ECLI:CZ:US:2021:1.US.2691.21.1
sp. zn. I. ÚS 2691/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Dagmar Buchnarové Novákové, zastoupené Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem Římská 2575/31a, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. 39 Co 319/2020-155 a směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2011 č. j. 13 Cm 431/2011-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. V ústavní stížnosti dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v řízeních, která iniciovala, a uložil označenému exekutorovi vrácení stěžovatelkou vyčíslených plateb.
Stěžovatelka brojí také proti celé řadě dalších rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. 29 Cdo 3818/2020-74, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2021 č. j. 12 Cmo 166/2021, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020 č. j. 12 Cmo 192/2020), jejich zrušení však v petitu nenavrhuje. Oproti tomu ústavní stížnost nesměřuje do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021 č. j. 20 Cdo 1680/2021-227, kterým bylo rozhodnuto o dovolání podaném proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021 č. j. 39 Co 319/2020-155, od jehož doručení dle doplnění ústavní stížnosti dovozuje stěžovatelka zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. V původní ústavní stížnosti dodržení zákonné lhůty přitom dovozuje z doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021 sp. zn.12 Cmo 166/2021 (stěžovatelka uvádí datum vydání rozhodnutí 19. 8. 2021). Toto rozhodnutí nicméně k ústavní stížnosti nepřiložila a ani nedoložila okamžik jeho doručení.
Ústavní soud musí předně podotknout, že sdělení obsažená v ústavní stížnosti jsou značně nepřehledná, a to jak ta, která se týkají shrnutí dosavadního průběhu řízení a vymezení napadených rozhodnutí, tak i ta, která obsahují samotné námitky stěžovatelky proti napadeným rozhodnutím. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí nepřesné nebo nepravdivé informace, když např. uvádí, že chybným poučením soudu bylo stěžovatelce odebráno právo podat včas žalobu pro zmatečnost, ta přitom byla zamítnuta z důvodu její nepřípustnosti, když stěžovatelka napadla žalobou rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoliv soudu odvolacího.
Z ústavní stížnosti a zejména pak z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že dne 11. 5. 2011 vydal Krajský soud v Českých Budějovicích směnečný platební rozkaz, který byl stěžovatelce doručen na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel prostřednictvím fikce doručení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka námitky, které byly soudu doručeny dne 15. 5. 2020 a Krajským soudem v Českých Budějovicích byly odmítnuty pro opožděnost. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvoláním. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek podala stěžovatelka také žalobu pro zmatečnost. Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu pro zmatečnost, neboť žaloba pro zmatečnost je přípustná pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost. Stěžovatelka však napadla usnesení soudu prvního stupně, proti němuž není žaloba pro zmatečnost přípustná. V ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o zamítnutí žaloby pro zmatečnost napadla odvoláním a žaloba pro zmatečnost je aktuálně řešena před Vrchním soudem v Praze. Z aplikace Infosoud a dotazem učiněným ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích bylo zjištěno, že stěžovatelka při podání odvolání proti rozhodnutí soudu o žalobě pro zmatečnost nezaplatila soudní poplatek a řízení tak bylo zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, odvolání bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích odmítnuto. Proti rozhodnutí o odmítnutí podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 18. 8. 2021 č. j. 12 Cmo 166/2021-195 potvrdil. Stěžovatelka ze všech výše uvedených rozhodnutí navrhuje pouze zrušení směnečného platebního rozkazu. Na základě napadeného směnečného platebního rozkazu byla nařízena exekuce. Stěžovatelka navrhla její zastavení z důvodu §268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 7 návrh zamítl. Stěžovatelka napadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 odvoláním. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka ze všech těchto rozhodnutí navrhuje zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod totiž nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Takovým rozhodnutím je v případě stěžovatelčina návrhu na zastavení exekuce usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1680/2021-227, kterým rozhodl o odmítnutí dovolání. Na výzvu Ústavního soudu bylo toto rozhodnutí sice předloženo, nicméně stěžovatelka toto rozhodnutí v ústavní stížnosti nenapadá, neuplatňuje vůči němu žádné námitky, ani jeho zrušení nenavrhuje. Pokud jde o stěžovatelkou napadený směnečný platební rozkaz, bylo posledním rozhodnutím v této věci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 166/2021-195. To sice stěžovatelka v ústavní stížnosti označila, k ústavní stížnosti je ale nepřiložila, s jeho závěry v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje a ani jeho zrušení nenavrhuje. Ústavní soud, který je vázán podaným návrhem, resp. jeho petitem, proto k přezkumu těchto rozhodnutí nepřistoupil.
Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Z judikatury se podává, že Ústavní soud v případě, kdy stěžovatel napadá pouze rozhodnutí o odvolání a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něj odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, považuje ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. z poslední doby např. sp. zn. III. ÚS 2589/21 a III. ÚS 3121/21).
Nadto je nutné zdůraznit, že stěžovatelka sice ve věci vydaného směnečného platebního rozkazu podala žalobu pro zmatečnost, nicméně ta byla zamítnuta pro nepřípustnost a v řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí také nedošlo k meritornímu přezkumu. Stěžovatelkou uplatněný prostředek k ochraně jejích práv tak nebyl učiněn procesně správným způsobem a stěžovatelka proti tomuto postupu soudů nevznáší v ústavní stížnosti námitky. Princip subsidiarity ústavní stížnosti tak není ani z tohoto pohledu naplněn.
V ústavní stížnosti obsažený návrh, aby Ústavní soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce v řízeních, která iniciovala, a uložil označenému exekutorovi povinnost vrátit stěžovatelce platby zde uvedené, posoudil Ústavní soud jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou totiž jednoznačně vymezeny v Ústavě (čl. 2 odst. 2 a čl. 83) a v zákoně o Ústavním soudu a nelze je nad tento rámec nepřípustně rozšiřovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj