ECLI:CZ:US:2021:1.US.2753.21.1
sp. zn. I. ÚS 2753/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Aluprogress a.s., se sídlem Písecká 1329, Strakonice, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2021 č. j. 22 Co 1433/2020-114 ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2021 sp. zn. 22 Co 1433/2020 a proti výroku III. usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 9. 2020 č. j. 7 C 147/2020-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principů spravedlnosti s tímto právem souvisejících, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 264 426,80 Kč s příslušenstvím.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnost se podává, že žalobce Ladislav Paroubek (dále jen "žalobce") se žalobou podanou dne 15. 6. 2020 k Okresnímu soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") domáhal po žalované Aluprogress a.s. (dále jen "stěžovatelka") zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím za dodané zboží, především nářadí a spojovací materiál. Stěžovatelka výši nároku vyplývajícího z nezaplacených faktur žalobce nerozporovala a v průběhu řízení všechny své závazky uhradila. Následně vzal žalobce svoji žalobu zpět nejprve zčásti a dne 21. 9. 2020 v plném rozsahu. Poté okresní soud v souladu s §96 odst. 1, 2 o. s. ř. řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci ve výši 8 462,- Kč (výrok II.) a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 72 392,80 Kč (výrok III.). O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle §142 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přičemž shledal z procesního hlediska zavinění na zastavení řízení na straně stěžovatelky, která uplatněný nárok uhradila až po podání žaloby. V této souvislosti konstatoval, že byly současně splněny obě podmínky: tedy chování žalované jako příčina zpětvzetí žaloby a důvodné podání žaloby. Okresní soud uvedl, že náklady řízení tvoří: odměna za zastoupení žalobce ve výši 56 280,- Kč (§7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., v účinném znění, dále jen "advokátní tarif"), 6 paušálních náhrad po 300,- Kč (§13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu), 6 úkonů právní služby [§11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu] a náhrada za daň z přidané hodnoty. Výsledná částka byla navýšena o nevrácenou část soudního poplatku (2 116,- Kč).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") k odvolání obou účastníků usnesení okresního soudu ve výroku III. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje jak se závěry okresního, tak i krajského soudu v otázce náhrady nákladů řízení před okresním soudem a uvádí, že za výzvu k plnění je možné přiznat nejvýše odměnu ve výši jedné poloviny podle §11 odst. 2 advokátního tarifu (s ohledem na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 2697/13), přičemž za poslední dva úkony právní služby žalobce-vyjádření k výzvě soudu ze dne 24. 8. 2020 a úplné zpětvzetí žaloby ze dne 21. 9. 2020, je nutné za tarifní hodnotu ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu považovat částku 72,23 Kč, která byla ke dni uskutečněného úkonu právní služby předmětem řízení a úplné zpětvzetí žaloby je nutné posuzovat z hlediska výše "zpětvzatého peněžitého plnění".
Podle přesvědčení stěžovatelky nelze při posouzení předžalobní výzvy podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu pominout hledisko účelnosti takové výzvy, když pro účel vymáhání dlužné částky by, podle jejího názoru, postačovala jen zcela jednoduchá výzva k plnění. Rovněž v případě částečného zpětvzetí žaloby měl okresní a následně krajský soud přihlédnout k tarifní hodnotě v době započetí úkonu právní služby, jehož se právní služba týká. Takový úkon má v řízení důsledky výhradně pro částku, o kterou je žaloba vzata zpět. V takovém případě činí tarifní hodnota pro výpočet odměny advokáta podle advokátního tarifu vždy částku odpovídající výši zpětvzatého peněžitého plnění. Závěr obou soudů, že do doby zastavení probíhajícího řízení se předmětné řízení konalo o žalovanou částku, podle stěžovatelky neobstojí, neboť jako tarifní hodnota takového úkonu byla užita v té době již uhrazená a zpětvzatá jistina. Skutečnost, že okresní soud ohledně této částky "nestihl" zastavit řízení, nemůže jít k tíži stěžovatelky.
Závěrem stěžovatelka argumentuje zbytečností zahájení řízení, protože i když byla v prodlení se zaplacením faktur za dodané zboží, navrhla žalobci nejprve jejich úhradu formou splátkového kalendáře a po jeho nesouhlasu zaplacení jistiny v konkrétním termínu do 28. kalendářního týdne. Ke skutečnému zaplacení jistiny došlo již dne 30. 6. 2020, tedy jen dva týdny po zahájení řízení u okresního soudu. Soudy měly také přihlédnout k mimořádné situaci spojené s Covid-19 a s tím spojenými problémy stěžovatelky a ohledně nákladů řízení aplikovat §150 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hledisek spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a řada dalších). Ústavní soud proto ve své judikatuře dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky jen opakují argumentaci, předestřenou v odvolání proti výroku III. usnesení okresního soudu o nákladech řízení. Všemi těmito námitkami se zabýval a vypořádal je v napadeném usnesení krajský soud. V souladu se zjištěním krajského soudu považuje i Ústavní soud za absurdní, aby cca půlroční prodlení mezi neplacením faktur stěžovatelkou za odebrané zboží a podanou žalobou bylo přičítáno "nepoctivému obchodnímu styku" ze strany žalobce a podaná žaloba označována stěžovatelkou za zbytečnou v situaci, kdy stěžovatelka v celkem 24 případech od listopadu 2019 odebírala od žalobce zboží, které ale neplatila, přičemž k úplnému zpětvzetí žaloby žalobcem došlo na základě úhrady zbývající částky dne 21. 9. 2020. Tedy více jak tři měsíce po podání žaloby. Stěžovatelka si zřejmě neuvědomuje, že žalobce jako dodavatel nedisponuje neomezenými finančními prostředky pro svoji podnikatelskou aktivitu, ale i on je nucen svým dodavatelům řádně platit za dodaný materiál. Proto pokud žalobce přistoupil k vymáhání své pohledávky teprve po delší době po marném uplynutí lhůty k zaplacení uskutečněných dodávek, stalo se tak díky jeho značné benevolenci a snaze o zachování dobrých obchodních vztahů.
Rovněž tvrzení stěžovatelky, že výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci [ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] byla nadbytečná pro jednoduchost skutkovou i právní projednávané věci a měla být proto soudem hodnocena z hlediska účelnosti jako zbytečná, neobstojí. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2697/13, na který v této souvislosti stěžovatelka odkazuje, se Ústavní soud postavil jednoznačně na stanovisko, že pokud taková výzva splňuje všechny požadované náležitosti, je povinností soudu k ní při rozhodování o nákladech řízení přihlédnout, což byl i případ nyní projednávané věci.
Další námitka stěžovatelky se pojí s údajným nerespektováním §8 odst. 1 advokátního tarifu při stanovení tarifní hodnoty dvou úkonů právní služby: vyjádření k výzvě a úplného zpětvzetí žaloby ze dne 21. 9. 2020. Stěžovatelka má zjevně na mysli situaci, kdy v průběhu řízení o peněžitém plnění vezme žalobce zpět žalobu co do určité částky a řízení pokračuje jen o částku zbývající. Poté, co soud připustí omezení předmětu řízení, dojde ke změně výše tarifní hodnoty úkonu právní pomoci v souladu se změnou předmětu řízení. V předmětné věci to jinak řečeno znamená, že soud by (po připuštění omezení předmětu řízení) při stanovení tarifní hodnoty úkonu právní pomoci vycházel ze změněného předmětu řízení (k tomu srov. KOVÁŘOVÁ, D., HAVLÍČEK, K. (ed.) Odměna advokáta: Komentář, k §8. Praha: Wolters Kluwer, 2019). K takové změně předmětu řízení však v projednávané věci nedošlo. K úplnému zpětvzetí žaloby došlo až dne 21. 9. 2020, přičemž okresní soud usnesením zastavil řízení dne 24. 9. 2020. Odvolací soud tuto námitku v podstatě shodně vyhodnotil tak, že po celou dobu řízení (až do vydání usnesení o zastavení řízení) bylo řízení vedeno pro žalovanou částku, takže z této částky bylo nutné i vycházet jako z tarifní hodnoty.
Jestliže stěžovatelka zpochybňuje vyloučení aplikace §150 o. s. ř. soudem, je vhodné poznamenat, že výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Úvaha soudu, že valná většina uskutečněných dodávek žalobce se uskutečnila mimo období Covid-19, a není tedy důvod k užití citovaného ustanovení, je s ohledem ke všem skutečnostem správná.
Z obsahu ústavní stížnosti nelze rovněž učinit důvodný závěr, že by ze strany žalobce došlo ke zneužití procesního práva na právní zastoupení, resp. že by řízení bylo primárně vedeno právě kvůli přiznání náhrady nákladů řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3698/10). Tvrzení stěžovatelky o porušení principů spravedlnosti, resp. práva na spravedlivý proces v předmětné věci zjištěno nebylo.
Stěžovatelka sice ústavní stížností napadá i výrok pod bodem II. usnesení krajského soudu, z obsahu návrhu však se nepodává, v čem spatřuje protiústavnost tohoto výroku, resp. k rozhodnutí krajského soudu, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, stěžovatelka žádné námitky Ústavnímu soudu nepředkládá.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obou soudů, sama o sobě protiústavnost napadených rozhodnutí nezakládá. Nemá-li Ústavní soud být v pozici, která mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení a sám detailně přehodnocovat nákladové výroky, neboť kategorie jejich správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu