ECLI:CZ:US:2021:1.US.2530.21.1
sp. zn. I. ÚS 2530/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha, správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s.r.o., sídlem Revoluční 1080/2, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, sídlem Konviktská 297/12, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2019 č. j. 16 Cmo 3/2019-629 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 29 Cdo 3584/2019-689, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem a napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Stěžovatel byl určen správcem konkursní podstaty obchodní společnosti SKYWALKER, s.r.o. (dále jen "úpadce"), na jejíž majetek byl vyhlášen dne 29. 3. 2005 konkurs. Stěžovatel zahrnul do konkursní podstaty úpadce dne 22. 3. 2013 hotel a přilehlé pozemky na Šumavě (dále jen "předmětné nemovitosti). Vlastníkem těchto nemovitostí byla jiná obchodní společnost, která byla takto řádně zapsána v katastru nemovitostí (dále jen "vlastník nemovitostí").
3. V reakci na postup stěžovatele podal vlastník nemovitostí dne 15. 4. 2013 Městskému soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") vylučovací žalobu, kterou se domáhal vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty. Nalézací soud rozhodl ve věci rozsudkem, který byl k odvolání stěžovatele zrušen Vrchním soudem v Praze (dále jen "odvolací soud") z procesních důvodů (bylo jednáno a rozhodnuto v nepřítomnosti stěžovatele). Nalézací soud následně rozhodl ve věci samé tak, že vylučovací žalobu vlastníka předmětných nemovitostí zamítl. Jako předběžnou otázku posuzoval nalézací soud aktivní legitimaci vlastníka nemovitostí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2003 pod sp. zn. R 27/2003 civ.), dle které pro závěr o oprávněnosti vylučovací žaloby musí žalobce prokázat nejen neoprávněnost zařazení věci do soupisu, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo toto zařazení, svědčí přímo jemu. Při posuzování této předběžné otázky došel nalézací soud k závěru, že smlouva, na jejímž základě vlastník nemovitostí předmětné nemovitosti nabyl, byla absolutně neplatná. Dal tak za pravdu stěžovateli, který tvrdil, že vlastník nemovitostí nabyl předmětné nemovitosti simulovaným převodem. K odvolání vedlejšího účastníka řízení rozhodl jiný senát odvolacího soudu napadeným rozsudkem tak, že předmětné nemovitosti vyloučil z konkursní podstaty úpadce. Na rozdíl od nalézacího soudu se nezabýval aktivní legitimací vlastníka nemovitostí a primárně posuzoval, zda byly předmětné nemovitosti zařazeny do soupisu v souladu se zákonem. Došel k závěru, že stěžovatel neměl vůbec právo předmětné nemovitosti sepsat, jelikož pravomoc správce konkursní podstaty je omezená definicí konkursní podstaty podle §6 zákona o konkursu a vyrovnání. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně bezdůvodné.
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti líčí mnoho důvodů protiústavnosti napadených rozhodnutí i postupu směřujícího k jejich vydání. Postup soudů byl dle stěžovatele zjevně excesivní, vykonstruovaný a neoprávněně zvýhodňující vlastníka nemovitostí na úkor věřitelů a napadená rozhodnutí jsou proto dle stěžovatele svévolná. Námitky stěžovatele se v zásadě dají rozdělit do dvou okruhů.
5. První okruh stěžovatelových námitek se týká nepříslušnosti senátu odvolacího soudu. Ve věci nejprve rozhodoval odvolací senát 13 Cmo. Po opětovném projednání věci nalézacím soudem se věc na základě odvolání vrátila zpět odvolacímu soudu a byla přidělena jinému senátu 16 Cmo. Tento senát pak ve věci rozhodl napadeným rozsudkem. Rozvrh práce odvolacího soudu přitom obsahoval pravidlo, dle kterého v případě napadnutí věci, která již byla odvolacím soudem projednávána, se tato věc předloží stejnému senátu, který věc dříve projednával. Dle stěžovatele bylo přidělení věci jinému odvolacímu senátu v rozporu s tímto pravidlem a ve věci tudíž rozhodoval nepříslušný senát.
6. Druhý okruh stěžovatelových námitek se týká nesprávného právního posouzení meritu věci odvolacím soudem a Nejvyšším soudem. Stěžovatel považuje napadený rozsudek za svévolný, jelikož se odvolací soud nezabýval relevantní judikaturou a nerespektoval zákonnou úpravu, která na věc dopadala. Stěžovatel zejména namítá, že odvolací soud opomenul judikaturu týkající se výše uvedených dvou kumulativních podmínek úspěšnosti vylučovací žaloby, na jejímž základě rozhodoval soud prvního stupně. Odvolací soud se nezabýval aktivní legitimací vlastníka nemovitostí, nýbrž tím, zda byl stěžovatel vůbec oprávněn zahrnout předmětné nemovitosti do konkursní podstaty. Dle názoru stěžovatele je však v rámci incidenčního sporu nejdříve třeba, aby soud posoudil jako otázku předběžnou platnost právního jednání, kterým žalobce odůvodňuje své právo ke sporným nemovitostem. K napadenému usnesení pak stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud opomenul vady řízení v podobě rozhodování nepříslušného senátu. V neposlední řadě se stěžovatel domnívá, že napadené usnesení není přesvědčivě odůvodněno, a že je jen formálně popisné bez věcného a právního posouzení.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
8. Ústavní soud došel k závěru, že z části je ústavní stížnost nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve zbytku představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. V prvním okruhu stěžovatelových námitek, tedy co se týče nepříslušnosti senátu 16 Cmo odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí stěžovatel vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Námitka, že ve věci rozhodoval jiný senát, než měl dle rozvrhu práce rozhodovat, je důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Žaloba pro zmatečnost zásadně představuje opravný prostředek k ochraně práva a svobod, jehož nevyčerpání vede k nepřípustnosti ústavní stížnosti [viz např. stanovisko pléna ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)]. Námitka nepříslušnosti senátu tudíž nemůže být v tomto případě před Ústavním soudem úspěšná a ústavní stížnost je v tomto okruhu stěžovatelových námitek nepřípustná.
10. V druhém okruhu stěžovatelových námitek, týkajících se nesprávného právního posouzení meritu věci odvolacím soudem a Nejvyšším soudem, představuje ústavní stížnost zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud má na základě citovaného ustanovení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, a to zejména v zájmu racionality a efektivity řízení. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, neboť jejich rozhodnutí nevykazují ústavněprávní vady.
12. Stěžovatel spatřuje svévoli odvolacího soudu v tom, že se odchýlil od ustálené judikatury a nepostupoval podle zákona. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně vymezil, v jakých případech mohou rozhodnutí obecných soudů nést prvky svévole [viz např. nález ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 37)]. Pouhá nezákonnost a odchylnost od dosavadní judikatury, které namítá stěžovatel, by ani v případě opodstatněnosti námitek samy o sobě nezakládaly závěr o svévolnosti napadeného rozsudku. Odvolací soud vycházel z toho, že podstatou vylučovací žaloby je zaprvé závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty byl do soupisu pojat oprávněně, a za druhé, zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, citován též v napadeném usnesení). V případě excindační žaloby tudíž nepostačí zkoumat aktivní legitimaci žalobce. Pro důvodnost soupisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty by muselo existovat stejně silné či silnější právo úpadce k těmto nemovitostem, které v tomto případě neexistovalo. K uvedené premise, na jejímž základě obecné soudy rozhodovaly, nemá Ústavní soud ústavněprávních výhrad. Ve vztahu k námitkám stěžovatele směřujícím k nepřesvědčivému odůvodnění napadeného usnesení bez věcného a právního posouzení Ústavní soud uvádí, že ani v tomto ohledu nelze napadenému usnesení z hlediska ústavněprávního ničeho vytknout. Dovolací soud poskytl stěžovateli obsahově dostatečné (byť stručné) odůvodnění, které objasňovalo jeho právní názor na věc.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti údajné nepříslušnosti odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části shledána neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu