ECLI:CZ:US:2021:1.US.2288.21.1
sp. zn. I. ÚS 2288/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jany Pilné, zastoupené Mgr. Tomášem Steidlem, advokátem se sídlem Hlavní třída 965/2, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 4. 2021 č. j. 70 Co 349/2020-613 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 6. 2020 č. j. 10 C 42/2015-525, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku domáhala po žalovaném placení výživného rozvedené manželky. Soud žalobu zamítl a uložil stěžovatelce nahradit žalovanému a státu náklady řízení. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nevyhověly její žádosti o ustanovení zástupce, odvolacímu soudu i to, že nepřihlédl k její žádosti o odročení jednání před odvolacím soudem. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje i ve výroku o povinnosti nahradit náklady řízení žalovanému a státu. Stěžovatelka nesouhlasí s aplikací zásady úspěchu ve věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení, soudy se podle ní nezabývaly poměry stěžovatelky, které vedly k jejímu osvobození od placení soudních poplatků a jejich úvaha je tak nejméně neúplná a tím i nesprávná.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Výhrady stěžovatelky směřují proti postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatelka soudům vytýká, že nevyhověly její žádosti o ustanovení zástupce, a to i přesto, že stěžovatelce bylo v řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků. K tomu je nutné říci, že osvobození od soudních poplatků, resp. naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, je pouze jednou z podmínek pro ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. Osvobození od soudních poplatků tedy automaticky nemůže vést k ustanovení advokáta podle §30 o. s. ř. Namítá-li stěžovatelka, že odvolací soud nepřihlédl k její žádosti o odročení jednání, odvolací soud stěžovatelce osvětlil, proč její žádosti nebylo vyhověno. Ústavní soud proto neshledává, že by ústavní stížností napadený postup soudů byl projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky. Jejich podstatu představuje polemika stěžovatelky se závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Soudy obou stupňů aplikovaly zásadu úspěchu ve věci, neboť žalovaný byl v obou stupních plně úspěšný. Moderační právo soudu představuje institut výjimečný. Nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že soudy měly využít svého moderačního práva z důvodu, že stěžovatelka byla osvobozena od soudních poplatků a soudem jí byl původně ustanoven i zástupce. Mezi osvobozením od soudních poplatků a aplikací moderačního práva není přímý vztah, osvobození od soudních poplatků neznamená, že soud nepřizná úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení. Při posuzování, zda má soud využít moderačního práva, musí zvážit celou řadu dalších otázek. Namítá-li stěžovatelka, že se soudy nezabývaly jejími poměry, ať už jde o majetkové poměry, zdravotní stav či sociální situaci, Ústavní soud ověřil, že soudy tyto otázky zjišťovaly velice podrobně, odvolací soud pak odůvodnil, proč k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nepřistoupil.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu