ECLI:CZ:US:2020:4.US.478.20.1
sp. zn. IV. ÚS 478/20
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 11 To 360/2019-764, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 11 To 360/2019-764 byla porušena stěžovatelova práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 11 To 360/2019-764 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 16. 7. 2019 č. j. 2 T 164/2013-742 podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozsudku okresního soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 2 T 164/2013-484, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2015, neosvědčil a vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v zákonné lhůtě podal tzv. blanketní stížnost, ve které uvedl, že "její odůvodnění zašle následně". Tato blanketní stížnost byla doručena okresnímu soudu dne 25. 11. 2019. Samotné odůvodnění instanční stížnosti stěžovatel odeslal dne 2. 12. 2019. Obě písemná podání učinil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb z Vazební věznice Praha - Ruzyně. Krajský soud založil své rozhodnutí na konstatování, že stěžovatel v zákonné lhůtě podal stížnost, kterou však blíže neodůvodnil. Stěžovatel namítá, že svoji instanční stížnost odůvodnil "ve velice krátké době" ode dne podání blanketní stížnosti, tj. v souladu se svým prohlášením, že tak učiní "následně". Podle stěžovatele byl krajský soud povinen mu umožnit, aby stížnost doplnil, případně mu stanovit lhůtu přiměřenou. Stěžovatel připouští, že termín "následně" není určitý, nicméně lhůta, v níž stížnost doplnil, nebyla nepřiměřená, přičemž zcela jednoznačně avizoval záměr stížnost doplnit. Navíc usnesení okresního soudu stěžovatel obdržel až přibližně pět měsíců po dni, kdy tento soud rozhodl. Stěžovatel proto potřeboval jistý časový prostor ke shromáždění tvrzení a rozhodných skutečností k řádnému odůvodnění instanční stížnosti. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, především nález ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkovi k vyjádření. Krajský soud možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V.a)
Obecná východiska
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. K problematice blanketního opravného prostředku uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi jde především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.
9. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543), ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749), ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18, ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19, ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19 a ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 816/20 se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, které zaslali v dodatečné a předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá neústavnost daného rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) a ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)].
10. K blanketní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil, mimo jiné, otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93. odůvodnění tohoto nálezu). Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a žádá-li tato osoba, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení (srov. též bod 15. nálezu ze dne 15. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 905/20).
V.b)
Aplikace obecných východisek na projednávanou věc
11. V uvedeném rozsahu Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
12. Shora uvedená obecná východiska, aplikovaná na posuzovanou věc, vedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Stěžovatel ve své blanketní stížnosti jednoznačně ohlásil svůj záměr stížnost doplnit o odůvodnění. Předmětné sdělení nebylo možné ignorovat jen proto, že stěžovatel nekonkretizoval, dokdy tak učiní, ale pouze neurčitě uvedl, že doplnění obsahující odůvodnění instanční stížnosti "zašle následně".
14. V odůvodnění svého usnesení krajský soud vůbec nezmínil, že stěžovatel vyjádřil úmysl stížnost doplnit, ani neuvedl žádný relevantní důvod, pro nějž by bylo nutno o stížnosti rozhodnout neprodleně.
15. Krajský soud byl za této procesní situace povinen stěžovateli určit termín, dokdy musí odůvodnění stížnosti doplnit.
16. Nelze přijmout případný argument, že krajský soud fakticky vyčkal dostatečně dlouhou dobu. Blanketní stížnost podaná k poštovní přepravě dne 22. 11. 2019 byla doručena okresnímu soudu dne 25. 11. 2019 (procesní spis, č. l. 759) zatímco podání obsahující doplnění jejího odůvodnění (odeslané dne 2. 12. 2019) obdržel okresní soud 4. 12. 2019 (procesní spis, č. l. 765). Časové rozpětí deseti dnů mezi odesláním obou podání, resp. devíti dnů mezi jejich doručením, nelze bez dalšího považovat za excesivní a ospravedlňující uvedený postup krajského soudu; Ústavní soud kupříkladu v nálezu ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 816/20 uznal - při absenci stanovení odlišné (kratší) lhůty soudem - za udržitelnou lhůtu čtrnáctidenní, byť s tím rozdílem, že její délku tamní stěžovatel soudu jednoznačně konkretizoval již ve svém blanketním podání (přičemž - shodně jako v nyní posuzované věci - soud stěžovateli neurčil coby přiměřenou lhůtu kratší). Přezkoumávané usnesení okresního soudu se věcně týkalo závažné otázky bezprostředně související s osobní svobodou stěžovatele (jak bylo uvedeno výše, okresní soud rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení ze specifikovaného rozsudku téhož soudu neosvědčil a vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let), takže o několik dnů delší vyčkání krajského soudu na avizované doplnění stížnosti nemohlo být nikomu na újmu, přičemž však bylo v zájmu stěžovatele.
17. Nebylo by výstižné přehlížet skutečnost, že podání, kterým stěžovatel blanketní stížnost doplnil, bylo okresnímu soudu doručené již před rozhodnutím krajského soudu o instanční stížnosti. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl dne 5. 12. 2019. Okresní soud toto podání, které obdržel dne 4. 12. 2019, odeslal krajskému soudu (u kterého se nacházel procesní spis) dne 6. 12. 2019 (procesní spis, č. l. 765 p. v.). Okresnímu soudu nic nebránilo v tom, aby sdělil (např. telefonicky) krajskému soudu dne 4. 12. 2019, že avizované podání mu bylo doručeno. Obdobný postup byl k dispozici krajskému soudu, který si mohl předtím, než dne 5. 12. 2019 napadeným usnesením rozhodl, ověřit u okresního soudu, zda stěžovatelem ohlášené podání již bylo doručeno.
18. Uznatelný není ani eventuální argument, že stěžovatel pochybil tím, že si z vlastní iniciativy nezjistil, dokdy krajský soud vyčká s rozhodnutím, resp. kde se nachází procesní spis, do nějž má být doplnění instanční stížnosti založeno. Uvedené platí tím spíše, že stěžovatel se nacházel ve výkonu vazby a podání činil bez zastoupení obhájcem.
VI.
Závěr
19. Krajský soud tím, že rozhodl o instanční stížnosti, ačkoli nevyčkal na její stěžovatelem ohlášené doplnění o odůvodnění, neověřil si u okresního soudu, zda již bylo toto podání doručeno, nestanovil stěžovateli konkrétní lhůtu pro doplnění blanketního podání a v odůvodnění svého usnesení neuvedl relevantní důvod pro nutnost vydat rozhodnutí neprodleně, porušil práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, na spravedlivý proces podle v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť má za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu