ECLI:CZ:US:2020:4.US.770.20.1
sp. zn. IV. ÚS 770/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Prokopa, CSc., MBA, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 27 Cdo 3320/2018-332, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018 č. j. 5 Cmo 61/2018-296 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2017 č. j. 47 Cm 49/2015-260, ve znění usnesení ze dne 11. prosince 2017 č. j. 47 Cm 49/2015-282, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RSJ Securities a. s., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a že obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily imperativ ochrany spotřebitele plynoucí z čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a postupovaly tak v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 4 a 10a Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se na vedlejší účastnici domáhal náhrady škody ve výši 56 188,40 eur s příslušenstvím (výrok I), která mu měla vzniknout porušením povinností vedlejší účastnice jako obchodnice s cennými papíry, které jí ukládá §11a zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 2. 1. 2018 (dále jen "zákon č. 256/2004 Sb."), a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 264 955,20 Kč (výrok II). Městský soud nedospěl k závěru, že by vedlejší účastnice, která (jako obhospodařovatelka) se stěžovatelem uzavřela dne 25. 1. 2010 smlouvu o obhospodařování portfolia, vůči němu porušila svou povinnost plynoucí ze zákona č. 256/2004 Sb. a dále z obchodního zákoníku a zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném k 25. 1. 2010. Podle uvedeného soudu ke znehodnocení stěžovatelovy investice do uzavřeného fondu kvalifikovaných investorů FITS RSJ PowerFunds došlo v důsledku vývoje na kapitálovém trhu, přičemž na existující riziko byl stěžovatel upozorněn. Tento rozsudek byl shora označeným usnesením městského soudu doplněn o další výrok III, dle něhož byl stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 55 065 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 34 896,40 Kč. Vrchní soud se plně ztotožnil se závěry městského soudu, že tvrzení stěžovatele o porušení právní povinnosti a o existenci příčinné souvislosti mezi tím a vzniklou škodou nebylo v soudním řízení prokázáno, a uzavřel, že věc byla posouzena městským soudem nejen podle zákona, ale i - vzhledem ke zjištěným okolnostem - spravedlivě.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Konstatoval, že vrchní soud měl za prokázané, že k poskytnutí potřebných informací dovolateli ze strany žalované došlo a že předmětné obchody byly uzavřeny v souladu se sjednanou investiční strategií a nebyly pro dovolatele nevhodné. Dodal, že stěžovatel napadl právní posouzení projednávané věci, avšak jednak námitkami proti skutkovým zjištěním vrchního soudu, jež nejsou dle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, a jednak námitkami směřujícími vůči hodnocení důkazů. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že stěžovatel při formulaci právních otázek vyšel z odlišného skutkového stavu, než na kterém založil své rozhodnutí vrchní soud, přičemž namítal, že nebyla respektována zákonná pravidla hodnocení důkazů a že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s hodnocením důkazů, a zčásti že je toto hodnocení nepřezkoumatelné. Stěžovatel takto neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., a namítá-li nepřezkoumatelnost, nelze vyvodit, že by případné nedostatky odůvodnění mu bránily v uplatnění jeho práv.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice postupovala v rozporu se zásadou odborné péče, neboť jeho finanční prostředky investovala bez jakékoliv diverzifikace (a to do jediného uzavřeného podfondu s vysoce rizikovou strategií), přičemž nesplnila svou informační povinnost, jde-li o existující rizika, nesplnila test kvalifikovaného investora a zvolila investiční produkt nevhodný a nepřiměřený jeho investičnímu profilu. Obecné soudy se shodly v tom, že nebyl profesionálním zákazníkem ve smyslu §2a a 2b zákona č. 256/2004 Sb., nedospěly však k závěru, že by vedlejší účastnice porušila svou povinnost postupovat při výkonu své činnosti s odbornou péčí (a ani povinnost jinou), s tím, že materiálně měl informace o rizikové povaze investice a podílel se na vypracování investiční strategie.
6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel upozorňuje, že smlouvu uzavíral jako spotřebitel, jemuž při investování na kapitálovém trhu náleží vysoká úroveň ochrany, přičemž jedním z jejích základních kamenů je přísná informační povinnost obchodníka s cennými papíry spojená s povinností poskytnout jen takové služby, které odpovídají potřebám a investičnímu profilu příjemce služby. Vrchnímu soudu vytýká, že při svých úvahách vybočil z mantinelů zákona č. 256/2004 Sb., když akcentoval význam sporné skutečnosti, že to byl on, kdo kontaktoval vedlejší účastnici s žádostí o uzavření smlouvy, ačkoliv to není relevantní, stejně tak není relevantní exkluzivita investice či dokonce osobnost Karla Janečka.
7. Dále tomuto soudu vytýká, že konstatuje skutková zjištění (týkající se okolností uzavření smlouvy), aniž by specifikoval důkazy, o které se opírá, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. K tomu uvádí, že z investičního dotazníku vyplývá, že nebyl srozuměn s možnou ztrátou celé investice, což vedlejší účastnici neospravedlňovalo investovat veškeré prostředky do jednoho podfondu. Samotný souhlas s investiční strategií není relevantní, neboť obchodník s cennými papíry není oprávněn provést investici pro zákazníka nevhodnou, resp. nepřiměřenou. Akcent vrchního soudu na svobodnou volbu popírá principy, na nichž je příslušná regulace založena, a v rozporu se smyslem a účelem ochrany zákazníka je i jeho konstrukce založená na tom, že stěžovatel materiálně věděl vše o investování. Znalosti zákazníka mají být ověřovány kvalifikovanou a formalizovanou formou investičního dotazníku a její nedodržení nelze takto nahradit.
8. Vrchní soud svými úvahami o (riziku) obchodování na kapitálových trzích eliminuje základ ochrany spotřebitele, neboť jejím účelem není neinformované spotřebitele z tohoto prostředí vytěsnit, nýbrž je informovat. Vrchním soudem zmíněná skutečnost, že stěžovatel byl kvalifikovaným investorem, jej ochrany poskytované právním řádem neprofesionálním investorům nezbavuje, a namístě není akcent vrchního soudu na prevenční povinnost - skutečnost, že mohl ovládat svůj účet a reagovat na nepříznivý vývoj, nezbavuje obchodníka s cennými papíry veškeré odpovědnosti.
9. Na základě toho stěžovatel soudům nižších stupňů vytýká, že se zabývaly okolnostmi, jež jsou irelevantní nebo dokonce v rozporu s principem ochrany spotřebitele, a naopak rozhodné aspekty (tj. vyplývající z právní regulace) ponechaly stranou. V soudním řízení mělo být podle stěžovatele zkoumáno, zda mu vedlejší účastnice poskytla všechny informace podstatné pro volbu investiční strategie a zda od něj zjistila všechny podstatné informace. V této souvislosti s poukazem na sdělení České národní banky (dále jen "ČNB") ze dne 18. 8. 2014 upozorňuje, že investiční dotazník nebyl vyplněn v souladu se zákonem č. 256/2004 Sb., resp. že podle ČNB obsahuje vnitřní rozpor, který měl být vedlejší účastnicí zhodnocen, a lze mít pochybnost, zda byla vedlejší účastnice oprávněna vycházet ze spolehlivosti od něho získané informace. Podle stěžovatele měla vedlejší účastnice zhodnotit vhodnost a přiměřenost investiční strategie s přihlédnutím k jeho charakteristikám, čemuž tak nebylo, neboť v investičním dotazníku prokazatelně uvedl, že není srozuměn s úplnou ztrátou investice. Není podstatné, že se na přípravě strategie podílel, zda jednal podle své svobodné volby a zda měl zkušenosti s investováním.
10. Obecné soudy stěžovateli podle jeho slov takto odepřely soudní ochranu proti jednání vedlejší účastnice v rozporu se zákonem č. 256/2004 Sb., zasáhly do jeho legitimního očekávání, že na regulovaném trhu podléhajícímu státnímu dohledu bude s jeho investicí zacházeno v souladu s touto regulací. S poukazem na odbornou literaturu (Husták, Z., Smutný, A. Investiční služby a nástroje po rekodifikaci. C. H. Beck, Praha 2016, str. 12) uvádí, že klíčovým předpokladem finančního trhu je nastavení adekvátních pravidel pro vydávání a obchodování s finančními nástroji, pro ochranu akcionářů a investorů a efektivní kontrola a vymahatelnost těchto pravidel. Současně stěžovatel, dovolávaje se čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, upozorňuje na povinnost státu poskytnout majetku jednotlivce účinnou procedurální a institucionální ochranu. A tou je na úrovni podústavního práva zákonná regulace kapitálového trhu spojená nejen se státním dohledem, ale i poskytnutím efektivní ochrany konkrétním adresátům (neprofesionálním investorům) v rovině soukromoprávní.
11. Právo na soudní ochranu měl porušit i Nejvyšší soud, když v odůvodnění napadeného usnesení nespecifikoval, v čem konkrétně se měl při formulaci svých námitek, z nichž nikoli všechny směřují vůči hodnocení důkazů, odchýlit od skutkového stavu zjištěného vrchním soudem, navíc jde o závěr nepřiměřeně paušalizující, neboť část nastolených otázek majících založit přípustnost dovolání (D, E a G) se od skutkového stavu neodchyluje, neboť tyto otázky spadaly do oblasti výkladu práva Evropské unie [směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. 4. 2004 (MiFID)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Těžiště ústavní stížnosti spočívá ve vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a jak na jejich základě zjištěný skutkový stav posoudily zejména z hlediska zákona č. 256/2004 Sb., tj. podústavního práva. Konkrétně má stěžovatel za to, že jej (jakožto tzv. neprofesionálního investora) vedlejší účastnice o podstatných okolnostech týkajících se investování finančních prostředků neinformovala, jde-li o jím zamýšlenou investici do příslušného podfondu, a že pochybila, když jeho investici nediverzifikovala, resp. když mu ji umožnila provést, přestože nebyla pro něj vhodná. V této souvislosti vytýká soudům nižších stupňů, že vadně zhodnotily důkaz investičním dotazníkem, který v této souvislosti vyplnil.
15. Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že odůvodnění napadených rozsudků soudů nižších stupňů je (ve svém celku) dosti podrobné a přesvědčivé, bez zjevných věcných či logický vad, jež by nasvědčovaly tomu, že by postup těchto soudů byl zatížen ústavně relevantní vadou v podobě libovůle či dokonce svévole v soudním rozhodování.
Namítá-li stěžovatel konkrétně vadné hodnocení důkazů, zejména investičního dotazníku, Ústavní soud žádné, natož pak kvalifikované pochybení nezjistil. Přes určité nedostatky při vyplňování investičního dotazníku z odpovědí stěžovatele na položené otázky plyne (viz příloha A soudního spisu), že v oblasti investování byl osobou poměrně zkušenou, že v obecné rovině (což je nutno zdůraznit) byl ochoten podstoupit riziko částečné ztráty investovaných prostředků, a šlo-li konkrétně o zamýšlenou investici, že jejím účelem byla "sázka" na možnost vysoce nadprůměrného výnosu, že s investovanými prostředky nepočítá, že si je vědom rizika úplné ztráty a že by taková ztráta neměla žádný vliv na jeho životní standard. Dále z dotazníku plyne, že nešlo o jedinou jeho investici, naopak investovaná částka měla tvořit méně než polovinu celkového majetku a stěžovatel by ji naspořil během jednoho roku. Ústavnímu soudu zde není zřejmé, na základě čeho měla vedlejší účastnice usoudit, že zamýšlená investice by neměla odpovídat stěžovatelově investorskému profilu, když vše jasně hovoří o opaku.
16. Stěžovatel žádnou relevantní argumentaci, proč by jím vyplněné odpovědi v investičním dotazníku nemohly být vzaty za základ skutkových zjištění, nepřednáší, poukazuje pouze na nedostatek, který však je jen dílčí povahy. Stěžovatel sice neodpověděl na všechny otázky týkající se dosavadních zkušeností s investováním, jeho dostatečná kvalifikace však vyplynula i z jeho postavení vrcholového manažera v oblasti finančních služeb, posuzujícího kromě jiného vhodnost určitých investic. S údaji uvedenými v dotazníku pak koresponduje, že stěžovatel si i s ohledem na své vzdělání, profesní kariéru a praxi v investování vlastních finančních prostředků musel být velmi dobře vědom toho, že možnost dosahovat na finančních trzích nadprůměrných výnosů s sebou nese i riziko vzniku adekvátní ztráty, na což byl upozorněn, a že i sebevíce sofistikované investiční strategie mohou v případě mimořádných situací na finančních trzích selhat, jak se i stalo v nyní posuzované věci.
17. Dále sotva může odpovídat skutečnosti, jak již zmínil městský soud, že by takto kvalifikovaný investor vložil nemalou částku do investičního produktu, aniž by měl základní představu o mechanizmu, na němž je postaveno zhodnocování vložených prostředků. Tuto možnost vyvracejí i další skutková zjištění soudů nižších stupňů, z nichž plyne, že to byl stěžovatel, kdo právě o tento typ investování projevil zájem, že o daném produktu několikrát s vedlejší účastnicí jednal, že při uzavírání příslušné smlouvy mu byly i v písemné podobě poskytnuty dostatečné informace, včetně informace o investiční strategii (tzv. FITS), a rovněž tak byl informován o organizačních změnách týkajících se RSJ PowerFunds, jež spočívaly v převodu podfondu FITS na RSJ II PowerFunds. Dále bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel mohl hodnotu své investice sledovat a případně svou účast v podfondu FITS kdykoliv ukončit.
18. Namítá-li stěžovatel, že vedlejší účastnice nediverzifikovala jeho investice, nelze soudům nižších stupňů vytknout, že se tím nezabývaly. Jak patrno z provedeného dokazování, stěžovatel si sám zvolil oblast kapitálového trhu, do níž má jeho investice směřovat, a to bylo právě obchodování s úrokovými deriváty (stejně tak jako si mohl zvolit jiný produkt, jako je obchodování s dluhopisy či akciemi, jímž se zabývaly zbývající dva podfondy RSJ PowerFunds). Danou otázku pak obecné soudy správně posuzovaly ve stěžovatelem zvolené oblasti a dospěly k závěru, že ani zde vedlejší účastnice žádnou svou povinnost neporušila, neboť příslušný podfond své portfolio diverzifikoval nákupem různých měn.
19. Tvrdí-li stěžovatel, že bylo porušeno jeho právo na přístup k dovolacímu soudu, s tím, že u otázek D, E a G byla založena přípustnost dovolání, ani v tomto ohledu mu nemůže Ústavní soud přisvědčit. Jak patrno (kromě dalšího) z bodu 82 dovolání, stěžovatel své otázky obsažené v bodě 83 formuluje na základě své vlastní skutkové verze, tedy že vedlejší účastnice porušila sjednanou investiční strategii, nedovoleně koncentrovala portfolio a neinformovala jej o zásadních rizicích. Z toho pak vyvozuje porušení práva vnitrostátního, anebo alespoň, poukazuje-li se v ústavní stížnosti právě na tyto otázky, práva unijního; ty se totiž týkají eurokonformity výkladu norem vnitrostátního práva, eventuálně jejich souladu s právem evropským.
20. Vzhledem k tomu, že ústavně zaručené základní právo účastníka řízení na daný mimořádný opravný prostředek neexistuje, k porušení práva na přístup k (dovolacímu) soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny by zde mohlo dojít za předpokladu, že by Nejvyšší soud ve věci odmítl jednat a rozhodnout, resp. by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu meritorně (či kvazimeritorně) nepřezkoumal, přestože by pro to byly splněny zákonné podmínky (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny). To však v posuzované věci nenastalo, neboť nebyl uplatněn přípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dané právní posouzení přitom koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyšších soudu a Ústavní soud nemá, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu