ECLI:CZ:US:2021:1.US.1775.21.2
sp. zn. I. ÚS 1775/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ústavních stížnostech 1. D. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021 č. j. 6 Tdo 360/2020-36 321 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34 994, a 2. T. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 24/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021 č. j. 6 Tdo 360/2020-36 321, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34 994 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 4 T 21/2013, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Spojení věcí
1. Usnesením Ústavního soudu č. j. I. ÚS 1775/21-110 bylo rozhodnuto, že se ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1775/21 a IV. ÚS 1810/21 spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1775/21.
II. Rekapitulace napadeného rozhodování soudů
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 4 T 21/2013 (jehož zrušení navrhuje pouze stěžovatel T. M.) byl stěžovatel D. R. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a stěžovatel T. M. byl uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §21 odst. 1, §256 odst. 1, odst. 2 písm. a, b), c), odst. 4 trestního zákoníku a pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen v celém rozsahu a stěžovatelé byli nově uznáni vinnými ze spáchání pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §21 odst. 1, §256 odst. 1, odst. 2 písm. a, b), c), odst. 4 trestního zákoníku a pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku. D. R. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu v celkové výši 10 milionů Kč, trestu propadnutí věci a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce a zaměstnání ve výkonných orgánech veřejné správy a územní samosprávy včetně funkcí a zaměstnání v Regionálních radách Regionálních operačních programů na dobu sedmi let a T. M. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu v celkové výši 500 000 Kč a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě zplnomocnění na dobu dvou let. Stěžovatel D. R. navrhuje, aby Ústavní soud zrušil výrok II. rozsudku Vrchního soudu v Praze, stěžovatel T. M. navrhuje zrušení celého tohoto rozsudku. Oba stěžovatelé dále navrhují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání.
3. Stěžovatel T. M. rovněž navrhuje, aby Ústavní soud "ve smyslu čl. 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu...odložil, resp. přerušil výkon trestu odnětí svobody...". Jelikož Ústavní soud nemá pravomoc rozhodnout o odkladu či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, posoudil tuto žádost stěžovatele jako žádost o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Namítané porušení základních práv
4. Podle stěžovatele D. R. došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 12 odst. 1, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 5 odst. 1 a 5, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b), c), d), čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
5. Podle stěžovatele T. M. došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy.
IV. Námitky stěžovatelů
a) Námitky stěžovatele D. R.
6. Stěžovatel D. R. uvádí, že trestní řízení, které bylo proti němu vedeno, mělo významný politický rozměr, což dovozuje ze svých předchozích politických aktivit zahrnujících i výkon politických funkcí. Tvrdí, že finanční prostředky nalezené ve sklepním prostoru domu spoluobžalovaných manželů K. mohly být určeny na financování kampaně České strany sociálně demokratické, přičemž postupem nalézacího soudu mu byla upřena možnost toto své tvrzení doložit dalšími důkazy. Trestní řízení podle něj mělo též charakter mediálního procesu, což spojuje primárně s vystupováním státní zástupkyně JUDr. Lenky Bradáčové a obrazem, který o něm byl vytvořen v mediálním prostoru. Má za to, že orgány činné v trestním řízení od začátku pracovaly pouze s jedinou vyšetřovací verzí, podle které se podílel na nezákonném ovlivňování veřejných zakázek zadávaných Středočeským krajem a v krabici od vína vědomě přebral finanční prostředky v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu. V této souvislosti uvádí, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že byl seznámen s obsahem krabice od vína.
7. Stěžovatel dále namítá, že v přípravném řízení byl při vydávání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu činný soud, který nebyl místně příslušný, tudíž jím vydané příkazy jsou nezákonné a porušují právo dotčených osob na zákonného soudce. Trestná činnost podle něj měla být páchána na území Středočeského kraje, resp. hlavního města Prahy a nebylo objasněno, proč Nejvyšší státní zastupitelství postoupilo věc Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem. Brojí proti důvodům, pro které byly v jeho případě povoleny odposlechy a sledování osob a věcí, a údaje, jež státní zástupce uváděl ve svých návrzích, označuje jako nepravdivé a nepodložené. Z toho dovozuje, že připuštěním výstupů odposlechů a sledování jako důkazu v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Upozorňuje na skutečnost, že v trestním spisu absentuje identifikace konkrétních informací, na jejichž základě bylo konáno trestní řízení.
8. Porušení svého práva na nezávislého a nestranného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že se na rozhodování v jeho věci podíleli soudci a přísedící, které sám považuje za vyloučené. Ve vztahu k těmto jednotlivým soudcům a přísedícím uvádí sérii okolností, které podle jeho názoru prokazují jejich podjatost. Zvláštní pozornost přitom věnuje výrokům prezidenta republiky a dalších představitelů výkonné moci k jeho případu, které považuje za nepřípustné ovlivňování nezávislých soudů. V rámci této své argumentace odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012 (č. 42856/06) a na řadu nálezů Ústavního soudu. Z uvedeného dovozuje, že v České republice vůbec nebylo možné vést trestní řízení v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť všichni soudci byli potenciálně podjatí, tudíž od jeho trestního stíhání mělo být upuštěno. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 7/09. Upozorňuje dále na mediální vystoupení soudců senátu 6 Tdo Nejvyššího soudu po vyhlášení rozsudku vydaného v jeho trestní věci na základě stížnosti pro porušení zákona, jež podle jeho názoru vzbuzují pochybnost o jejich nestrannosti. Odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Mancel and Branquart proti Francii ze dne 24. 6. 2010 (č. 22349/06) a hovoří o důvodné pochybnosti o nestrannosti soudců Nejvyššího soudu, kteří v jeho trestní věci rozhodovali o dovolání nejvyššího státního zástupce. Důvody pro vyloučení soudců jsou podle jeho přesvědčení dány též tím, že JUDr. Radek Doležel v jeho trestní věci nejprve vystupoval jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a následně se stal soudcem Nejvyššího soudu. Z toho dovozuje důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců ve vztahu k současnému kolegovi JUDr. Doleželovi.
9. Stěžovatel dále uvádí, že byl opakovaně spoutaný eskortován před objektivy médií, čímž byla zasažena řada jeho ústavně zaručených práv. Toto jednání vnímal jako ponižující zacházení a citelný zásah do své osobní důstojnosti. Připomíná, že z nálezů sp. zn. I. ÚS 2208/13 a I. ÚS 2665/13 vyplývá, že jeho vazba byla v období, kdy byl eskortován v poutech k hlavnímu líčení u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), nezákonná. Délku trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, považuje za nepřiměřenou, neboť trvalo téměř deset let. Na délce řízení se podle něj podepsal mj. nevhodný postup nalézacího soudu při výpovědi plné moci jeho obhájce JUDr. Michala Pacovského. Má za to, že nelze k jeho tíži přičítat dlouhou dobu rozhodování o jeho procesních námitkách a opravných prostředcích ani zásadní procesní vady, k nimž v řízení došlo. Tvrdí, že při ukládání trestu nedošlo k zohlednění této nepřiměřené délky trestního řízení.
10. Podle stěžovatele též došlo v průběhu trestního řízení k závažným vadám v rámci provádění důkazů. Tvrdí, že trestní soudy bez adekvátního odůvodnění zamítly, popř. zcela opomenuly jím navrhované důkazy. Rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle něj spočívá na nezákonných důkazech, konkrétně výsledcích domovních prohlídek, osobní prohlídky, odposleších a sledování. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními trestních soudů spatřuje extrémní rozpor. Rozsudek vrchního soudu považuje za tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť nikdy v průběhu řízení nebyl upozorněn na možnost změny právní kvalifikace stíhaného skutku na trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 trestního zákoníku. Má za to, že odvolací soud porušil princip právní jistoty, když nerespektoval svůj vlastní právní názor vyjádřený v kasačním usnesení ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 6 To 106/2015. Trestní soudy se podle něj nezabývaly řádně okolnostmi zpochybňujícími věrohodnost, dobrovolnost a procesní použitelnost spolupracující obviněné S. Je přesvědčen, že odposlechy a záznamy ze sledování osob a věcí ve vztahu k němu nedokládají, že by se měl dopustit jakékoli trestné činnosti. Podle jeho názoru nebylo nezpochybnitelně prokázáno, že znal obsah krabice od vína, kterou měl u sebe v době svého zadržení, tedy že v ní není víno, ale finanční prostředky, ani to, že měl být konečným adresátem těchto finančních prostředků.
11. Ve vztahu k výpovědi spolupracující obviněné S. uvádí, že o její komunikaci s orgány činnými v trestním řízení a o obsahu uzavřené dohody není ve spisu žádný úřední záznam, přičemž trestní soudy odmítly přistoupit k výslechu vyšetřovatelů a dozorujícího státního zástupce k objasnění těchto okolností. Rozporuje tvrzení trestních soudů, že výpověď S. je potvrzována dalšími důkazy, a uvádí další okolnosti, jež podle něj uvedenou výpověď zpochybňují. Připomíná, že podle §89 odst. 3 trestního řádu nelze použít důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, a tvrdí, že proto je nezbytné objasnit, jaké okolnosti provázely a ovlivnily výpověď S.
12. Další námitky stěžovatel směřuje proti tomu, že trestní soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy. Soudům jmenovitě vytýká, že neprovedly důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že nebyl konečným příjemcem finančních prostředků, které u něj byly zajištěny. Tuto otázku přitom považuje za klíčovou z hlediska posouzení jeho viny i ukládaného trestu. Dále vypočítává několik desítek svých důkazních návrhů, kterým odvolací soud nevyhověl a které považuje za opomenuté.
13. Porušení zásady nullum crimen sine lege spatřuje stěžovatel v tom, že ačkoli státní zástupce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání v neprospěch stěžovatele pouze do výroku o trestu, odvolací soud změnil v neprospěch stěžovatele i výrok o vině, když jej uznal vinným též ze spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 trestního zákoníku. Rozsudek vrchního soudu podle něj neobsahuje údaj o tom, v čem konkrétně měly být doklady v žádosti o dotaci nepravdivé. Je přesvědčen, že předložení dokladů Radě Středočeského kraje nemůže naplňovat znak "předložení" dokladů ve smyslu §260 trestního zákoníku a navíc nebylo prokázáno, kdo dané materiály Radě Středočeského kraje předložil. Výklad znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, k němuž dospěl odvolací soud, považuje za nepředvídatelný. Má za to, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně výše potenciální škody na straně rozpočtu Evropské unie. Upozorňuje na okolnost, že v průběhu řízení před vydáním rozsudku vrchního soudu nikdy nebyl upozorněn na možnost překvalifikování stíhaného skutku na trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie, a v důsledku toho považuje rozsudek odvolacího soudu za tzv. překvapivé rozhodnutí.
14. Stěžovatel dále brojí proti trestu, jenž mu byl uložen, a připomíná své profesní a společenské, resp. politické aktivity. Odvolací soud podle něj řádně nezkoumal jeho rodinné poměry, zejména majetkové a výdělkové poměry matek jeho nezletilých synů, a pominul, jaké důsledky budou mít pro jeho rodinu ukládané majetkové tresty. Trestní soudy též měly do výroku o trestu nedostatečně promítnout jeho dosavadní bezúhonný život. Tvrdí, že odvolací soud uložil trest v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius a nedostatečně odůvodnil způsob vyměření peněžitého trestu.
b) Námitky stěžovatele T. M.
15. Také stěžovatel T. M. namítá, že v přípravném řízení činilo úkony místně nepříslušné státní zastupitelství a v návaznosti na to místně nepříslušný soud. Závěr, že trestní řízení od počátku neprobíhalo v intencích spravedlivého procesu, dovozuje ze způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení odůvodnily příkazy k jednotlivým odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu či k domovním prohlídkám. Uvedené příkazy považuje za nezákonné a vydané na základě nepodložených informací. V této souvislosti upozorňuje na to, že řadu odposlechů a záznamů o sledování osob a věcí i odvolací soud označil za nezákonné a procesně nepoužitelné.
16. Stěžovatel dále tvrdí, že i další důkazy byly odvozeny z nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení. Platí to podle něj i o výpovědi spolupracující obviněné S., což vyvozuje z úvahy, že bez nezákonných důkazů by jmenovaná obviněná pravděpodobně neusilovala o status spolupracující obviněné. Rovněž listinné a věcné důkazy považuje za derivované z důkazů nezákonných. Má za to, že ani tyto další důkazy odvozené z důkazů, jež považuje za nezákonné, nebylo možno v řízení použít, a to s ohledem na doktrínu tzv. plodů z otráveného stromu.
17. Výpovědi svědků J. K. a P. N., na které měl poukazovat odvolací soud, podle něj potvrzují pouze část tvrzeného skutkového děje a nelze z nich dovodit, že jednal tak, jak je popsáno ve výroku odsuzujících rozhodnutí. Je přesvědčen, že z prokázaných okolností nelze dospět k soudy zvolenému hmotněprávnímu posouzení. Ze svědeckých výpovědí, na něž poukazují soudy, podle jeho názoru vyplývá jen to, že měl být "nějak nápomocen" při tvorbě ceny zakázky rekonstrukce zámku X. Odmítá tvrzení trestních soudů, že to byl on, kdo vytvořil projektovou dokumentaci k uvedené rekonstrukci. Rozporuje, že by bylo prokázáno naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, za něž byl odsouzen. Tvrdí, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že informace ohledně rekonstrukce zámku X se volně šířily více než rok před vyhlášením veřejné soutěže a že pouze využíval těchto informací, aby se připravil na budoucí hypotetickou zakázku. Má za to, že svým údajným jednáním nemohl porušit zájem chráněný trestním zákonem, neboť již od samého počátku nebyl v souvislosti s rekonstrukcí zámku X respektován zákonný postup. Poukazuje na skutečnost, že tehdejší ministr spravedlnosti (stěžovatel uvádí ministra Jiřího Pospíšila, má však pravděpodobně na mysli bývalého ministra Roberta Pelikána) podal proti kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu ze dne 17. 10. 2016 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných, a označuje to za naprosto nevhodný a bezprecedentní krok.
V. Posouzení věci
a) Obecná východiska
18. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrhy zjevně neopodstatněné a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto je odmítl.
19. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
20. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
21. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů, se skutkovými i právními závěry i s procesními postupy soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili v rámci své obhajoby. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03), popř. pokud by soudy ve své činnosti nepostupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
b) Ke společným námitkám obou stěžovatelů
22. Oba stěžovatelé namítají, že v přípravném řízení činilo úkony místně nepříslušné státní zastupitelství a v návaznosti na to rozhodl o příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. souhlasu se sledováním osob a věcí místně nepříslušný soud. Ve vztahu k této námitce odkazuje Ústavní soud primárně na č. l. 80-82 usnesení Nejvyššího soudu, v němž byly přehledně shrnuty zásadní argumenty pro její odmítnutí. Zejména je pak třeba připomenout, že na samotném počátku trestního řízení, kdy došlo k podání návrhů na vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, měly orgány činné v trestním řízení k dispozici prvotní informace o tom, že část prověřovaného skutku se měla odehrát v Ú., a to v souvislosti s činností projekční kanceláře XY, se sídlem právě v Ú. Jestliže stěžovatel D. R. v této souvislosti odkazuje na závěry obsažené v usnesení I. ÚS 2632/12, Ústavní soud dává za pravdu názoru, který vyjádřil krajský soud na č. l. 39-40 svého rozsudku, totiž že Ústavní soud v uvedeném usnesení pouze na okraj (jako obiter dictum) vyjádřil určitý podmíněný závěr o nepřípustnosti případně obecně zaužívané praxe. Pro nyní posuzovanou věc je významnější, že Ústavní soud v usnesení II. ÚS 1885/12 výslovně konstatoval, že místní nepříslušnost nepředstavuje bez dalšího zásah do práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny a výše uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení v trestní věci stěžovatele byla podle §26 odst. 2 trestního řádu založena příslušnost soudu k rozhodování i v dalším průběhu přípravného řízení. K tomuto závěru se Ústavní soud kloní i nyní.
23. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud též námitku stěžovatelů založenou na údajné nesprávnosti a nepodloženosti informací, na jejichž základě byly v trestní věci povoleny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, resp. sledování osob a věcí. Ústavní soud předně připomíná, že otázkou zákonnosti povolení odposlechů a sledování osob a věcí se velice podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 6 Tz 3/2017-II., kde konstatoval, že všechny předmětné příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané podle §88 trestního řádu i žádosti o povolení ke sledování osob a věcí a na jejich základě vydaná povolení ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 3 trestního řádu byly vydány v souladu se zákonem. Ústavní soud nemá, co by argumentaci obsažené v citovaném rozsudku (jejíž podstatné prvky Nejvyšší soud zopakoval na č. l. 92-95 napadeného usnesení) vytkl, a jelikož nepovažuje za potřebné, aby bylo v souvislosti s trestní věcí stěžovatelů již poněkolikáté opakováno totéž, v plné míře na uvedenou argumentaci odkazuje. Ústavní soud dále připomíná, že podezření, na základě kterého byly zmíněné odposlechy a sledování osob a věcí nařízeny, bylo v dalším průběhu trestního řízení potvrzeno a vyústilo v pravomocné odsouzení stěžovatelů. Ex post se tedy potvrzuje, že vydání příkazů k odposlechům a povolení sledování osob a věcí nevycházelo z informací, které by byly v podstatných rysech vyfabulované či zkreslené, ale naopak z informací, jež byly v podstatných ohledech pravdivé.
24. V návaznosti na otázku zákonnosti příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, resp. povolení sledování osob a věcí se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelů založenou na tzv. doktríně plodů z otráveného stromu. Stěžovatel D. R. tuto doktrínu zmiňuje v souvislosti se svou námitkou, že odvolací soud nerespektoval svůj právní názor vyjádřený v kasačním usnesení ze dne 17. 10. 2016 č. j. 6 To 106/2015, jímž měl zavázat nalézací soud právě k aplikaci uvedené doktríny. Stěžovatel T. M. pak ve své ústavní stížnosti rozsáhle argumentuje ve prospěch použití doktríny plodů z otráveného stromu ve své trestní věci, a to dokonce mj. ve vztahu k zásadnímu usvědčujícímu důkazu v podobě výpovědi spolupracující obviněné S. (viz dále).
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl (ve shodě s Nejvyšším soudem) k závěru, že výsledky odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, resp. sledování osob a věcí nebyly v posuzované věci stiženy vadou nezákonnosti, jsou úvahy o nutnosti aplikace doktríny plodů z otráveného stromu bezpředmětné. V daném případě totiž tento "strom" nebyl otrávený, a proto i kdyby bylo možné některé další důkazy považovat za jeho "plody" (což - mimochodem řečeno - jistě nemůže platit o zmíněné výpovědi spolupracující obviněné S.), byly by i tyto důkazy "zdravé a poživatelné".
26. V souvislosti s tvrzením stěžovatelů o nezákonných důkazech Ústavní soud ještě připomíná, že ústavní stížnost D. R. proti příkazům k domovním prohlídkám, resp. prohlídkám jiných prostor a pozemků, a proti postupu policejního orgánu (spočívajícího mj. v provádění osobních prohlídek) Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1885/12 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V nyní posuzované věci pak neshledává důvod k tomu, aby svůj názor na zákonnost uvedených postupů (a tím i důkazů jimi získaných) přehodnocoval.
c) K námitkám stěžovatele D. R.
27. Ústavní soud musí předně odmítnout námitku stěžovatele D. R., že řízení, jež bylo proti němu vedeno, mělo významný politický rozměr a charakter mediálního procesu. Je přirozené, že média a veřejnost obecně věnují značnou pozornost trestním řízením vedeným proti osobám politicky činným, resp. zastávajícím vysoké politické funkce. To byl i případ stěžovatele. Stejně tak je přirozené, že orgány činné v trestním řízení komunikují s médii a v zákonných mezích jim poskytují některé informace, neboť požadavky médií a potažmo veřejnosti na co nejširší přístup k přímým informacím o trestním řízení je třeba do určité míry akceptovat (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1476/13).
28. Z hlediska možného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele je podstatné pouze to, zda některý z orgánů činných v trestním řízení podílejících se na řešení dané trestní věci nezavdal svým mediálním vystoupením důvod pro pochyby o nepodjatosti. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě nic podobného nebylo možno zaznamenat. Stěžovatel sice ve své ústavní stížnosti obviňuje jednotlivé orgány činné v trestním řízení (zejména pak státní zástupkyni JUDr. Lenku Bradáčovou) mj. z "bulvarizace trestního řízení" či z toho, že médiím poskytovaly fabulace a nepravdivé informace, nicméně zůstává v tomto směru v obecné rovině a neuvádí žádné konkrétní výroky ani nepoukazuje na jiné aktivity, které by mohly zakládat zmíněnou pochybnost o nepodjatosti těchto orgánů. V neposlední řadě považuje Ústavní soud za vhodné podotknout, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem měla zvýšená mediální pozornost ovlivnit správnost a zákonnost napadených rozhodnutí.
29. Stejné konstatování pak platí pro tvrzení stěžovatele o politickém rozměru trestního řízení. Toto řízení bylo vedeno proti stěžovateli, jenž byl politicky aktivně činnou osobou, a bylo sledováno i na politické scéně, avšak z této skutečnosti samo o sobě nemůže vyplývat, že v jeho průběhu došlo k porušení principů spravedlivého (řádného) procesu či k jinému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
30. Za opodstatněné nepovažuje Ústavní soud ani tvrzení stěžovatele o jednostranně zaměřeném vyšetřování a nepřipuštění jiné verze skutkového děje. Každé trestní stíhání je z podstaty věci založeno na tom, že policejní orgán a státní zástupce vychází z určité verze skutkových událostí, která je pro obviněného nepříznivá, tedy jej viní ze spáchání trestného činu. Podstatné je proto zejména to, že obhajoba dostala v trestním řízení dostatek prostoru pro rozporování rozhodných skutečností a důkazů, na nichž bylo založeno vznesené obvinění, a pro prezentování vlastní verze skutkových událostí. Trestní soudy sice neakceptovaly řadu důkazních návrhů stěžovatele, avšak učinily tak v intencích práva na spravedlivý (řádný) proces, jak ještě bude blíže vysvětleno.
31. Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se soudců a přísedících, kteří měli být podle jeho názoru z projednávání a rozhodování jeho věci vyloučeni, odkazuje Ústavní soud primárně na č. l. 65-80 a 83-86 usnesení Nejvyššího soudu, kde se tento soud s uvedenou námitkou vypořádal. Učinil tak přitom s mimořádnou podrobností a pečlivostí, a to včetně tvrzení stěžovatele o ovlivnění soudců výroky prezidenta republiky a dalších představitelů výkonné moci. Nejvyšší soud zde rovněž přiléhavě odkazoval na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud k tomu proto již jen stručně podotýká, že neshledává důvod k tomu, aby tuto argumentaci Nejvyššího soudu jakkoli rozporoval, zvláště když ani stěžovatel ve své ústavní stížnosti na ni téměř nereaguje. Většina nálezů Ústavního soudu, na které v dané souvislosti odkazuje, se týká zcela jiných problémů než podjatosti soudců, a jsou tedy v tomto směru zcela irelevantní. Obdobně to platí i pro nález sp. zn. Pl. ÚS 7/09, v němž je řešen problém ochrany utajovaných informací, nikoli otázka podjatosti soudců.
32. Ústavní soud se na rozdíl od stěžovatele nedomnívá, že mediální vystoupení soudců senátu 6 Tdo Nejvyššího soudu po vyhlášení rozsudku vydaného v jeho trestní věci na základě stížnosti pro porušení zákona mohou vzbuzovat pochyby o jejich nestrannosti. Jejich vyjádření, na která stěžovatel poukazuje, považuje Ústavní soud za zcela profesionální a vedená snahou vysvětlit veřejnosti obsah a důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci stěžovatele, resp. právního názoru, na němž bylo toto rozhodnutí založeno.
33. Ze stejného důvodu Ústavní soud nepovažuje za opodstatněný odkaz stěžovatele na rozsudek ESLP ve věci Mancel and Branquart proti Francii ze dne 24. 6. 2010 (č. 22349/06). Na rozdíl od uvedeného případu řešeného ESLP Nejvyšší soud v nyní projednávané věci nevybočil ze zákonných hranic vymezujících jeho přezkumnou činnost. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017 se týkal procesní použitelnosti některých důkazů, tedy šlo o otázky právní, nikoli skutkové. Totéž platí o vyjádření soudců podílejících se na vydání tohoto rozsudku. Nejvyšší soud tedy při své přezkumné činnosti nepřekročil hranici mezi posuzováním otázek právních a skutkových, tudíž ani tímto způsobem nezaložil pochybnosti o své nestrannosti (srov. k tomu též usnesení sp. zn. IV. ÚS 994/17).
34. Jako zcela neopodstatněné pak Ústavní soud vyhodnotil tvrzení stěžovatele, že důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu vyplývají z toho, že se soudcem Nejvyššího soudu stal JUDr. Radek Doležel, který dříve v dané trestní věci vystupoval v pozici státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předpoklad, že by vystupování určitého soudce v tom či onom procesním postavení v předchozím průběhu trestního řízení a priori zakládalo pochybnosti o nestrannosti všech ostatních soudců stejného soudu, nelze označit jinak, než jako ryze spekulativní a účelově rozšiřující zákonné předpoklady pro vyloučení určité osoby z rozhodování ve věci (srov. §30 odst. 2 až 4 trestního řádu).
35. Pokud stěžovatel tvrdí, že jako ponižující a zasahující do jeho ústavně zaručených práv vnímal zacházení související s omezováním jeho osobní svobody v rámci vazby či eskortování, Ústavní soud k tomu uvádí, že z ústavní stížnosti nevyplývá žádná okolnost, kterou by bylo možno v tomto ohledu hodnotit jako nestandardní. Za takovou okolnost v žádném případě nelze považovat přítomnost médií, která - jak již bylo uvedeno - stěžovatelově trestní věci logicky věnovala zvýšenou pozornost. Představu, že by s obviněným mělo být zacházeno odlišně jen proto, že jde o veřejně známou osobu a o jeho případ jeví zájem média, musí Ústavní soud jednoznačně odmítnout, neboť by šlo o porušení principu rovného zacházení. Kromě toho není Ústavnímu soudu jasné, jaký vliv mělo mít uvedené zacházení se stěžovatelem v průběhu trestního stíhání na napadená rozhodnutí, resp. jejich zákonnost. Totéž pak platí o skutečnosti, že po určitou dobu byl stěžovatel držen ve vazbě v rozporu se zákonem (jak bylo deklarováno nálezy sp. zn. I. ÚS 2208/13 a I. ÚS 2665/13, na něž stěžovatel odkazuje), neboť tato otázka již byla s konečnou platností vyřešena a nemá žádný vliv na meritorní rozhodnutí trestních soudů, jež jsou napadena touto ústavní stížností.
36. Ústavní soud nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele, že trestní soudy nezohlednily dobu, po kterou trvalo trestní řízení. Vrchní soud na č. l. 93 svého rozsudku výslovně zmínil delší dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a vedení řádného života stěžovatele v tomto období jako polehčující okolnost, byť tomu přiznal menší intenzitu s ohledem na obstrukční způsob vedení jeho obhajoby. Ústavní soud ani nepovažuje za nutné rozporovat závěr trestních soudů, že dobu trestního stíhání, která činila asi sedm let, netřeba považovat za nepřiměřeně dlouhou. Nelze sice popřít, že některé fáze trestního stíhání byly stiženy určitými průtahy, na které stěžovatel upozorňuje, nicméně při hodnocení celkové doby trestního řízení nelze přehlížet i další faktory. Jak uvedl na č. l. 129-130 svého usnesení Nejvyšší soud, dobu řízení výrazně ovlivnil způsob vedení obhajoby stěžovatele. Ústavní soud souhlasí s úvahou, že využívání všech prostředků obhajoby je nepochybně právem obviněného, jež mu nelze upírat, nicméně na druhou stranu nelze zavírat oči před tím, že se takový postup obhajoby má výrazný vliv na celkovou délku řízení.
37. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že se trestní soudy nezabývaly řádně okolnostmi zpochybňujícími věrohodnost, dobrovolnost a procesní použitelnost výpovědi spolupracující obviněné S. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že si trestní soudy byly vědomy stěžejního významu tohoto důkazu z hlediska objasnění skutkového stavu, a proto jeho hodnocení věnovaly značný prostor (srov. č. l. 61-85 rozsudku krajského soudu, č. l. 81-83 rozsudku vrchního soudu a č. l. 98-99 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud jde o samotnou věrohodnost výpovědi S., Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší, aby zasahoval do hodnocení důkazů ze strany obecných soudů (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). Trestní soudy poukázaly ve svých rozhodnutích na konkrétní důkazy, které pravdivost uvedené výpovědi potvrzovaly a svůj závěr o její věrohodnosti odůvodnily velmi podrobně a racionálně, a Ústavní soud tak nemá žádný důvod k tomu, aby tyto závěry rozporoval.
38. Opodstatněné se Ústavnímu soudu nejeví ani spekulace stěžovatele o možném nezákonném donucení či hrozbě takového donucení obviněné S. k výpovědi, resp. spolupráci s orgány činným v trestním řízení. Jak uvedl krajský soud na č. l. 61 svého rozsudku, sama jmenovaná obviněná jakýkoli nátlak či cokoliv podobného ze strany orgánů činných v trestním řízení popřela a logicky a srozumitelně vysvětlila, co ji vedlo ke změně jejího původního postoje v průběhu vyšetřování a k úplné a pravdivé výpovědi. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledává potřebu zpochybňovat ani závěr trestních soudů, že je nadbytečné provádět dokazování týkající se okolností souvisejících s navázáním spolupráce obviněné S. s orgány činnými v trestním řízení.
39. Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil např. proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
40. Právě o takovou situaci jde i v nyní posuzovaném případě. Trestní soudy důsledně, podrobně a racionálně odůvodnily svá rozhodnutí o nevyhovění některým důkazním návrhům stěžovatele (srov. č. l. 62, 81 a 141-146 rozsudku krajského soudu a č. l. 66-69 rozsudku vrchního soudu). Jestliže stěžovatel specificky protestuje proti tomu, že nebyly provedeny důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že nebyl konečným příjemcem finančních prostředků, které u něj byly zajištěny (a spekuluje o tom, že měly být určeny k financování České strany sociálně demokratické), Ústavní soud odkazuje na č. l. 147-148 rozsudku krajského soudu. Zde bylo přiléhavě vysvětleno, že otázka, kdo měl být finálním příjemcem předmětných finančních prostředků, nemá žádnou relevanci z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku, za nějž byl stěžovatel uvedeným rozsudkem odsouzen. Ústavní soud s touto argumentací krajského soudu souhlasí a dodává, že na její platnosti a opodstatněnosti nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Ani u trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 trestního zákoníku, ani u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 trestního zákoníku (za něž byl odsouzen rozsudkem vrchního soudu) není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty rozhodující, zda daným činem má získat prospěch pachatel, anebo jiná osoba. Opatření prospěchu buď přímo pro pachatele, anebo pro jinou osobu totiž v kontextu skutkové podstaty uvedené v §256 odst. 1 trestního zákoníku představuje zcela rovnocenné alternativy, tudíž z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin je zcela irelevantní, která z těchto alternativ je naplněna. Stejně tak uvedená otázka nemůže mít zásadní význam z hlediska ukládaného trestu. Ustanovení §39 odst. 1 trestního zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) se sice skutečně vztahuje jen na případy, kdy pachatel získá majetkový prospěch pro sebe (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 600), tím však není vyloučeno, aby soud uložil sankci postihující majetek (např. peněžitý trest a trest propadnutí věci, jak tomu bylo v případě stěžovatele) i v jiných případech.
41. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, na nichž trestní soudy vystavěly svůj závěr o vině stěžovatele ze spáchání výše uvedených trestných činů, Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy ve všech napadených rozhodnutích s patřičnou pozorností tato skutková zjištění odůvodnily, a to v návaznosti na provedené důkazy (viz výše). Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledal žádný, natož extrémní rozpor, a nemá tak důvod, aby do uvedených skutkových zjištění zasahoval. To se týká i okolnosti, že stěžovatel znal skutečný obsah krabice od vína, ve které se nacházel úplatek, jenž přebíral. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel byl (společně s dalšími osobami) odsouzen za promyšlenou a připravenou trestnou činnost, která spočívala v manipulaci s veřejnými zakázkami, jež zahrnovala jednání s předem určenými subjekty, jejichž nabídka bude vybrána jako nejvýhodnější a "vítězná". Za to se mu mělo dostat úplatku. Jestliže tedy trestní soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatel dobře věděl, že v krabici od vína, kterou přebíral v době svého zadržení, se nachází úplatek, skutečně nejde o závěr, který by se jevil jako nelogický a Ústavní soud by byl oprávněn jej rozporovat.
42. Další zjevně neopodstatněná námitka stěžovatele se týká toho, že odvolací soud změnil ve vztahu ke stěžovateli i výrok o vině, přestože státní zástupce své odvolání směřoval pouze proti výroku o trestu. Jak již výstižně vysvětlil Nejvyšší soud na č. l. 115-116 svého usnesení, vrchní soud sice uznal stěžovatele vinným ze spáchání dvou trestných činů [konkrétně pokusu zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §21 odst. 1, §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 trestního zákoníku a pokusu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1, §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku], zatímco soud prvního stupně jej (ve vztahu ke stejnému skutku) uznal vinným ze spáchání pouze jednoho trestného činu [zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku], nicméně ve svém důsledku se jedná o mírnější, nikoli přísnější právní kvalifikaci. Trestný čin podle §256 odst. 4 trestního zákoníku je totiž spojen se sazbou trestu odnětí svobody od tří do deseti let, trestný čin podle §260 odst. 4 trestního zákoníku pak se sazbou od pěti do deseti let trestu odnětí svobody, zatímco za trestný čin podle §331 odst. 4 trestního zákoníku stanoví zákon trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti let. Je tedy zřejmé, že oba trestné činy, za které stěžovatele odsoudil vrchní soud, jsou mírnější než trestný čin, za nějž jej uznal vinným krajský soud. V konečném důsledku tak vrchní soud v otázce viny (ale i v otázce trestu, viz dále) nezhoršil postavení stěžovatele, ba právě naopak je zlepšil.
43. Ze stejného důvodu je nedůvodné stěžovatelovo tvrzení, že rozsudek vrchního soudu představuje tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť před jeho vydáním nebyl upozorněn na možnost překvalifikování stíhaného skutku na trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie. I v tomto ohledu odkazuje Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně na č. l. 116-118. Nejvyšší soud zde správně vyložil, že v důsledku absence předchozího upozornění na možnost právní kvalifikace stíhaného skutku též podle §260 trestního zákoníku nemohlo dojít k porušení ustanovení trestního řádu, neboť právní kvalifikace zvolená vrchním soudem byla mírnější než ta, kterou ve svém rozsudku použil krajský soud (viz výše). Nejvyšší soud dále upozornil na skutečnost, že odvolací soud vycházel při změně právní kvalifikace skutku zásadně ze skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, a právní kvalifikace, ke které odvolací soud přistoupil, byla již soudem prvního stupně použita vůči dalším spoluobviněným. Skutkové a právní závěry odvolacího soudu proto nebyly natolik odlišné, aby je stěžovatel nemohl vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předjímat. Nejvyšší soud navíc správně podotkl, že se veškerými námitkami stěžovatele směřujícími proti uvedené právní kvalifikaci zabýval v rámci dovolacího řízení, čímž zajistil, že došlo k přezkumu této stěžovatelem zpochybňované právní kvalifikace. Ústavní soud tyto úvahy považuje za racionální, a proto akceptuje i výsledný závěr Nejvyššího soudu, že rozsudek vrchního soudu nelze považovat ze tzv. překvapivé rozhodnutí a že právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces nebylo porušeno ani v tomto ohledu.
44. Nejvyšší soud adekvátně reagoval i na stěžovatelovy námitky týkající se naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 trestního zákoníku a výše potenciální škody na straně rozpočtu Evropské unie (srov. č. l. 99-100 a 121-123 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, že za "nepravdivé doklady" ve smyslu §260 odst. 1 trestního zákoníku je nepochybně třeba považovat i doklady vytvořené v rámci zakázkového řízení, jež je od samotného počátku zmanipulováno tak, aby v něm uspěl předem vybraný uchazeč, jak tomu bylo v případě trestné činnosti spáchané stěžovatelem a dalšími osobami. Akceptovat je třeba i výklad, podle kterého jednání stěžovatele splňovalo i znak "předložení" (uvedených nepravdivých dokladů), neboť právě stěžovatel byl osobou, jež celou trestnou činnost řídila, a bez jeho vědomí by k předložení dokladů (fakticky realizovaném dalšími osobami v rámci organizované skupiny) nemohlo dojít. Stěžovatel se navíc z pozice XXX podílel na rozhodování o veřejné zakázce a podepisoval s tím související významné listiny. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na zmíněnou argumentaci dovolacího soudu, kterou považuje za podrobnou a vyčerpávající.
45. Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit ani stěžovatelovým námitkám směřujícím proti uloženým trestům. V prvé řadě je třeba odmítnout jeho tvrzení, že odvolací soud uložil trest v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Trest uložený rozsudkem vrchního soudu je totiž celkově výrazně mírnější oproti trestu, který ve svém rozsudku vyměřil krajský soud (viz dále), a navíc státní zástupce se proti výroku o trestu krajského soudu odvolal, takže odvolací soud nebyl ohledně trestu uvedeným zákazem vůbec vázán (srov. §259 odst. 4 trestního řádu).
46. Pokud jde o to, jak trestní soudy zhodnotily všechna relevantní kritéria pro uložení trestu a jak zdůvodnily stanovení druhu a výměry jednotlivých trestů, Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
47. Jak uvedl vrchní soud na č. l. 92 svého rozsudku, stěžovatel byl (společně s dalšími osobami) odsouzen za závažnou trestnou činnost spočívající v předem připraveném, organizovaném a ziskuchtivém jednání spočívajícím ve spáchání více trestných činů, navíc se zapojením osob zastávajících významné funkce v rámci územní samosprávy. Jestliže vrchní soud uložil stěžovateli sedmiletý trest odnětí svobody, tedy trest v dolní polovině zákonné trestní sazby (stanovené v rozmezí od pěti do deseti let), nemohlo se tak stát bez toho, že by výrazným způsobem nepřihlédl k dosavadní bezúhonnosti stěžovatele. Pokud stěžovatel ve snaze zpochybnit přiměřenost uloženého trestu připomíná mj. své společenské a politické aktivity, považuje to Ústavní soud za zcela nepřípadné, neboť stěžovatel předmětnou závažnou trestnou činnost páchal v postavení XXX, tedy svého politického postavení a vlivu zneužíval k vlastnímu obohacení.
48. Pokud jde o peněžitý trest, i v tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, který na č. l. 132-133 svého usnesení připustil, že výrok o uložení peněžitého trestu (obsažený v rozsudku vrchního soudu) by mohl být detailněji odůvodněn, nicméně že přesto je z něj patrné, jak odvolací soud dospěl k výsledné výměře tohoto trestu. Vrchní soud vyhodnotil povahu a závažnost spáchané trestné činnosti a na základě toho stanovil počet denních sazeb peněžitého trestu, načež výši denní sazby odvodil z majetkových poměrů stěžovatele, které byly předmětem zkoumání a objasňování již v řízení před soudem prvního stupně. Uložení peněžitého trestu nemohlo být ani v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, jak tvrdí stěžovatel, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, jak již bylo uvedeno, proti výroku o trestu obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně podával odvolání i státní zástupce, tudíž odvolací soud mohl uložený trest i zpřísnit. Za druhé a především, trest uložený odvolacím soudem byl při celkovém srovnání (které jediné hraje roli při posuzování zákazu reformationis in peius) jednoznačně mírnější než trest uložený soudem prvního stupně, neboť namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, trestu propadnutí majetku (postihujícímu majetek v rozsahu 13 678 300 Kč a 44 500 Euro) a trestu propadnutí věci (uloženými rozsudkem krajského soudu) odvolací soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, peněžitý trest v celkové výši 10 milionů Kč, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti. Došlo tedy jak k redukci délky (přímého) nepodmíněného trestu odnětí svobody, tak i k redukci majetkového postihu stěžovatele. Blíže k tomu viz č. l. 133-136 usnesení Nejvyššího soudu.
d) K námitkám stěžovatele T. M.
49. Stěžovatel T. M. ve své ústavní stížnosti tvrdí (zkráceně řečeno), že provedené důkazy neprokazují nade vší pochybnost jeho vědomou účast na zmanipulované veřejné zakázce "Rekonstrukce zámku X", pouze využíval informací o tomto projektu, které se - podle jeho tvrzení - v té době již volně šířily, aby se připravil na budoucí hypotetickou zakázku. Ústavní soud však musí konstatovat, že tato jeho tvrzení jsou důsledkem selektivní a účelové prezentace provedených důkazů.
50. Ústavní soud odkazuje na č. l. 81-83 rozsudku vrchního soudu, kde byly přehledně shrnuty podstatné části výpovědí řady svědků (nikoli jen výpovědi svědků K. a N., jak zmiňuje stěžovatel), jimiž byl prokazován mj. právě stěžovatelův podíl na předmětné trestné činnosti. Z těchto svědeckých výpovědí vyplynulo, že se stěžovatel podílel na tvorbě části dokumentace k výběrovému řízení, byl dokonce účasten i na jednání Regionálního operačního programu Střední Čechy jako osoba vystupující za krajský úřad, a věděl o uvedené veřejné zakázce ještě před jejím zveřejněním. Jinak řečeno, stěžovatel se v rámci organizované skupiny zapojil do manipulace veřejné zakázky "Rekonstrukce zámku X", z čehož v měla profitovat firma Y, za kterou jednal jako obchodní ředitel.
51. V této souvislosti nemůže Ústavní soud přehlédnout, že stěžovatel sice popírá svůj podíl na vytvoření dokumentace k výběrovému řízení, avšak nenabízí žádné konkrétní argumenty, jež by zásadním způsobem zpochybňovaly tuto část svědecké výpovědi N. a dalších osob, popř. by dokládaly, že uvedený závěr svědčí o libovůli trestních soudů při hodnocení provedených důkazů. I proto Ústavní soud akceptuje závěr vrchního soudu, že uvedenými svědeckými výpověďmi bylo obhajoba stěžovatele spolehlivě vyvrácena.
52. Ústavní soud závěrem uvádí, že k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nemohlo dojít ani v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti v neprospěch obžalovaných v průběhu řízení. Stávající trestní řád ministra spravedlnosti opravňuje, aby podal uvedený mimořádný opravný prostředek i v neprospěch obžalovaného, přičemž důsledkem může být v takovém případě (pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že byla stížnost pro porušení zákona podána oprávněně) maximálně tzv. akademický výrok, že došlo k porušení zákona (srov. §266, §268 odst. 1 a §269 trestního řádu). V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 2285/17, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelových spoluobžalovaných spojená s návrhem na zrušení hlavy osmnácté trestního řádu (tedy právě právní úpravy stížnosti pro porušení zákona).
VI. Závěr
53. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. V části směřující proti dříve zrušenému rozsudku krajského soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu k projednání příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele T. M. na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu