá oporu v tom, co uvádí ve skutečném obsahu dovolání, a je tak zjevným projevem přehnaného formalismu. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz) pak uvádí, že v dovolání jsou před následnou specifikací tří právních otázek výslovně zmíněny dvě "alternativy" přípustnosti dovolání, a to "odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu" a "nesprávné řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené", přičemž jedna či druhá alternativa pak vyplývala přímo z argumentace k jednotlivým otázkám, či tuto bylo možné z ní jednoznačně dovodit. 6. Konkrétně u první otázky (uzavření dvou smluv na stejnou zprostředkovatelskou činnost), jak stěžovatelka dále uvádí, odkázala na názor obsažený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 (pozn.: č. j. 25 Co 387/2010-107), který je citován v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu (pozn.: ze dne 15. 8. 2012) sp. zn. 33 Cdo 694/2011, od něhož se rozhodnutí odvolacího soudu (tj. Krajského soudu v Brně) odchylovalo, a i s ohledem na širší rozsah otázky v projednávané věci a nutnost aplikace občanského zákoníku lze mít za naplněnou též druhou alternativu. U druhé otázky (aplikace ustanovení zákona na ochranu spotřebitele) odkázala na dílčí argumentaci uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, přičemž s ohledem na rozsah otázky lze mít rovněž za naplněnou i druhou alternativu. V případě třetí otázky (zániku možnosti realizace části služeb a vynaložení nákladů zahrnutých do provize) výslovně uvedla, že jí není známo, že by dovolací soud tuto otázku řešil, a na žádné rozhodnutí tudíž neodkazovala, navíc poukázala na nesrozumitelnost odůvodnění jejího řešení odvolacím soudem. Zde jasně vymezila jednu z alternativ přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud dle jejího názoru pochybil do té míry, že vznikl extrémní nesoulad mezi tím, co v odůvodnění uvedla, a obsahem dovolání. 7. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že nemá zákonnou povinnost znát veškerou judikaturu dovolacího soudu, a nemůže často vědět, zda byla uvedená právní otázka někdy řešena, zda lze její řešení použít zcela či zčásti na posuzovaný případ, a že pokud by tomu bylo za situace, kdy dovolatel uplatňuje přípustnost dovolání v podobě "dosud neřešené otázky" namísto "rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu", znamenal by formalistický přístup dovolacího soudu též odmítnutí takového dovolání. Současně znovu připomenula nález sp. zn. I. ÚS 3712/18 (viz sub 5), v němž měl Ústavní soud poukázat na problematičnost vymezování přípustnosti dovolání a někdy příliš formalistický přístup dovolacího soudu, kdy případné "nedostatky" v konkrétní projednávané věci nejsou důvodem pro posouzení dovolání jako vadného, je-li takové podání obsahově z pohledu přípustnosti dovolání vyhodnotitelné. Nejvyšší soud však zvolil postup opačný. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení. 9. Nejvyšší soud v podrobnostech odkázal na důvody, pro které neshledal stěžovatelčino dovolání přípustné, s tím, že nemohlo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv. K tomu dodal, že stěžovatelka je povinna s ohledem na §241a odst. 2 o. s. ř. vymezit, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za daný, přičemž z §237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií, kdy splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo splněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, není proto řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (v této souvislosti odkázal na své usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 2967/14, dále pak poukázal na usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 3762/16). K argumentaci stěžovatelky, že nemá povinnost znát veškerou judikaturu dovolacího soudu, zmínil bod 19 usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 13/15. Z těchto důvodů navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, případně její zamítnutí pro nedůvodnost. 10. Vedlejší účastnice uvedla, že napadené usnesení bylo vydáno v souladu s platnou právní úpravou a je zcela správné. Podané dovolání nesplňovalo zákonem dané náležitosti, když jednoznačně neoznačovalo důvod jeho přípustnosti, navíc při tvrzení důvodu přípustnosti spočívajícího v tom, že se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neoznačovalo žádné rozhodnutí, od kterého se měl odchýlit. A protože nedošlo k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky, navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. 11. Ústavní soud citovaná vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice nezasílal, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti či právní argumentaci, jež by z hlediska posouzení věci mohla být relevantní. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 14. V prvé řadě nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelkou podané dovolání jako nepřípustné, nicméně z obsahu jeho odůvodnění lze dovodit, že mělo trpět vadou spočívající v tom, že stěžovatelka neuvedla, resp. řádně nevymezila, v čem spatřuje plnění předpokladů jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.; s tím koresponduje i to, že dovolání bylo odmítnuto předsedou senátu (§243f odst. 2 o. s. ř.), nikoliv senátem (§243c odst. 2 o. s. ř.). S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že důvodem odmítnutí dovolání byly jeho vady, kdy údaj o nepřípustnosti je jen chybou v psaní. Proto se ani nezabýval otázkou, zda napadeným usnesením bylo porušeno stěžovatelčino základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16 (N 188/83 SbNU 81) a souhrnně pak stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), zejména bod 40; k rozlišování důvodů odmítnutí dovolání z hlediska řízení o ústavní stížnosti srov. např. bod 28 a násl. nálezu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)], neboť problém ve věci samé nespočívá v tom, kým bylo dovolání odmítnuto, nýbrž že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou jeho přípustnosti (a případně důvodnosti). 15. Nejvyšší soud konkrétně vytkl stěžovatelce, že mu dala na výběr, aby jí vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, aniž by uvedla, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odchýlil, popř. aby je posoudil jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. 16. Dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, resp. dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže - bez dalšího - dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v §237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci. 17. S ohledem na ústavně zaručené právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze ani v tomto směru postupovat tzv. přepjatě formalisticky (k tomu viz níže) a dovolateli klást k tíži, jestliže - jak vyplyne z obsahu dovolání - na základě hlubších úvah dospěje např. k tomu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou následně i specifikuje, současně ale vyjádří názor, že s ohledem na určité skutkové či právní odlišnosti případů řešených v předchozí praxi lze uvažovat o tom, že jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou [srov. bod 21 nálezu ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2869/17 (N 89/89 SbNU 343)]. 18. Nejvyššímu soudu lze dále přisvědčit v tom ohledu, že stěžovatelka v části svého podání, které nadepsala "Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.", uvedla dva předpoklady přípustnosti dovolání, které považovala za naplněné, a to (slovy zákona), že dovoláním napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. V návaznosti na to stěžovatelka stručně shrnula tři námitky - otázky hmotného práva, při jejichž řešení měl krajský soud pochybit. 19. Tyto otázky pak v další části dovolání, označené jako "Dovolací důvody", blíže prezentuje, přičemž zdůvodňuje, proč nepovažuje právní názor krajského soudu za správný. U první otázky ("Uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníkem nemovitosti i zájemcem o její koupi") nelze vyvodit, který ze dvou jí předtím avizovaných předpokladů přípustnosti má být považován za splněný. 20. V ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na svou argumentaci rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 20110 č. j. 25 Co 387/2010-107 s tím, že toto rozhodnutí bylo citováno v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 33 Cdo 5902/2017. K tomu je předně třeba podotknout, že "citován" byl v tomto rozsudku Nejvyššího soudu z toho důvodu, že byl předmětem přezkumu v daném dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud zde řešil (vedle otázky tzv. překvapivosti rozhodnutí) otázku vzniku nároku na smluvní pokutu v případě neexistence hlavního závazku (kterým bylo uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě nebo kupní smlouvy, a to na základě tzv. rezervační smlouvy), který měla tato smluvní pokuta zajišťovat. 21. Z §237 o. s. ř. zřetelně plyne, že pro posouzení přípustnosti dovolání je relevantní výlučně rozhodovací činnost dovolacího soudu, a tudíž označil-li by dovolatel pouze rozhodnutí soudu nižšího stupně, v němž byla daná právní otázka řešena jinak, nedostál by své zákonem stanovené procesní povinnosti. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti argumentuje tím, že při řešení dané právní otázky se měl odvolací soud - ve svém důsledku - odchýlit právě od výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná bod 42 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, kde konstatoval: "Ačkoli samotný požadavek na uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není v rozporu s ústavním pořádkem, přesto může při aplikaci §241a odst. 2 (a §243c) občanského soudního řádu dojít k porušení základních práv dovolatele. Může tomu tak být zejména tehdy, pokud Nejvyšší soud postupuje příliš formálně a např. dovolání odmítne jako vadné jen proto, že dovolatel neuvedl čísla jednací relevantních (a jinak dostatečně specifikovaných) rozhodnutí."; v bodě 15 stanoviska pléna pak Ústavní soud jako příklad zmínil svůj nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607), dle něhož je přílišným formalismem, požaduje-li Nejvyšší soud pro splnění požadavku vymezení předpokladu přípustnosti dle §237 o. s. ř. odkaz na konkrétní spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ke splnění tohoto požadavku postačuje slovní popis. 22. K tomu však nutno poznamenat, že specifikace rozhodovací praxe dovolacího soudu spisovými značkami je zcela logicky tím nejjednodušším způsobem, který následně nevyvolává žádné pochybnosti, jaká rozhodnutí měl dovolatel na mysli. Označí-li dovolatel tyto judikáty jiným způsobem, děje se tak v praxi obvykle z důvodu nepozornosti či neznalosti právní úpravy týkající se formálních náležitostí dovolání (a související judikatury Nejvyššího soudu), a v takovém případě lze sotva neakceptaci splnění zákonných náležitostí dovolání Nejvyšším soudem považovat za projev tzv. přepjatého formalizmu (ke smyslu a účelu právní úpravy náležitostí dovolání viz níže), ledaže by bylo prima facie zřejmé (resp. nevznikly by důvodné pochybnosti), o jaké rozhodnutí má vlastně dle dovolatele jít. 23. Takováto situace v posuzované věci nenastala. Stěžovatelka žádné rozhodnutí dovolacího soudu přímo neoznačila, a neoznačila je ani nepřímo, protože - striktně vzato - právní otázka, ve vztahu ke které poukázala na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (tj. "uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníkem nemovitosti i se zájemcem o koupi"), v ústavní stížnosti označeným rozsudkem Nejvyššího soudu řešena nebyla, takže nebylo možné zřetelně usuzovat, že by právě s tímto rozhodnutím měl být dovoláním napadený rozsudek v rozporu. Postup Nejvyššího soudu, byť si lze představit, že i v tomto případě bylo možno splnění dané náležitosti "uznat", se Ústavnímu soudu nejeví jako svévolný, tj. vymykající se z mezí volného uvážení jakožto projevu nezávislého soudního rozhodování, neboť je zjevné, že k pochybení došlo především na straně samotné stěžovatelky, která se dostatečně neseznámila s rozhodováním Nejvyššího soudu týkající se vadně podaných dovolání. 24. Jinak je tomu ale u dalších otázek, které stěžovatelka Nejvyššímu soudu předložila. V případě druhé právní otázky (v nadpisu označené "K ochraně spotřebitele"), stěžovatelka namítla, že k ujednání o nároku na provizi za zprostředkování příležitosti uzavřít smlouvu nelze podle §1812 občanského zákoníku přihlížet. Protože v její věci k samotnému uzavření smlouvy nedošlo, nárok na provizi nevznikl, přičemž se odvolala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 33 Cdo 5902/2017. 25. V souvislosti se třetí otázkou ("K zániku možnosti realizace části služeb a vynaložení nákladů zahrnutých do provize") pak stěžovatelka výslovně uvedla, že jí není známo, že by ji dovolací soud řešil. 26. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení sice uvedl, že dovolání posuzoval z hlediska jeho celého obsahu, ve skutečnosti tomu tak zjevně nebylo. Jak je totiž patrno ze stručného odůvodnění jeho usnesení, zaměřil se toliko na část označenou jako "Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.", kde stěžovatelka uvedla dva ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání. Evidentně z hlediska jeho závěrů však pominul další část jejího podání. Ta je označena jako "Dovolací důvody", přičemž v ní stěžovatelka (přinejmenším) u dvou právních otázek specifikovala, který z těchto dvou jí avizovaných variant (předpokladů) přípustnosti považuje u té které otázky za naplněný, resp. toto bylo možné při vynaložení minimálního interpretačního úsilí z příslušného textu vyvodit. 27. Povinností obecných soudů při posuzování zákonných náležitostí podání je vycházet z jejich (celého) obsahu, jak jim to v případě civilního řízení výslovně ukládá §41 odst. 2 o. s. ř. Procesní předpisy musí interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy (viz např. bod 29 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nebo body 17 a 18 usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16) jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu; to platí tím spíše, kdy je právní úprava týkající se (i) obsahových náležitostí dovolání poměrně komplikovaná a také se k ní váže obsáhlá judikatura nejen Nejvyššího soudu, ale rovněž soudu Ústavního [srov. např. nálezy ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251), ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411), ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2869/17 (N 89/89 SbNU 343), ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 3029/17, ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 a ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4206/18]. 28. Klade-li soud důraz jen na určité systematické, logické či formulační nedostatky (nepřesnosti) podání, a ty pak přičítá k tíži účastníkovi řízení, ač se s ohledem na obsah podání vzatého jako celek jeví jako možné i jiné řešení, v případě kterého lze považovat příslušnou procesní povinnost za splněnou, nutno takový postup označit za tzv. přepjatý formalizmus. 29. Konkrétně splnění zákonné náležitosti, byť je mu v systematice dovolání věnována určitá zvláštní část, nutno posuzovat i s přihlédnutím k ostatním částem obsahu dovolání (byť tak neoznačeným). Nelze tvrdit, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví jediný možný konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, toto vymezení z něj musí být "seznatelné", přičemž může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech (srov. např. bod 26 nálezu sp. zn. II. ÚS 1226/17 nebo bod 22 nálezu sp. zn. I. ÚS 2869/17). 30. Z obsahu posuzovaného dovolání přitom plyne, že stěžovatelka je podala poté, co se s judikaturou Nejvyššího soudu seznámila, neboť její odkaz na judikaturu zvláště u druhé otázky za zjevně nepřiléhavý považovat nelze. Stejně tak nelze ani s ohledem na specifikum třetí otázky vyloučit, že skutečně takováto otázka řešena dovolacím soudem nebyla. Dlužno ale zdůraznit, že tím Ústavní soud zásadně nemíní předjímat posouzení splnění dalších náležitostí dovolání či otázky jeho přípustnosti Nejvyšším soudem ve znovuotevřeném řízení. 31. Jde-li o ústavní aspekt věci, zvláště u natolik závažného důsledku, jakým je ukončení soudního řízení bez meritorního projednání věci, je třeba zohlednit existenci základního práva na přístup k soudu a interpretovat obsah soudního podání vždy tak, aby uvedené právo mohlo být realizováno, a nikoliv obráceně. 32. To principiálně platí pro všechna stadia řízení, včetně řízení dovolacího (viz např. bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3029/17), byť je v něm přezkum rozhodnutí odvolacího soudu zúžen a může se odehrát pouze na kvazimeritorním základě (čemuž tak zpravidla i je). Ústavní soud nemá námitek proti závěru Nejvyššího soudu v usnesení napadeném ústavní stížností, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Jeho ústavní povinností však je při posouzení přípustnosti dovolání přihlédnout k podání jako vzájemně souvislému celku, nikoli jen k jeho odděleně vzatým částem jen podle jejich označení (nadpisů), a ústavně konformně jej vyložit tak, aby nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. 33. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než podle §83 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatovat, že Nejvyšší soud porušil čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny, a z tohoto důvodu podané ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. června 2020 Jan Filip v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:4.US.410.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 410/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název Porušení práva na přístup k soudu dovolacím soudem (zákaz přepjatého formalismu)
Datum rozhodnutí 16. 6. 2020
Datum vyhlášení 23. 6. 2020
Datum podání 6. 2. 2020
Datum zpřístupnění 1. 7. 2020
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §237, §241a odst.2, §243c odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
Věcný rejstřík dovolání/přípustnost
dovolání/důvody
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-410-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 112418
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-07-25