ECLI:CZ:US:2021:1.US.1964.19.1
sp. zn. I. ÚS 1964/19
Nález
Ústavní soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti BUAK Bauarbeiter-, Urlaubs- und Abfertigungskasse, sídlem Kliebergasse 1A, 1050 Vídeň, Rakouská republika, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 329/2018 ze dne 2. 4. 2019, usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 Mgr. Pavla Preuse č. j. 204 EX 5863/18-30 ze dne 5. 9. 2018 a výroku II. pokynu Okresního soudu ve Znojmě č. j. 8 EXE 120/2018-15 ze dne 5. 9. 2018, za účasti Krajského soudu v Brně a soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 20 Co 329/2018 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 20 Co 329/2018 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se exekučním návrhem podle rozsudku ze dne 17. 9. 2017 č. j. 37 Cga 14/17Z-8, vydaným Pracovním a sociálním soudem ve Vídni, domáhala vymožení peněžité povinnosti povinného spolu s náklady exekučního řízení oprávněného a náklady exekuce. Exekuční návrh byl usnesením soudního exekutora ze dne 5. 9. 2018 co do úroků ve výši 7,00 % p.a. z částky 529,34 EUR od 16. 7. 2016 do zaplacení, úroků ve výši 7,00 % p.a. z částky 1 663,64 EUR od 17. 8. 2016 do zaplacení, úroků ve výši 7,00 % p.a. z částky 1 588,02 EUR od 16. 9. 2016 do zaplacení, částečně zamítnut. Soudní exekutor se řídil pokynem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 9. 2018, který mu částečné zamítnutí návrhu uložil podle ustanovení §43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), neboť co do těchto částek je exekuční titul materiálně nevykonatelný a neurčitý. V části výroku rozhodnutí, týkajícím se úroku z prodlení, není stanoven rozsah a obsah povinnosti povinného, když nalézací soud uložil povinnému zaplatit tento úrok z prodlení, aniž by však uvedl přesný časový údaj, do kdy je povinný povinen předmětné úroky z prodlení uhradit.
3. Krajský soud, aniž se zabýval důvody, pro které byl exekuční návrh soudním exekutorem částečně zamítnut, prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť k návrhu na nařízení exekuce nebylo připojeno k předmětnému exekučnímu titulu rozhodnutí, kterým by byl tento exekuční titul prohlášen vykonatelným na území České republiky, a ani rozhodnutí o jeho uznání na území České republiky. V odůvodnění uvedl, že je třeba postupovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen "Nařízení Brusel I bis"), které vstoupilo v účinnost dne 10. 1. 2015. Jelikož oprávněná zvolila k vymáhání povinnosti cestu exekuce, tj. za pomoci soudního exekutora, dopadá na posuzovaný případ též právní úprava obsažená v exekučním řádu, který stanoví, že exekuční návrh lze podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání [§37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu, v rozhodném znění]. Cizí soudní rozhodnutí tak může být vykonáno pouze soudní cestou. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3422/2017 a ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5882/2016 a na odbornou publikaci Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 115-116, 767.
II
4. Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Právní názor soudu, podle něhož zahraniční rozhodnutí, která podléhají nařízení Brusel I bis, nelze vůbec vykonat cestou exekučního řízení, protože podle uvedeného nařízení se již prohlášení vykonatelnosti nevydává, považuje za diskriminační vůči osobám, u nichž je právním titulem rozhodnutí soudu jiného členského státu Evropské unie (dále jen "EU"), zejména státních příslušníků jiných členských států. Nařízení Brusel I bis je přitom předpisem přímo použitelným a novějším než zmíněné ustanovení exekučního řádu. To sice předpokládá možnost vydání prohlášení vykonatelnosti, které však uvedené nařízení Brusel I bis ruší a zavádí tzv. osvědčení o soudním rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (viz jeho čl. 53 a Přílohu I), s nímž exekuční řád nepočítá. Je proto třeba zvolit takový výklad, podle něhož rozhodnutí jiného členského státu EU musí být při předložení osvědčení vykonatelné v rámci exekučního řízení. Krajský soud však stěžovatelce neumožňuje využít exekučního řízení a nutí ji využít pouze soudní výkon rozhodnutí, v němž je povinna plnit zákonem stanovené podmínky, mj. navrhnout konkrétní způsob výkonu rozhodnutí a prokázat příslušné majetkové poměry povinného, ona však s ohledem na předmět své činnosti, rozsah své působnosti a způsob vybírání příspěvků nezná své dlužníky a není schopna o nich zjistit bližší informace, nadto téměř vždy vymáhá své pohledávky na základě rozsudků pro zmeškání, takže nelze ani předpokládat, že by byl úspěšný případný návrh na prohlášení o majetku. Z toho stěžovatelka vyvozuje faktickou nemožnost vymožení své pohledávky.
5. Porušení právní jistoty stěžovatelka spatřuje v tom, že dosud byla v její prospěch u téhož soudního exekutora zahájena na základě osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis více než desítka exekučních řízení. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že uvedený problém se netýká jen jí, ale má celospolečenský dopad s tím, že obstálo-li by napadené usnesení krajského soudu, muselo by to při zachování právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí znamenat v dlouhodobém horizontu hromadné zastavování vedených exekucí. Navíc pokyn krajského soudu soudnímu exekutorovi a okresnímu soudu k zastavení exekuce podle stěžovatelky fakticky znemožňuje z důvodů výše uvedených výkon rozhodnutí jako takový, čímž činí její pohledávku nedobytnou, a porušuje tím její právo vlastnit majetek.
6. Dále stěžovatelka namítá, že usnesení krajského soudu je v rozporu s evropským právem, přičemž argumentuje tím, že čl. 37 odst. 1 a čl. 41 nařízení Brusel I bis jí zajišťují shodný přístup k výkonu jejích rozhodnutí, včetně práva na stejné podmínky výkonu rozhodnutí jako v případě vnitrostátních rozhodnutí, a daná úprava je přímo použitelná a má aplikační přednost před zákonem. Konání řízení o prohlášení vykonatelnosti není tímto nařízením výslovně zamýšleno, a tudíž vyžadováno, jak plyne z jeho čl. 39 a bodu 26 recitálu nařízení Brusel I bis, přičemž vydání osvědčení je podle jeho čl. 53 přeneseno na soud, který je s případem nejlépe seznámen a nejdříve schopen potvrdit vykonatelnost rozhodnutí (judikát Soudního dvora EU C-579/17 ve věci Gradbeništvo Korana d.o.o., bod 40). Krajský soud tak nerespektoval závazek České republiky plynoucí z mezinárodního práva, dopustil se diskriminace rozhodnutí soudů jiných členských států EU oproti vnitrostátním soudům a současně nerespektoval zásadu aplikační přednosti evropského práva.
7. Podle názoru stěžovatelky měl krajský soud v případě nejistoty, jak má rozhodnout, položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda je třeba rozsudky jiných členských států vymáhat na území členského státu v exekučním řízení i tehdy, vyžadují-li vnitrostátní předpisy pro takové vymáhání prohlášení vykonatelnosti podle předpisu, který se na věc neaplikuje, a je-li jí zachována možnost soudního výkonu rozhodnutí, byť tento způsob je pro ni podstatně méně výhodný, a zda případné neumožnění vedení exekučního řízení jako jednoho ze dvou způsobů výkonu cizího rozhodnutí představuje nepřípustné znevýhodňování rozsudků jiných členských států proti rozsudkům vnitrostátním.
8. Dále má stěžovatelka za to, že s ohledem na čl. 52 nařízení Brusel I bis exekučnímu soudu nepřísluší zkoumat, zda úroky byly cizím rozhodnutím přiznány řádně či nikoliv, a je povinen je řádně vymáhat. Nemožnost vymáhání představuje porušení práva na soudní ochranu, neboť jí svědčí vykonatelný exekuční titul, který však nemůže uplatnit pouze proto, že soud, který jej vydal, postupoval v souladu s právem svého státu, a nikoliv s právem státu výkonu rozhodnutí. V rakouském právním řádu není norma, která by stanovila, že v případě stanovení úroků je třeba užít slovního spojení "do zaplacení" a i rakouský nejvyšší soud úroky přisuzuje bez těchto slov, přičemž se eo ipso rozumí, že se platí do zaplacení. V této souvislosti poukazuje na bod 28 recitálu nařízení Brusel I bis s tím, že rozhodnutí soudu jiného státu je třeba rozumět a vykládat tak, jak je vykládáno v zemi původu, a příslušným způsobem je upravit. Znemožnění vymáhat úroky z prodlení tak zakládá porušení čl. 39 nařízení Brusel I bis a koliduje i s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1320/16. Postup krajského soudu porušuje rovněž její právo vlastnit majetek, na který má podle rozhodnutí rakouského soudu nárok, jakož i princip právní jistoty, a to s ohledem na právní názor Ústavního soudu vyslovený v uvedeném nálezu.
9. Závěrem stěžovatelka namítá porušení práva na řádný proces v tom směru, že krajský soud se nezabýval důvody uvedenými v jejím odvolání, čímž jí upřel řádné přezkoumání usnesení soudního exekutora, a argumentoval zcela nepřiléhavou judikaturou, neboť ta se týkala výkonu rozhodčích nálezů. Podle stěžovatelky není přiléhavý ani odkaz na odbornou literaturu, neboť ta se týká zákona o mezinárodním právu soukromém, který se zde neaplikuje.
10. Vzhledem k tomu, že krajský soud žádnou otázku Soudnímu dvoru EU nepoložil, stěžovatelka navrhla, aby se na uvedený soud obrátil Ústavní soud s touto otázkou:
"I. Je §37 odst. 2 písm. b) českého exekučního řádu, který pro výkon zahraničních rozhodnutí vyžaduje prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnutí o uznání, slučitelný s čl. 39 a 41 nařízení Brusel I bis?
II. Je slučitelné s čl. 39 nařízení Brusel I bis, že úroky, které jsou v jednom členském státu rozsudkem přiznány způsobem a ve znění tam obvyklém, nejsou v jiném členském státě vykonatelné z důvodu, že znění rozsudku je dle práva jiného členského státu formulováno nepřesně?"
III
11. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze plně odkázal na obsah svého rozhodnutí.
12. Soudní exekutor uvedl, že mu nepřísluší jakékoliv hodnocení pokynu exekučního soudu uděleného mu podle §43a odst. 6 exekučního řádu. Je-li nesprávný, lze proti jeho usnesení podat odvolání, což se také stalo. Jde-li o napadené usnesení krajského soudu, soudní exekutor zmiňuje, že se uvedený soud nezabýval stěžovatelčinou argumentací a dospěl k závěrům, jak byly již zmíněny shora, přičemž konstatoval, že byl-li soudní exekutor pro jistinu a náklady nalézacího řízení již okresním soudem pověřen, bude namístě předmětnou exekuci i pro tyto stěžovatelčiny pohledávky zastavit, a že tímto názorem je vázán jak exekuční soud, tak soudní exekutor. Podle soudního exekutora však odvolacímu soudu nepřísluší jej ani exekuční soud zavázat k jakémukoliv postupu v rámci té části řízení, která není předmětem řízení odvolacího. Běžně sice tyto pokyny respektuje, v daném případě nikoliv, protože samotný právní názor je zjevně nesprávný. O svém postupu a jeho důvodech krajský soud informoval v přípise ze dne 3. 5. 2019 č. j. 204 EX 6059/18-242, který zaslal na vědomí stěžovatelce i vedlejší účastnici, která pak zastavení exekuce v pověřeném rozsahu neiniciovala, a tato byla provedena vymožením vymáhaného plnění. Tento přípis soudní exekutor přiložil ke svému vyjádření a s odkazem na něj uzavřel, že ústavní stížnost lze považovat za důvodnou.
13. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
14. Ústavní soud zaslal stěžovatelce tato vyjádření na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka v reakci na to sdělila, že tohoto práva nevyužije a že se nadále domnívá, že je ústavní stížnost důvodná.
IV
15. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
16. Nejprve se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení krajského soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
17. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení pokynu okresního soudu, Ústavní soud konstatuje, že nejde o rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jím není (bezprostředně) rozhodováno o právech a povinnostech účastníků řízení. Vzhledem k tomu nutno v této části ústavní stížnost považovat za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
18. Ústavní stížnost není dále přípustná ve vztahu k napadenému rozhodnutí soudního exekutora. Krajský soud sice toto usnesení potvrdil jako ve výroku věcně správné, své rozhodnutí však postavil na jiném právním důvodu a správností právních závěrů soudního exekutora (resp. pokynu okresního soudu) se vůbec nezabýval. A vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu, a tudíž exekuční řízení (minimálně ve stadiu řízení odvolacího) bude dále pokračovat, přičemž krajský soud se v jeho rámci může vyjádřit i k námitkám stěžovatelky, jež uplatnila v odvolání a posléze i ústavní stížnosti, bylo by v rozporu se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů do činnosti soudů obecných, aby tak činil ještě předtím, než tak učiní krajský soud. Z tohoto důvodu nutno považovat ústavní stížnost v dané části za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V
19. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně je důvodná.
20. Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí ostatních soudů. Výjimku tvoří případy, kdy soudy na úkor stěžovatele vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, respektive ústavněprávních principů. Vznik takové situace Ústavní soud shledal v nyní projednávané věci.
21. Ústavní soud dále předesílá, že obdobnou ústavní stížnost téže stěžovatelky se shodnou právní argumentací se již zabýval ve věci sp. zn. IV. ÚS 2042/19, přičemž této ústavní stížnosti nálezem ze dne 8. 4. 2021 částečně vyhověl. Od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci, a proto shodně uvádí následující.
22. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud potvrdil podle §219 o. s. ř. usnesení soudního exekutora jako věcně správné, aniž by se zabýval právním názorem okresního soudu, jímž je soudní exekutor podle §43a odst. 6 exekučního řádu vázán, resp. důvody, na nichž stěžovatelka své odvolání postavila, neboť na základě intepretace a aplikace §37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí nelze v exekučním řízení vykonat, nebylo-li českým soudem rozhodnuto o prohlášení vykonatelnosti nebo o jeho uznání. Stalo se tak za situace, kdy tato otázka nebyla řešena v prvostupňovém řízení, účastníci řízení se k ní nijak nevyjadřovali a ani krajský soud jako soud odvolací žádným způsobem skutečnost, že danou otázku považuje za relevantní (rozhodnou), účastníkům neprezentoval, a neumožnil jim tak v daném ohledu skutkově a právně argumentovat. Z pohledu stěžovatelky lze jeho rozhodnutí označit za "překvapivé", v důsledku čehož uplatnila (mohla uplatnit) svou právní argumentaci, kterou nelze označit za zjevně irelevantní, až v řízení o ústavní stížnosti. Spolu s tím byla zkrácena na svém právu navrhnout, aby se krajský soud obrátil na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou, jak nyní navrhuje Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti.
23. V nálezu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 Ústavní soud konstatoval, že "(n)utnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.". Z toho plyne, že uplatní-li odvolací soud právní posouzení věci, které je odlišné od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od předestřené právní argumentace účastníků řízení, a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, porušuje právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. sp. zn. II. ÚS 3330/13, I. ÚS 2502/09).
24. Ústavní soud by takový postup - přestože nepochybně představuje zásah do ústavně zaručeného základního práva, které plyne ze zmíněného čl. 38 odst. 2 Listiny - mohl akceptovat pouze za předpokladu, že by krajský soud výklad příslušného ustanovení exekučního řádu řádně odůvodnil, a v tomto rámci by i náležitě zohlednil dopad unijního práva na posuzovanou věc. Takže by bylo dostatečně zřejmé, z jakého důvodu nemůže argumentace uplatněná v původním návrhu účastníků před prvostupňovým soudem a v ústavní stížnosti obstát (tedy kdy by šlo o pouhé vyjádření nesouhlasu s příslušnými závěry soudu, jež do případu nepřináší nic "nového"). Z odůvodnění napadeného usnesení však neplyne, že by krajský soud jakkoliv reflektoval přímo aplikovatelnou právní regulaci na úrovni unijního práva, a tudíž není zřejmé, z jakého důvodu mají být relevantní ustanovení nařízení Brusel I bis v poměru k vnitrostátním procesním předpisům natolik jasná a nepodmíněná, že jejich výklad nevyvolává důvodné pochybnosti (tedy že jde o tzv. acte clair) a nevyvstala potřeba položení předběžné otázky, jak to vyžaduje čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU").
25. K tomu považuje Ústavní soud za potřebné doplnit, že krajský soud své závěry postavil na tom, že v exekučním řízení lze podle §37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu vykonávat pouze ta cizí soudní rozhodnutí, u nichž bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu EU nebo mezinárodní smlouvy anebo rozhodnuto o uznání, a že tato podmínka splněna nebyla. Tento výklad vychází z doslovného znění uvedeného ustanovení (a zřejmě i z toho, že po přijetí nařízení Brusel I bis zákonodárce nepřistoupil k jeho novelizaci, což je ovšem z hlediska právní povahy nařízení Brusel I bis irelevantní). Krajský soud tak pominul možnost eurokonformního výkladu tohoto ustanovení, vycházející z vývoje právní úpravy na úrovni EU, a v tom rámci zejména smyslu a účelu přijetí nařízení Brusel I bis členskými státy, v neposlední řadě pak skutečnost, že uvedené nařízení je pro Českou republiku (její orgány) závazné a přímo (přednostně) použitelné (srov. i bod 6 jeho preambule).
26. V této souvislosti je především nutno zdůraznit, že dřívější nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I) pro výkon cizího rozhodnutí vyžadovalo prohlášení vykonatelnosti (exequatur), tuto úpravu však členské státy považovaly za nevyhovující, neboť šlo o překážku volného pohybu rozhodnutí podle čl. 81 SFEU (k tomu z pohledu primárního práva EU viz nejnověji Liakopoulos, D. Integration and Cooperation of International and European Private Law according Charter of the Fundamental Rights of the European Union. Cuadernos de Derecho Transnacional, sv. 11, č. 2, roč. 2019 se zdůrazněním principu vzájemného uznání zejm. na s. 158 a násl.).
27. To je proto také důvodem, proč členské státy tuto dosavadní úpravu výslovně nahradily na základě nařízení Brusel I bis přímým výkonem rozhodnutí (čl. 39), tj. jeho vykonatelností v jiném členském státě, aniž je vyžadováno prohlášení vykonatelnosti. K vykonatelnosti nyní podle výslovné úpravy v čl. 53 tohoto nařízení postačuje předložit formulářové osvědčení podle přílohy I k nařízení vydané soudem země původu vykonávaného rozhodnutí. Tato změna (derogatio subrogans) je považována za zásadní posun ve vývoji evropského civilního procesu (podrobně k tomu s obsáhlým přehledem názorů na odstranění řízení ve věci exequatur a možností odepření výkonu viz Domej, T. Die Neufassung der EuGVVO. Quantensprünge im europäischen Zivilprozessrecht. Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht / The Rabel Journal of Comparative and International Private Law, sv. 78, č. 3, roč. 2014, s. 508-550, zejm. s. 510-521). Vykonatelnost tedy nastává ipso iure, přičemž dochází k obrácení pozic, kdy se věřitel již nemusí vykonatelnosti domáhat, aktivní musí být naopak dlužník, chce-li vykonatelnost přeshraničního soudního rozhodnutí odvrátit (viz Pauknerová, M.: Evropské mezinárodní právo soukromé. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 125; srov. i Pohl, M.: Die Neufassung der EuGVVO - im Spannungsfeld zwischen Vertrauen und Kontrolle, Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, č. 2, roč. 2013, s. 112; Liakopoulos, D. cit. dílo, s. 160, bod 29). Ke své obraně má nyní dlužník k dispozici procesní prostředky státu původu rozhodnutí (court of origin) zejména podle čl. 43 a násl. nařízení Brusel I bis (viz k tomu Hovaguimian, Ph. The enforcement of foreign judgments under Brussels I bis: false alarms and real concerns. Journal of Private International Law, sv. 11, č. 2, roč. 2015, s. 212-251, zejm. s. 210 a násl., s. 234 a násl.).
28. Ústavní soud dále poukazuje zejména na bod 4 preambule nařízení Brusel I bis, podle něhož "[u]rčité rozdíly mezi vnitrostátními pravidly pro určení příslušnosti a pro uznávání rozhodnutí ztěžují řádné fungování vnitřního trhu. Je nezbytné přijmout ustanovení, která umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zajistí rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí přijatých v členských státech", a na bod 26, v němž se uvádí, že "[v]zájemná důvěra při výkonu spravedlnosti v Unii odůvodňuje zásadu, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě by měla být uznána ve všech členských státech, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. Dále snaha o menší časovou náročnost a finanční nákladnost přeshraničních sporů odůvodňuje zrušení prohlášení vykonatelnosti před výkonem rozhodnutí v dožádaném členském státě. V důsledku toho by mělo být rozhodnutí vydané soudy členského státu považováno za rozhodnutí vydané v dožádaném členském státě.".
29. Jak patrno z výše uvedeného, nařízení Brusel I bis je postaveno na dosažené úrovni vzájemné důvěry při výkonu spravedlnosti v rámci justiční spolupráce v civilních věcech s mezinárodním prvkem (čl. 81 SFEU), podpořené sblížením vnitrostátních procesních institutů. To umožňuje uplatnění presumpce řádného soudního řízení v členském státu EU, kdy soudní rozhodnutí jiného členského státu má (v zásadě) stejný procesní status (podléhá stejnému zacházení) jako rozhodnutí tuzemské. Princip stejného zacházení, který v těchto souvislostech Soudní dvůr EU (veden bodem preambule 4, popř. bodem 21 nařízení Brusel I bis) pojímá extenzivně, nepřepokládá, a ani nepřipouští, aby skladba orgánů výkonu tuzemských soudních rozhodnutí byla jiná než v případě soudních rozhodnutí jiného členského státu, a odlišné zacházení by nebylo ani v souladu s legitimním cílem tohoto nařízení, jak je vyjádřen v bodu 26 preambule, jímž je snaha o menší časovou náročnost a finanční nákladnost výkonu cizího soudního rozhodnutí, tedy o určitou "kompenzaci" horšího postavení věřitele v přeshraničním styku. Princip rovného zacházení je rovněž podporován antidiskriminačním nastavením Listiny základních práv Evropské unie ve smyslu čl. 20 a 21 ve vazbě na čl. 51 odst. l.
30. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že podle jeho názoru v otázce institucionální složky výkonu soudních rozhodnutí nařízení Brusel I bis neponechává členským státům žádný prostor pro diskreci (ani žádnou rozumnou pochybnost ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 1982 sp. zn. C-283/81 ve věci CILFIT, body 16, 21) v neprospěch soudních rozhodnutí ostatních členských států EU. Příslušná ustanovení tohoto předpisu jsou přitom natolik jasná, že v případě jejich výkladu v tomto ohledu nevznikají důvodné pochybnosti. Nicméně mezi kompetence Ústavního soudu nepatří podávat závazný výklad práva EU (srov. čl. 87 Ústavy), a tudíž nemůže předjímat další postup krajského soudu po zrušení jím vydaného usnesení, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Ovšem v případě, že by jeho názor na interpretaci a aplikaci nařízení Brusel I bis byl odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo jeho povinností obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU, jinak hrozí kolize jím vydaného rozhodnutí s právem EU a porušení závazků, které České republice plynou z členství v EU.
31. Z hlediska ústavnosti (konkrétně práva na řádný proces) pak nemůže odůvodnění napadeného usnesení obstát ani ve zbývající části, kde krajský soud argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu a odbornou literaturou. Tyto odkazy jsou zjevně nepřiléhavé, neboť usnesení sp. zn. 20 Cdo 1349/2016 se týkalo výkonu rozhodnutí vydaného soudem ve Spojených státech amerických a podléhalo právnímu režimu §14 až 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v případě kterého není postup podle exekučního řádu možný. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 3422/2017 Nejvyšší soud řešil otázku nákladů řízení, přičemž v této věci šlo o výkon rozhodčího nálezu podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (č. 74/1959 Sb.; dále jen "Newyorská úmluva"), a také usnesení sp. zn. 20 Cdo 5882/2016 se týkalo výkonu rozhodčího nálezu podle Newyorské úmluvy, případně podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (č. 209/1993 Sb.). V těchto případech byl postup obecných soudů namístě, neboť zde hovořit o takovém stupni důvěry mezi signatářskými státy Newyorské úmluvy, jaká se předpokládá ve vztazích mezi členskými státy EU, nelze, s čímž ostatně koresponduje její čl. III, který připouští odchylný režim výkonu rozhodnutí pro zahraniční a tuzemské rozhodčí nálezy, jeho podmínky pouze nesmějí být "podstatně tíživější". Odkazovaná pasáž odborné literatury se k danému problému nevyslovuje vůbec.
32. Z výše uvedených důvodů nelze odlišný postup v případě výkonu soudního rozhodnutí jiného členského státu EU odůvodnit potřebou ochrany dlužníka v exekučním řízení, k čemuž možno dodat, že i v takovém řízení jsou dlužníkova práva dostatečně chráněna. Samotný dlužník se může domáhat odepření uznání cizího rozhodnutí či odepření jeho výkonu podle čl. 45 a násl. nařízení Brusel I bis, nadto splnění všech předpokladů stanovených zákonem, resp. nařízením Brusel I bis (srov. čl. 41 odst. 2, čl. 42 a 45), pro vedení exekuce soudním exekutorem podléhá i bez návrhu soudní kontrole (viz §43a odst. 6 exekučního řádu).
33. Poukazuje-li stěžovatelka na rozdílné rozhodování obecných soudů v jejích obdobných exekučních věcech, a je-li tomu skutečně tak, jde o jev nepochybně nežádoucí, nicméně z hlediska tohoto řízení je podstatné, zda právě ústavní stížností napadené rozhodnutí obstojí v testu ústavnosti. Rozhodnutí obecného soudu nezavazuje jiný soud v jiné, byť právně a skutkově shodné věci, přičemž z toho plynoucí případná diformita rozhodnutí je záležitostí v prvé řadě sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, takže námitka jiného právního názoru ve vztahu k takové věci má proto charakter jakékoliv jiné námitky, s níž jsou obecné soudy povinny se v přezkoumatelné míře vypořádat, přičemž Ústavní soud není povolán posuzovat jiné rozhodnutí než to, které bylo ústavní stížností napadeno. Nepřísluší mu proto hodnotit, které z diformních rozhodnutí je po právu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1900/13).
34. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ust. §82 odst. 2 písm. a), §82, odst. 3 písm. a), §43 odst. l písm. d) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu