infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.04.2021, sp. zn. I. ÚS 1636/20 [ nález / JIRSA / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2021:1.US.1636.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Porušení principu důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů veřejné moci - odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z d...

Právní věta I. Nejvyšší soud odpírá stěžovateli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na přístup k soudu, odmítne-li se zabývat doplněním dovolání (podaným v souladu s výzvou soudu prvního stupně a ve lhůtě jím stanovené) v domnění, že soud prvního stupně stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon (§241b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). II. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu obecným soudem zakládá porušení principu rovnosti, jakož i právní jistoty, a tím se dostává do rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

ECLI:CZ:US:2021:1.US.1636.20.1
sp. zn. I. ÚS 1636/20 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obce Mlečice, se sídlem v Mlečicích 11, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 528/2020-352 ze dne 25. 3. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Josefa Beneše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 528/2020-352 ze dne 25. 3. 2020 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 528/2020-352 ze dne 25. 3. 2020 se ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka se v řízení o ústavní stížnosti domáhá zrušení nadepsaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") pro porušení jejího práva na přístup k soudu a soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovolacímu soudu je vytýkáno, že nepřihlédl k dovolání ve znění doplněném ve lhůtě stanovené Okresním soudem v Rokycanech (dále jen "nalézací soud" nebo "soud prvního stupně") a odmítl původně neodůvodněné (tzv. blanketní) dovolání jako vadné s odůvodněním, že z důvodu marného uplynutí zákonné lhůty bylo doplněno opožděně. II. Řízení předcházející ústavní stížnosti 2. V řízení vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 4 C 259/2014 se stěžovatelka žalobou proti vedlejšímu účastníku neúspěšně domáhala určení vlastnictví k nemovitým věcem. Rozhodnutími předcházejícími podané ústavní stížnosti bylo rozhodováno o její žalobě na obnovu uvedeného (skončeného) řízení - nalézací soud ji usnesením č. j. 4 C 259/2014-290 ze dne 13. 3. 2019 zamítl, Krajský soud v Plzni je usnesením č. j. 18 Co 215/2019-332 ze dne 2. 10. 2019 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") potvrdil. 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 20. 12. 2019 prostřednictvím datové schránky advokáta tzv. blanketní dovolání, k němuž nepřiložila plnou moc, prokazující mandát právního zástupce k jeho podání. Nalézací soud vyzval usnesením č. j. 4 C 259/2014-339 ze dne 24. 1. 2020 stěžovatelku k založení plné moci právního zástupce, k doplnění obsahových náležitostí dovolání a k úhradě soudního poplatku, toho všeho ve lhůtě 15 dnů; stěžovatelka následně dovolání spolu s plnou mocí doplnila podáním ze dne 3. 2. 2020. 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky napadeným usnesením jako vadné, neboť s ohledem na propadnou zákonnou lhůtu k jeho doplnění (§241b odst. 3 občanského soudního řádu, dále též "o. s. ř.") není významné, že nalézací soud určil stěžovatelce výzvou lhůtu odlišnou; původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím prekluzivní zákonné lhůty stala neodstranitelnou. Ve věci nebylo možné uplatnit ani postup podle §241b odst. 3, věty druhé, o. s. ř., neboť z obsahu dovolání ze dne 20. 12. 2019 bylo patrno, že již při jeho sepisu byla stěžovatelka zastoupena advokátem. Samotné nepřiložení plné moci nemá na běh zákonné lhůty vliv, neboť plná moc je pouze formálním dokladem o zastoupení účastníka. III. Argumentace stěžovatelky 5. Porušení svého základního práva stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že jí dovolací soud odepřel přezkum rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že v okamžiku skončení zákonné lhůty, tj. dne 27. 12. 2019, dovolání nesplňovalo náležitosti stanovené §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání sice bylo dne 20. 12. 2019 podáno jako blanketní, stěžovatelce však byla výzvou nalézacího soudu ze dne 24. 1. 2020, doručené jí samotné i jejímu právnímu zástupci, stanovena patnáctidenní lhůta k odstranění vad podání (založení plné moci advokáta, doplnění obsahu dovolání a zaplacení soudního poplatku). 6. S ohledem na bohatou judikaturu Ústavního soudu k otázce, jakým způsobem je dovolací soud povinen postupovat v případě, že je účastník řízení poučen soudem prvního stupně o nedostatcích podaného dovolání a o možných následcích, nebudou-li tyto nedostatky odstraněny ve stanovené lhůtě [nález sp. zn. IV. ÚS 3042/11 ze dne 14. 11. 2012 (N 188/67 SbNU 265) nález sp. zn. II. ÚS 3157/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 8/76 SbNU 123), nález sp. zn. III. ÚS 363/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 199/79 SbNU 261) nález sp. zn. III. ÚS 3740/15 ze dne 30. 3. 2016 (N 55/80 SbNU 661), nález sp. zn. III. ÚS 976/17 ze dne 6. 2. 2018 (N 19/88 SbNU 267)], považuje stěžovatelka právní hodnocení dovolacího soudu za odporující požadavkům plynoucím z článku 36 odst. 1 Listiny. Špatný procesní postup soudu nelze klást k tíži účastníku řízení, jemuž poučením soudu (resp. stanovením dodatečné lhůty) vzniklo legitimní očekávání, že jeho postup souladný s pokyny soudu nebude odmítnut jako chybný. 7. Stěžovatelce vzniklo splněním pokynů výzvy soudu prvního stupně legitimně očekávání, že její dovolání bude projednáno. Nejvyšší soud však, přesvědčen o nesprávnosti postupu soudu prvního stupně (poskytnutí delší lhůty, než dovoluje zákon), této výzvě nepřikládal relevanci, následkem čehož k doplňujícímu podání stěžovatelky předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel a její dovolání odmítl jako vadné. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje s odkazem na §241b odst. 3, větu druhou, o. s. ř. na skutečnost, že k podanému dovolání nepřiložila plnou moc; soud prvního stupně tak neměl postaveno najisto, že je zastoupena advokátem a splňuje podmínku stanovenou §241 odst. 1 o. s. ř. Určením lhůty ke splnění podmínky povinného zastoupení advokátem proto postupoval v souladu se zákonem a stěžovatelka své podání včas doplnila odpovídajícím způsobem. 8. Postoj Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za nepřiměřeně formalistický a vyzdvihuje zejména nález sp. zn. III. ÚS 976/17, z něhož je patrno, že Nejvyšší soud si je uvedené judikatury Ústavního soudu vědom a svévolně ji ignoruje, čímž porušuje nejen základní práva stěžovatelky, nýbrž i princip rovnosti a právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V napadeném rozhodnutí se Nejvyšší soud ani nepokouší s uvedenou nálezovou judikaturou polemizovat, jednoduše její existenci zamlčuje. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. V. Vyjádření účastníka a replika stěžovatelky 10. K výzvě Ústavního soudu zaslal Nejvyšší soud své vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že dovolání bylo odmítnuto z objektivního důvodu - blanketní dovolání stěžovatelky nebylo v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání dovolání podle §241b odst. 3, věty první, o. s. ř. doplněno. K pozdějšímu doplnění dovolání nemohl dovolací soud z moci úřední přihlédnout, neboť by tím fakticky prodlužoval lhůtu pro podání dovolání. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi, která je v daném ohledu jednotná. Neztotožňuje se přitom s námitkou legitimního očekávání, jež mělo stěžovatelce výzvou nalézacího soudu vzniknout, byla-li učiněna až 24. 1. 2020, zatímco zákonná lhůta k podání dovolání uplynula dne 27. 12. 2019. Zjevně nesprávná výzva soudu prvního stupně - s přihlédnutím ke skutečnosti povinného právního zastoupení v dovolacím řízení - dovolací soud nezavazuje a nezakládá včasnost dovolání. K námitce stěžovatelky týkající se nesplnění podmínky povinného právního zastoupení v dovolacím řízení Nejvyšší soud uvedl, že již z původního dovolání stěžovatelky je zjevné, že je advokátem zastoupena od počátku, ačkoli plnou moc doložila později. Námitku proto považuje za účelovou ve snaze naplnit podmínku pro prodloužení lhůty ve smyslu §241b odst. 3, věty druhé, občanského soudního řádu. 11. V replice k uvedenému vyjádření stěžovatelka zopakovala, že Nejvyšší soud se stále nevypořádal a svým stanoviskem fakticky popírá závěry odkazovaných nálezů Ústavního soudu, z nichž plyne, že je jeho povinností přihlédnout k podání učiněnému v poskytnuté lhůtě (i kdyby vadně), neboť nedostatky v organizaci soudnictví (vadné procesní poučení soudu) nemohou jít k tíži účastníka řízení. Podle stěžovatelky není okamžik vyhotovení výzvy soudu z argumentační pozice judikatury Ústavního soudu rozhodný, neboť jinak by byl její smysl popřen. Co se týče argumentace stran splnění podmínky pro prodloužení lhůty ve smyslu §241b odst. 3, věty druhé, o. s. ř., oponuje stěžovatelka Nejvyššímu soudu tím, že bylo-li by její právní zastoupení skutečně z obsahu spisu patrno, stala by se výzva nalézacího soudu bezpředmětnou a nalézací soud by k jejímu vydání neměl důvod. VI. Upuštění od ústního jednání 12. Ústavní soud nekonal ústní jednání ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci - skutkové okolnosti i ústavněprávní argumentace potřebné pro posouzení Ústavního soudu jsou patrny z vlastního spisu a ze zapůjčeného spisu nalézacího soudu sp. zn. 4 C 259/2014. VII. Posouzení Ústavního soudu 13. Ústavní stížnost je důvodná. VII. a) Právní zastoupení dovolatele v občanském soudním řízení 14. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvádí, že z původního (včasného, avšak blanketního) podání stěžovatelky bylo její právní zastoupení advokátem zjevné i bez přiložení plné moci, předložené nalézacímu soudu později v jím stanovené lhůtě, která je "pouze formálním dokladem o zastoupení účastníka". K námitkám stěžovatelky považoval Ústavní soud za vhodné zabývat se nejprve otázkou, v jakém okamžiku má soud považovat účastníka za zastoupeného. Vyjít je přitom třeba z obecné úpravy občanského soudního řízení, neboť občanský soudní řád neobsahuje v tomto ohledu žádná speciální ustanovení vztahující se k řízení před dovolacím soudem (na rozdíl například od řízení před Ústavním soudem - viz §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 15. Právní zastoupení účastníka řízení se vůči soudu prokazuje předložením plné moci (viz §25 odst. 1 ve spojení s §28 odst. 1 a §32 odst. 1 o. s. ř.). Podle odstavce šestého §28 o. s. ř. platí, že plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena, nevyplývá-li z jejího obsahu něco jiného. Citované ustanovení tedy stojí na dvou předpokladech: 1. plná moc byla udělena jako procesní (pro dané konkrétní řízení); 2. z jejího obsahu nevyplývá, že by byla udělena i pro dobu po pravomocném skočení řízení (typicky pro řízení o mimořádném opravném prostředku). Byla-li ovšem advokátu udělena plná moc jako generální (pro zastupování "ve všech právních věcech"), lze její účinek vztahovat i na dobu po pravomocném skončení řízení, tedy například i pro dovolací řízení; soud má proto takového dovolatele považovat za zastoupeného na základě plné moci ve spise již založené, bez nutnosti dokládat novou plnou moc speciálně pro dovolací řízení [viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 582/2002 ze dne 15. 1. 2003, či nález sp. zn. IV. ÚS 1768/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 239/59 SbNU 437)]. Totéž platí, obsahuje-li procesní plná moc zmocnění k podávání opravných prostředků bez omezení pro určitý stupeň řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 680/97 ze dne 30. 6. 1999, či sp. zn. 20 Cdo 738/2011 ze dne 29. 8. 2012). 16. Absence právního zastoupení je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který lze dodatečně zhojit (již usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1007/96 ze dne 24. 10. 1996); soud je povinen pokusit se v součinnosti s účastníky o jeho odstranění, neboť nemůže aktivně jednat s tím, jehož oprávnění jednat za účastníka není prokázáno (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1307/2007 ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000 ze dne 27. 11. 2001, či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 405/2017-33 ze dne 6. 2. 2019, body 21 a 22). Tím ovšem není vyloučeno, že "existence zástupčího oprávnění zmocněnce vyplývá i z jiných skutečností (například z předchozích podání, z jiné věci vedené soudem, ze skutečností známých soudu z jeho činnosti ve smyslu ustanovení §121 apod.). Důvěřuje-li soud existenci zástupčího oprávnění zmocněnce i bez předložení plné moci, může pokračovat v řízení včetně jednání, je-li to v zájmu procesní ekonomie." (viz Korbel, F. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. §1-78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 249.). 17. Z právě uvedeného plyne, že právní zastoupení dovolatele není automaticky třeba dokládat nově, nýbrž může plynout již z dřívějšího obsahu spisu, popř. z jiných skutečností; podstatné je, má-li jeho existenci soud za prokázanou. Prověřit uvedené je v dovolacím řízení úkolem soudu prvního stupně, k němuž se dovolání podává, předtím, než dovolání předloží Nejvyššímu soudu (viz §241b o. s. ř.). Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že nemá právní zastoupení dovolatele (které je navíc v případě dovolacího řízení jednou ze speciálních podmínek řízení ve smyslu §241 o. s. ř.) za prokázané, vyzve dovolatele v souladu s §241b odst. 3, větou druhou, o. s. ř. k odstranění uvedené vady podání ve lhůtě jím určené [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3035/07 ze dne 24. 4. 2008 (N 76/49 SbNU 135)], popř. i opakovaně prodloužené (např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 3405/2017 ze dne 24. 1. 2018). Vydání výzvy není možností, nýbrž povinností soudu. Doprovodnou okolností (beneficiem) takového postupu je, že určením náhradní lhůty k odstranění nedostatku právního zastoupení je nezastoupenému dovolateli "nastavena" zákonná dovolací lhůta i co do splnění obsahových náležitostí dovolání. 18. Existenci oprávnění zmocněnce zastupovat zmocnitele nicméně nelze dovozovat bez dalšího výhradně z té skutečnosti, že podání je advokátem podepsáno a odesláno. K bezpečnému závěru o existenci právního zastoupení by k uvedenému musely přistoupit další okolnosti jako například ve spise založená plná moc, z níž by plynulo pokračující zastoupení dovolatele týmž advokátem i v dovolacím řízení. Ačkoli se situace, že by advokát jako právní profesionál odeslal soudu svévolně podání za účastníka řízení bez jeho vědomí a souhlasu, jeví jako nepravděpodobná, není možné ji s jistotou vyloučit a spolehnout se pouze na způsob doručení procesního úkonu, neboť chybí projev vůle účastníka. Nevyplývá-li tedy právní zastoupení dovolatele ze spisu nebo z jiných okolností, k nimž by přistupovala skutečnost, že bylo dovolání advokátem sepsáno a odesláno z jeho datové schránky, nezbývá soudu než považovat dovolatele do doby doložení plné moci za nezastoupeného, a není proto chybným postup soudu prvního stupně, vyzve-li dovolatele k odstranění vad podání ve smyslu §241b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (srov. shodně Vojtek, P. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha IV. §201-250l občanského soudního řádu. 3. vydání. Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 208.). VII. b) Princip důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánu veřejné moci 19. Občanské soudní řízení vychází z předpokladu, že účastník řízení nemusí znát hmotné právo a svůj nárok podle něj kvalifikovat, neboť hmotněprávní kvalifikace je výlučně věcí soudu, a současně nesmí být jeho neúspěch v řízení způsoben výhradně neznalostí procesního práva bez předchozího poučení ze strany soudu. V souladu s obecnou formulací §5 o. s. ř. proto soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž poučovací povinnost soudu je v dalších ustanoveních občanského soudního řádu pro různé procesní situace dále konkretizována. 20. Jednou z konkretizovaných situací, v nichž soud účastníka poučí o nedostatcích jeho podání, je například již zmiňovaná výzva soudu prvního stupně k odstranění nedostatku právního zastoupení dovolatele, předpokládaná v §241b odst. 3, větě druhé, o. s. ř., k níž se připojuje poučení o následcích spojených s nesplněním zaslané výzvy ve lhůtě soudem určené (zastavení dovolacího řízení). 21. V právním státě platí princip důvěry jednotlivce ve správnost činnosti orgánů veřejné moci, a také zásada iura novit curia - soud zná právo; poučí-li proto soud nesprávně, nemůže jít tato skutečnost na vrub účastníka. 22. K nastíněné modelové situaci, v níž soud prvního stupně aplikuje §241b odst. 3, větu druhou, o. s. ř. chybně, dovolatele vyzve a fakticky mu tak nabídne benefit prodloužení zákonné dovolací lhůty, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky, již existuje ustálená nálezová judikatura Ústavního soudu, na kterou odkazuje stěžovatelka (sp. zn. IV. ÚS 3042/11, II. ÚS 3157/14, sp. zn. III. ÚS 363/15 aj.). V podrobnostech k obecným východiskům uvedených principů (presumpce správnosti výzvy soudu, odpovědnost za nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném procesním poučení, legitimní očekávání účastníka apod.) na ni stačí odkázat. 23. V konkrétní rovině z výše uvedené judikatury plyne, že není podstatné, zda soud prvního stupně měl, či neměl dovolatele vyzvat - rozhodné je, že tak učinil. Nejvyšší soud nemůže takový postup soudu prvního stupně ignorovat a odmítat zohlednit podání dovolatele učiněné z jeho pohledu opožděně (ačkoli v souladu s výzvou nalézacího soudu) s tím, že chybnou výzvou není vázán, že je bezpředmětná a nemůže k ní "z moci úřední" přihlížet, neboť by tím nepřípustně prodlužoval zákonem stanovenou dovolací lhůtu, popř. že vstřícný postup obvodního soudu nemá na běh dovolací lhůty vliv. Činí-li tak, svévolně odpírá dovolateli projednání jeho věci (denegatio iustitiae) na základě příliš restriktivního (přepjatě formalistického) výkladu příslušných procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k soudu, čímž porušuje právo takového účastníka na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny. VII. c) Precedenční závaznost judikatury Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy 24. Rozhoduje-li Nejvyšší soud i přes existenci uvedené nálezové judikatury Ústavního soudu i nadále tak, jak je naznačeno v předchozím bodě, aniž by Ústavnímu soudu předložil relevantní ústavněprávní oponenturu (resp. nepředkládá žádnou a jednoduše ji ignoruje), porušuje kromě práva účastníka na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny také čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť nectí příkaz ústavodárce, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby (srov. k totožné problematice stěžovatelkou rovněž odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 976/17, body 28-32). VII. d) Aplikace na projednávaný případ 25. Ačkoli byly zmiňovanými nálezy sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 3042/11, II. ÚS 3157/14, sp. zn. III. ÚS 363/15, sp. zn. III. ÚS 3740/15 a sp. zn. III. ÚS 976/17 řešeny skutkové situace odlišné potud, že vždy šlo o dovolatele od počátku zjevně nezastoupeného, jemuž byl následně advokát ustanoven, jsou jejich závěry plně aplikovatelné i na projednávaný případ, neboť se shodují s věcí stěžovatelky v tom podstatném momentu, že soud prvního stupně postupoval podle přesvědčení Nejvyššího soudu nesprávně, a proto jím zaslané výzvě a podáním účastníka učiněným na základě ní Nejvyšší soud nemínil přiznat relevanci. 26. Z obsahu zapůjčeného spisu, napadeného usnesení i podání účastníků řízení o ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti: Dne 20. 12. 2019, tj. před koncem zákonné dovolací lhůty, podala stěžovatelka blanketní dovolání z datové schránky advokáta JUDr. Jaroslava Svejkovského, který je v dovolání označen jako nový právní zástupce; plná moc byla sice avizována, leč nepřiložena. V dosavadním průběhu řízení jmenovaný advokát stěžovatelku nezastupoval. Nalézací soud vydal dne 24. 1. 2020 usnesení č. j. 4 C 259/2014-339, doručované stěžovatelce i uvedenému advokátu, kterým rozhodl, že podání označené jako dovolání je neurčité, neboť neobsahuje podstatné náležitosti jako je doklad o zastoupení advokátem, dovolací důvod (vylíčení toho, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu) a čeho se dovolatelka (nyní stěžovatelka) domáhá (výrok I) a že chybějící náležitosti je třeba doplnit dotvrzením skutečností, předložením listin a učiněním důkazních návrhů (výrok II), k čemuž se dovolatelka vyzývá ve lhůtě patnácti dnů od převzetí výzvy (výrok III). Usnesení současně obsahovalo poučení, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně opraveno a doplněno, nebude v řízení možné pro tento nedostatek pokračovat a soud je odmítne. Dne 3. 2. 2020 stěžovatelka podle výzvy nalézacího soudu doložila plnou moc a dovolání doplnila. 27. Za takto popsané situace se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací stěžovatelky o přepjatém formalismu Nejvyššího soudu a nerespektování judikatury Ústavního soudu, odmítl-li jako opožděné dovolání bez přihlédnutí k jeho doplnění ze dne 3. 2. 2020. Zaprvé z napadeného usnesení ani obsahu spisu není zřejmé, z jakých okolností měl dovolací soud právní zastoupení stěžovatelky za prokázané již k okamžiku podání blanketního dovolání dne 20. 12. 2019. A zadruhé, vzhledem ke skutečnosti, že nalézací soud stěžovatelku vyzval, není dále rozhodné, zda tak učinil správně, či nikoli, a zda závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelka byla od počátku zahájeného dovolacího řízení právně zastoupena, má či nemá oporu ve spisu, nebo by mohl vyplývat z jiných okolností. 28. Přestože platí, že absenci právního zastoupení lze dodatečně zhojit s účinky vztahujícími se i na úkony učiněné právním zástupcem před doložením jeho oprávnění zastupovat účastníka v řízení (bod 16 nálezu), nelze z této skutečnosti v kombinaci s výzvou soudu k odstranění vad podání se stanovením lhůty k tomu určené dovozovat konstrukci vedoucí k odepření přístupu účastníka k soudu. Jinými slovy, byl-li účastník řízení ve lhůtě určené soudem (lhostejno, kterým) vyzván k doložení plné moci, aby soudu prokázal, že advokát podávající dovolání je skutečně jeho právním zástupcem, splnění uvedené procesní povinnosti k výzvě soudu nemůže vést k závěru, že se dovolání odmítá jako vadné, neboť účastník byl právně zastoupen od počátku řízení (i kdyby to byla pravda) a zákonná dovolací lhůta ke splnění obsahových náležitostí tak marně uplynula ještě dříve, než byl k prokázání svého právního zastoupení soudem vyzván. Takový postup soudů nejenže není předvídatelný - naopak je pro účastníka matoucí a odepírající jeho věci soudní ochranu. 29. Na uvedeném proto nic nemění ani skutečnost, že zákonná dovolací lhůta uplynula dne 27. 12. 2019 a stěžovatelka byla k odstranění vad podání vyzvána "teprve" dne 24. 1. 2020. Relevance výzvy soudu prvního stupně k odstranění vad dovolání nemůže být závislá na okamžiku, v němž byla vyhotovena (zda ještě za běhu zákonné dovolací lhůty, nebo až po jejím uplynutí), neboť jde o okolnost zcela nezávislou na vůli a počínání účastníka a týká se výhradně organizace a činnosti soudnictví. O neudržitelnosti Nejvyšším soudem naznačovaného přístupu svědčí jednoduchý příklad: Není-li v podání dovolatele o jeho právním zastoupení zmínka, je soudem prvního stupně vyzván, aby odstranil nedostatek podmínky dovolacího řízení, doložil své právní zastoupení a Nejvyšší soud nezkoumá, zda se tak stalo před či po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. totiž žádnou takovou podmínku, podle které by soud prvního stupně musel dovolatele vyzývat ještě za běhu zákonné dovolací lhůty, neklade, a pokud by měla být dovozována výkladem, činila by existenci a smysl jeho věty druhé obsoletním. Vzhledem k presumpci správnosti výzvy soudu přitom skutečně není rozhodné, zda stěžovatelka již v době podání dovolání byla zastoupena, či nikoli, není proto důvod činit mezi jejím případem a naznačeným příkladem rozdíl. 30. Princip důvěry v rozhodovací činnost orgánu veřejné moci (bez nutnosti zabíhat do podrobností Ústavní soud odkazuje na výše citovanou nálezovou judikaturu) převažuje nad záměrem zákonodárce formalizovat dovolací řízení ve snaze odbřemenit vrcholnou soudní instanci za tím účelem, aby se mohla věnovat své sjednocovací roli a výkladu skutečně složitých právních problémů. Z uvedeného principu důvěry totiž plyne rovněž zásada iura novit curia - soud zná právo. Případné pochybení soudu prvního stupně - překročení meze jeho poučovací povinnosti - proto nelze přičítat na vrub účastníka či jeho advokáta, který si podle dovolacího soudu "měl být nepřekročitelné zákonné dovolací lhůty vědom". Cestou, jak vzniku podobných situací předcházet, je zajištění toho, že soudy prvního stupně budou při aplikaci §241b o. s. ř. postupovat správně, nikoli sankcionování účastníka za to, že se jeho advokát snaží maximálně využít časový prostor, který mu procesní předpis za určitých podmínek může nabídnout. Požadovat znalost procesního práva po účastníku, nebo i jeho advokátu, v situaci, kdy je nezná sám soud (ať už prvního či jiného stupně), je nemístně formalistické. Tím spíše, že pochybení nalézacího soudu v projednávané věci navíc není tak jednoznačné, jak se jeví Nejvyššímu soudu. 31. Je třeba přisvědčit stěžovatelce, že Nejvyšší soud právní názor Ústavního soudu nevypořádává, namísto kvalifikované ústavněprávní oponentury jej přehlíží, což je dalším porušením čl. 89 odst. 2 Ústavy v řadě skutkově obdobných věcí (viz bod 24 nálezu). Žádoucí oponenturu nepředstavují odkazy na vlastní ustálenou praxi, která však na rozebíranou problematiku skutkově nedopadá (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1730/2002 ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 25/2005 ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 32 Cdo 1740/2010 ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3344/2014 ze dne 22. 10. 2014, a sp. zn. 25 Cdo 3379/2015 ze dne 14. 10. 2015) - ani v jednom případě nešlo o doplnění dovolání ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně, k němuž by dovolací soud z důvodu opožděnosti nepřihlédl (právní věty některých sice naznačují, že ano, z obsahu uvedených rozhodnutí je však zřejmé, že tomu tak není). VIII. Závěr 32. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů po projednání věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy. 33. Jak jednoznačně plyne ze zde citované judikatury Ústavního soudu, na Nejvyšším soudu nyní bude, aby se bez ohledu na skutečnost, zda považuje procesní postup nalézacího soudu za správný či nikoliv, při opětovném posouzení splnění podmínek dovolacího řízení vypořádal též s doplněním dovolání ze dne 3. 2. 2020. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. dubna 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2021:1.US.1636.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1636/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název Porušení principu důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů veřejné moci - odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu nesprávného poučení nalézacího soudu; závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
Datum rozhodnutí 27. 4. 2021
Datum vyhlášení 4. 5. 2021
Datum podání 11. 6. 2020
Datum zpřístupnění 13. 5. 2021
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Mlečice
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Jirsa Jaromír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1, čl. 89 odst.2
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §241a, §241b odst.3, §241
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip důvěry ve státní akty
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
Věcný rejstřík obec
poučení
dovolání/náležitosti
lhůta/zmeškání
zastoupení
plná moc
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1636-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 116013
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-05-14