ECLI:CZ:US:2021:1.US.2487.21.1
sp. zn. I. ÚS 2487/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivany Hákové, advokátky se sídlem v Liberci, Sokolská 1365, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 Tmo 4/2021-292 ze dne 16. 6. 2021, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 5 Tm 10/2019-259 ze dne 4. 8. 2020 zprostil (tehdy) mladistvého R. H. obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že spáchal v obžalobě popsaným jednáním provinění ve stadiu pokusu - znásilnění své bývalé přítelkyně, poškozené D. M., neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl obžalovaný stíhán.
2. Stěžovatelka zastupovala v uvedeném trestním řízení poškozenou jako zmocněnkyně. Usnesením okresního soudu č. j. 5 Tm 10/2019-282 ze dne 6. 5. 2021 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů zmocněnce poškozené.
3. Napadeným usnesením se Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ztotožnil se závěry okresního soudu a stěžovatelce rovněž nepřiznal náhradu nákladů zmocněnce poškozené (§151 odst. 6 trestního řádu). Krajský soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě není namístě, aby za situace, kdy sice poškozenou lze považovat za zvlášť zranitelnou oběť, náklady na její právní pomoc nesl stát. V předmětné trestní věci vyzdvihl krajský soud důvody, proč byl obžalovaný mladistvý po provedeném hlavním líčení nakonec zproštěn obžaloby. Ze zprošťujícího rozsudku je zřejmé, že (zjednodušeně řečeno) se tak stalo z důvodů stojících převážně na straně poškozené, která se nemohla vyrovnat s rozchodem iniciovaným obžalovaným mladistvým. Proto není podle krajského soudu možné, aby stát přiznal stěžovatelce náhradu nákladů zmocněnce poškozené v účtované výši 46 595 Kč. V dané věci totiž nešlo o takovou důkazní situaci, k jaké obvykle v podobných kauzách dochází, že není možné pachatele určit trestně odpovědného za protiprávní jednání proto, že chybí usvědčující důkazy. Odůvodnění napadeného usnesení obsahuje pečlivé vypořádání s námitkami stěžovatelky, které jsou rovněž obsahem ústavní stížnosti.
4. Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti nákladovému rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka především namítá, že status oběti, na který se váže náhrada nákladů zastoupení zmocněnce poškozeného státem, nelze činit závislým na výsledku trestního řízení. Poškozená byla v postavení zvlášť zranitelné oběti. Podle stěžovatelky je povinností státu přiznat poškozenému nárok na bezplatné právní zastoupení, dospěje-li soud k závěru, že je třeba považovat jej za zvlášť zranitelnou oběť. Jestliže soudy v tomto případě náklady zastoupení nepřiznaly, porušily legitimní očekávání stěžovatelky, její vlastnické právo i právo na soudní ochranu.
5. S námitkami stěžovatelky se Ústavní soud neztotožňuje. K problematice nákladů řízení (v tomto případě nákladů zastoupení poškozené zmocněncem) se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. V tomto případě Ústavní soud žádnou svévoli v rozhodovací činnosti soudů neshledal.
6. Napadené rozhodnutí (i jím přezkoumávané rozhodnutí okresního soudu) je odůvodněno přesvědčivě. Byť s uvedenými důvody stěžovatelka nemusí souhlasit, jsou závěry soudů řádně vysvětleny a Ústavní soud nenalezl důvod, proč by měl zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a plnit roli další přezkumné instance v rámci obecné justice, čehož se stěžovatelka fakticky domáhá. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje účastníkům řízení postup podle předem stanovených pravidel daných příslušným procesním řádem; nezaručuje, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka (jeho zástupce).
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu