ECLI:CZ:US:2020:4.US.916.20.1
sp. zn. IV. ÚS 916/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky Nataši Balcarové, zastoupené PhDr. Mgr. Janou Koutnou, advokátkou, sídlem Kostelní 1, Domažlice, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. ledna 2020 č. j. 9 C 90/2017-442, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") proti stěžovatelce domáhal zaplacení částky 64 481 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu nehrazení plateb na opravy a údržbu bytového hospodářství a záloh na služby spojené s užíváním bytu. Po zrušení dřívějšího platebního rozkazu bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 47 Cm 18/2013-78 žalobě vyhověno. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 9. 2015 č. j. 7 Cmo 490/2014-132 byl rozsudek krajského soudu k odvolání stěžovatelky zrušen pro nepřezkoumatelnost. Dne 2. 3. 2016 na jednání krajského soudu vedlejší účastník navrhl změnu žaloby tak, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit částku 83 518,74 Kč s příslušenstvím. Usnesením krajského soudu ze dne 2. 3. 2016 sp. zn. 47 Cm 18/2013 byla změna žaloby připuštěna. Následně usnesením vrchního soudu ze dne 3. 8. 2017 č. j. Ncp 621/2017-255 bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí ve věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud"). Rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 3. 2019 č. j. 9 C 90/2017-396 bylo žalobě vyhověno a stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 83 518,74 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek zrušen usnesením krajského soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 56 Co 157/2019-428, a to zejména z důvodu, že o změně žaloby rozhodoval věcně nepříslušný soud, přičemž okresní soud tuto vadu řízení neodstranil. Okresní soud následně usnesením ze dne 24. 1. 2020 č. j. 9 C 90/2017-442 připustil změnu žaloby vedlejšího účastníka tak, že se dožaduje úhrady částky ve výši 83 518,74 Kč s příslušenstvím a částky 300 Kč za manipulační poplatky.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy poukazuje na absenci odůvodnění napadeného usnesení. Náležitosti mají vyplývat z §169 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž usnesení o připuštění změny žaloby není vypočteno mezi výjimkami, u nichž požadavek odůvodnění nemusí být naplněn. Dále upozorňuje, že v průběhu řízení uplatnila námitku promlčení, neboť původní žalobou se vedlejší účastník domáhal zaplacení záloh a nikoliv skutečných nákladů na služby, přičemž nárok na zaplacení skutečných nákladů byl obsažen až v návrhu na připuštění změny žaloby ze dne 2. 3. 2016. Její námitkou se však okresní soud vůbec nezabýval. S ohledem na dosavadní průběh řízení není stěžovatelce zřejmé, co okresní soud vedlo k připuštění změny žaloby, a v této souvislosti mu vytýká zásah do práva na soudní ochranu, neboť neměl dostát povinnosti uvést důvody svého rozhodnutí. Tato povinnost podle stěžovatelky vyplývá i z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, zejména z konkrétních nálezů, na které odkazuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. V prvé řadě se zaměřil na přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí o připuštění změny žaloby v civilním řízení, neboť nejde o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením vydaným podle §95 o. s. ř. uváděl, že "obecně lze i rozhodnutí soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu, nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování by měla být zcela výjimečná, s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů omezená především na případy zjevných excesů" (srov. např. usnesení ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 1151/15, ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2036/13, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 2259/12, ze dne 10. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 858/11 a další; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V každém jednotlivém případě doplnil, že uvedené závěry by měly být užity nikoli mechanicky a paušálně, ale že je naopak povinností soudu zvážit, zda a do jaké míry lze zcela bezvýjimečně na uvedené závěry odkázat, aniž by současně došlo k porušení zásady rovnosti stran či spravedlnosti soudního řízení jako celku, přičemž musí přihlížet ke konkrétní argumentaci podané v ústavní stížnosti. Praxe posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž se nepřipouští změna žaloby v civilním soudním řízení, byla sjednocena stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016). V nyní posuzované věci však tyto závěry nejsou bez dalšího použitelné, neboť stěžovatelka napadá usnesení, jímž byla změna žaloby naopak připuštěna. Ústavní soud však nemá důvod odchýlit se od původních závěrů, že přípustnost ústavní stížnosti v těchto případech závisí na celkovém užití zásady rovnosti stran a spravedlnosti soudního řízení jako celku, kdy je současně povinností soudů přihlížet ke konkrétní argumentaci podané v jednotlivých ústavních stížnostech (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2446/15). V posuzované věci je zřejmé, že stěžovatelka napadá usnesení okresního soudu z důvodu absence odůvodnění, přičemž se opírá o tvrzení, že v řízení vznesla námitku promlčení, jíž se okresní soud dosud nezabýval. K uvedenému tvrzení je třeba uvést, že tato okolnost nemůže mít žádný vliv na případné posouzení, zda změnu žaloby připustit, či nikoliv, neboť není procesní, nýbrž hmotněprávní povahy. Promlčení uplatněného práva je v současné fázi řízení oprávněn řešit pouze okresní soud v meritorním rozhodnutí. Nebude-li stěžovatelka s následným posouzením své námitky případně souhlasit, bude moci svou argumentaci uplatnit v odvolání, popř. jiných opravných prostředcích, které jsou upraveny občanským soudním řádem. Ústavní soud rovněž upozorňuje na užití dispozičního principu ve sporném soudním řízení, z nějž vyplývá, že je to zásadně žalobce, kdo vymezuje předmět, resp. věc samu. Stejně, jako při podání žaloby coby prvního dispozičního úkonu v řízení, obecně není limitován v dalších dispozičních úkonech, zejména ve změně a zpětvzetí žaloby, popř. uzavření soudního smíru s žalovaným. Nelze se proto ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky o absenci odůvodnění. Dřívější rozhodnutí, na něž stěžovatelka odkazuje, nejsou v nyní posuzované věci přiléhavá, neboť se vztahují k podstatně odlišným situacím, zejména k rozhodování o nepřipuštění změny žaloby žalobcem, tedy nevyhovění procesnímu návrhu. V nyní posuzované věci naopak návrhu vedlejšího účastníka jako žalobce bylo vyhověno a tím, kdo usnesení okresního soudu napadá, je stěžovatelka jako žalovaná. Ústavní soud v této souvislosti dále doplňuje, že limitace žalobce při změně žaloby by měla být zcela výjimečná, a to již jen z toho důvodu, že v případě jejího nepřipuštění žalobci nic nebrání v uplatnění nového nároku ve změněném rozsahu. Mezi výjimečné důvody nepřipuštění žaloby lze řadit např. nehospodárnost postupu, skutkovou nesouvislost věci samé před a po změně žaloby, šikanózní návrhy či návrhy představující zneužití procesního práva apod. V nyní posuzované věci však stěžovatelka žádný právní důvod nepřipuštění změny žaloby neuvádí. Ústavní soud proto uzavírá, že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti ústavní stížnosti.
5. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj