ECLI:CZ:US:2021:1.US.2610.21.1
sp. zn. I. ÚS 2610/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 998/31, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 54/2021 ze dne 26. 7. 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 3 T 3/2019-478 ze dne 18. 6. 2021 (dále jen "rozsudek krajského soudu") byl podle §306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS"), na území České republiky uznán rozsudek Zemského soudu ve Weidenu, Spolková republika Německo, sp. zn. 1 KLs 23 Js 4575/15 ze dne 21. 4. 2016 (dále jen "uznávaný rozsudek"), kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let pro trestný čin nedovoleného obchodování s omamnými látkami v množství větším než malém ve dvou případech a v rámci organizované skupiny podle §30a odst. 1, §3 odst. 1, §1 odst. 1 ve spojení s přílohou II §1 zákona Spolkové republiky Německo o omamných látkách a §53 a §73a německého trestního zákoníku. Současně bylo rozhodnuto, že stěžovatel v České republice vykoná uznávaným rozsudkem uložený trest odnětí svobody, k jehož výkonu byl podle §306 odst. 1 a §124 odst. 4 ZMJS za použití §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného usnesení, neboť tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řízení, jež předcházelo vynesení uznávaného rozsudku, bylo v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces, a proto nemůže být takový rozsudek uznán. Tím, že bez povolení Vrchního soudu v Praze působil na území ČR skrytě vystupující celní úředník nebo skrytě operující úředník celního pátracího úřadu, byl porušen jak německý, tak český zákon. Nasazení agenta na území ČR proběhlo bez vzájemné spolupráce s českými úřady, které se operace neúčastnily. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy mu de facto zpřísnily trest tím, že již strávil ve výkonu trestu odnětí svobody více než polovinu doby a šlo očekávat jeho propuštění na svobodu. Výkonem trestu v ČR je diskriminován, jelikož nebude mít za sebou žádnou kladnou historii, kterou již ve věznici v SRN měl, a je tak otázka, kdy bude moci žádat o podmíněné propuštění v ČR. Současně byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, zatímco v SRN byl již přemístěn z přísného režimu "zvýšená ostraha" do režimu mírnějšího typu výkonu trestu. Stěžovatel konečně namítá, že rozhodoval místně nepříslušný soud I. stupně, neboť jeho poslední skutečné bydliště bylo v P.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se již obecné soudy zabývaly. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové ústavněprávní deficity však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky - jako rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu. Jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, tedy přezkum cizozemského rozhodnutí ve věci samé, neboť tím již bylo rozhodnuto o vině a uložen trest. Uznání a výkon rozhodnutí v trestních věcech jsou založeny mimo jiné na tom, že rozhodnutí cizozemského orgánu se přezkoumává jen z určitých hledisek; dodržení zásad spravedlivého procesu se v řízení, v němž bylo vydáno cizozemské rozhodnutí ve smyslu ZMJS, zjišťuje nepřímo (srov. zejména §5, §120, §121, §298 a násl. ZMJS, viz bod 5 usnesení sp. zn. II. ÚS 1220/19 ze dne 2. 5. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/).
7. Jde-li o námitku stěžovatele, že výkonem trestu odnětí svobody na území ČR je oddálena možnost jeho podmíněného propuštění, je třeba mu obecně přisvědčit v tom, že předáním stěžovatele do České republiky nemůže dojít k celkovému zhoršení jeho trestněprávního postavení. V této souvislosti je však nezbytné zároveň zdůraznit, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k druhu a výši uloženého trestu [viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování je v této oblasti svěřeno výlučně obecným soudům (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny). Samotná otázka podmíněného propuštění je však situována do roviny tzv. podústavního práva a ústavní aspekt zde vystupuje jen v případě, že by bylo podmíněné propuštění zcela vyloučeno, což by odporovalo požadavkům promítnutí respektu k lidské důstojnosti do jednotlivých funkcí trestu (srov. bod 12 usnesení sp. zn. II. ÚS 4105/16 ze dne 5. 9. 2017).
8. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že uznání rozhodnutí cizího státu neznamená převzetí pravidel cizího státu pro podání a projednání žádosti o podmíněné propuštění; jak uznání cizozemského rozhodnutí, tak jeho výkon podle právního řádu České republiky je projevem svrchovanosti státní moci, neupravuje-li žádný zvláštní mezinárodní závazek s aplikační předností tuto otázku odlišně. Možnost (oprávnění) požádat o podmíněné propuštění nelze ztotožňovat s nárokem na propuštění [srov. bod 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 2478/14 ze dne 16. 10. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 1698/14 ze dne 10. 1. 2017 (N 6/84 SbNU 93) nebo bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 4105/16 ze dne 5. 9. 2017]. Uvedená námitka stěžovatele proto není důvodná. Ze stejných důvodů není případná ani námitka stěžovatele týkající se jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť jak vysvětlily obecné soudy, učinily tak v souladu s §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a podmínkami tam stanovenými. Současně nebyl shledán důvod k přizpůsobení trestu ve smyslu §124 odst. 2 písm. b) ZMJS (viz bod 10 rozsudku krajského soudu a bod 18 usnesení odvolacího soudu).
9. K námitce porušení práva na spravedlivý proces v německém trestním řízení lze odkázat na závěry obou obecných soudů, které se jí důkladně zabývaly. Podle zprávy o prošetření věci Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem zjistilo, že se předmětné schůzky nezúčastnila žádná osoba v postavení skrytě vyšetřující osoby a nedošlo ani k žádnému předání drog, ani k návodu na jejich distribuci nebo opatření; tento závěr aprobovalo i Vrchní státní zastupitelství v Praze (viz bod 11 rozsudku krajského soudu a bod 16 usnesení odvolacího soudu).
10. Jde-li o námitku stěžovatele, že v jeho věci rozhodoval místně nepříslušný soud prvního stupně, je nezbytné poznamenat, že ji neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí nezabýval. S ohledem na subsidiaritu jeho přezkumu proto k ní Ústavní soud nemohl přihlédnout ani v řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti.
11. Protože napadeným usnesením nebyly porušeny ústavně zaručené práva nebo svobody stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu